Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů

Rusko 2004

Daleko za Ural...

Velké plány

Už tři roky po sobě jsme jezdili na Balkán, do Turecka a arabských zemí a oba jsme s Igorem cítili, že nám k životu něco chybí. Turecký kebap je sice fajn, mešity, velbloudi a orientální muzika...mají také své nezaměnitelné kouzlo, ale našim toulavým srdcím chybělo něco jiného...Krym, Ukrajina, Kavkaz a hlavně...nekonečné ruské dálavy, benzín za hubičku a svoboda z pocitu absolutní nelimitovanosti. Pokud už tušíte, kam jsme chtěli vyrazit, tipujete správně - na Ukrajinu a do Ruska.

Zkrátka a dobře nám chybělo to, co jsme od svých dvaceti let v rusky mluvících zemích nasávali jako kojenecké mléko. Volnost, netradičnost, lidskost, svoboda, dobrodružství...a navíc jsme chtěli vidět ta místa, která jsme už dříve chtěli navštívit naší Tatrou - Ukrajinu, Oděsu a Krym. Tento náš plán již podvakráte nevyšel a tentokrát jsme se zařekli, že uděláme vše pro to, aby se podařil. Jenže... tentokrát jsme nechtěli jet "jen" na Ukrajinu nebo "jen" do Ruska. Tentokrát jsme chtěli vidět obě dvě země najednou. Na první pohled to vypadá snadně, ale...

Cestovní formality

Do každé z těchto zemí potřebujete vízum. Jeho vydání je (jako v mnoha vízových zvyklostech) podmíněno existencí alespoň jednoho ze dvou dokumentů: pozvání (tj. nějaký domorodec se zaručí za to, že nebudete znásilňovat nezletilé školačky a prodávat u toho omamné látky) nebo "voucher" (což je doklad od cestovky, který prokazuje, že máte během pobytu kde bydlet).

Metodu pozvání jsme zavrhli rychle. Igor sice má v Moskvě nějaké příbuzné, ale ti mají z úřadů takový respekt, že by nebyli schopni frontu s pozváním vystát. Navíc - pozvání by platilo jen pro Rusko, a na Ukrajinu bychom stejně museli sehnat voucher.

A tak jsme, dle rady jednoho kamaráda, který jezdí pravidelně do Petrohradu, využili služeb jedné cestovní agentury, která se specializuje na "zájezdy" do oněch zemí. Už v okamžiku, kdy jsem tam zavolal, jsem nepochyboval, že jsem na správné adrese. Tak nádherný ruský akcent, který se ozval do sluchátka, by nevyprodukoval ani Izer. I další dojmy byly více než uspokojivé: cestovka byla schopni vybavit jak vouchery, tak i víza - do obou námi požadovaných zemí. Pravda: bylo to sice o nějakou tu tisícovku dražší, ale za ten komfort a jistotu to stálo.

Cestovka se opravdu činila - asi 14 dní před odjezdem jsme měli pasy k dispozici. Škoda jen, že do ruského víza uvedli úplně jinou barvu automobilu. Moje Tatra byla totiž bílá, ale ruský konzul si asi jiné než černé nepamatoval. A tak se v našich pasech skvěl záznam o tom, že do země vjedeme "čornoj mašínoj Tátra 613." Normálně bych se nad tím pousmál, ale pro ruské pohraniční úředníky jsem chtěl mít všechny dokumenty v pořádku. Přece jen jsem chtěl platit úplatky jen za to, co jsme neudělali a ne za vlastní blbost :-)

Naštěstí byla cestovka opravdu seriózní. Měli dobré kontakty a do tří dnů vyřídili nová víza a zcela zadarmo! Zhodnotil jsem, že kontakt na ně byl opravdu dobrý tip.

Jedni o voze, druzí o ko(ro)ze...

Jako vždy bylo třeba připravit auto na to, aby nám tři týdny sloužilo pokud možno bez problémů. Naše Tatra byla sice spolehlivá, ale přece jen už za svůj život měla nějaký ten půlmilión kilometrů za sebou. Jak jsme říkali my tatrováci - "byla dobře zajetá." Plánovali jsme však cestu přes 10.000 kilometrů dlouhou a moc dobře jsme si pamatovali, jaké problémy může člověku zažít, když mu v cizině klekne auto. V roce 1997 jsme na to málem doplatili zdravím – tehdy naše Dacia totálně selhala, a ve 40 stupňových mrazech jsme ji táhli na laně domů - 2000 kilometrů. Tehdy jsme přežili a poučili jsme se – a od té doby jsme přípravu auta nepodceňovali ani v létě.

Bylo třeba udělat běžnou údržbu, jako je seřízení brzd, motoru, spojky, atd. Klasika. Pak mne ale trápila ještě jedna věc - díra v podlaze, tedy přesněji řečeno v prahu. Asi 4 měsíce před cestou jsem vyměňoval rezervu za píchnuté kolo a při zvedání auta mi hever prorazil podvozek. Tehdy jsem jen práh vypodložil dřevěnými špalíky a (jak je pro mne typické) jsem problém odložil na později. A "později" nastalo jako vždy až na poslední chvíli. Dva týdny před cestou jsem navštívil karosáře a ten mne šokoval nemilosrdným verdiktem – „karoserie je skrz naskrz shnilá“.

Totálně mne šokoval. Byl jsem vždy předtím pyšný na to, jak mám auto "v cajku" a to nejen po mechanické stránce, ale i po stránce exteriérové. Nakonec se ukázalo, že to nebyla má chyba – „zvenku“ byla karosérie ošetřená dobře. Zespod také. Jenže – zevnitř ne. Asi není na první pohled srozumitelné, co se snažím říci, takže: Tatra, kterou jsem v roce 1999 koupil, měla vyměněnou karoserii. A to je horší, než kdyby měla původní starou. Tatrovácké karoserie totiž měly strašně mizernou protikorozní ochranu. To platilo i pro karoserie „na výměnu“, které navíc schytaly dvojitou dávku tím, že bývaly skladovány na nechráněných dvorech. Dokud se pro ně nenašlo uplatnění, tak na ně lilo a lilo... Když pak na karosérii přišla řada, byla už dávno „infikovaná“. Na první pohled v pořádku, ale za pár let shnily "zevnitř." Což byl případ přesně mého auta. Ve všech servisech mi řekli, že další zimu už Tatra nepřežije. Nakonec se ukázalo, že ani tohle nebyla pravda. Ale to se dočtete v dalších kapitolách...

Finišujeme s odjezdem

Karosářské práce jsem vzdal. Místo toho jsem se soustředil na "běžnou" údržbu, o které jsem psal v předchozí kapitole. Nechal jsem si ofrézovat brzdné kotouče, nasadil nové destičky, dolil všechny možné kapaliny, vyměnil filtry, svíčky, řemeny, nechal seřídit motor...zkrátka vše důležité, co se dalo udělat, bylo uděláno.

Auto bylo hotové přesně ten večer, kdy jsme chtěli vyjet. Vyzvednul jsem si ho tedy za soumraku, provedl rošádu se svým služebním vozem tak, aby po dobu dovolené stál ve firemních garážích, sbalil jsem si věci a ...kolem půlnoci jsem vyjel z Prahy. Kolem půl čtvrté ráno jsem byl v Ostravě. Naložil jsem Igora a nakoupili jsme v Tescu haldu konzerv, polévek, nějaké ty hořčice, kečupy, opalovací krémy, toaleťáky...a další podstatné věci, bez kterých se zkušený přespolní zálesák neobejde.

Vódka tabljétnaja..

Mezitím, co jsme nákup skládali do krabic a ty jsme pak vpasovávali do auta, přikolébal se k nám místní bezdomovec, a začal nás se zájmem sledovat. My ho sledovali samozřejmě také, protože jsme nechtěli, aby mu něco zůstalo mezi prsty. Když viděl, jak dáváme do prostoru za předními sedadly už asi šestou pětilitrovou láhev s vodou, nedalo mu to a zeptal se, na co jí tolik bereme.

-"No, jedeme na tábor a budeme se muset sem tam umýt," snažil se mu nakukat Igorák.

-"Mýt se??" prohlásil bezdomovec šokovaně. A bylo na něm vidět, že jednak tuto činnost nepovažuje za důležitou a jednak by na ni nikdy nepoužil vodu, za kterou by PLATIL!! Šmarjá jozef! ... Když jsem ho sledoval, došlo mi, že ten by za vodu neplatil nikdy. Přece jen je tolik jiných tekutin, které mají daleko lepší účinky!

A protože se mi u něho chtělo obnovit ztracený respekt :-) tak jsem na něj spiklenecky mrkl a řekl jsem:

-"To bereme do Ruska. Tam se totiž nesmí provézt víc než flaška vodky na člověka. Na oko si bereme jen vodu, a vodku pak máme v tabletách."

V chlapovi to hrklo. Na to, jak o nás měl předtím dojem, že jsme pěkní mlíčňáci, tak jsme v jeho očích narostli do olbřímích rozměrů. Taková VYCHYTÁVKA!! Alkohol v tabletách!! Kdo to kdy slyšel!....

Tento stav naprostého obdivu u něj trval asi půl minuty. Pak bylo vidět, že se nadšení změnilo v pochybnost... a pak ve vyloženou nedůvěru.

-"Vodka v tabletách? ...To se mi nezdá...to jakože to jako do .... do... do VODY?"

Na toto jsme mu horlivě přikyvovali. Že to samozřejmě jde, ale koupit se to dá jen v lékárnách. Pak jsme s ním ještě ze sportu vedli debatu o výhodách alkoholových tablet, ale bylo vidět, že nám méně a méně věří. Znalec TV reklam to ale nebyl, protože ani několikrát opakovaný termín "vódka tabljétnaja" s ním nehnul.

Zas ale úplné šoufky jsme si z chlapa bez domova dělat nechtěli a tak jsme debatu záhy ukončili. Chlap nám odvezl vozík (ve kterém byla desetikoruna, o kterou mu celou dobu šlo), a šel se podělit se svými spoluobejdy. Když jsme vyjížděli z parkoviště, ukazoval na naše auto rukou a ještě pořád nevěřícně kroutil hlavou...

Kudy z nudy? No přece www.tudy.cz :-))

Poté, co jsme vyplundrovali ledničky našich rodičů a rozloučili se se všemi blízkými, nás již v Ostravě nic nedrželo. Ale předtím, než jsme nasedli do kokpitu, bylo se třeba dohodnout „kudy“. „Kam“, v tom jsme měli jasno, chceme přece na Ukrajinu, ale kudy tam? Ze tří možných cest jsme si nakonec vybrali Ostravsko-Žilinskou zkratku, dále pak Poprad, Košice a pak Užgorod. Volantu se chytil Igor, já toho měl za „dnešní“ noc plné kecky.

U hranic se Slovenskem Igor zastavil. Potřebovali jsme slovenskou dálniční nálepku a slovenské koruny, abychom mohli tankovat. Na náměstí jsme uviděli ceduli s obrovským nápisem "Směnárna/Změnáreň/Kantor/Wechselstube." Vešli jsme do betonového nákupního centra, na kterém cedule byla, ale našli jsme jen Textil/Masnu/Potraviny/Zeleninu. Trvalo nám hodně dlouho než jsme v masně v koutku mezi jehněčím a telecím našli babku s malou kasičkou. Nemohl jsem si nevzpomenout na okřídlené úsloví "seď děvečko v koutě, kluci najdou tě." A taky že jsme ji našli :-) bankovky putovaly z ruky do ruky a my jsme tak mohli na Slovensko vkročit vybavení místní měnou.

Cesta přes Slovensko proběhla bez „mimořádných událostí.“ Zkoukli jsme štíty tatranských hor, Spišský hrad a než jsme se nadáli , byli jsme u hraničního přechodu ve Vyšném Německém. Narozdíl od ostatních ukrajinských přechodů tenhle opravdu funguje. Ani po vás nechtějí žádné poplatky a úplatky. Ani jsme se nenadáli a byli jsme...na Ukrajiněěěěěěě!!!

Gáz po Užgoródsku

Na chvíli se posunu v čase a zavzpomínám na náš neslavný výlet na Ukrajinu v roce 1999. To byl vlastně náš úplně první výlet Tatrou. A skončil neslavně proto, že tehdy skokově vyskočily ceny benzínu na 45 korun za litr. Proč? Rusko tehdy zavřelo všechny ropovody a plynovody vedoucí na Ukrajinu. Ta neoficiálně válčila s Moldávií o Podněsteří – byl to docela krvavý konflikt, o kterém se v našich novinách nepsalo (a my o něm tehdy neměli ponětí). Rusku se nelíbilo, že Ukrajina zatočila s Moldavci stejně nevybíravě, jako se ono samo vypořádává se vzpurnými státečky na Kavkaze. A tak ukázali, kdo je v regionu skutečným pánem. Z noci na noc zaškrtilo všechny ropovody a pohonné hmoty na Ukrajině rázem došly. Tehdy v létě roku 1999 jsme vjeli přesně do této situace. Nakonec jsme museli zase odjet, protože na benzín jsme tehdy neměli a LPG bylo beznadějně vykoupené.

Ale zpátky do ruku 2004 :-) Vjeli jsme do Užgorodu, a myšlenky na LPG nám kroužily hlavou. Bude, nebo nebude? A pokud bude, jaký mají vlastně tankovací systém? „Západní“ pistole, nebo používají ruské "perechódniky"? A pokud ano - jaké? Netušili jsme nic ani zbla... A tak jsme vjeli do města naslepo...Někde buď narazíme na gaz-zaprávku (tj. LPG čerpací stanici) nebo zabloudíme, což je taky docela dobrý výchozí bod :-)

Nakonec se nestalo ani to, ani, to. Dříve jsme totiž narazili...na policajty. A tentokrát - ani doslova, ani obrazně (tj. v tom smyslu, že by nás za něco zpokutovali). Prostě někde postávali a já za nimi iniciativně zaběhl, abych je vyzpovídal. Policajti byli kupodivu dobře naložení a řekli, že za drobný dárek nás tam odvedou. A skutečně ... dvě jednodolarové bankovky jsem jim vložil do odkládacího prostoru ve dveřích řidiče (do ruky nic převzít nechtěli) a pak nám ukázali cestu - jeli před námi a my je následovali. Díky tomu, že jsme měli "předplacenou" eskortu, tak nás ostatní milicionáři nechali být. Policisté nás opravdu odvedli na LPG stanici, zamávali nám, a zmizeli. Je pravda, že bez nich bychom to hledali minimálně hodinu.

Byli jsme nadšení - to jsme ale kanóni! Vysoké sebevědomí nám vydrželo až do toho okamžiku než jsme si uvědomili, že ... nemáme vyměněné peníze. Tak moc jsme se soutředili na plyn samotný, že jsme si zapomněli směnit dolary na hrivny. Naštěstí by pumpař otevřený diskuzi - mohli jsme zaplatit v dolarech, ale kurz stanovil tak, aby se mu cesta do směnárny vyplatila. Sice nás vzal trochu na hůl, ale za blbost se platí. Pořád lepší, než odjet a pak pumpu hledat ještě jednou.

Natankovali jsme a jali jsme se hledat směnárnu. Ta byla opravdu daleko, za složitou změtí křižovatek. Vyměnili jsme dostatečný obnos na několik nádrží a na několik porcí šašlíků. Takto vybavení jsme vyjeli za město, uvařili si první „ukrajinské“ jídlo a šli jsme na kutě.

Klokty klokty

Náš cíl byl jasný. Dojet na Krym, tam navštívit Jaltu a pak se vyplácnout na nějakém zapadlém pobřeží. A tam pořádně vyhnít. Měli jsme přece 3 týdny dovolené a z pracovního procesu jsme byli odrovnaní natolik, že jsme odpočinek potřebovali jako sůl.

Alespoň já jsem ho opravdu potřeboval. Z ničeho nic se mi udělalo zle, nohy se mi proměnily v rosol a krk v jednu bolavou výheň. Během hodiny jsem byl na lopatkách. A protože jsem neměl náladu strávit celou dovolenou jako lazar, odpověděl jsem radikálním protiútokem - začal jsem kloktat slivovicí, až se ze mně kouřilo. Bohužel to nepomáhalo jak bych potřeboval - a tak jsem se zachumlal do spacáku a ulehl na sedadlo spolujezdce. Volantu se zmocnil Igor – a z následujícího dne si moc nepamatuji. Byl jsem zababušený do spacáku a třásla mnou buď zimnice nebo slivovice. Taková slivovice dokáže člověkem zatřást opravdu dost – polykat ji při kodrcání po ukrajinské asfaltce....způsobí desinfekci i takových dutin, o kterých netuší ani producenti pornofilmů :-)

Sem tam jsem mrákotně vykoukl kalnýma očima ze spacáku a sledoval, kterak Igor projíždí všemi Těrnopoly, Vinicjemi, Umáni, Němirovy a dalšími městy, která nám před 10 lety působila tolik úžasu a děsu zároveň. Občas jsem dostal vynadáno, že jsem "hovno navigátor," tak jsem vzal do ruky atlas a snažil jsem být aspoň trochu užitečný. Ale přece jen byl pro mne průjezd polovinou Ukrajiny jen jakýmsi kaleidoskopickým míháním obrazů a výjevů, které se navíc míchaly s představami z horečky. Silnice, mraky, ukazatele, tráva podél cest, do toho šumění motoru... A najednou bylo ráno, a já se vyloupl jako samolepka z útrob spacáku...a byl jsem zdravý jako rybička...

Malakó

A také plný sil a nadšení. Smradlavý spacák jsem hodil kamsi na zadní sedadlo a jal jsem se dělat snídani. A po ní - jsem dostal neodolatelnou chuť na mléko.

-"Vzpomínáš, jak jsme si v Oděse před 10 lety koupili to úžasné plnotučné mléko?" ptal jsem se Igora.

-"No jéje," kvitoval mi Igorák. "Taky jsme se z něj parádně zesrali."

Stačilo, abychom se na sebe koukli a bylo vymalováno. Jasně, že si musíme koupit pořádnou dávku místního mléka, ať to stojí, co to stojí. Slovo dalo slovo, a odbočili jsme do první vesnice, která byla po trase.

Ne...nebudu si vymýšlet. Nebudu zastírat, že jsme občas děsní váhavci...takže jsme odbočili až tak po půlhodině. Protože první odbočka byla moc brzo (a my jsme nestihli přibrzdit), druhá byla pro změnu moc úzká, třetí "příliš ordinérní" :-) no zkrátka než jsme se rozhoupali k realizaci tak banálního kroku, jako odbočení do vísky pro mléko, ujeli jsme asi 40 kilometrů. Hrůza, co? Ale to jsme celí my :-)

Nakonec, jak to platí se vším - "kdo vybírá, ten přebere." Alespoň tak to na první pohled vypadalo. Když jsme tedy nakonec odbočili, jeli jsme asi 5 kilometrů po ujeté prašné cestě, která vedla ke shluku zděných a dřevěných chaloupek. Tam, kde mezi nimi byl největší prostor, bylo náměstí a na něm - místní "Univjermág." To neznamená "Vesmírný čaroděj“, jak by si mohl myslet anglo-scifista. "Univěrmág" je prostě: "Obchod se zbožím hodně smíšeným“.

Když jsme prodavačce řekli, že chceme mléko, vykulila na nás oči. Nejdřív jsme nechápali, co ji tak udivilo, ale pak nám to vysvětlila: obživou té vesnice byl vývoz mléka. Každý měl doma krávy, takže v obchodě by ho nikdo nekoupil. Nastalá situace náš trošku zaskočila. Přece jen jsme vyvinuli úsilí "větší než malé," už tím, že jsme po půlhodině váhání nakonec odbočili z hlavní cesty. A teď najednou mléko nikde? Jak říká jedna má kamarádka: "No, skjúúúúúúzmíííí??" :-)

Často se nám na cestách stává, že se situace vyřeší bez našeho přičinění v náš prospěch. I tentokrát tomu nebylo jinak. Zatímco jsme sklesle vycházeli v obchodu a budovali si v myšlenkách scénář typu "na-kterou-chalupu-zaklepeme," přistoupila k nám jedna z místních statných žen a zeptala se jestli nechceme mléko.

:-) Co k tomu dodat? Místní informační systém fungoval bezvadně. Mezi naším dotazem na mléko a naším odchodem z univjermágu neuplynuly ani 3 minuty, ale místní srocení ženštin před obchodem mělo o našich tužbách kompletní informace. A jedna z nich nás vzala pod svá ochranná křídla. Vyrazili jsme asi na patnáctiminutovou túru na okraj okraje vesnice, kde nám bylo předáno mléko nadojené ten den ráno. Dostali jsme třílitrovou sklenici od "znojemských" okurek plnou po okraj onoho lahodného bílého nektaru.

Dovolím si malé odbočení. Za 3 litry toho nejlepšího mléka jsme na ukrajinské vesnici zaplatili asi 15 korun. U nás doma tolik stojí jeden litr odstředěné srajdy. Je to smutné, ale dobré mléko v Česku ve městě nekoupíte – a to ani když se pyšní nápisem „plnotučné“. Zručný evropský mlékař dokáže z litru mléka vyrobit až 9 kg mléčných výrobků. Co ušetří na vstupní surovině, to zaplatí reklamní agentuře, která nás pak přesvědčí, že „tu chuť prostě miluju“ nebo „že má velké kousky ovoce“. Bohužel jsme z toho všichni tak zblbí, že „jim to baštíme.“ Ale dosti úvah a zpět k našim sbíhajícím se slinám.

Jako s kojencem v povijanu jsme odkráčeli s lahví plnou dobrot k naší Tatře. Byli jsme natěšení jak malé děti, ale snídat pod ostřížím dohledem místních statných krásek se nám opravdu nechtělo. A tak jsme nastartovali, zdvořile zamávali (což bylo bouřlivě opětováno) a vyrazili jsme zpět k hlavní silnici. Cestou "sem" jsme totiž viděli několik polí, kde bychom se mohli na nějakou tu půlhodinku v klidu zašít.

Jak jsme si usmysleli, tak jsme i udělali. V klidu jsme se zašili, vypili jsme každý asi litr mléka, zajedli to nějakým bílým chlebem....a bylo nám báječně...

Vidíte, jak se i taková trivialita, jako je kupování mléka, dokáže v našem podání zašmodrchat. Ale důležité je...jak nám to prospělo :-)

Djó, kdyby na Krymu bylo móóřééé...

Svištěli jsme na jih. Trasa byla jasná: Simferopol-krymské hory-Jalta. Ale nejen my jsme měli své potřeby. Třetí člen výpravy - naše Tatra - měla apetit ještě větší,než my dva dohromady. Naše dva litry mléka za den, byly oproti jejím 12 litrům LPG na 100 km opravdu jen plivnutím. Takže když jsme spatřili po levé straně pojízdnou cisternu s nápisem "Propan - Ogněopásno," neváhali jsme ani vteřinu (tentokrát opravdu :-) a střihli to přes protisměr do místního dvora. Tam jsme nakrmili našeho čtyřkolého miláčka a vyrazili dál. Protože jsem se nechtěl otáčet, vyjel jsem ven zákazem vjezdu do jednosměrky. Hned jsem zjistil, že je to blbost. Na tom místě se křížily tři dvouproudovky a měl jsem co dělat, abych vmanévroval do našeho původního směru. Nakonec ale vše dopadlo dobře – až na ten směr..

Ivan Mládek kdysi vypravoval historku o tom, jak jel vlakem do Moskvy. Před Moskvou prý usnul, celou Moskvu zaspal, a pak....pak se vzbudil a koukal z okna, kdy už ta Moskva bude. Jenže čím víc jel, tak byly koleje rozbitější a rozbitější, vesnice rozpadlejší a rozpadlejší...až vlak zastavil ve Vladivostoku :-)) Hezká smyšlená historka. Ale proč o tom píšu...

Něco podobného se totiž stalo i nám. Jak jsme tak jeli a jeli...tak Simferopol....nikde a nikde :o A cesta byla užší a užší, vesnice rozpadlejší a rozpadlejší :-)) A nakonec se proti nám místo Simferopolu objevilo...moře. Místo na jih Krymu jsme dojeli na jeho západní cíp. Jak se vlastně mohlo stát, že jsme jeli úplně jiným směrem? Inu, jako vždycky. Já jsem blbě odbočil při výjezdu z benzínky a Igor byl líný kontrolovat, jestli jedeme správně. Klasika.

V oné přímořské vesnici jsme našli parkování v jedné z bočních uliček. Kolem nás proudily davy oplavkovaných rekreantů s nafukovacími lehátky v rukou a ručníky v podpaždích. Slunce pařilo a vzduch...voněl... Dámy a pánové - vítejte v Černomoří. Nerozpakovali jsme se. Nenápadně jsme se uprostřed stopadesátihlavého davu převlékli :-), sbalili deku, knížky, nějaké pití a hurá na pláž. A ta byla rozpálená, jak kočka přilepená na asfaltové střeše.

Rozepisovat se o tom, jak jsme si dokázali užít moře by bylo jen nic neříkající tlachání upovídaného strýce. Ale nepochybujte, že jsme si to vychutnali až do dna. V podvečer, kdy slunce jen příjemně hladilo ramena a lýtka, jsme si sedli do místní gruzínské restaurace a dopřáli si nefalšované jehněčí šašlíky. A k tomu jsme mohli vidět pirátskou kopii Shreka II. v ruštině. Věřte mi, že to byl otřesný zážitek :-)

Bachčisaraj uh uh uh

Šťastní a uvolnění jsme opustili naši přímořskou vesničku. Prozáření sluncem, ohřátí od písku, ohřátí od šalšíků v žaludku, vyplavaní v moři...Co víc si může člověk přát... Ale protože jsme "mladí a neklidní," tak nejen relaxem jsme živi. Dobře, odpočali jsme si, ale co dál? Naše cesta přece jen sotva začala...

"Vidět Neapol-a zemřít," říká jeden slavný slogan. My jsme si ale kladli prozaičtější cíle. Ten nejbližším z nich byl "vidět Jaltu-a přežít." Ale klikaté jsou cesty osudu. První úkol, který jsme museli vyřešit byl: kudy se vlastně na Jaltu dostaneme? Na první pohled vypadá tato otázka jednoduše, ale...

...ale byli jsme někde na západě Krymu, 90 stupňů od plánované trasy. Tak kudy na Jaltu? Mapa nám napověděla , že nejkratší cesta vede podél města Sevastopol. A to byl kámen úrazu. Toto město bylo dlouhodobě jednou z největších třecích ploch mezi Ruskem a Ukrajinou. V Sevastopolu je uhnízděná ruská černomořská flotila a díky tomu tam žilo víc Rusů než Ukrajinců. Vždyť těsně po rozpadu SSSR to byli právě sevastopolští Rusové, kteří nejvíc volali po odtržení Krymu od Ukrajiny. Z všech těchto důvodů jsme měli ze Sevastopolu zdravý respekt a rádi bychom se mu vyhnuli. Jenže naše zvědavost (kombinovaná s leností) byla silnější – a tak jsme přece jen vyrazili směr Sevastopol. Ale těsně před vjezdem do města jsme narazili na tak gigantický GAI punkt, že nás přešel humor. Byli jsme takřka ve vojenské zóně, a zahuštěná atmosféra přímo odkapávala na čelní světlomety. Ani jsme moc nerozmýšleli, a odbočili raději na východ. Sice jsme byli v relativně svobodné zemi, ale právě ono slovo "relativně" znamenalo, že by si nás klidně mohl nějaký komandír na pár hodin "vypůjčit" k podrobnému výslechu. Něco takového už jsme znovu zažít nechtěli...

Východní odbočka ukazovala na město "Bachčisaraj", což mi v té době nic neříkalo. A nebýt naší neplánované objížďky, netušil bych o něm dodnes. A to by byla opravdová škoda. Město Bachčisaraj je významné hned dvakrát: jednak v něm je památka zvaná „Chánův dvorec“ - sídlo někdejšího Krymského chanátu (Krym býval tatarský). V Chánově dvorci se pak nachází slavná Puškinova fontána. Pcha – slavná! Neměl jsem o ní ani tuchy – ve škole jsem při hodinách ruské poezie nikdy moc velkou koncentrací netrpěl :-) Díky Igorovi, který o Bachčisaraji i fontáně věděl, jsme se rozhodli - jedeme za kulturou. Z neplánované změny kurzu jsme měli radost. Ať žije náhoda!

Do Bachčisaraje jsme vjeli asi po hodině jízdy. Ale aniž jsme našli Chánův dvorec, zase jsme z něj vyjeli. Jak k tomu došlo? Inu, sledovali jsme, zda neuvidíme "něco podivného," k čemu bychom mohli odbočit. No - a pořád se nám nic nezdálo tak "extra divné," aby to za odbočení z cesty stálo (navíc jsme nechtěli jen tak bezhlavě opustit hlavní silnici - naši železnou jistotu). A tak jsme se šinuli, dokud jsme neminuli koncovou ceduli města. Jako vždy jsme váhali - otočíme se hned, nebo se podíváme, jestli není "ta historická stavba" až za městem? Rozhodli jsme se jet ještě kousek dál, ale po několika zatáčkách nám bylo jasné, že na místních vyprahlých kopcích nám pšenka nepokvete. Otočili jsme zpět a pro jistotu se posilnili u nedaleké cisterny s kvasem. Natankovali jsme litr a půl této lahodné tekutiny, přikoupili dvě čokolády, a celé to do sebe rozvážně naládovali. Babka u cisterny nám navíc poradila, kudy máme jet. „Doleva k elektrárně, pak podél pole a za transformátorem zase doleva.“ Brnkačka :-) Díky té dobrotivé babičce jsme Chánův dvorec našli bez problémů.

Přiznám se - čučel jsem. „To že něco neznám, neznamená, že je to neznámé.“ Asi tak bych mohl popsat své pocity. Uprostřed ničeho jsme se ocitli v turistickém centru. Dvě ze tří placených parkovišť byla plná a i na tom třetím jsem sehnal místo jentaktak. Všude byla spousta ruských a ukrajinských osobáků, autobusů a dokonce i jeden autobus z Polska!

Ušli jsme pár kroků a mohli začít zírat. Chánův dvorec je nádherná orientální oáza v "azbučné" zóně. Vchod do dvorce je vyzdoben velmi hezkou kaligrafií a nad dvorcem samotným ční nefalšovaný minaret. Jeho bělost krásně kontrastovala s azurovou modří oblohy. Ale co bych vám vykládal, podívejte se raději na fotky.

V místní směnárně jsme si pořídili nějaké hrivny, zaplatili jsme vstupné a vrhli jsme se do víru dějin. V celém dvorci byly všude vidět stopy intenzivních prací. Ukrajinský turismus se totiž probudil z počátečních pirátských let, kdy jakékoliv služby byly vyhrazeny pouze "novým rusům" (=zbohatlíkům). Sociální úroveň rusky mluvících zemí přece jen zaznamenala nárůst a i obyčejní lidé jsou schopni pustit nějakou tu ...ehm... dolar :) A tak nás potěšilo, že byl celý dvorec krásně zrekonstruovaný, a že vstupné je „lidské“. Tatam byly časy, kdy byl v samotné Jaltě jen jeden hotel s teplou vodou, ve kterém nejlevnější lůžko stálo 100 dolarů za noc. Ukrajina šla prostě nahoru...

Po chvíli zevlování a okukování jsme se přimotali ke skupině polských turistů. Ti byli vybavení místní ukrajinskou průvodkyní a svým polským překladatelem. Polsky rozumíme oba velmi dobře – v dětství jsme byli odkojeni polskou televizí. Ruština nám také nedělá problémy a tak jsme byli schopni zhodnotit kvalitu překladu. A řeknu vám...byla to prča neskutečná. Ukrajinka povídala o historii Chánova dvorce a Polák to nepříliš jistě a ne moc úplně překládal. Některé věci si dokonce bohapustě vymýšlel.

Cenzor iráckého ministerstva informací by ve zkreslování a zamlčování neodvedl lepší práci. Vrcholem bylo, když překládal příběh Bachčisarajské fontány. Neodpustím si to a aspoň něco z toho zopakuji:

Ukrajinka: "Chán Giroj se doslechl o kráse mladé polské šlechtičny a poslal nejlepší muže své stráže, aby ji unesli."

Polák: "Vzali polskou šlechtičnu."

Ukrajinka:"Poté ji chán zahrnul veškerým bohatstvím a přízní, jen to nejdůležitější - svobodu - jí nedal."

Polák: ...chvíle mlčení a pak pobídl průvodkyni ať pokračuje (jako že to pak řekne "najednou")

Ukrajinka: "Její srdce však tesknilo po domovu. Nebyla schopna žít mezi Tatary, necítila žádnou lásku ke svému únosci, začala chřadnou a uvadat a záhy umřela v květu svého mládí."

Polák (naprosto suverénně): "Ona byla moc mladá a proto umřela."

Po této jeho větě vybuchl Igor v totální hurónský smích. Jeho polština a ruština jsou naprosto brilantní a když slyšel, co dokáže polský průvodce vypustit během překladu ze svých úst, už to nevydržel. Je pravda, že už předtím jsme se mírně pochechtávali, ale tohle už bylo moc. Polák si nás změřil nenávistným pohledem a pak (aby nevypadal, jako že se pouští do sporu) se snažil zatvářit, jako že je nad věcí, a umí situaci obrátit v žert.

-"Izvinítě, vy monách?" (promiňte, vy jste mnich?), zeptal se Igora kupodivu bezchybnou ruštinou. Myslel si, že ho nějak urazí nebo zesměšní kvůli jeho úctyhodným vousům.

-"Nie, ja tylko tak vyglondam." (ne, já tak jenom vypadám), kontroval mu polsky Igor.

Bylo dokonáno. Polská skupina burácela smíchem a jejich průvodce vystřídal tolik barev, že by i chameleón zbledl závistí. Až nám ho bylo líto, a tak jsme se raději vzdálili, abychom ho dále neuváděli do rozpaků. Namířili jsme si to směrem, který nás přitahoval nejvíce – do harému.

Skupinka Poláků nás však neomylně následovala, a tak jsme výklad poslouchali neplánovaně dál. Soustředili jsme se už jen na ruštinu a překlad už raději jsme nekomentovali. Každopádně jsme se dozvěděli jednu zajímavou věc: tatarské ženy netrpěly pod tak hrozným "jhem" jako jejich muslimské sestry v Asii či Arábii. Prý měly relativní svobodu, která se projevovala i v oblékání. Tatarské ženy třeba nemusely nosit zahalenou celou tvář (tj. žádné "burky"), stačilo jen, když měly mírně zakryté líce. Zajímavé, že? Holt ani ten muslimský svět není (a nikdy nebyl) tak uniformní, jak se poslední léta v našich médiích prezentuje. Samozřejmě, že tento příklad je trochu prkotina, ale přece....

Prohlédli jsme si onu slavnou Bachčisarajskou fontánu, o které prý básnil i Puškin. Na té fontáně je pozoruhodné to, že znázorňuje onu unesenou a "uchřadnutou" polskou šlechtičnu. Chánův kameník byl totiž do té šlechtičny tajně zamilován a tak její podobu ztvárnil ve fontáně z růžového mramoru. Ale protože v islámu bylo zakázáno znázorňovat lidskou podobu, tak musel „trochu“ abstrahovat. De facto se ničím nelišil od současných moderních umělců, kteří klidně prohlásí, že "tato hajzldeska ztvárňuje věčný boj lidského ducha s postindustriálním jsoucnem." Až na ten podstatný rozdíl, že v jeho díle byl znát podstatný řemeslný fortel. Ženské tělo jsem v jeho fontáně neviděl, i když jsem si oči vykoukal, ale uznávám, že fontána to byla hezká...

Na hlavním nádvoří na nás čekala atrakce, které jsme nemohli odolat. Pronajímaly se tam zářivé tatarské kostýmy, ve kterých jste se mohli vyfotografovat. A to bylo něco pro nás :-) Hned jsme se do nich navlékli, udělali foto a náhle - kde se vzala, přiběhla nějaká dívčina s tím, že se s námi chce vyfotit. Navlékla si princezňácký háv, přitulila se a cvak. A než jsme se stihli rozkoukat, byla tu další :-) Holt jsme (hlavně díky Igorovi) vypadali jako místní kompars. A pak že šaty nedělají člověka...

Obsloužili jsme foceníchtivé turistky, zhluboka se zaklonili, abychom viděli, jak se minaret dotýká nebes a odešli jsme k autu.

Dali jsme si ještě jednu nezbytnou zastávku na kvas, další dvě čokolády a jeli jsme na Jaltu.

Jalta

Popisovat zde cestu na Jaltu by bylo jen opakování 10 let starých zážitků. Projeli jsme Simferopolem a pak jsme se začali klikatit po místních horách. Toto místo mám v paměti zatraceně hluboko, protože jsem zde poprvé v životě viděl moře. A tak jsem se těšil na takové malé "repete." A ono to přišlo. V okamžiku, kdy jsme se přehoupli přes nejvyšší bod hor, se prostor kolem nás stal vším. Nahoře nic, dole nic, po stranách nic, jen v dáli se slévají dvě různé modré a tvoří dělící čáru mezi mořem a oblohou. Síla. Nádherná bezmoc zaplavila mé údy a já nasával a konzumoval tu krásu tak nenasytně, jak jen člověk může...

Klesání k moři je lemováno stojícími žigulíky. Na každém z nich je umístěna cedule, která signalizuje, za kolik je k pronájmu nějaký domek dole v Jaltě. Místní si takto v turistické sezóně přivydělávají - své domky pronajímají jako apartmány a sami buď bydlí u příbuzných, nebo ve svém domě obsadí jen jeden pokojík a hostům vaří a uklízí...

Na Jaltě jsme zaparkovali vlevo od přístavu a šli si zopakovat další zážitek - plavbu jachtou na Vlaštovčí hnízdo. Tato krymská obdoba našeho "Belvedéru" je jedna z nejkrásnějších pobřežních staveb, jakou jsem kdy viděl. Kupujeme lístky, já do sebe hážu jedno místní pivo a pak se na chvíli vzdaluji ze světa bdících. Půllitr místního 21% piva Baltika mne poslal k zemi spolehlivěji, než Vašutovy pěsti ve tmě.

Na Vlaštovčím hnízdě je opět patrný posun v orientaci na každodenní turismus. Žádné zlodějské ceny, žádné přemrštěné vstupné, ale...světe div se. Stejná atrakce, kterou jsme si užili v Bachčisaraj. Kostýmy k pronajmutí. Neodolávám, a na chvíli ze sebe dělám piráta...

Večer, po návratu na Jaltu, se procházíme po kolonádě v přístavu. A jako vždycky, je to zážitek silnější, než jaký může běžný muž jen tak ustát. Slovanská krása mladých dívek je tady tak koncentrovaná, že se oči mění v osciloskop a krční obratle jsou obroušené až na kost :-)

Dovolená

Po hodinách, strávených na Jaltě jedeme hledat kus opuštěné pláže, kde bychom mohli pořádně zarelaxovat. Už je noc, tak jen vyjíždíme za město a na prvním širším místě usínáme. Ráno nás vzdudí slunce, šumot moře a pohled na vodní hladinu brázděnou milióny vlnek, z nichž každá na vás vrhá zlatavý odlesk. Krásný začátek nového dne...

Po snídani jsme se změnili v „pobřežní hlídku“. Ne, že bychom se změnili v záchranáře, prostě jsme za jízdy vyhlíželi vhodný kus pobřeží, na kterém bychom mohli zakufrovat. I když – vyhlíželi...já řídil a Igor sprostě klimbal.

V jedné za zatáček vidím rezavou ceduli s nápisem "Kampink." Než si slastně podřimující Igorák stihl něco uvědomit, stříhám to ostře doprava. Prásk, prásk – několik drsných ran do podvozku signalizuje, že jsme vjeli na polní cestu opravdu otřesné kvality. Raději přizpůsobím "rychlost a styl jízdy" a pomalu se prokusujeme k moři. A to, co jsme našli, předčilo naše očekávání.

Bohem zapomenutý kus pláže, na kterém stojí sotva 5 aut, má vlastní stánek s občerstvením a dokonce(!) i turecké záchodky!! To bylo více, než jsme si mohli přát. Klid, žádný ruch, spousta místa, moře jen pro nás a dokonce i možnost konzumace něčeho vychlazeného. Paráda.

"Dejte mi pevný bod a pohnu celou zeměkoulí" prohlásil kdysi Archimédes, nebo někdo jemu podobný. Dejte nám kus pláže, slunce a týden času - a nepohneme se vůbec. To je zase náš pohled na věc. Dny se rozplynuly ve zlatavé nádherné bezčasí, kdy byl člověk ponořen jen do děje knížky, kterou právě četl...do vlastních myšlenek, když plaval nebo se jen tak válel. Žádné projekty, žádné termíny, žádné povinnosti...jen člověk sám se sebou, nebo se svým kamarádem. V životě máme už jsen málo okamžiků, kdy člověk nemusí vůbec nic, ale pokud nastanou, dokážeme si je užít až do dna.

Naše flákání je prokládáno jen jídlem. Jsme tak příjemně líní, že na konzervovou stravu dojde málokdy. Ve stánku totiž královsky vaří. Teda - nabídka není moc široká, ale hranolky a šašlíky jim jdou fakt skvěle. Navíc si servírka pouští dokola jedno a to samé cédéčko. Hudba je chytlavá, texty jsou úžasně přisprostlé a my se s Igorem přistihujeme u toho, jak si pobrukujeme do rytmu. Nedá nám to a zjišťujeme jméno onoho CD - jde o výběr ruské taneční hudby XXXL Tancevalnyj 11.

Mnoho dní za sebou trávíme poledne tak, že se ve stánku schováváme před sluncem, chroupeme hranolky, zaléváme je kolou, mastíme karty a pobrukujeme si "děngy, děvušku mašinu, palagajetsja iměť" ..."ja éto chóču sdělať po sobáčim" ... "razmanažájsja" a jiné pochybné songy :-)

V jednom z oněch nerozeznatelných dnů k nám přišel tak 45 letý čahoun se šedými vlasy a pohledem toulavého psa v očích. Celkem nevtíravě se zeptal, jestli si může na chvilku přisednout. Samozřejmě, že jsme ho s ostražitostí nám vlastní nejdříve odhadli, jestli nejde o žebráka, zloděje, nebo nějakého jiného otrapu. Nevypadal ani na jedno z toho, a tak jsme ho pozvali k nám. Vyklubal se z něho příjemný společník, který měl navíc docela zajímavý životní příběh.

Narodil se v Uzbekistánu jako dítě deportovaných krymských Tatarů. Jeho prarodiče tam deportoval Stalin někdy v průběhu svých zhovadilých "sociálních relokací" (podobných jako byla tvorba židovské "Jevréjské ASSR" atd.) Tataři byli muslimové a tudíž měli žít v muslimské SSR, což Ukrajina nebyla. Alespoň tak to viděl Stalin. A tak všechny Tatary nahnal do dobytčáků a odvezl je k jiným muslimům - do Uzbekistánu. Tam žili celých 60 let, než Gorbačov vydal dekret, díky kterému se Tataři mohli vrátit zpět na Krym a nárokovat si svoje původní pozemky.

Alim - tak se jmenoval - byl fajn vypravěč, ale nedá se o něm říci, že nezaujatý. Zezačátku se trochu krotil, ale pak z něj více a více byla cítit zášť, kterou cítil vůči Rusům. Pravda, ruský národ byl původcem jeho křivdy (nebo alespoň diktátoři ruského národa), ale z Alima nenávist odkapávala ve všem, co se Rusů týkalo. Když vyslovoval "rússkije" nebo "maskvíči" (=moskvané), mohli jste tu ztělesněnou zlobu přímo nahmatat. Trochu nás z toho jímala hrůza - když takhle nenávidí člověk, který to nejhorší zná hlavně z vyprávění, jak teprve dokáží nenávidět Jugoslávci? Nebo Izraelci, Palestinci, Íráčané, Američané...zkrátka lidé, kteří nedávno opravdu ztratili někoho blízkého? A je jedno jestli kvůli občanské válce, invazi nebo terorismu? Existuje otřepané heslo, že násilí vždy plodí jen násilí. Necítím se kvalifikovaný k tomu, abych posuzoval univerzálnost tohoto sloganu, ale díky Alimovi jsme měli možnost poznat, jak může násilí zplodit šílenou nenávist.

Alim spatřil, že jsme se trochu stáhli, a raději zvolnil. Nechal nenávist k Rusům trochu vyšumět a změnil téma. A zase jsme bezvadně žvanili. Když se den zešeřil - a nám se chtělo spáchat nějaký večerní gáblík - nabídl nám, že se můžeme navečeřet u něj doma.

Pohostinnost místních lidí jsme mnohokrát zažili již dříve, ale to neznamená, že na každou nabídku budeme reagovat bezhlavě. Přece jen se nám na něm nezdálo to, jak se během vteřiny dokázal přepnout z nenávistného kazatele na bodrého společníka. Vyměnili jsme si s Igorem pár tázavých pohledů ve stylu -"jdem do toho?" -"co říkáš?" -"není to nebezpečné?" Jenže jsme nejen opatrní, ale také neradi zraňujeme city jiných. Odpověď jsme natahovat nemohli - a tak jsme (o něco radostnějším tónem, než byl pravdivý) souhlasili, že "nám bude ctí."

Alim si tleskl do dlaní a svižně vykročil. Šli jsme cestou necestou, polem nepolem, vinicí nevinicí, překročili jsme několik potůčků, minuli nějaká ta zbořeniště a nakonec jsme se přiblížili ke slumu asi 20 bídných chalup. Být to v Sao Paulu, nebo ve "čtvrti menšin" v mé domovské Ostravě , hned bych utíkal, až by se za mnou prášilo. V ukrajinské vísce to ale nemuselo znamenat nic nebezpečného. Pohledy místních obyvatel byly spíše tázavé než nepřátelské, a poté, co jim Alim několika větami vysvětlil, že jsme jeho čeští přátelé, kteří k němu jdou na večeři, byli jsme jejich. Nakonec si nás Alim musel ještě ubránit, protože ochotných hostitelů se našlo i více :)

Vešli jsme do Alimovy chatrče, kde - kupodivu - nebydlel sám. V ústrety se nám belhala i jeho matka. A jako pravá Tatarka měla zahalená jen líce (vida, jak měli v Bachčisarajském harému pravdu).

To, co následovalo, bylo jen a jen typicky "ruské." Ať mi Alim promine toto hrubé zjednodušení, ale bylo to tak, jak jsme to již znali i z minulých návštěv rusky mluvících zemí. Můžete potkat sebechudšího člověka, který bydlí v chatrči, ve které by ani naši cikáni nechtěli žít. Na tom člověku není ani gram přebytečného tuku, protože musí tvrdě pracovat a nemá jídla nazbyt. A ten člověk vás pohostí vším co má, a nedbá na to, že příští týden toho moc do pusy nedá. Nejvíce si na tomto přístupu vážím motivace hostitele. On to dělá proto, že vám chce udělat radost. A sám mít radost z toho, že vy se u něj máte dobře. Není tam ani stopa toho, že by se chtěl blýsknout, vychloubat, nebo se dělat lepším. Není v tom žádné bažení po zisku, po výhodách....jen radost. Strašně moc ctím tento přístup k životu a je to jeden z důvodů, proč už celých 14 let jezdím na dovolené na východ a jihovýchod. Netvrdím, že na západě není co vidět. Netvrdím, že i tam nejsou příjemní lidé. Třeba Francouzi, Španělé a Italové dokáží dát člověku také spoustu příjemných chvil. Ale přesto...

V půli hostiny vytahuji umně schovanou láhev vodky, kterou jsme si nenápadně vzali s sebou. Alim (ač muslim), neodmítá a popíjí s námi. Debata příjemně plyne, Alimova matka je příjemně vzdělaná a sečtělá žena a neplánovaný večer s nimi je fakt nádherný. Až hodně pozdě po půlnoci odcházíme zpět k autu. Loučíme se s tím, že zítra se opět uvidíme. Cesta zpět nám trvá docela dlouho - je tma jak v pytli a nechceme si někde v oraništi zlámat nohy.

Když jsme dorazili k autu, byli jsme překvapení, jaký je ve tři ráno hluk. Někde z okolí hraje diskotéka tak hlasitě, že se nedá usnout. Jsem docela kliďas, ale když nemůžu kvůli hluku usnout, vidím rudě. A tak jsem po půl hodině převalování vyskočil z auta jako kačer na pérku.

Svižným krokem jsem vyšplhal nahoru na kopec nad pláží. Do místního domku se zřejmě sjela ruská "zlatá mládež". Zábava na zahradě je plném proudu. Čtyři reprobedny burácí tak, že se země i vzduch chvějí. Když mladíci tančící se svými holčinami spatří rozedranou postavu stojící za brankou, trochu se zarazí. Sami moderně oblečeni sjedou můj zevnějšek opovržlivým pohledem. To mi dodává. Napumpován vztekem bezohledně vrazím přímo do jejich houfu. A aby si mne nepletli s nějakým místním "otrapou", pro jistotu je oslovím anglicky.

Nevím, jestli je víc překvapí zarostlý pobuda, který se vtlačí do jejich středu, nebo to, že na ně ten pobuda mluví anglicky. Tak jako tak jim to nezapadá do obvyklých "vzorců chování," který by mohl za dané situace nastat. A tak jeden z nich ztiší hudbu, abych slyšeli kloudného slova. Celkem bez emocí mu vysvětluji, že by hudbu měl ztišit, protože to dole dělá hrozný kravál. Chvíli si mne sice snaží prohlížet oním "vodnatým" pohledem, který má vyjádřit něco ve stylu "na co si to tu hraješ, blbečku." To ale očekávám, a schválně jeho pohled opětuji s takřka dobráckým výrazem "zatím jde jen o přátelskou debatu, žádný konflikt v tom nemusí být." Chvíli na mne civí, ale když se nedočká „svojí výzvy", odkývá, že aparaturu nechá ztlumenou.

Atmosféra se celkem uvolnila, poděkoval jsem jim a šel zase dolů do auta. Klid vydržel asi půl hodiny. Pak spustili hudbu nanovo. Onen mladík nahoře se asi stal terčem posměchu, a na žádost ostatních hudbu znovu spustil. Přijeli se přece bavit, tak co by se omezovali, že?

Bohužel se situace přepnula do módu, kdy už se dala řešit jenom po zlém. Už jsem několik rvaček zažil a přežil, ale nejsem tak horká hlava, abych je sám vyvolával. Když se máchá pěstmi a kope nohama, vždycky to na něčí části těla může zanechat nepříjemné následky. Je pravda, že jsem chvíli vztekle zvažoval, že jim tam přijdu uštědřit pár ran, ale pak jsem si to naštěstí rozmyslel. Člověk by se měl prát buď v amoku, nebo když jde o něco životně důležitého. Amok jsem raději utlumil, nastartoval auto a přesunul se o pár set metrů dál. Tam jsme se spokojeně přikryli spacáky a usnuli jsme.

Druhý den Alim nedorazil. Ani třetí, ani čtvrtý. Až o hodně později nám to došlo - stáli jsme úplně někde jinde, schovaní za stromy. Pokud nás hledal na jednom místě a naše auto tam nebylo, mohl si to vyložit tak, že jsme se na něj vyprdli a odjeli jsme. Byli jsme z toho trochu smutní - hlavně ze svojí blbosti, že nám to nedošlo dřív. Takže, Alime, i když toto určitě nikdy nebudeš číst: "Promiň, nevykašlali jsme se na tebe, a mrzí nás, že jsme to tak podělali."

Sudak

Když jsme byli vyslunění až do alelůja, opět se nás zmocnily roupy. Teda - ne že by nás z místní stravy svědilo vyústění trávící soustavy, ale zmocnila se nás nespokojenost s "přílišným klidem." A tak jsme sbalili všechny naše deky, ešusy, karty, trika, knihy, a plni elánu jsem začali ukrajovat kilometry směrem na východ.

Asi za hodinku jsme vjeli do "naší" veničky Vesóloje. Říkám „naší“, protože o 6 let dříve jsme v ní zažili úžasný týden. Odbočili jsme do úzké uličky mezi baráky a pomalu se ploužili k moři. Obhlíželi jsme známé adresy a vzpomínali na přijemnosti, které jsme zde tehdy zažili. Nakonec jsme dorazili na pláž. Nebo spíš - na to, co z ní zůstalo. Z klidného hliněno-štěrkového opuštěného ráje se stala obludná betonová zrůdnost lemovaná nevkusnými stánky a restauracemi. Bylo vidět, že „mocný kapitál“ dorazil i sem :(

Moc odvázaní jsme z toho nebyli. Člověka moc nepotěší, když mu někdo přeorá vzpomínky bagrem a pak je zalije betonem. Nu což, na druhou stranu nemáme právo upírat místním právo na výdělek. Ale i tak jsme z tohoto zážitku měli pachuť v ústech.

Jen tak pro formu jsme se hodili do plavek, pomazlili se s místními medůzami (bylo jich tam příšerně moc) a nakonec jsme měli upřímnou radost z toho, že jsme před týdnem našli jiný plácek. Kvalita prožitku byla nesrovnatelná.

Raději jsme jeli dále na východ. Ve městě Sudak jsme chtěli vidět místní středověkou pevnost. A tentokrát se nám to podařilo. Zaparkovali jsme, následovali ukazatele, vyšplhali do táhlého kopce, a byli jsme ... tam.

Sudacká pevnost je krásné a úctyhodné dílo Janovských stavitelů. Pokud si pamatuji historické souvislosti správně, pak je Sudak to místo, odkud se do Evropy začal šířit mor. Když se tatarské hordy snažily dobýt Krym, Sudak byl jednou z největších překážek. Janovská posádka stále odolávala, a tak místní tatarský "nadplukovník" začal katapultem metat přímo do pevnosti těla jeho mužů. kteří se morem přímo rozkládali. A účinek jeho činů předčil všechna očekávání - janovská posádka se nejen že nakazila, ale strach z „černé smrti“ byl dokonce tak silný, že se Janované sbalili, nalodili se a utekli do Evropy. Bohužel - i s morem.
(pokud to bylo jinak, opravte mne, jsem líný to googlovat)

Některé výhledy z ochozů a věží berou dech. Pod námi bouří moře a láme se o skalnatou stěnu. Nad námi se honí mraky, prostě nádhera. Karel, Hynek i Mácha by si tu přišli na své :-)

Na jednom z nádvoří opět půjčují rekvizity k fotografování. To je pro mne přímo magnet. Šinu si to ke gladiátorskému brnění, když tu mne najednou Igorák naprosto surově odtáhnul pryč. Surovec a necita to je!!

Nakonec jsme se dost nabažili hradu a výhledů z něj, a sešli jsme na kolonádu do města. Nostalgicky jsme si zavzpomínali na někdejší procházky a tyto vzpomínky jsme pro jistou umocnili několika šašlíky a gruzínskými čaji.

Šumot moře, šašlíky, čaje, pouťové atrakce, atd...tak dlouho jsme v Sudaku "bažili", až jsme se prostě nabažili. A když jsme něčeho nabažení, dá se to napravit jen jedním - jet dál.

Poslední ukrajinské kilometry..

Krym nám již nemohl takřka nic jiného nabídnout. A tak jsme se rozjeli do přístavu Kerč, odkud jsme se chtěli "vytrajektit" do země našeho bývalého velkého bratra - Ruska. Přes noc jsme projeli celý serpentoidní úsek mezi Sudakem, Feodosií a Kerčem. Do Kerče jsme vjeli kolem šesté hodiny ranní.

Každý, kdo vyrůstal v průmyslovém městě pochopí, o čem teď budu mluvit. Pošmourné ráno, kdy se město probouzí do mlžného oparu, který jen podbarvuje depresivní šeď oprýskaných paneláků, nevýrazní lidé stojící na zastávkách, hnědá nákladní auta, která ostříkávají čekající lidi vodou z kaluží... Prostě šeď, bezútěšnost a všudypřítomný pach nedvolatelné každodennosti na nás dýchnul tak, až jsme se trochu zděsili. Tak tady bychom tedy žít nechtěli...

Opatrně se proplétáme navlhlým a kluzkým městem až do přístavu. Akorát před nosem nám zavírají bránu. Jsme z toho docela naštvaní-podle jízdního řádu na vratech jede další "paróm" (=trajekt) až za dvě hodiny. Nu což... Je čas navštívit místní toalety a uklidit si trochu v autě.

Než ale stihneme vystoupit, přibelhá se k nám nějaká babka. Nežebrá, nabízí k prodeji pirohy. Ty máme moc rádi a tak si od ní kupujeme 4 kousky. Díky tomu, že jsme jeli celou noc, jsme dost hladoví. Pirožky do nás zmizely, jen to zasyčelo. Nakonec si kupujeme ještě další dva, čímž se zbavíme posledních ukrajinských peněz (kromě těch, které máme rezervované na trajekt).

Slastně podřimujeme na sklopených sedadlech, když tu nám na okno zaťuká nějaký mladík. "-Máte pojištění?" ptá se nás.

"Pojištění? Jaké pojištění?" ptáme se v duchu s Igorem. To se z nás snaží vytáhnout peníze za pojistku při výjezdu z Ukrajiny? Hahá, tenhle trik už známe z přechodu ve Přemyšlu/Šegini. Když jsme tehdy vyjíždeli z Ukrajiny, nějaký chlápek ze mne málem vymámil peníze za "strachovku." Tehdy jsem to slovo neznal (strachovka=pojistka) a tak jsem málem zaplatil, protože jsem myslel, že to patří k běžným pohraničním zlodějinám.

A to stejné na nás chtěl zkusit i tento jedinec? To snad ani ne... Sroloval jsem okénko a řekl mu: "vážně si myslíš, že se budu pojišťovat na Ukrajinu, kde platí zelená karta, a ze které navíc ještě vyjíždím?" Chtěl jsem dodat něco v tom smyslu, jestli opravdu vypadám jako takový blbec. Než jsem to ale stihl, zastavil mne omluvným gestem a řekl: "Ne, to jste mne špatně pochopil, já vám nabízím povinné ručení do Ruska."

Tím nás opravdu vytrhl z letargie. "DO RUSKA?" myslíme si a vzápětí i říkáme. "Tam přece platí zelená karta!"

-"Kdepak," kontruje nám mladík, „letos tam zelená karta neplatí, aspoň u většiny zemí to tak je.“

Nevěřím mu ani slovo, ale pro jistotu se dívám do dokladů. A symbol pro Rusko je na zelené kartě vážně přeškrtnutý! -"No to mně po..er." říkám si a nevěřícně kroutím hlavou.

-"Moment," dodávám, a rozhoduji se investovat do drahého roamingu. Nejdřív volám na Českou podnikatelskou pojišťovnu. Dobrá žena mi tam říká, že o zelených kartách nic neví, ale že mne přepojí. Než to její kolega zvednul, poslechnul jsem si pěknou pasáž Mozarta a utratil další dvě stovky za roaming.

-"Hm....." reagoval na můj dotaz chlápek na druhém konci drátu. "Pokud vidím správně, je to tak. Ruská federace není místem, kde by Česká pojišťovnická komora měla smluvního partnera. Takže zelená karta v Rusku opravdu neplatí."

Kecnul jsem si na zadek. OPRAVDU jsem si myslel, že si z nás ten mladík dělá srandu, a že chce obrat důvěřivé turisty. Nově nabyté informace ale vrhaly na celou věc úplně jiné světlo... Uznali jsme, že pojistku skutečně potřebujeme a šli jsme za ním do kanceláře. Vyplnili jsme spolu nějaký formulář a pak si řekl v přepočtu asi o 1.500 korun. Bylo to dost, ale bez toho papíru by nás Rusové stejně neodbavili, a pak...jezdit nepojištěný...to zavání průserem. Museli jsme v místní směnárně zase směnit nějaké dolary za hrivny, abychom měli pojistku čím zaplatit. Z mladíka se vyklubal korektní úředník. Pojistil nás, vypsal nám papíry a nezapomněl ani na pokladní doklad. A já ho původně měl za podvodníka...

Zbylo nám pár drobáků, které jsme utratili za další pirožky. Ta samá babička, od které jsme si je zase koupili, byla šťastná, že v nás má tak dobré "stálé" zákazníky, a dala nám dokonce jeden grátis. Poté, co jsme si v peněžence vytvořili takovou zející ránu, jsme tuto drobnou záplatu na duši kvitovali s povděkem.

Lhůta, kdy jsme museli čekat na otevření přístavních vrat, pominula. Všichni nastartovali své vozy...a nastal nefalšovaný pohraniční frontový boj. Rusové a Ukrajinci se začali tlačit ze všech stran, každý se snažil vytlačit každého a hlavně nás. My jsme se ale zarytě drželi našeho přímého směru a vyhrávali souboj nervů a nárazníků na plné čáře. Ona Tatra je přece jen "auto mezi autíčky." Po pár šťouchancích místní pendleři pochopili, že se jim nevyplatí si s námi zahrávat a raději nás nechávají projet.

Na trajekt se nás vešlo opravdu hodně. Poté, co nezbýval ani centimetr místa, se zavřely dveře a odrazili jsme. Užívali jsme si foukání větru a svit slunce, které nakonec zvítězilo nad zamračenou oblohou. Netrvalo to ani půl hodiny a byli jsme ... v Rusku. Za celá ta léta, co jezdíme autem, to byl náš první úspěšný přechod hranic s použitím trajektu. A to jsme jich přitom už několik plánovali: z Izraele do Turecka nebo Itálie, z Jalty do Istanbulu, a tak dál. Jenže většinou se nám nepodařilo zjistit "s kým", a pokud se nám to zjistit podařilo, pak byl problém "za kolik."

Ruskóóóó

Konečně jsme mohli políbit zem širé matičky Rusi. Teda, ne, že bychom ji chtěli líbat, ale měli jsme radost, že už jsme "tam". Jenže "kde" vlastně? Byli jsme zatím jen v hraniční oblasti, což v Rusku může znamenat, že "dovnitř" to je ještě pořádně daleko. Tedy - abych byl přesnější: i pár metrů může být zatraceně "dlouho" (příslovečné určení času).

Nakonec to ale nebylo tak zlé. Nejdřív po nás chtěli poplatek za pojistku. Když zjistili, že ji už máme, zklamaně protáhli obličeje. Jak jsme zjistili, místní kancelář by nás pojistila asi o 200 Kč levněji, než ta ukrajinská. To jsme zase xichty protáhli my. No jo, za neznalost se platí.

V protahování našich tváří pak úspěšně pokračovali, když po nás chtěli jakýsi poplatek za použití cest - moc se nám platit nechtělo, a tak jsme po nich chtěli vidět nařízení, podle kterého musíme zaplatit. Nařízení nám ukázali, ale částka v něm byla poloviční. Asi pět minut jsme se handrkovali a nakonec zaplatili jen to, co bylo "ve vyhlášce." Ještě jsme vyfasovali formulář, který slouží pro registraci cizinců. "Tam, kam máte vystavený voucher, musíte jít na milici a zaregistrovat se. Nebo to za vás udělají přímo na hotelu," vysvětluje nám pohraničník. Pak nás pustili a vjeli jsme do Ruska.

Octli jsme se na předkavkazí, v Krasnodarské oblasti. A nestíhali jsme se divit vlastním očím. Nádherné nové asfaltové silnice byly lemovány svodidly (!!). A na několika místech jsme potkali náklaďáky se "stříhací rukou", která kosila trávu před a za těmito svodidly (!!!). Tak tohle jsme v Rusku nikdy předtím nezažili a zírali jsme fakt hodně nevěřícně.

Z Ukrajiny nám nezbyl skoro žádný plyn ani benzín a tak raději stavíme u první benzínové stanice. Tankujeme AN 95 za celkem únosnou cenu 16 Kč za litr. Bereme benzínu jen málo, a doufáme, že brzy narazíme na LPG pumpu. A opravdu, LPG pumpa byla "za rohem" (=asi jen 30 kilometrů). Jeden litr stál 7 rublů, což bylo kolem šesti korun. Sice to bylo o něco dražší, než před pár lety, ale pořád je to paráda. To se nám budou po Rusku krájet kilometry!

Směrem od Krasnodaru směřujeme na sever, do Rostova na Donu. Je to totiž město, do kterého máme vystavený voucher. Cesta je však zaplněná spoustou kamiónů, které se nedají jen tak předjet. V jednom úseku je podél cesty široký pruh vysypaný štěrkem, beru tedy kamióny zcela nevychovaně "zprava". Všechno jde hladce do té doby, než zvednu rychlost nad 80 km/h. V tom okažmžiku cítím, že nad autem ztrácím kontrolu. Zadní hnaná náprava na štěrku podklouzla a auto se začíná otáčet a jako by chtělo spadnout ze svahu pod "dálnici". Ani si nestihnu moc vynadat, s vypětím sil auto vyrovnávám a pak už předjíždím o něco pomaleji. Igor, který jako správný řidič ono "tančení" postřehl, jen nakrabatí čelo, vydechne a radši se tváří, že relaxuje. Nic nekomentuje, ale je vidět, že si mého přešlapu všiml.

Rostov na Donu

Vjezd do Rostova je označen mohutným monumentem, u kterého na chvíli zastavujeme. Děláme pár fotek a pokračujeme dál. Vjezd se brzy promění v něco, co vypadá jako hlavní třída. Dokonce to souhlasí i s orientační mapkou města, která je k součástí atlasu Ruska. Na místě, které se nám buhvíproč líbí, zastavujeme. Jdeme hledat milici nebo hotel, lhostejno, co najdeme dřív. Potřebujeme prostě štempl, tak jaképak copak :)

Mezitím, co v autě provádíme obvyklý "městský" úklid (posbírání foťáků, mobilů, přikrytí zadního sedadla rozházenými mikinami a tepláky), stane se něco neuvěřitelného. Kolem auta projde ztělesněná bohyně. Krásné dlouhé štíhlé nohy, štíhlá postava, tvář a oči....takové, že by i Michelangelo na pár chvil vstal z mrtvých, aby ji mohl namalovat (nebo vysochat). Prostě kráska neskutečná, nenašli byste na ní chybu ani mikroskopem.

Za dalších deset sekund prošla druhá taková. A pak třetí...čtvrtá... Než jsme stihli uklidit a zamknout auto, prošlo kolem nás asi deset (jak by řekl můj známý) "bezprizorních neskutečných kun", které stihly vymazat jakýkoliv dojem i z pár dní staré návštěvy Jalty. A to, co jsme zažili během další procházky městem....se ani nedá slovy popsat.

Víte, nechci zde působit dojmem člověka, který se musí utřít pokaždé, kdy potká hezkou holku. Jde prostě o to, že "krása" je relativní pojem. Ještě před pár dny jsem si před pár dny myslel, že z tohoto hlediska na Jaltu nic nemá. Ale Rostov na Donu, to je místo, kde koncentrace královen krásy překračuje jakékoliv meze slušnosti, pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Ale co bych se tu rozepisoval, kdo nevěří, ať tam běží....Ale bacha na srdce ;-)

Ale zpět k našemu úkolu - získat registraci. Milici jsme našli rychle - štěstěna nás totiž navedla přímo k ní. Vlastně jsme zaparkovali asi 5 metrů od vchodu. S tou smůlou, že ten den vůbec nebyly "ordinační hodiny". Sice jsme zkoušeli někoho přemluvit, ať nám "jen dá razítko", ale byli to ruští ouřadové každým coulem. -"Dnes se nepracuje, počkejte si do pondělka, když se tu chcete registrovat, tak tu snad musíte i bydlet, ne?" Na tuto otázku jsme debatu moc zapřádat nechtěli, protože jsme nechtěli s naším voucherem budit moc podezření. A tak jsme vycouvali.

Dobrá - co s tím? Udělal by nám lepší službu recepční na hotelu? Aspoň to zkusíme. A tak jsme se jali hledat hotel. Ale to nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo.

Jednak se hrozným způsobem rozpršelo. Do pár minut jsme byli mokří do poslední nitky. Tedy, nejen my, ale hlavně ten druh „kolemjdoukyň“, které jsem popsal o pár odstavců výše. Ani byste nevěřili, jak zvláštně mohou vypadat trčící mokré bermudy :-) ... Ale zpět k našemu problému: mokří jak myši jsme se s pomocí mapky propracovávali k ulici, kde měl být hotel. Jsme kluci šikovní a k ulici jsme nakonec za chvilku dočvachtali, ale hotel nikde. A tak jsme hledali, hledali a hledali... Znáte to - ulice, která má dvě stě čísel popisných, nejlépe na přeskáčku, sudá nebo lichá, padni komu padni. Za chvíli jsme našim pendlováním tam a zpět vykonali práci středně vytíženého osciloskopu. A hotel stále nikde. Místo toho se dostavil problém, který čas od času tíží každého, kdo jí. Ale nebyl to hlad, ten se dá vydržet déle...

Náhle jsem musel začít řešit ono nerudovské "kam s ním?" A tu se - jako mávnutím kouzelného proutku - objevily veřejné toalety. S pocity napjatého očekávání jsme se sklonili pod špatně upevněným poblikávajícím neonem a sešli po rozbitých schodech dolů do sklepa. Tam na nás čekala klasická ruská bábuška v šátku. Zkasírovala mne o několik rublů, vydala mi malé útržky nezbytného papíru a odkázala nás do kójí.

No..."kójí". Popravdě řečeno, i v telefonní budce můžete mít lepší soukromí. I v podřepu vám koukala ramena. Ale, to, že na mne bude vidět, s tím jsem se ještě byl schopen vyrovnat - vždyť u silnice také člověk nemá podmínky jako v Hiltonu. Ale to, že posezení na WC je i společenskou záležitostí, mi málem vyrazilo dech.

-"Jak se máš?" oslovila mne asi třicetiletá žena, která konala podobnou potřebu vedle.

-"Heh - dobře - heh," odpověděl jsem hekavě. Dílem proto, že mne opravdu překvapila (takovou otázku bych na WC nečekal) a dílem proto, že jsem většinu svalů a dechového fondu právě intenzivně směřoval naprosto opačným směrem než do hlasivek.

-"Ty asi nejsi odsud, že?" navázala plynule.

Mít v plicích nějaký zbytkový vzduch, asi bych se rozesmál nad komičností celé situace. Dřepíte uprostřed latrínové farmy, hlavu máte vystrčenou jako při snajperské přehlídce a na PÁNSKÝCH záchodcích s vámi chce navázat konverzaci úplně neznámá žena. Komedie..

Už si ani nepamatuju, jak se mi podařilo z konverzace vyklouznout. Ani to, kdo vlastně odešel dřív. Ale o tento netradiční, překvapivý zážitek jsem se s vámi chtěl podělit.

Ostatně, i Igorovi se celá historka líbila. Byl totiž zvědavý, co jsem dole "tlačil" tak dlouho. Představa cizince s vypoulenýma očima konverzujícím v ruštině ho docela pobavila.

Ale dosti bolo WC. Po vyřešení trávících náležitostí jsme se jali pokračovat v našem úkolu - najít hotel. "Když něco nevíš, tak se zeptej," říká moudrá poučka. A tak jsme se ptali. "je to támhle tím směrem, asi tři křižovatky směrem nahoru." ..." je to támhletím (opačný směr) směrem, asi o jednu křižovatku níž"....pokračovali jsme poctivě v našem oscilačním poslání. Nakonec jsme se neustálým zmenšováním "kmitů" dopracovali ke kýžené odpovědi: "je to tady."

"Hurá!! Byli jsme tam! Starší, zdobný dům, s hezkou fasádou, zakomponovaný do celé řady podobných staveb. Ale nikde žádný štít s nápisem "Hotel," ani žádná honosná vrata. Dům měl otevřené dveře, které vedly do jakéhosi podloubí.

-"Kampak?" zeptal se nás chlápek s uniformou vrátného.

-"Do hotelu," odpověděli jsme po pravdě.

-"Kam?" vykulil na nás oči vrátný. "Hotel tady byl naposledy před šesti lety!"

Vyměnili jsme si s Igorem významné pohledy. Toliko k našemu voucheru. No co, stejně jsme ho chtěli jen proto, abychom se dostali přes hranice.

Ještě jsme pozevlovali po městě a vydali jsme se zpět k autu. Na břehu Donu nás sice lákaly místní bary, ale byli jsme řádně utahaní. „Dnešek“ byl pořádně dlouhý. Začali jsme ho noční jízdou po Krymu (cesta ze Sudaku až do Keče), pak jsme pojišťovali auto, trajektili jsme se do Ruska, šplhali od Krasnodaru směrem na sever, půl dne kmitali po Rostově....na jeden den toho bylo až až.

Vyjeli jsme z města a zaparkovali na hliněném prostranství u betonového monumentu, který jsme navštívili už při vjezdu do Rostova. Za pár minut jsme spali jako miminka.

Ráno nás probudilo bušení na okénko. Místo, kde jsme stáli, bylo totiž neoficiální tržiště hub. A člověk, který nás už v 6 ráno budil, byl chlápek s Volhou, který (prý) byl zvyklý na místo, kde jsme parkovali. Vyjádřil se dokonce nějak ve smyslu, abychom "z jeho místa vypadli." No, nepatříme k vyhledávačům problémů, ale tohle?

"Není tu žádná cedule," odpálkoval ho nekompromisně Igor. A aby ta slova potvrdil, obešel auto, čímž naznačil, že tu nejsou "ani žádné čáry." A tlustý chlápek ve stylu "Homolka a Tobolka" jen vrhal nenávistné pohledy. Pak řekl něco, čemu jsem rozuměl jen částečně, ale jsem si jist, že podle konverzační příručky bych to nepřeložil :-)

Pomsta chutná nejlépe za studena. A snídaně zase za tepla. Pokud si můžete dopřát obojí najednou, je to hodně fajn pocit. A tak jsme mohli s pocitem hřejivého zadostučinění sledovat, jak kolem nás zastavují jiné žigulíky, jejich majitelé vytahují cedule "griby" a ohromné sklenice s neméně ohromnými naloženými kusy hub. My jsme pomalu kuchtili a ještě pomaleji žvýkali. A všichni se uculovali, když náš "Homolka" nadával na celý svět (ale hlavně na nás). Bylo vidět, že nebyl moc v oblibě ani u ostatních prodejců. Ti s naším kempováním, neměli sebemenší problém. Naopak - i oni si toto ráno uživali. Holt - pomsta opravdu chutná za studena :-)

Kolo se nám polámalo

Vjeli jsme na okružnou kolem Rostova. Podle mapy jsme věděli, že na jejím konci budeme muset odbočit směrem na Volgograd. A tak jsme i udělali. Jenže...

Jenže těsně předtím, než jsem sjel do odbočovacího pruhu, všiml jsem si, že se volant chová nějak "divně." A že i zvuk, který je slyšet od pravého předního kola, je "divný." A tak jsme zastavili na šterku "u krajnice." Naše podezření se bohužel naplnilo. Pravé přední kolo bylo prázdné.

"Ha, taková lapálie," pomysleli jsme si. Vyměnit kolo, to je věc, kterou zvládne řidič z mateřské školy, ne? A tak jsme vytáhli klíč na kola, abychom kolo povolili dříve, než ho heverem odlepíme od země. Jenže - chyba lávky. Nasadili jsem klíč, pořádně zabral a ... strhl jsem ho. Levný polský šmejd za 130 Kč se zevnitř "vyfrézoval" a od té doby mohl sloužit maximálně jako korouhvička.

Štěstím v neštěstí nám bylo to, že těsně před odbočkou na Volgograd jsme viděli pneuservis. Vydal jsem se k němu pěšky a Igor zatím hlídal auto. Chtěl jsem si jen půjčit nářadí (klíč), ale s tím majitel pneuservisu nesouhlasil. Když opravit – tak opravit, pěkně za peníze. Nezbývalo mi než souhlasit. Dohodli jsme se na ceně, majitel na chvíli zavřel krám, a dojeli jsme jeho autem k naší Tatře. Nakonec dobře, že přijel. I když měl kvalitní klíč, matka na kole nechtěla povolit. Chlap tahal a páčil ze všech sil, ale výsledek žádný. Naštěstí byl i pro tyto případy vybaven, a z kufru auta si vytáhnul dlouhou litinovou trubku. Tu nasunul na klíč, vytvořil si tak mnohem delší páku a zabral. Vteřinu se nic nedělo a pak se ozvala rána jak z pistole. Schválně nepíšu "jak z děla", protože to by byla zbytečná nadsázka tam, kde není třeba. Matka byla totiž tak přirostlá k disku, že při "odtržení" od něj vydala ostrý praskavý zvuk, přesně, jako by někdo 20 metrů od vás vystřelil z pistole. Však taky pár nedaleko zevlujících dělníků se instinktivně přikrčilo :-)

Chlápek vypálil skoro celý bubínek (tj. povolil všech 5 matek) a s použitím našeho zvedáku kolo sundal. Pak kolo (i mne) naložil do auta a jeli jsme zpět do dílny. Nejdřív gumu nafoukl a dal ji do lavoru s vodou.

-"Á, tady to je," ukázal na krásný hřebík vpasovaný vprostřed vzorku. "To jste se trefili fakt přesně," pokračoval a začal kolo vyfukovat. Poté, co gumu sundal, řekl:" Bezdušové pneumatiky neopravuju."

Matně jsem si vzpomněl na zážitky z cesty do Moskvy na "jaře" '97. Tehdy jsme se také vždycky snažili, ale situace se pořád tak nějak "srala." Trochu jsem se lekl, aby to nebyl i dnešní případ...

Naštěstí ne. Chlap mne jen odkázal do obchodu s náhradními díly, který byl vedle. Tam jsem koupil duši, tu jsme vložili pod plášť a z děravé bezdušovky se stala funkční dušovka :) Chtěl jsem si koupit i lepší klíč na kola, ale neměli ho. V duchu jsem si slíbil, že si ho koupím, "hned, jak to bude možné," ale to v mém případě znamená "až poté, co mi zase bude chybět."

Zase jsme spolu dojeli k autu, namontovali kolo, chlápek dostal zaplaceno a frčeli jsme dál. Během cesty nás napadlo, jestli nám ten hřebík do gumy nepíchnul ten "Homolka," z kterého jsme si ráno tak utahovali. Pokud ano, tak by to byl důkaz toho, že škodolibost se nevyplácí..

U Igorova strýce

Ještě před výjezdem jsme laškovali se dvěma myšlenkami. Jestli pojedeme směrem za Ural, mohli bychom zároveň zajet do vesničky poblíž Volgogradu, kde se Igor kdysi narodil. Igor věděl, že ta vesnička se jmenuje "Žutovo." Druhý cíl, který chtěl navštívit, byl dům jeho strýce, kterého viděl naposledy, když mu bylo deset. Jak se ale jmenovalo městečko, kde jeho strýc bydlel, to netušil. Říkal sice, že se to jmenuje něco jako "Syrový-kino," ale tvářil se u toho stejně přesvědčivě, jako nepřipravený student u zkoušky.

Nicméně prvek náhody u nás zapracoval i tentokrát. Svištěl jsem si to po přehledné pětiapůlproudovce, obdivoval zelené louky s pasoucími se stády ovcí, když tu vidím ceduli ukazující na město "Surovikino."

-"Hej, jak daleko jsme od Volgogradu?" vytrhávám Igora z meditace.

-"Cože?" odpověděl klasicky můj duchem nepřítomný kamarád.

-"Ptám se, jak daleko to je ještě do Volgogradu. Teď jsem minul ceduli na něco jako Surovikino, to by mohlo být to tvé město, ne?"

To Igora napružilo. -"Jojo!To bude určitě ono! Surovikino, to je určitě ono!" začal vzrušeně drmolit.

Během této debaty jsme dojeli k odbočce. -"Mám tam jet?" ptám se a pro jistotu sundávám nohu z plynu, abych získal pár vteřin navíc.

-"No," váhá Igor, "já vlastně nevím, kde tam bydlí, znám jenom příjmení."

-"Hele, když jsme nevěděli město, taky jsme váhali. A teď to máme vzdát, když neznáme jenom adresu?" říkám, a strhávám volant prudce doprava.

Igor vypadá, jako by byl se změnou směru pozitivně srozuměn. -"Jo, to je fakt...jen mi vrtá hlavou, jako ho najdeme."

Zatvářím se maximálně světácky a prodávám myšlenku, která není starší než deset sekund: "Hele, určitě tady mají poštu, ne? Tak tam prostě budou míst seznam všech, co se jmenují jako tvůj strejda, ne? Buď všechny ty adresy objedem, nebo si vzpomeneš na křestní jméno, co ty na to?"

Igor nadšeně souhlasí. Jediné, co nám nehraje do karet, je čas. Podle našich hodinek se blíží šestá hodina večerní, a my ani netušíme, ve které časové zóně jsme. Je teprve 5? Nebo 6? Nebo (nedej bože) 7? To bychom byli pěkně v pytli! Kdyby zavřeli poštu, tak zjistíme leda tak houbeles...

Pokračujeme ve směru k městu. Za pár minut mineme továrnu obehnanou polorozpadlými betonovými plaňkami a vjedeme do města. Po hlavní cestě se blížíme k něčemu, co vypadá jako centrum městečka. Zpomalujeme a po pravé straně vidíme poštu. Senzace! Igor vyskakuje z auta a vbíhá dovnitř. Za pár minut se vrací, huba od ucha k uchu a říká: "Mám to!"

Rozhovor na poště probíhal asi v tomto duchu: Igor se zeptal, jestli neznají nějakého pana XY, který má příbuzné v Moskvě. Pošťačka za okýnkem horlivě přikývla a řekla: ano, to je ten lékař! Ten bydlí asi kilometr odsud... a dá Igorovi adresu a hrubý popis, jak se tam dostat... Jóó, to víte - v době Internetu stačí se napojit na nejbližší telekomunikační uzel :-)

Kousek se vracíme a pak odbočujeme doleva. Vjíždíme na cestu první třídy čtvrté cenové skupiny. Tady trochu pejoratizuju ruské "kastování silnic", kdy za silnici I. třídy je považována "silnice se zpevněným povrchem," tj. i jakákoliv hliněná cesta.

A právě po takové jsme jeli. Byla to cesta s hliněným povrchem zpevněná co půl metru nějakou dírou. Druhý barák, u kterého jsme zastavili, byl ten správný. Igor vešel brankou dovnitř na zahrádku a protože nikde neviděl zvonek, pokračoval dovnitř do baráku. Já jsem čekal venku v autě.

Ne moc dlouho. Asi za minutu se ven vyvalil Igor, následovaný skoro-plešatým padesátníkem (věk, ne mince). Ten mne vytáhl z auta, medvědím způsobem mne objal a zatáhl dovnitř za ostatními.

Co vám budu vykládat, nastala mohutná zdravice se všemi, kdo byli zrovna uvnitř. Což bylo asi 8 lidí. Na návštěvě u Jury (tak se Igorův strýc jmenoval), byl jednak Igorův moskevský strýc Tolja (u toho vždy v Moskvě bydlíme) se ženou, a jednak Jurova dcera, která s dětmi přijela pro změnu z Petrohradu.

Poté, co jsme prošli povinnou koupelí nastaly orgie. Teda - nejdříve gurmánské, ale hlavně alkoholové. Jura a Tolja byli jak puštění z řetězu. Jejich ženy je totiž nemohly vyjímečně korigovat, protože "prijéchaly rebjáta iz Čéchiji," a taková příležitost se prostě musela zapít. Obě manželky sice v průběhu večera vrhaly nesouhlasné pohledy (zvláště, když konzumace alkoholu gradovala), ale na hlasitý protest se nevzmohly. Jindy by takové ožírání se chlapům neprošlo, ale teď využili příležitosti až do mrtě.

Poté, co jsme já, Tolja, Jura a Jurův syn spořádali každý asi tři piva "Klinskoje," přišla na řadu vodka. A....bylo to něco, co jsem ještě nikdy předtím nezažil. A naštěstí ani po tom. Následující tři dny se mi tak nějak "rozmazaly," a na vlastní játra jsem pochopil slovní spojení "pít jako Rus." Ono "pít jako Rus" totiž znamená v kostce asi toto - pít hodně (a pokud možno, tak ještě víc) a pít pořád (vyjma pauzy na spánek).

Nejsem výrazný pijan. Tvrdému alkoholu holduji málokdy a pokud si „dám“, tak se počet panáků vypitých za večer pohybuje maximálně u pěti nebo šesti. Ne, že bych byl tak "kladný hrdina," ale můj metabolismus prostě není schopen více přijmout. Když tuto svou míru překročím, může mít situace nepříjemné "zvraty."

Proto jsem nechtěl s Toljou a Jurou nijak závodit. Když nalili prvního panáka, neodmítl jsem, přestože následoval hned po těch třech pivech. Přece neurazím hostitele. No - a konec konců bych měl tak 4 panáky určitě vydržet, ne?

Úvaha to byla dobrá. Jenže - co dělat, když ty první 4 panáky padly během prvních 2 minut? Jura s Toljou plnili stakany s tak vypracovaným grifem, že jsem neměl šanci uniknout. Pravda, po prvních panácích se frekvence nalévání zpomalila a začali jsme pití vydatně prokládat salámem, vajíčky natvrdo, sýrem a chlebem. Rusové k pití hodně jí, aby více vydrželi. A tak jsem se rozhodl ještě chvilku "držet krok." Když se počet ale počet stakanů blížil k číslu 7, řekl jsem si, že bude moudré přestat.

Prdlajs. - "Daj Bog zdaróvje!" plácnul mne Jura a ťuknul mi do stakanu osmým panákem. Co teď? Vždyť já jim při tom tempu ani nestihl dát najevo, že toho tolik vypít nechci! Ono taky nebylo kdy, vždyť prodlevy mezi panáky se opět zkrátily a stačily sotva na nadechnutí...A tak, než jsem cokoliv stihl pípnout, jsem nesl k ústům první "nadměrečný" panák.

U nás doma by mi nedělalo morální problém odmítnou alkohol, ze kterého by mi mělo být zle. Ale teď tady? Když nás tak srdečně přijali? A navíc, když Igor, coby abstinent, pocucával svoji minerálku? Navíc jsem cítil takovou tu falešnou povinnost "reprezentovat" v tomto pochybném sportu naši Českou republiku. Při této myšlence jsem si dokonce vzpomněl na úsměvnou historku, kdy byl jeden český důstojník zajat gruzínskou guerillou. V zajetí byl však jen do té doby, než se strhla první pitka. Náš voják se k ní přidal a všechny ostatní přepil!! Tzn., že vydržel víc, než kvalifikovaní, otrlí, trénovaní, a vodkou odkojení gruzínští "medvědi." A poté, co se poslední Gruzínec skácel pod stůl, náš voják volným krokem odkráčel :-)

Přiznám se, že tak vysoké ambice jsem neměl. Spíše mi šlo o to, abych z toho vražedného kolotoče stihl vyskočit dřív, než z toho budu mít zdravotní následky. Jen jsem uvažoval, jak. Tak trochu jsem cítil i povinnost "držet basu" s Jurou a Toljou, kteří by asi dostali zákaz další konzumace v případě, že bych odpadl. Ale abych se kvůli nim přiotrávil, to se mi taky nechtělo. Jenže - než jsem si stihl utřídit myšlenky, měl jsem v sobě už asi 10 panáků. Což ovšem byla jasná nadmíra, a já začal víc než tušit, že mne vrhání nemine :-(

Nezůstali jsme u čísla 10. Ani u dalšího, ani u patnáctky, šestnáctky... Svět se stal usměvavým kaleidoskopem. Přestal jsem řešit problém, jak mi bude za pár hodin. Stejně jsem se už dostal za point-of-no-return a jestli mi bude blbě jen "středně" nebo "moc," to už jsem neřešil. Situaci už jsem zvrátit nemohl, a že opačný osud postihne můj žaludek, jsem jaksi mlčky akceptoval.

Poté, co jsme vypili baterii lahví vodky a počet panáků se pohyboval kolem dvaceti, konečně naši hostitelé usoudili, že se večer báječně vydařil. Odvedli nás do našeho pokoje a nechali nás našemu osudu. Ten Igorův, byl velmi jednoduchý. Natáhl se na postel, zavřel oči a usnul.

Ne tak já. Nechci nudit s dlouhými úvahami typu "co-všechno-mi-nedělá-dobře-když-moc-piju," ale ještě jednu věc je nutné osvětlit. Pokud toho vypiju "nad míru," ležatá pozice je pro mne zabiják. Usnu, po nějaké době se sám vzbudím... a pak už jen záleží na tom, jak rychlý jsem běžec.

A přesto, že jsem se s tímto stavem "quo" de facto smířil již během pitky, nechtěl jsem se vzdát bez boje. Rozhodl jsem se odbourat "při vědomí" co nejvíce alkoholu, kolik jen bude možné. A tak jsem si jen ve slipech sedl na postel, opřel se zády o studenou zeď, snažil se moc nehýbat hlavou a soustředit se na nějaký bod, který by mne udržel vzhůru.

Naštěstí hned proti mne bylo otevřené okno, a za ním svítila pouliční lampa. - "Na tu se soustředím," rozhodl jsem se pevně. Fajn. Drobnou chybu mělo jen to, že lampa už tak pevně nestála. Houpala se mi před očima stejně, jako neposlušný MIG v radarovém zaměřovači americké F-16. Ani nevím, jak dlouho jsem se ji snažil "zaměřit," ale tato činnost mne zjevně vyčerpala tak, že jsem usnul. A ráno jsem se vzbudil, opřený o stěnu, ale živý a zdravý. Sám jsem to nedokázal pochopit, protože jsem byl adept nejen na nevolnost, ale i na jasnou otravu alkoholem.

Poté, co jsme dostali královskou snídani, nás vzal Jurův syn na prohlídku Surovikina. Nechci vypadat jako namyšlenec, ale bylo to fakt úsměvné. Třeba to, co místní považovali za bary - něco jako naše první porevoluční stánky zasazené do směsi bláta a betonu, u toho malaďož v riflových džískách, no prostě patnáctileté retro :-) Hospody a krámky se vším možným jen dokreslovaly celkový obraz. Mezi tím vším jsme se pohybovali přískoky mezi loužemi, které byly všudypřítomné. Bylo krásné pozorovat, jak ženy a dívky, ať už v botaskách, nebo na podpatcích, s plavmostí a elegancí zdolávají tuto "malou pardubickou," jako by se jednalo o vydlážděný holywoodský bulvár.

V jednom obchodě měli i cédéčka. Hladově jsme pokukovali po našem vyhlédnutém XXXL Tanceválnyj 11. Měli asi dvacet různých XXXL výběrů, ale ani jeden z nich nebyl ten náš. Měli XXXL Maximálnyj 11, XXXL Tanceválnyj 10, ale to nám nebylo k ničemu. Věděli jsme přesně, co chceme, a to neměli.

Když jsme odpoledne dorazili domů , Jura s Toljou usoudili, že musíme jít do přírody. Nakonec se z toho stal výlet k řece, u níž umyli auto a špinavý saponátový kýbl vylili přímo do ní. Kroutili jsme s Igorem hlavou - z téhle řeky včera vylovili kbelík plný raků? Ách jo...

Nakonec jsme v řece udělali i pár temp, k čemuž nám Tolja rozdal plechovky s pivem. Když jsme je zkonzumovali, vydali jsme se domů. Ale ne přímou cestou. Zastavili jsme u něčeho, co vypadalo jako vybydlená garáž uprostřed ničeho. Přesněji řečeno - to stavení nebylo uprostřed ničeho, ale uprostřed ruin. A tam, mezi cihlami a vlnitými plechy vykukujícími ze země porostlé plevelem, stály dva stoly i se židelmi. A když jsme vystoupili z auta, z oné jediné stojící cihlové budovy kvapně vyběhla žena, která v rukou držela... lahev vodky a 5 stakanů.

Ani jsme s Igorem nestihli vytřeštit oči. Ženská obratně rozdělila obsah lahve do sklenic, pár bankovek změnilo majitele, a zase na chvilku odkvačila dovnitř. Ani jsme jí nestihli říct, že jeden z nás je abstinent. To ale nevadilo - při příští rundě (která následovala vzápětí) už Tolja objednal Igorovi místní variaci Coca-Pepsi-koly. Chválabohu jsme se zdrželi jen asi na 3 skleničky.

Když jsme přijeli domů, docela z nás táhlo. Bylo vidět, že ani Jurova, ani Toljova žena z nás přílišnou radost neměly. Protože však věděly, že "rebjáta iz Čechiji" jedou další den pryč, moudře si nechaly všechny převýchovné rozhovory až na dobu po našem odjezdu.

O našem odjezdu však věděli i Tolja s Jurou. A tak se i další večer změnil ve svět vnímaný přes deformovanou lupu - teda alespoň z mého pohledu. Jediné, co si pamatuju, je Igorův komentář, kterým hodnotil situaci: "Ještě jeden den s váma, a Martin může požádat o ruský pas :-)"

I druhou noc jsem musel strávit v sedě. Opět jen ve slipech, ve snaze přežít, odfiltrovat co nejvíce ethanolu z krevního oběhu. A nakonec - kupodivu - opět bez vážnějších následků. Ale už bych to nechtěl zkoušet znovu, brrrr. Navíc - z 23 dnů na cestě jsem měl 2 příležitosti vyspat se V POSTELI, a já je PROSEDĚL!!! To by člověka fakt naštvalo!

Ráno nám připravili bohatou snídani, nabalili nám i něco na cestu a po dlouhém a slzavém loučení jsme vyrazili k další metě.

Udělám zde malou vsuvku - když si tuto kapitolu po sobě čtu, zjišťuji, že píši jen o chlastu, chlastu, a zase chlastu. Nechtěl bych vytvořit jednostranný dojem - mimo pití byla i období (trvající i třeba několik hodin v kuse), kdy jsme jen seděli a povídali si. Nebo nás Jurij provázel po zahrádce a okusovali jsme rajčata, ředvkičky, a tak. Nebo jsme seděli jen tak na zápraží a poslouchali tichý cvrkot zapadlé uličky malého ruského města. A věřte mi, že to bylo příjemné. Jak Tolja, tak i Jura jsou vzdělaní lidé, kteří sice "dokáží pít jako Rusi," ale moc často sek tomu nedostanou. Díky upřímné radosti z toho, že jsme je přijeli navštívit, nás chtěli pohostit se vším, co k tomu patří. A opravdu se nám věnovali, jak to šlo, bavili jsme se o všem možném: počínaje receptem na vaření raků a světovou politikou konče. Výborného jídla byla opravdová hojnost, a pití... o tom jsem už psal ;)

Igorovo rodiště

Nevím, kdo z vás to ví, ale Igor je po své matce ruského původu. Ostrava (ze které je jeho otec), byla družebním městem sovětského Volgogradu. A v jedné vesničce poblíž Volgogradu bydlela i Igorova matka. No a jedním družebním vlakem přijel v polovině sedmdesátých let Igorův tehdy-ještě-ne otec. A spolu vytvořili družební pouto tak pevné, že s z toho narodil můj kamarád. A o tři dekády později jsme byli jen pár krůčků od místa, kde se to všechno událo.

Oněch pár krůčků bylo v ruských měřítkách reprezentováno slabými 400 kilometry. Brnkačka. Hurá na ně.

Nakonec to až taková brnkačka nebyla. Asfaltka vedla jen k Volgogradu, ale do Igorova rodiště nás cedule nesmlouvavě odkázala na hliněnou cestu. To je sice docela přijemný povrch (daleko lepší, než děravá asfaltka), ale nedá se po ní jet více než 50 km/h. Jakmile tuto rychlost překročíte, auto začne docela neovladatelně tančit. Krásným momentem cesty byl okamžik, kdy jsme přijeli ke křižovatce "mezinárodního významu." Byl to brod přes řeku (žádný most tam nebyl), do kterého se sbíhalo 9 cest (6 z našeho břehu, a další 3 z druhého). Vystoupili jsme z auta, abychom si ověřili, že-to-ti-rusové-myslí-vážně. To máme opravdu ponořit auto do téhle řeky? To si dělají kozy?

Postavili jsme se na břeh, zuli se, zkusili hloubku - a nevěřícně zírali. Vždyť se fakt ponoří polovina auta! Do vzduchového filtru může natéct voda a šmytec! Sníme nebo bdíme? Že jsme zabloudili a tady je to jenom pro koně? Stáli, jsme, stáli, až nás vytrhl zvuk motoru. Z protějšího břehu se k nám blížil vojenský gazík. Trochu jsme se polekali - že jsme zase omylem vlezli do nějakého vojenského prostoru?

Naštěstí tomu nebylo tak. Jednalo se o civilní gazík, který si někdo koupil od armády. A jel s ním, jako by ani žádnou řeku neviděl. Chrrr, vrrr, šplouch...a byl na našem břehu. A jel dál. Vyměnili jsme si s Igorem významné pohledy - takže to asi jde. Ale přece jenom - gazík je gazík, počkáme, až to projede nějaké "normální" auto.

Nebylo to tak jednoduché. U brodu nebyl zas takový frmol. A pokud nějaké auto jelo, byl to buď gazík, nebo dodávka se zvýšeným podvozkem. Asi teprve po půl hodině přijel z naši strany žigulík. Zkušeně namanévroval na levou část brodu, pomalu do něj vjel a stejně rozvážně jím i projel. Hrnul před sebou vodu a hladina mu dosahovala tak do jedné třetiny dvířek, ale projel úspěšně.

Byl to signál i pro nás. Nasedli jsme do auta, vyzvali mocnosti, ať stojí při nás, a zamířili k vodě. Následovali jsme příkladu žigulíka a prošplouchali jsme se na druhý břeh. Pravý zadní kobereček jsme ale měli mokrý skrz naskrz. Přece jen jsme měli shnilou karoserii a kabina už byla pod "čarou ponoru".

Na chvíli jsme se zastavili, abychom ještě na chvilku pohlédli na "brod mezinárodního významu" a pak jsme zase zalezli zpět do auta. Přece jen nám do Igorova rodiště zbývalo doklouzat ještě několik desítek kilometrů.

Igor se tužil statečně. Blízkost domova v něm probudila nový entuziasmus a tak jsme doklouzali po "hreděli" až do cíle - střediskové vesničky názvem "Žutovo III."

První dominantou celé obce je místní mrakodrapová sýpka. Buď jsem měl do té doby vlčí mlhu a v Česku jsem si něčeho podobného ani nevšiml, nebo je v Rusku zkrátka větší úroda. Další věc, která tam byla jiná, byly rozvody plynu a vody. Všechny trubky jsou vedené nad zemí a na křižovatkách jsou vyhnány do výše, aby přes ně nepřejížděly auta. Takže při každém odbočení projíždíte pod několikanásobnou zebrovitou slavobránou. Fakt něco :-)

Ale když pomineme trubky a jako-krematorium-vyhlížející-megasýpku.... kde je vlastně Igorova rodná chaloupka? Igor, který byl v Žutovu naposledy před 15 lety, má sice mlhavé vzpomínky, ale s realitou se nějak rozcházejí. Jezdíme dokola a dokola...a Igorova chaloupka nikde.

Už ani nevím jak, kdy, a při kolikátém průjezdu, si Igor ustálil obraz i zvuk, ale pomalu dospěl k tomu, že sice je schopen najít správnou ulici, ale že jeho rodná chajda tam prostě není. Přesněji řečeno - možná je, ale vypadá jinak. Alespoň podle toho, jak mi ji líčil, měla vypadat jako záběr ze závěrečné scénky z Mrazíka (tam, kde se zavřou okenice a je na nich napsáno "KONEC"). Jenže - žádná taková v té správné ulici nebyla. Nakonec Igor stanovil dva pravděpodobné zděné domky, a tam jsme zastavili.

A hned v prvním jsme se dozvěděli, že jsme tam správně. Teda - že jsme ve správné ulici a že chaloupka Igorovy babičky je opravdu hned vedle.

Chudák Igor z toho byl pořádně rozpačitý. Sice se mu podařilo splnit si svůj dávný sen - dojet po vlastní ose do svého rodiště a najít místo, kde pobýval pár prvních měsíců svého života...ale nebylo to ono. Docela jsem ho chápal: měl v hlavě nějakou představu, a místo malebné "děrevnice" na něj čekalo tohle? Chalupa obezděná nevkusnými bílými cihličkami tak, že vypadala jako socialistická moderna z Jižní Moravy? (omlouvám se tímto Jihomoravákům, jen mi ty cihly připomněly plot a kadibudku u mého strýce :-)

Ale co naplat - když už jsme byli krok od cíle, tak to přeci nevzdáme! A tak Igor vykročil zazvonil i na "svou chalupu". Někdo mu otevřel, moc dlouho se s ním nebavil a pak se Igor vrátil. Vcelku sklesle mi potvrdil, že ta zděná hrůza je skutěčně jeho někdejší chalupa. Po smrti Igorovy babičky ji koupil její současný majitel a zvelebil po svém. To, že tam zazvonil vnuk bývalé majitelky, ho spíš obtěžovalo, pozývat nás dál se mu nechtělo... a to bylo vlastně všechno.

Igorovu "chaloupku" jsem vyfotil (i s Igorem), ale žádný esoterický zážitek to nebyl. Také - když se podíváte na fotku - z Igora čiší vše možné, jen ne nadšení (a to spíš své pocity ještě potlačoval). Opravdu to bylo takové ... smutné. Představte si, že máte vytýčenou metu. Představte si, že se na ni těšíte, vaše radost roste s tím, jak se blížíte k cíli... a když v cíli jste, zjistíte, že to vlastně ani ten cíl není. Nebo - možná je, ale místo radosti vám působí smutek tím, že vymazává radostné vzpomínky z dětství (mládí) a konfortuje je s nemilosrdnou realitou. A tak, pokud se vám předchozí rozvláčné odstavce nečetly "moc svižně", pak vězte, že ani mně se "moc svižně" nepsaly.

"Dosti je Žutova!" rozhodli jsme se mlčky. Nasedli jsme do naší tatřičky a jeli - zatím alespoň pryč odsud. Na místním asfalto-hliněném náměstí jsme ještě zastavili u "Univěrmágu" a koupili si nanuka. V obchodu nás obsluhovala mladá dívka, ze které opět vyzařoval ten ruský, takřka nadpozemský, půvab.

A před obchodem nám kráčel v ústrety místní traktorista, ze kterého vyzařovalo ... charisma nefalšovaného traktoristy. Když se na něj Igor podíval, tak z něj všechna ta tíže spadla.

-"Když si představím, že jsem mohl vyrůstat tady a kydat hnůj, tak jsem měl vlastně docela štěstí," mrkl na mne spiklenecky, a zase bylo všechno v pořádku. Dojedli jsme nanuky a hurá dál!

Kam teď?

Ale co to vlastně znamenalo "dál?" Kam vlastně chceme jet? Jedním z kouzel našich cest je to, že často ani nemáme představu o tom, kam pojedeme. Trasu utváříme během cesty a někdy se cesta utváří i sama podle okolností. A zrovna teď jsme stáli před pomyslným rozcestím: pojedeme na sever, anebo na jih? A abych to ještě více zamotal, pak vězte, že naším cílem byl východ :-)

To, že chceme jet na východ - tj. na (za) Ural - to byl nejodvážnější pomyslný cíl celé cesty. Ale jestli byl reálný nebo ne, to jsme sami netušili. Přece jen nám k Uralu zbývaly nějaké dva tisíce kilometrů, což - vynásobeno dvěma (tam a zpátky) - znamenalo minimálně 4 dny jízdy při "plné páře". K tomu připočítat nějaké dny na pobyt "tam" a cestu zpátky z tohoto poledníku...a hned jsme byli na čísle, které nám zbývalo k návratu domů. Holt, pokud se válíme týden na Krymu, pak u Azovského moře, pak pijeme jak Rusové několik dní v kuse, pak opravdu na nějaké cesty moc času nezbývá. Jenže když my se tak neradi vzdáváme svých snů...

Mluvil jsem ale o tom, že jsme původně chtěli jet buď "na sever" nebo "na jih". Ne - nehráli jsme si na "dobytí severního pólu", řešili jsme jen to, zda pojedeme buď ke Kaspickému moři, nebo do Volgogradu.

Popravdě řečeno - já chtěl vidět obě destinace, a co bude s časem, to bych řešil až později. Ale Igor měl ke Kaspickému moři překvapivě chladný postoj.

-"Ne, Kaspik ne," opakoval zatvrzele, "jsou tam samí komáři, Astrachaň je vyloženě ropné těžařské město, a kromě toho....já se prostě bojím."

Hlavně ten poslední argument měl váhu. Igor není žádná sralbotka, ale není ani bezhlavý dobrodruh, který by si musel hrát na to, že "na to má." Někdy má strach oprávněně, někdy neoprávněně, ale rozhodně má zdravě vyvinutý pud sebezáchovy. A tak pomalu nahlodal i mne. Sice jsem od něj nedostal žádné logické zdůvodnění "proč ne", ale tak dlouho si stál na svém, až jsem nakonec nad Astrachaněm (ono ropné město na severním pobřeží Kaspiku) mávl rukou. Sice s lítostí, protože by mne moc zajímalo, jak taková "pobřežní těžařská kolonie" vypadá, ale kdo ví? Třeba bychom se odtamtud nevrátili....

A tak jsme nakonec "šli na sever". Cestou jsme několikrát zastavili u cisteren s kvasem a napájeli se tímto blahodárným nápojem. Po několika hodinách jízdy jsme se přiblížili .... k Volgogradu.

Volgograd

Příjezd od jihu je impozantní. Volgograd na první pohled sice působí jako typické panelákové město, ale na nás dělá dojem svěžesti a čistoty. Zvláštní město, opravdu. Dominantou je výhled na památník bojů s fašizmem. Volgograd (neboli Stalingrad) je místo jednoho z nejhouževnatějších bojů 2. světové války. Vlastně to byla prohraná bitva o Stalingrad, která Němcům vzala iniciativu na východní frontě – a od té doby už skoro jen ustupovali.

My jsme ale byli iniciativní až až. Zvlášť po tom, co jsem uviděl ohromný billboard na pivo s jménem Jar-pivo. Okamžitě jsem si představil pořádně napěněný půllitr, který by byl nejen hebký k pokožce, ale hlavně by skvěle myl talíře. Sdělil jsem svůj nápad Igorovi a tomu se samozřejmě zalíbil. Ještě ho vylepšil o to, že Jar-pivo, po sobě ihned po konzumaci zanechá čistý půllitr, který je připraven pro další použití. Ta myšlenka nás doslova nadchla. Až o pár dnů později trochu ztratila svůj lesk - v okamžiku, kdy jsme projížěli městem Jaroslavl - kde se ono pivo vaří. Aspoň jsme si z toho odnesli poučení, že není Jar jako JAR (jihoafričané by mohli vyprávět).

Ale zpátky k Volgogradu. Příjezd z jihu nabízí fakt fantastický výhled. Zvlášť, pokud nekoukáte po billboardech. Vlastně přijíždíte z kopcovité oblasti, která je výše, než celé město. A tak máte město jako na dlani - a uprostřed něj ční monumentální socha vítězství. A věřte mi, že ten pohled na členitě zastavěnou krajinu, s ohromnou řekou Volhou a s majestátní sochou třímající ohromný meč... ve vás něco zanechá. Zvlášť pokud máte ponětí o tom, co se tam kdysi muselo odehrát.

Cestu jsme znát nemuseli. Mamájevo (tak se celý památník Stalingradských bojů jmenuje), nás navigoval jako bájný maják. Dojeli jsme autem, jak jen blízko to šlo, a šli jsme se kochat. A řeknu vám - ten památník ve mne rozechvíval jednu nitku za druhou. Nejsem ani přehnaný rusofil, ani umírněný rusofil. Vyrůstal jsem jako dítě v okupovaném Československu - a z té doby jsem si k Rusům vytvořil jen despekt a ublíženou nenávist. Pravda, během našich společných výprav do ex-SSSR jsem si běžné Rusy, Ukrajince, a další azbučné národnosti zamiloval. Tím ale myslím běžné srdečné lidi, nikoliv státy, ve kterých žijí. Nikdy jsem taky neměl rád poválečné památníky a s nevolí jsem vzpomínal na povinné školní výlety do památníku "Ostravské operace" (mého rodiště). Jenže Mamájevo...je prostě jiné.

Jiné hlavně tím, že masívnost z něj prostě čiší. Když se blížíte, cítíte neklid a pokoru. Socha i s mečem je vysoká necelých 90 metrů a to už je něco. Obešli jsme ji z mnoha stran, viděli ji osvětlenou i zatmavenou - a oba jsme jen němě zírali. I dnes, když píšu tyto řádky si uvědomuji ten pocit pokory a uznání - volgogradští padlí dostali památník, který si opravdu zaslouží. Jak ruské ozbrojené složky moc "nemusím", tak rozhodně uznávám, že rudoarmějci z druhé světové války měli opravdu lví podíl na tom, že dnes nemluvíme německy. Mám na mysli úřední jazyk třetí říše.

Poté, co jsme se nechali dostatečně ohromit sochou a jejím okolím, šli jsme do dalších částí památníku. Viděli jsme ještě jiné sochy a reliéfy, ale ty už nám přišly tak nějak "socialisticky-realistické" (taky že byly). A pak jsme vkročili do síně padlých. Je to velká prstencová stavba, ve které je na stěnách kolem čtyřiceti plaket, na kterých jsou vytesána jména.

A jména. A jména...

Další mrazivý pocit na zátylku. Určitě za to mohla i holywoodská kinematografie - speciálně film "Nepřítel před branami", kde je dost děsivě znázorněno, jak se vlastně Rusové u Stalingradu ubránili. Vlastně hnali své vojáky dopředu jako dobytek. Jeden měl zbraň, druhý náboje. Když ten, co měl zbraň, padl, tak ten, co měl náboje, vzal pušku a "bojoval".

Směšná představa. Většinou pochcípali všichni dřiv, než mohli něco dokázat. Akorát utahali Němce a jejich kulomety. Stačilo několik měsíců takovéhle strategie a mohlo se přejít do protiofenzívy. Urrrráááááá!!!

Tohle všechno mi běží hlavou, když se v tom cylindrickém stavení točím dokola, dívám se na 40 obřích plaket, na kterých je 7 tisíc jmen. SEDM TISÍC !!!! Jaký je to zlomek oproti tomu, kolik lidí zde zahynulo nelidskou smrtí! A přitom jak ta řada písmen silně působí, když vidíte řádek pod řádkem, jméno vedle jména. Už to není jen „sedmička a tři nuly“ - což je v dnešní době údaj, který nikoho nerozechvěje - pokud to ovšem není odměna na výplatní pásce.

Prostě - to místo má svůj náboj, energii a význam. Jsem rád, že jsem tam byl, a že si na to mohu občas vzpomenout (ale přiznám se, že moc často si nevzpomenu, jsem konzumní člověk, jako většina ostatních :-)

Byli jsme plni dojmů, ale naše žaludky na tom byly opačně. A tak, poté, co jsme nasytili naše ušlechtilé duše, hledali jsme něco k snědku. Nemuseli jsme chodit daleko - stačilo ujít pár kroků podél Volhy, minout pár tanků a vrtulníků - a ráj na zemi byl zde. Alespoň pro místní mládež...

Udeřil soumrak a s ním se k Volze vydali dospívající Rusové. Dlužno podotknout, že Rusky též. A obě skupiny sem zamířily s jasným cílem - dokonale se promíchat a vytvořit skupiny (minimálně) po dvou. A věřte mi, že se všichni opravdu snažili.... Než jsme mezi skupinkami prošli k prvnímu baru, slyželi jsme slovo "paznakómiťsja" (=seznámit se), aspoň desetkrát. A - nebylo to sousloví vyřčené po nějakém "oťukávání", jak je u nás zvykem. Alespoň mé vzpomínky "z mládí" mi říkaly, že jsem se nejdřív nějak do "zorného pole" dívky musel dostat, pak nějakou dobu "být dobrý" a teprve pak byla slušnost ptát se na doprovod, telefonní číslo a tak. Ale rozhodně jsem u nás doma neviděl přístup, který razila Volgogradská mládež. Kluk si prostě vyhlédl holku, a řekl: "Ahoj, chci se s tebou seznámit." Tak nevím, byl jsem "v mládí" divný já, anebo se místní namlouvací rituál opravdu liší od toho českého?

Tak či tak, oba jsme si řekli, že večer je moudřejší podvečera, a šli jsme se nakrmit. Sedli jsme si do pobřežního bistra s hezkým výhledem na řeku a objednali si čackou porci pirožků. Protože neměli náš oblíbený kvas, zalili jsme ho globalizační Colou. Taky dobrá volba...

Takto posilněni jsme si řekli, že místní styl "jdu hned k věci", má něco do sebe. Vyhlédl jsem si jednu velmi krásnou mladou dívku, a zkusil jsem na ni přímý útok. A vyplatilo se to. Nechtěla. Aspoň jsme nemuseli trávit večer zbytečným přemlouváním. Trochu jsme ještě zevlovali a pak - tradá do auta.

Do neznáma...

Už byla tma. Rozsvítili jsme si kabinové světlo, otevřeli atlas a dumali, kudy jet. "Pojedeme po pravém břehu nebo po levém?" ptal se Igor. Vzhledem k tomu, že Volha teče zhora dolů, tak pravý břeh byl vlastně nalevo a levý napravo. Teda - alespoň na mapě. Nevadí, Igor si stejně plete levou a pravou. Já si zase pletu východ a západ, a proto se skvěle doplňujeme - občas dorazíme tam, kam jsme původně chtěli :-)

Nevím proč, ale já chtěl jet po "levém" břehu - z hlediska mapy západním. Igor sice trochu protestoval, ale nakonec se nechal ukecat. Na "levém" břehu byly podle atlasu přece jen lepší cesty. Navíc - na pravém bychom byli až nebezpečně blízko Kazachstánu. To je sice stát, který nemá nijak špatnou reputaci (co se banditů týče), ale neradi bychom kvůli špatnému odbočení nějakému nervóznímu pohraničníkovi vysvětlovali, že nemáme v úmyslu sabotovat Bajkonur (slavný sovětský kosmodrom totiž stojí v Kazachstánu).

A tak jsme na noc vyrazili směrem severo-severo-východ. Našimi nejbližšími cíli byl Saratov a poté Samara. Šli jsme spát, aniž bychom dosáhli toho prvního.

Druhý den nás za Saratovem chytili policajti. Udělali jsme totiž zásadní chybu. Jeli jsme kolem nich. Ano - nic víc nebylo třeba. Ani se neobtěžovali zkoumat auto, hned po nahlédnutí do našich papírů řekli, že "narušájeme" a chtěli 500 rublů. Jenže my byli vybaveni informacemi. Věděli jsme, že každá pokuta se dá změnit na úplatek - a ten je většinou ve výši 100 rublů (cca 90 korun). V našem případě se sice o pokutě nedalo mluvit, protože jsme opravdu nic neprovedli. Na druhou stranu - byli jsme cizinci - a za to už se nějaký paušál vybrat dá. A s tímto jsem taky šel "vyjednávat".

Po pár minutách bylo vše dohodnuto. Sto rublů změnilo majitele a všichni byli spokojení. Policajt proto, že se oprávněně obohatil na cizincích a my proto, že jsme si ověřili, že pokuta bez bločků je opravdu "stovka". Inu, mohli jsme se na to dívat tak, že jsme si tuto informaci za stovku ověřili :-) Oprávněně jsme tušili, že tento policajt nebyl posledním, kdo nás v tomto trendu utvrdí.

A opravdu. V jedné vesnici - zhruba 100 kilometrů před městem Samara - nás zastavil policajt.

-"A jéje," koukám na Igora. "Bude další paušální platba."

A byla. Jenže - jiná, než bych čekal. Policajt byl totiž stejně upřímný, jako seznamující se mládež ve Volgogradu. Nechtěl po nás peníze za to, že jsme něco provedli. Dokonce po nás nechtěl peníze ani za to, že jsme nic neprovedli. Jeho nabídka byla podstatně zajímavější. Chtěl peníze za to, že nás něco provést nechá. Jeho návrh totiž byl, že...

Před Samarou se rekonstruuje most přes Volhu. Je to velká oprava, tři čtvrtiny šíře mostu jsou uzavřeny. Po mostě tak mohou jezdit jen místní, tj. ti, kteří mají na autě značku z místního kraje. Ti ostatní se musí vrátit 150 km, aby přejeli po severním mostě Volhu jinde, tam si nadjedou dalších cca. 300 km, takže do Samary dojedou se zhruba s 500 km objížďkou. Při té představě jsme zbledli. 500 km navíc? Na jednu stranu by to byl jen střípek v naší plánované desetitisícikilometrové cestě za Ural. Na druhou stranu to bylo o několik set silničních děr navíc - a ruské silniční díry jsou obzvláště vymazlené. Policajt viděl na našich výrazech, že 500 km je na nás docela silné kafe. A tak nám dal nabídku, kterou asi dával všem "cizincům". Tím myslím všem, kteří nebyli z místního kraje. A jeho cena byla férová - mohli jsme projet za rovnou kulatou storublovku. Naše znalosti policejního monetárního systému se začaly fixovat. Už už jsme mu chtěli vlepit storublovku na čelo, když (ke své škodě) projevil ještě větší upřímnost. řekl, že směrem k Samaře stojí ještě další 2 hlídky, a každá z nich bude chtít další stovku. Celkem nás tedy přístup k mostu měl stát 300 rublů, a to jen proto, že naše "espézetka", neměla tu správnou azbuku. Na jednu stranu to bylo furt lepší, než jet dalších zbytečných 500 km po místních cestách...

Na druhou stranu - Češi neplatí, když nemusí (jak jsme četli v jednom krásném cestopise z Jordánska) a tak jsme se zatvářili, že nemáme zájem. Policajta jsme sice docela překvapili, ale nechal nás jet - zpátky tím směrem, odkud jsme přijeli. My jsme ale měli podstatně vyčúranější plány..

Chtěli jsme mu - lidově řečeno - vpadnout do zad. Prostě ho objet po nějaké ulici mezi vesnickými baráky a pokračovat vesele dál. Byl to dobrý nápad. Doma v Česku by fungoval jako víno. Ale v Rusku je to holt jinak...

Větší vesnice jsou tam uspořádané tak, že je protíná hlavní silnice (ty menší jsou rády, že k nim vůbec nějaká silnice vede). "Uličky", které pak vedou k jednotlivým barákům jsou spíš "pavoučité paprsky", které jsou napojeny na hlavní cestu. Někdy se dokonce štěpí na ještě menší uličky. Ale málokdy se propojují navzájem. A to byl i případ naší vesnice. Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili (a že jsme se opravdu snažili), nepohnuli jsme se k Samaře ani o píď. Najezdili jsme po místních odbočkách několik kilometrů, ale vždy jsme skončili u dřevěné chalupy, u níž viselo vyprané prádlo, kolem pracovali místní obyvatelé a pobíhaly malé děti. Na jednu stranu to byly nádherné idilycké záběry, na druhou stranu v nás čím dál tím víc doutnala vzteklá bezmoc. A tak jsme se rozhodli pro drsnější řešení..

-"Uděláme to tak, že pojedu příšerně těsně nalepený za náklaďák", navrhnul jsme Igorovi. "Pojedu mu "za prdelí" tak těsně, že si mne ten policajt nevšimne. A jestli všimne, nestihne mne zastavit." Igor souhlasil. Jiná možnost tu nebyla. A navíc - byl to dobrý plán.

Vyjel jsem ven z vesnice, postavil se u krajnice a čekal na vhodnou příležitost. Ta na sebe nedala dlouho čekat. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl náklaďák sledovaný dvěma osobáky. Zařadil jsem jedničku, dal pořádně pokouřit tříapůllitrovému motoru a nekompromisně jsem se vmáčknul za náklaďák a před osobáky. Ti ani nepípli, byli na drsnou jízdu zvyklí. A v této formaci jsme se přiblížili do "centra", kde policajt hlídkoval.

Nalepil jsem se na korbu náklaďáku tak, že by neproklouzla ani myš. Čestné pionýrské - být k němu o centimetr blíž, už bych ho tlačil. Jenže to nestačilo. Absolutně mi není jasné, jak mne ten policajt mohl za tím dýchavičným náklaďákem vidět. Ještě míň si dokážu vystětlit, jak se mu podařilo mi skočit skoro před kapotu a vrazit mi před čelní sklo svůj pruhovaný pendrek. K tomu ještě začal hystericky pískat na píšťalku, což probudilo z letargie jeho dva kolegy, kteří pochrupovali se samopaly v klíně na židličkách u "chodníku". Naše akce se prostě nepovedla...

Samozřejmě, že po tomto extempóre jsem hned zastavil a šel se kát.

-"Tak ty jsi mne chtěl podvést a projet uzávěrkou?" hulákal na mne policajt, chňapnul mne za ruku a odvedl mne do své "kanceláře". Což nebylo nic jiného než oválná plechová unimo-bouda, která spíš připomínala vyřazený historický autobus bez podvozku.

-"Tak ty jsi mne chtěl podvést a projet zadarmo?" - zopakoval výhružně, když jsme byli uvnitř.

-"No, chtěl jsem to aspoň zkusit," říkal jsem omluvně, a zároveň jsem mu podával storublovou bankovku, kterou jsem si mezitím v rychlosti nachystal. A řeknu vám, že jsem ani v nejmenším nespoléhal na to, že to ta bankovka spraví. Něco jiného je, když vám policajt nabídne férový kšeft (úplatek za přestupek), a něco jiného je, když se ho pokusíte podfouknout. A tak jsem čekal, že si řekne minimálně 300 a budu rád, když si nevymyslí nějakou jinou nepříjmnost, kterou by si na mne schladil žáhu. Jenže - nestalo se tak. Policajt si vzal storublovku, hodil ji do šuplíku ve stole (už jich tam pár dalších měl :-) a s tím mne přátelsky pustil ven. Skoro jako turecký obchodník, který s vámi právě uzavřel obchod.

Ještě celý zmatený jsem nasedl do auta.

-"Tak co, kolik to bylo?" ptal se mne nervózně Igor. I on si byl vědom toho, že tentokrát jsme to "poněkud přetáhli." Když jsem mu vylíčil, že jsme platili jen tu původní dohodnutou stovku, nejdřív mi nevěřil, ale pak byl stejně rád jako já.

-"Kdyby se nám tak povedlo neplatit aspoň u jednoho z těch dvou, co na nás ještě čekají," vyjádřil svou tužbu.

-"Budu se snažit," prohlásil jsem zarputile. Hodlal jsem svou "jízdu těsně za prdelí" vybrousit k dokonalosti. A tak jsem se opravdu snažil...

V následujících hodinách mne Igor několikrát upozorňoval, že to za ty dvě stovky nestojí. Rychle se setmělo a já jel nalepený na koncová světla nějaké dodávky tak těsně, jak to jenom šlo. Měl jsem oči na stopkách a nohu připravenou okamžitě přešlápnout z plynu na brzdu. Což bylo třeba - jeli jsme průměrně 80 km/h a vzdálenost mezi námi byla menší než na krátkém laně. Cesta byla plná děr a dodávka před námi musela často brzdit z osmdesátky skoro na nulu. A při té mezeře, co mezi námi byla...Igor ani nedutal (když zrovna nenadával :)

V tomto těsném tandemu jsme minuli první policejní hlídku. Ani si nás nevšimli. Zato ti druzí ano. Jenže jsem jel tak těsně, že nás nestihli zastavit. Už jsem si chtěl vydechnot, když jsem vzápětí minul hlídku třetí. A zanedloho čtvrtou. Začal jsem chápat, že onen první policajt to sice „myslel upřímně“, ale zdaleka nám neřekl celou pravdu. Kdyby nám na plnou hubu přiznal, že budeme projíždět lesem osmi hlídek, a že čím blíž k Samaře budeme, tím větší počet "přivydělávajících si" policajtů uvidíme, možná bychom si fakt dali tech 500 km navíc. Naštěstí jsme to ale předtím nevěděli...

Cvik, který jsem získal, se nám vyplatil. Nakonec jsme se vyhnuli asi 12 hlídkám (čímž jsme ušetřili asi 1200 rublů) a zdárně jsme překročili Volhu. Na mostě se to policaty jen hemžilo, ale my projeli beze ztráty květinky. Jenže - těsně za mostem si ta dodávka, která nás celou dobu kryla, dala oraz. Její řidič připarkoval ke krajnici a naše maskování bylo tatam. A - v ne moc příhodný okamžik. Asi o 200 metrů dál stála další policejní hlídka. A brali nás spolehlivě...

Můj kamarád Igor je někdy hrozně vyplašený a zaplatí policajtům první nekřesťanskou částku, o kterou si řeknou. Je to asi pozůstatek toho, že jako dítě byl svědkem všemohoucích pravomocí sovětských policistů. Naštěstí se mu to stává jen občas a většinou se s policajtama dokáže bavit jako pěkně flexibilní hajzlík. A to byl i tento případ..

-"Odkud jedete?" zeptal se zdálnivě nezáludně policajt.

-"Ze Samary" odpověděl zdánlivě naštvaně Igor. "Chtěli jsme jet do Volgogradu, ale nechtějí nás pustit, prý opravují most," dodal, a tvářil se jako hromádka neštěstí.

-"A jaktože teda jedete DO Samary?" nedal se odbýt policajt.

-"A kam máme jet, když je most zavřený?" kvitoval mu Igor. "Kudy se dostaneme do Volgogradu?" upřel na něj prosebné oči, stejně jako "Kocour botách ze Shreka II."

Tento starý trik stále ještě zabírá. Dejte i středně zkorumpovanému policistovi příležitost, aby "pomáhal a chránil" a mnohdy si i zapomene říct o úplatek. A tak, místo toho, aby nás zkasíroval, ukázal nám tu samou trasu, s jakou na nás vyrukoval ten první policajt na začátku naší "objížďkové eskapády". Igor měl dokonce i tolik soudnosti, aby si nechal pro sebe, že ví, že je to dohromady 500 kilometrů. Poděkovali jsme, a sehráli divadlo, že „ještě dnes večer přece jen přespíme v Samaře a teprve zítra vyrazíme na objížďku“. Policajti to buď spolkli, anebo ocenili dobrý herecký výkon. Každopádně i touto pastí jsme projeli bez úhony.

Objeli jsme Samaru, a za ní...nás už čekala už jen opravdová divočina...

Za Volhou...

Další dny si pamatuji jen jako rozmazanou přímku. Prostě jsme jeli...a jeli...a jeli...naší společnicí byla jen nekonečně rovná cesta, která byla zpestřována jen kopci...a DĚRAMI. Vzpomínáte, jak jsem popisoval naše nadšení z cest v krasnodarské oblasti? Tj. hned poté, co jsme sjeli z krymského trajektu? Tak hned za Volhou se situace radikálně změnila. Kdo v Rusku nikdy nebyl, nepochopí, co to znamená "ruská díra." I my jsme už skoro zapomněli - a "předvolžská část Ruska" nás v roce 2004 ukolébala až k nebezpečné důvěřivosti. Spousta cest byla spravených, a většina děr na cestách byla na místní poměry jen "drkotáním." Ale za volžským veletokem, to už bylo opravdové staré Rusko...

Než jsme si uvědomili, co se děje, do několika jsme vlétli. Jedete 100 km/h a najednou - bum - propast, do které se vejde minimálně celé kolo. Nezřídka lemovaná asfaltovými "kočičími hlavami", asi aby převýšení bylo ještě větší. Náraz kola, karoserie, podběhu. Cvaknutí čelisti, vylití vody z hrnku. Katapultace atlasu na čelní sklo, vytržení ze zasnění. Tak asi takhle to vypadalo do té doby, než jsme si uvědomili, že nejde jen o náhodu. Rusko - tak jak jsme si ho pamatovali z poloviny devadesátých let - bylo zpátky. Nebo - lépe řečeno - my jsme se dostali do oblasti, kam ještě rok 2004 nedorazil. A ... pomalu v nás začalo narůstat nadšení...

Nepřepsal jsem se? Ne...my jsme prostě opravdu byli tak úchylní. Konečně se začalo dít repete toho, co jsme na prvních cestách zažívali ve dvaceti letech. Náhle tu byla silnice - která se změnila v náročnou partnerku dožadující se neustálé pozornosti.... Ochabneš v ostražitosti? - Bác, a už ji máš! Věnuj se mi, dávej na mne pozor, nebo se se zlou potážeš...

A tak jsme se jí věnovali. Upírat oči k obzoru, který se táhl roooovně (když nepočítáme vlnění terénu) nebylo až tak třeba. Spíš jsme se vrátili k stylu, který jsme se naučili v "mládí". A začali jsme si cestu "přimrkávat." Přimrkávání je zvláštní styl řízení, kdy se díváte směrem, kam jedete (do dálky), ale každé mrknutí oka prodloužíte, zpomalíte, a během přivírání víčka sjedete celý povrch silnice "odtamtud až sem". Věřte mi, že je to třeba. Ruská silnice je skvrnitá jak spalničky - samá díra, záplata, prohluběň, "nadhlubeň", výmol, díra..a zase díra....a mezitím se ukrývá nejedna OPRAVDOVÁ díra. To je ta, která pohlcuje kola, a většinou je nevydává zpět. Pravda - jeli jsme sice automobilem extrémně konstrukčně odolným (málokterý osobák zvládne to, co Tatra 613), ale dodržování některých zákonů se člověk nevyhne. V Rusku se dá sice spousta věcí řešit úplatkem, ale v případě porušení fyzikálních zákonů by úplatkem musela být část našeho vozu. A to byla vyšší cena, než by se nám mohlo vyplatit.

Takže - bez nadsázky, opravdu jsme museli zbystřit a snažit se zjistit, co je díra, a co je jen klamná past. Na povrchu, který už nebyl ani tak záplatovaný, jako spíš tkaný, to byla věc, která náhle vyžadovala celou pozornost řidiče. A tak jsme jeli, a jeli....sem tam jsme zaplatili nějakému pohotovému policistovi sto rublů za rychlost a nezadržitelně jsme se blížili k Uralu.

Co se policistů týče - zpozorovali jsme jeden jev. Nejen silnice v tomto kraji vypadala jako z roku 1995. I policisté vypadali jako 10 let staré zmaterializované vzpomínky. Ohromné čepice (o velikosti podnosů), uniforma sovětského střihu a - neodpustitelný kalašnikov. To, co v evropské částí Ruska čím dál tím víc mizelo, se náhle vynořilo v takové intenzitě, jako by k žádným změnám ani nedošlo. A nakonec se objevil i poslední nezbytný atribut - GAI punkty.

Možná už budu nudit, protože v jiných cestopisech jsem se o GAI punktech rozepsal do alelujá - ale pokud čtete tento jako první, tak vám pojem "GAI punkt" moc neříká. A proto k němu řeknu pár slov. GAI punkt je policejní stanice na mimoměstských křižovatkách. Někdy je to jen malá budka se třemi veselými ozbrojenými úplatnými chlápky, jindy je to po zuby ozbrojená ochrana u hranic neklidného území. Tak, či tak, je to jeden z mála možných způsobů dozoru nad tak ohromným územím, jakým Rusko je. Policejní síly neplýtvají silami pojížděním a "náhodným hlídáním", nýbrž "sedí na místě" a počkají si, "až k nim dojedete." Významné křižovatky jsou prostě hlídané. To, že je mezi křižovatkami několik set kilometrů pustiny, nevadí. Dříve nebo později k nějakému GAI punktu dojedete.

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Stejně ne tak všechny romantické vzpomínky z mládí jsou tak ideální, když je člověk prožije s odstupem deseti let. A tak - zatímco jsme zpočátku byli ze "zavolží" nadšeni, za chvíli nám jedna věc začla jít pěkně krkem. Nebyli to policajti, kteří si čas od času vzali stovku. Nebyly to ani GAI punkty, na kterých jsme museli vystupovat a diktovat policajtům do sešitu údaje typu "odkud, kam, s kým, proč, kdy a jak". Tou hlavní osinou v zadnici se stala silnice.

Jestli jsme u prvních děr hloupě jásali, že díky těm děrám bude naše výprava opravdová a „se vším všudy," po nějakých dvou, třech stovkách kilometrů naše nadšení vyprchalo. A naopak - cesta byla čím dál tím horší a my jsme byli čím dál tím zachmuřenější. Něco jiného je vyhnout se pár děrám při cestě do Moskvy nebo na Krym ... ale když jedete o několik tisíc kilomerů dál za Ural? Když musíte neustále brzdit, zpomalovat, kličkovat...a bát se, že když to neuděláte, může být tato díra vaše poslední? Tisíce kilometrů od domova? Z dovolené se najednou stal zápas "o přežití" a najednou jsme už nebyli tak rozjuchaní. A to jsme ani zdaleka netušili, co nás čeká...

Jeli jsme. Tahle dvě slova stačí k tomu, abyste v Rusku popsali několikadenní náplň. Zeměkoule je docela velká hrouda a Rusko z ní zabírá největší kus. Neučili jsme se kdysi, že SSSR zabíralo 1/6 zemského povrchu? Jenže něco jiného je to číst, a něco jiného je zažít to na vlastní kůži. U nás v Česku je daleko i z Ostravy do Brna. A trasa Ostrava-Praha? Tu jezdí buď jen milovníci muzikálů nebo lidé bažící po vyšším platu. Taková je to na naše poměry "darda." Ano, dost nadsazuji, ale chci ukázat na to, co je v měřítcích naší vlasti "daleko." A my jeli krajinou, která měla měřítka 10x větší. A jeli jsme dál...

Vystřídalo se několik dnů. Úroveň civilizace měla hyperbolicky klesající tendenci. Čím víc na východ jsme jeli, tím hůř vypadala města, kterými jsme projížděli. Dodnes mám před očima pohled na město "Ufa" - které nebylo nic jiného než odporný komunistický blátivo-betonový konglomerát paneláků. Jako by někdo doprostřed několika bažinatých jezírek postavil několik hranolů a prohlásil to za obytnou čtvrť. Pravda, mezi nimi sice byly naválcované jakési silnice, ale suchou nohou byste nepřešli z jedné budovy do druhé. Ale bylo celkem poučně sledovat místní obyvatele a uvědomit si, jak je člověk přizpůsobivý tvor. To, co jsme my - na standardy zvyklí středoevropané - považovali za snůšku blátivého hnoje, byl pro místní terén k pohybu. Domorodci obratně kličkovali mezi loužemi po pevnějších ostrůvcích bláta a skoro se u toho ani neumazali. Holt - když něčemu přivyknete už od narození, ani vám nepřijde, že to není "košer".

Ural

Moc jsem se na něj těšil. Slovo URAL v sobě nese jakousi nepřekonatelnou moc. Pohoří, do kterého byly údajně odvezeny stroje z demontovaných moskevských továren. Na Urale pak prý byly smontovány továrny nové a za nesmírně těžkých podmínek začaly chrlit tanky, letadla, náboje a jiný válečný materiál, s pomocí něhož pak Rusové zahlali Hiltera až k Plzni. Alespoń tak nějak podobně (až na tu Plzeň) jsme se to učili ve škole.

Tím pro mne měl Ural význam nebetyčného pohoří, které způsobilo, že si Němci vylámali na Rusku zuby. Ať už to bylo jakkoliv, jedna věc určitě pravdou není – Ural není nebetyčné pohoří. Alespoň mezi Ufou a Jekatěrinburgem není Ural ničím víc než malebnou kopcovitou krajinou. Kopeček sem, kopeček tam, docela dost malých chaloupek, březové hájky, prostě idylka jak z klidného románu. Nic, co by působilo mohutně a budilo respekt. Nakonec to nevadilo, byl to nesmírně krásný kus země - jen od představ se lišil víc než vejce vejci.

V jednom okamžiku mi úsměv na tváři vykouzlila zdánlivá bezvýznamnost - juknul jsem na displej svého telefonu a viděl jsem tam logo operátora - "Uraltel". To byla tak krásná a nečekaná kombinace dvou protipólných slov, že z toho máme s Igorem "haló" dodnes :-)

O kus dál jsme zase narazili na benzínovou stanici, která byla stylizovaná do podoby tatarského zámku. Stylové baňky na věžích působily, jako bychom se octli v nějaké stovky let staré pohádce. Užívali jsme si ten výhled spolu s nádherou okolních březových hájků, malebných údolí a kopců a dýmících chaloupek. Ural tedy není mohutný, ale je rozhodně krásný.

Jekatěrinburg

Na místní poměry "nedaleko" leží třetí největší město Ruska - Jekatěrinburg. Není ani nijak moc staré, založila ho někdy za své vlády carevna Kateřina II. - odtud také název celého města.

Vůbec jsme tehdy netušili, že Jekatěringurg je třetí největší ruskou metropolí. Naopak - už jsme se ztotožnili s tím, že čím východněji od Volhy jsme, tak je každé město horší a ubožejší. A tak jsme zezačátku nechápali, do čeho jsme to vlastně šlápli...

Do města jsme vjeli kolem druhé hodiny ráno. Schválně nepíšu "2 hodiny v noci". V Jekatěrinburgu jsem totiž poprvé v životě zažil to, čemu se říká "bílé noci na Něvě." Pokud se právě chytáte za hlavu ve stylu "co to plácám", tak máte pravdu. Částečně. Ano, bílé noci na Něvě přísluší jiné ruské metropoli - Petrohradu. Ale i zde, v Jekatěrinburgu, o hezkých pár tisíc kilometrů dále, můžete zažít podobný jev. V noci se setmí od 10 večera do půl druhé ráno. A pak už vás oblopuje taková zvláštní, až pohádková mléčná polodenní noc. Takže ráno nemůžete zažít "rozbřesk", ale spíš doznívající "dobřesk". Prostě bílá noc na Něvě, a basta. Zeměpisci a jazykozpytci ať si říkají, co chtějí.

V průběhu takovéto bílé noci jsme vjeli do města. Nejdřív jsme jeli podél jezera, pak podél průmyslového komplexu, pak okrajovými čtvrtěmi, a pak jsme vjeli do užšího centra. Měli jsme jednoduchý záměr - najít si hotel, tam se vykoupat (vanu jsme neviděli asi 5). Jenže - hledejte v cizím městě, které neznáte, hotel, který je jednak levný, a jednak "bez štěnic a s ramínkama"..

U něčeho, co vypadalo jako hotel, jsme zaparkovali. Před hlavním vchodem stála nějaká ženština a pokuřovala.

-"Prosím vás, nevíte, kolik stojí pokoj v tomto hotelu?" zeptal se Igor.

-"120 rublů" řekla žena.

Už už se nás začala zmocňovat radost (smíšená s podezřením), když to uvedla na pravou míru.

-"Za hodinu", dodala. "Jdete oba dva?" a měřila si nás zkušeným pohledem poskytovatelky služeb.

Jdeme oba dva, pomysleli jsme si. Ale pryč. A to rychle!

Žena ještě stihla zmínit i taxu za svou společnost. Kolik to bylo, si bohužel nepamatuji, ale utkvěl mi v hlavě místní účetní návyk - pokud si najmete lehkou ženu, nezapoměňte si připočíst i taxu za hnízdo lásky. Prostě takové hotelové dépéháčko. Jen pozor na přidanou hodnotu :-)

Pochopili jsme, že tady nám pokvete cokoliv jiného než pšenka. A tak jsme zase nasedli do auta. Další hotely už jsme poznali snadno - měly přede dveřmi podobnou "vrátnou". Na dalších křižovatkách jsme dokonce viděli i předsunuté hloučky „vrátných“ na dislokovaném pracovišti. Zpomalovat a hledat hotel mělo jen jediný dopad - vypadali jsme jako kunčafti, co si neumí vybrat. Nakonec jsme raději vypadli dřív, než jsme se do něčeho přimíchali.

Asi půl hodiny nám trvalo, než jsme se dostali ven z města. Našli jsme si zastrčené parkoviště, celí zmožení jsme se zamotali do spacáků a pokusili se spát. Ale - jak usnout za bílého dne? Tedy - za bílé noci? Těžko. Ale když jste unavení, najde si vás spánek sám.

Ráno (píši "ráno", ale denní doby se od sebe nedaly odlišit) jsme se vykutali z auta, udělali si nějakou vitano-knorrovou dobrotu a vydali se zpět do města. A teprve tehdy jsme si uvědomili, že nejsme "jen tak někde". V noci jsme si toho nevšimli, ale - ulic bylo hodně, lidí bylo hodně a aut bylo HODNĚ. A všichni jezdili...inu jak praví Rusové. Pruhy, blinkry, značky, ostatní auta...to vše, jako by pro místní řidiče neexistovalo. Uvědomil jsem si, že poprvé za celou cestu jsme vjeli do opravdového ruského velkoměsta. A bylo to znát.

Po týdnu na "mezinárodní" silnici, kde si člověk musel dávat pozor hlavně na díry, to byl šok jiného kalibru. Probíral jsem se z něj jen zvolna. Prásk! U pravých dveří se ozvala rána. Způsobili ji dva mladíci na mopedu, kteří se pokošeli vejít do mezery mezi obrubníkem a pravý bok naší Tatry. Inu, nevešli se a skončili na chodníku. Zastavili jsme a zkotrolovali, zda jsou v pořádku (naštěstí byli, jen vypadali vyjukaně jako začátečník, kterého shodí kůň). Tento incident mne probral z letargie. Definitivně.

Začal jsem si dávat větší pozor na všech stranách a pomalu jsem se vpravoval do hlavního řidičského principu, který se zde praktikoval. Právo silnějšího, drsnějšího a neomalenějšího. Alespoň tak by se ruský velkoměstský styl posuzoval českými měřítky.

Za pár minut jsem "nažhavil všechny systémy" a drze a neomaleně jsem se proplítal šňůrou aut. Nakonec to byl fajn pocit, řítit jako pirát, obratně se cpát do mikromezer mezi auty a ukázat místním, zač je toho loket. Nakonec jsem řídil lépe než ostatní.

Zní vám to nemístně sebevědomě? Však také ano, bylo to sebevědomé. Nemístně.

Zrovna v okamžiku, kdy mi obdiv ze sebe sama div neroztrhl mé kohoutí vole, jsem způsobil první dopravní nehodu, kterou jsme s Igorem za 10 let na cestách kdy zažili. Jak k tomu došlo, se dočtete na následujících řádcích.

Dojížděl jsem ke křižovatce, na které svítila červená. Zrovna jsem se s nikým nerval o svůj pruh a tak mi zbyl čas na pozorování okolí. A z okolí se vyloupl myč oken. A pěkně svižně si to kvačil přesně k místu, kde bych měl zastavit - tj. za první auto, které už na červené stálo a u kterého už jeden myč stál.

Jestli jste četli naše další cestopisy, můžete si matně pamatovat, že myči oken na mne působí jako červený hadr na býka. Kdykoliv se někde u zácpy vynoří výrostek s okenou a špinavou hadrou, dokážu se z klidového stavu do nasraného napěnit za jednu vteřinu. Nenávidím, když jim řeknete "ne" a oni začnou zatvrzele pucovat čelní sklo. A když jim za tuto nevyžádanou službu nechcete zaplatit, pak vám bouchnou do auta. Nebo škrábnou. Už jsem se s těmito pochodujícími Domestosy několikrát na křižovatce popral. A teď se velmi snadno mohlo schylovat k něčemu podobnému..

Abych nevypadal jako cholerik, který si vylévá zlost na "v potu tváře vydělávajících sirotcích", tak dodám jen to, že když oni nechají na pokoji mne, nechám i já je. Když si nenechají vymluvit, že prostě "nechci", a přesto mi okno ušmudlají, budiž. Když pak chtějí peníze za něco, co jsem si neobjednal, jejich mínus. No a když pak jsou tak drzí, že mi bouchnou do auta, to padne opravdová kosa na kámen. A to jsem člověk, který je v 99% naprosto nekonfliktní. Ale posloupnost, kterou jsem popsal, mám prostě vetkanou v pavučině svých sociálních rámců. Ne, abyste to na mne někdy zkoušeli :-)

Nechtěl jsem, abychom si tím řetězcem neodvratných okolností prošli od začátku do konce (umyju, neumyješ, umyju, nechci, stejně umyju, hm, zaplať, nezaplatím, syčáku, prásk, hajzle! bum, bum, bum...). A tak jsem se rohodl namáčknout se na auto přede mnou tak, aby mezi mnou a ním nezbyla žádná mezera. Povedlo se. Na mínus jeden centimetr přesně. Mezi mnou a ním mezera nebyla - protože jsem se mu vmáčkl do nárazníku.

Ojoj. Přílišné sebevědomí a snaha o dokonalé vymanévrování z problémové situace – a přecenil jsem své síly a odhad. Do auta před námi jsem sice jen "hedvábně" ťuknul, ale přesto... Bohužel to nebyla nějaká otřískaná Lada, ale neotřískané BMW X5. Teda...neotřískané...donedávna.

Z auta vystoupili dva mladíci. Jeden pohled stačil na to, abychom věděli, s kým máme tu čest - zlatá mládež. Měli značkové snad i chlupy na rukou. Přezíravý výraz světáků moderní doby, dokonalý ohoz, ještě dokonalejší doplňky, prostě prvotřídní metrosexuálové. Když už vystoupili oni, vystoupili jsme i my. Řeknu vám, že na první pohled jsme při srovnání východních a západních kultur neobstáli. Ani na ten druhý. Špinaví, nemytí, zpocení, oblečení do třetiřadých triček a bermud – a naším jediným „doplňkem" byly umaštěné ledvinky, ve kterých vozíme pasy, doklady, pojistky a další nezbytnosti. Řeknu vám - byl to stejný rozdíl, jako když jdete v obleku z divadla a proti vám najednou stojí stavební dělník z nějaké azbučné země. Až na to, že tentokrát to bylo v opačném gardu.

Mladík-řidič na mne nejdřív povykoval, co dělám, kam koukám a tak. Prostě klasický výlev, když do vás někdo ťukne zezadu. Já jsem omluvně krčil rameny, omluvně se vyjadřoval a vůbec jsem se tvářil, že mne to mrzí. Což byl fakt. Někoho nabourat, byť jen trochu, je prostě malér. Navíc, když je to více než 4.000 Km od domova.

Zajímalo mne, jakou škodu jsem způsobil, a tak jsem se jal zkoumat jeho nárazník. A k mé úlevě (nesmírné) tam nic nebylo. Ještě jsem zhluboka vydechoval, když mi řidič-elgán řekl: "tohle zaplatíš nebo zavolám policii." Šokovaně jsem se na něj díval - zbláznil se? O čem to mluví? Vždyť na jeho autě nic není...

Mladík neváhal přeleštit inkriminovaný kousek nárazníku a ukázat na mikroskopický škrábanec. Oba jsme se s Igorem naklonili tak, že kdyby nás chtěl někdo uspat ranou do zátylku, ideálnější příležitost by asi nenašel. Ale takový záměr s námi neměli. Chtěli nás obrat jinak.

-"Dej mi 2.000 $ (dva tisíce dolarů!!) a nebudeme se o tom bavit," prohlásil řidič. "Jinak zavolám policii."

Nevím, jak inteligentně jsem tehdy vypadal. Ale soudím, že moc ne. Než jsem zpracoval tu nehoráznou drzost (a zavřel pusu) asi nějaká ta desetivteřina uběhla.

-"Što?" vypravil jsem ze sebe konečně po chvíli tranzu. "Skól‘ko?" dodal jsem ještě, asi proto, abych vypadal jako zkušený lingvista-vyjednávač.

-"Dva tyš baksóv," opakoval mladík s tak dokonalým manžerským akcentem, že by mu čeští absolventi MBA mohli závidět.

Podíval jsem se na Igora s prosbou v očích. "Prosím, řekni mi, že blbě slyším, nebo že je to vtip, nebo prostě cokoliv!" říkal můj výraz tváře. Ale Igor byl šokovaný stejně. Ale nakonec jsme se přece jen rozdýchali a po trapné chvíli ticha nám došlo že:
a) částka je přemrštěná
b) naštěstí jsme pojištění (ach, jak se nám hodila pojistka, kterou jsme uzavřeli ještě na Ukrajině ve frontě na trajekt)
c) na autě beztak žádná škoda nevznikla a mladík si chce přivydělat na mejdan

A tak po prvních fázích šoku, kdy jsme se tvářili tak duchaplně, že by nás strýček Jedlička vzal za vlastní, jsme konečně začali protiargumentovat.

My jsme si stáli ne svém a oni taky. Nakonec tedy řidič vzal mobil a někam telefonoval. Asi po pěti minutách nám řekl, že vše je domluvené a máme jít jen na policii podepsat papíry o nehodě. Šokovaně jsem na něj koukal: jak to myslí? To máme oba odjet a pak někde na služebně rekonstruovat, co se stalo? Co je to za hovadinu? Rusové jsou sice v mnoha věcech specifičtí, ale vyšetřovat nehodu tak, že si obě protistrany dojedou "po svých" do kanceláře a tam se pak hádají "kdo komu čím do čeho", to snad není možné ani tam!!

Myslet jsem si mohl, co jsem chtěl. Ale mladík říkal, že to tak chodí. Já ale neměl sebemenší důvod mu to věřit a řekl jsem mu: "pokud chceš peníze, musí to jít z pojistky. Pojišťovna bude chtít policejní protokol. Klidně. Ale já se odsud nehnu a chci policajty přímo tady!"

A tak mladík znovu volal na policii a vysvětloval jim, že má nehodu s pitomým cizincem, který se nechce hnout z místa, blokuje dopravu v centru města a vůbec s ním není řeč. A měl pravdu. Ve všem. Když přijela policie, tak nám potvrdili všechno, co nám mladík řekl. Opravdu jsme se měli sebrat a jít podepsat prohlášení na policii - žádné vyšetřování na místě se nekonalo.

Víte, dnes už je i u nás zvykem, že policie musíte volat jen k nehodám "větším než". Ale v roce 2004 – jsme na tento ruský systém fakt zírali. Znáte to - někde v cizině někoho nabouráte, pak se necháte překecat, abyste odjeli, "že se to sepíše později"....a pak vám napaří pokutu za ujetí z místa nehody, přiskřípnou vás do nějaké cely..a po návratu nenajdete ani auto, ani peníze, ani nic....Alespoň toto mi nabízela má obrazutvornost, a nechtěl jsem, aby se to doopravdy stalo.

Místní policajti byli kupodivu docela v pohodě. Znalecky omrkli BMW a prohlásili, že na něm žádná škoda není. Mladík ale trval tak urputně na tom, že je nárazník poškrábaný, až policajt rezignoval a odvedl nás všechny v "husí koloně" na služebnu. A tam, místo toho, aby začal sepisovat protokol, zmizel.

Čekali jsme půl hodiny, hodinu, dvě hodiny...a pak jsme se šli zeptat, kde je. Odpověď zněla, že jel k nějaké nehodě. A tak jsme čekali dál. Mladík-řidič vypadal pěkně otráveně. To, co pro něj původně vypadalo jako snadno vydělané peníze, se stalo otravnou šichtou.

Ještě otravnější to bylo, když policajt nepřišel ani za další 2 hodiny. To už se mladík vztekal a dožadoval se toho, ať to s námi sepíše někdo jiný. Odbyli ho s tím, že to nejde. Mladíkovi ruply nervy a odešel. Nechal tam však svého kamaráda, aby nás ohlídal.

My jsme mezitím napínali své jazykovědné znalosti a snažili jsme se sepsat protokol tak, ať mluví co nejvíce v náš prospěch. A protože jsme nevěděli, jak se řekne "nárazník," zformulovali jsme větu, ve které jsme říkali, že jsme "dobržďovali na křižovatce na červeném světlu a dotknuli jsme se auta před námi PŘEDNÍM KUFREM". Komická formulace, že? Jenže - většina aut má kufr vzadu, zatímco Tatra ho má vepředu. A když nevíte, jak se řekne nárazník, tak to se vám holt blbě píšou protokoly. A radit se s místními jsme nechtěli, to bychom zbytečně prozradili svůj "největší trumf" :-)

Mladík-řidič si nekde dal dobrý pozdní oběd a přišel o poznání lépe naložený. Vydrželo mu to další asi hodinu a pak začal netrělivě poposedávat. A tak se to táhlo ještě...

...až do večera. Policajt přišel zpět po neuvěřitelných 10 hodinách. Když přišel, vykulil na nás oči a divil se, že jsme ještě tady. A tehdy jsme to pochopili - ten policjt to zařídil tak, abychom to nevydrželi, a čekání vzdali. Prostě mu připadalo nehorázné, že z tak malého (skoro neviditelného) škrábance, chtějí ti hejskové dělat dopravní nehodu. A počítal s tím, že to vzdají. Bohužel to nevyšlo - byli dva, na oběd se vystřídali a byli neobyčejně vytrvalí.

Pak už to šlo ráz na ráz. Policajt si přečetl jejich protokol, náš protokol (smál se našemu "přednímu kufru") a pak sepsal svůj protokol. V něm napsal, že těm mladíkům vznikla škoda na nárazníku. A taky do něj napsal, že nám nedává pokutu, protože jsme žádnou škodu nezpůsobili. Šalamounské rozhodnutí.

Venku už se smrákalo. A v pojišťovně už měli zavřeno. A tak jsme se museli s mladíky domluvit, že druhý den v 9 ráno se sejdeme na policejní služebně a odtamtud nás dovezou do pojišťovny. Radost jsme z toho neměli. Celý jeden den jsme zabili sezením na policii a další půlku dne jsme měli zabít na pojišťovně. No jo, ale co naděláte...

Přeparkovali jsme blíže do centra (aniž jsme u toho někoho nabourali) a šli se projít. A po pár minutách se dojem z nevydařeného dne obrátil do absolutní pohody. Jekatěrinburg patří k těm šťastným městům, kde architekti plně využili jeho říční polohu. Město má nádhernou dlouhou kolonádu, zpestřenou chrámy, kapličkami, bronzovými sochami a příjemnými bary.

Přiznám se, že poslední zmíněné památky jsem využil řádně. Po dni v zapařené policejní stanici jsem měl žízeň jak tur. A tak jsem do sebe nalil tolik piv, že zbytek večera už popsat nedokážu...

Vím, že druhý den jsme se opravdu před policejní služebnou s mladíky potkali, dojeli na pojišťovnu, a tam sepsali poslední protokol. Tím byla celá záležitost z krku a my se mohli věnovat - koupání. Už jsme se opravdu neodvážili jít do města, aniž by nás nezavřeli za potulku. Věděli jsme, že někde na kraji města je jezero – a to byla naše momentální meta.

Nebudu vás nudit. Najít jezero nebylo zas tak lehké. Ani místo k parkování. Ani místo ke koupání. Ale nám to bylo vše TAK jedno, že jsme se vyšampónovali mezi rodinkami s dětmi. A pak jsme se zase po týdnu začali cítit jako lidé. Vsadím se, že ještě hodinu před vykoupáním nás ostatní cítili jako něco zcela jiného.

Další prohlídka Jekatěrinburgu bylo už jen chození...chození...a ježdění tramvají. Viděli jsme toho hodně a stálo to za ten čas i uchozené nohy. Osobně Jekatěrinburg doporučuji. Jen ne autem, pokud nejste šílenci jako my dva.

Euroázie

Ze zeměpisu si můžete pamatovat, že máme několik světadílů: Severní Ameriku, Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii, Antarktidu, Evropu a Asii. A právě o těch posledních se trochu rozvyprávím.

Evropa a Asie se potkávají na třech, pro mne významných bodech. První je bosporský průliv, na jehož březích se rozkládá můj milovaný Istanbul. Druhý je průliv se jménem Dardanely, kde Turci v roce 1919 rozemleli na kaši britsko-australsko-novozélandský okupační kontingent. A abych od tématu odběhl ještě dále - Bospor a Dardanely jsou průlivy, kterými museli proplout řečtí Argonauti, když se plavili za Zlatým rounem.

Třetím význačným místem (a konečně se dostáváme k tomu hlavnímu) je samotná pevninská hranice, kde se na sebe evropská a asijská litosférická deska pěchuje. Důležité je, že to je pevninská hranice, což u jiných světadílů nenajdete. Afrika a Asie jsou překopané v Suezu, obě Ameriky zase v Panamě. Ale existuje suchozemské místo, kde můžete stát jednou půlkou těla na jednom kontinentě, a druhou půlkou těla na druhém. A to už je SAKRA POKUŠENÍ!

Správně tušíte, kam jsme se vydali. Přesněji-kam jsme se chtěli vydat. Měli jsme sice tušení, že někde u Jekatěrinburgu se nachází "geografický bod Evropa-Asie", ale kde? Jako vždy jsme byli totálně nepřipravení.

Jako vždy jsme se nejdříve museli "nastartovat", abychom překonali ostýchavost a šli se ptát na cestu. Nejdříve jsme se zkoušeli ptát kolemjdoucích, ale nepřineslo to kýžené ovoce. Ale jeden z nich nás alespoň ochotně navedl k nejbližšímu turistickému centru. Tam naštěstí věděli, co nás zajímá a vysvětlili nám cestu. Dnes už si nepamatuji, kde se vlastně hranice mezi Evropou a Asií nachází. Při psaní tohoto cestopisu jsem se ji pokoušel najít na mapě, ale neúspěšně. Ale na jedné z fotek jsem našel alespoň záchytná "klíčová slova" - geografický bod se nachází na vrcholu hory Berezovaya a vyznačil ho tam geolog a historik Tatišev (nebo Tatiševyj?).

Rozloučili jsme se s překrásným a vlídným Jekatěrinburgem, a vyrazili jsme k hranici světadílů. A když jsme dojeli na místo, zažili jsme něco, na co se nezapomíná. "Geografický punkt" není nic nápadného - kdejaký památník vypadá podobně. Ale tohle bylo FAKT NĚCO! Představte si ten pocit, že stojíte v Evropě. A pak uděláte krok, a jste na jiném světadíle. Vnímáte tu sílu? Garantuji vám, že my jsme ji vnímali. Každým nervem. Byl to pocit stejně silný, jako když uděláte státní zkoušky, jako když vyhrajete milión, jako když vám ta nejkrásnější žena řekne "ano". Prostě energie a vibrace každým coulem.

A taky jsme si ten pocit řádně vychutnali. Chodili jsme ze strany na stranu, rychle, pomalu i nejpomaleji. Někdy jsme přeskočili, jindy jsme našlapovali, a jindy se pro změnu plížili. Pak jsme začali běhat kolem "památníku", hýkali jsme jako gorily (já vím, že gorily nehýkají, ale jak jinak napsat, že jsme řvali "hu hu húúú"?), mávali sevřenými pěstmi nad hlavou...no zkrátka jsme dělali bengál jako dva malí smradi - kterými jsme se opravdu na chvíli stali. I když - na chvíli...dělali jsme bordel minimálně dobrou půlhodinu. Celý brajgl jsme pak důstojně zakončili tím, že jeden z nás reprezentoval Evropu, druhý Asii, a přes kontinentální hranici jsme si podávali ruce. Jestli TOHLE není symbolika, pak už nevím co jiného.

Samozřejmě, že coby ortodoxní automobilisté jsme si nemohli ujít to, abych stejnou čest neprokázali i naší Tatře. A tak jsme ji zaparkovali tak, aby měla předek v Asii a zadek v Evropě. Teda - možná to bylo naopak, ale to není důležité. Důležité je, že jsme se vyřádili jako malí kluci a omládli o několik dní.

Mnohem později, když už jsme jenom v klidu seděli a vychutnávali si kouzlo okamžiku, se odnikud vynořil mladý pár tuláků. Kluk v metalové džísce se žlutým ježkem (účes, ne zvíře) a pohledná, leč nemytá tmavovláska. Hned se s námi dali do řeči. A pokud jsme si mysleli, že jsme na daném místě docela exoti, tak ten kluk byl ještě větší. Podle toho, co nám vyprávěl, tak před rokem vyrazil stopem z Vladivostoku (!) a má namířeno do Stockholmu. Musel jsem uznat, že je to frajer. Jak bylo vidět, majetkem neoplýval a protloukal se, jak se dá. Po chvíli rozhovoru jsme pochopili, že ta sličná tmavovláska je součástí jeho "protloukání" - sbalil ji přede dvěma dny někde na předměstí Jekatěrinburgu a vzal ji s sebou "na cestu". No, dodnes mám pochyby o tom, že s ním dojela opravdu do Stockholmu. Ale ten týpek nevypadal ani na sériového vraha, ani na prodejce lidských orgánů, a tak jsme dívčinu nechali v jejím opojení.

Metalista nám vyprávěl pár zábavných historek z cest a my se zájmem poslouchali. Přece jen se vám jen tak nestane, abyste "na půl cesty" potkali někoho, kdo prostopoval z Kamčatky přes Sibiř až do Evropy. A že my byli u toho, kdy do Evropy vstoupil! :) Když se začaly večerní stíny natahovat, nastal čas na obligátní otázku. A samořejmě přišla. Vezmeme je s sebou?

Odmítnout na takovém místě by byla neslušnost. Navíc byli docela fajn. Naštěstí jsme se s nimi nemuseli dohadovat, "kam až", protože se chtěli stavit u tety oné dívčiny. Ta bydlela "nědaljekó", což reprezentovalo asi jen noc jízdy. Rozdělili jsme se s nimi o konzervovou večeři, naložili jsme je do auta a vyjeli jsme.

Cesta zpátky

Ani ne půl hodiny po výjezdu jsme mohli našim dočasným spolujezdcům způsobit trvalou újmu. Na namoklé silnici jsem za soumraku předjížděl stoletou dodávku, když najednou bez jakéhokoliv varování odbočila doleva. Přímo mně před kapotu. Krve by se ve mne nedořezal. Ubrzdit to nešlo, na to jsem jel moc rychle. Objet ho zprava už jsem neměl jak, byl jsem moc blízko. Objet ho protisměrem nešlo - jel tam náklaďák. Prekérní situace...

A tak jediné, co jsem mohl udělat, bylo ...odbočit. Ve stokilometrové rychlosti kolmo doleva. Na mokré silnici. Paráda. Jenže nebyla jiná možnost, všude už bylo "plno" a to by znamenalo náraz. A tak jsem jen "pomalu strhnul volant" (to je něco jako "potichu sekat do zdi") a modlil se. A Tatra opět nezklamala. Auto s vahou tak perfektně rozloženou na všechna 4 kola bravurně změnilo směr - a "odbočení se podařilo". Jentaktak jsem se vyhnul dodávce přede mnou a střihnul jsem to před nosem protijedoucímu náklaďáku.

Igor jen potichu svítil očima. Asi mu nebylo moc dobře. Vzadu se ozval rachot - to naši spící spolujezdci při mé bezohledné jízdě popadali ze zadního sedadla. Oči rozevírali pomalu a bylo na nich vidět, že jsou pěkně zmatení. Každopádně v nich uzrálo přesvědčení, že s námi raději nepojedou. "Nědaljekó" k jejich tetě se jim náhle zdálo až až. Za hodinu si poručili zastávku u jedné benzínky a vzdali se našich služeb. Inu, asi jsem je o našich řidičských schopnostech moc nepřesvědčil.

Zanedlouho jsem předal kormidlo Igorovi a šel spát. Brzy ráno mne vzbudily jeho nadávky. Klasická situace. Jeden přes noc řídí (tj. "maká") a druhý si vychrapuje. Pak ten, co řídí, vjede nešťastnou náhodou do města a zabloudí. A ten druhý pořád chrápe. Jak já, tak Igor jsme v tomto stavu strašně sdílní. Vynadáme tomu druhému a donutíme ho vzít mapu do rukou. Přece jen je naše cestování týmová práce.

A stalo se tak i tentokrát. Igor mne "vynadávkoval" ze spacáku, já se chytil atlasu a pokoušel se vyvést nás z města. Jako vždy to nešlo snadno. Zvlášť, když jsem ani nevěděl, kde to vlastně jsem. Ale zvládli jsme to. Jenže, potom, co jsme z města přece jen vyjeli, pochopili jsme, že naše dosavadní ponětí o tom, co jsou to ruské cesty....nebylo ani trochu dostatečné.

Pozor, asftalt!!

Víte, najezdili jsme toho s Igorem už dost. Desetitisíce kilometrů po (jak my říkáme) nejrůznějších džunglích. Zažili jsme Rusko, Bělorusko a Ukrajinu těsně po rozpadu sovětského impéria. Tehdy nás šokoval katastrofální stav místních silnic - díra v díře uprostřed ještě větší díry. Jenže - s postupem let jsme si jednak začali zvykat, a stejně tak i místní silničáři dělali lepší a lepší práci. A teprve dnes (v ty dny, kdy jsme přejížděli Ural severní cestou) jsme pochopili, že se máme ještě čemu učit.

Nejdříve vám vysvětlím, proč jsme se vraceli domů jinudy než kudy jsme do Jekatěrinburgu přijeli. Mělo to dva důvody - chtěli jsme se vyhnout Samaře, kudy bez úplatků neprojedete přes Volhu. Druhý důvod byl ten, že jsme chtěli po zpáteční cestě navštívit Moskvu. A třetí ze zmíněných dvou důvodů byl ten, že jižní cesta mezi Samarou a Jekatěrinburgem byla dost rozbitá. A tak jsme si řekli, že ta severní, která vede k Moskvě příměji, bude snad lepší. Dodnes oba víme, jak moc špatné rozhodutí to bylo. Stálo nás totiž auto.

Severní cesta byl děs. Nikdy předtím a nikde jinde jsme nezažili tak šíleně rozflákané silnice. Jako by v okolí řádilo zemětřesení, které nějaký zlomyslník ještě náhodně přerýpal bagrem. Občas jsme celé hodiny jeli menší než dvacetikilometrovou rychlostí. Živě mám před očima scény, kdy jsme sjížděli s kopce, na neutrál, jen s nohou na brzdě a intenzivně kormidlujíce volantem. I tak to s námi házelo jak na housenkové dráze. Po čase jsme si zvykli i na další zvláštní jev - cesta na naší půlce bývala tak rozbitá, že jsme často našli schůdnější struhadlo v protisměru. Jenže - ti co jeli proti nám, si mysleli to samé. A tak se nezřídka stával ten paradox, že jsme se minuli s protisměrným autem po "anglickém způsobu". Nám se totiž zdála cesta kvalitnější v jeho směru - a jemu se zase líbila naše půlka. Tak šílené to tam bylo.

A příšerně únavné. Už ani nevím, jestli jsme na tomto úseku byli uvězněni dva dny nebo tři. To je vlastně jedno. Důležité bylo, že jsme připomínali náklaďák odvážející suť z odstřelené hory. Neustále v otřesech, kabina ani na vteřinu nebyla vodorovně. Jediné chvíle úlevy byly ty, když asfaltová silnice zmizela úplně, a my jeli po hliněné polňačce. To jsme pak mohli jet "až" 40 km/h. Horší to však bylo v okamžiku, kdy jsme se zase napojili na asfaltku. Přirovnání kvality cesty k ementálu selhává. Kdyby byl ementál až takhle děravý, byl by to důvod k reklamaci. Cesta byla mnohdy tak příšerná, že nám spíše překážely zbývající kusy asfaltu. Nekecám.

Také to neslo svoje ovoce. Zhruba 3x denně jsme byli zákazníky pneuservisu. Naštěstí měli "šinomontáž" (jak se rusky pneuservis řekne) v každé vesnici. Věřím, že prosperovali slušně.

Po několika dnech a večerech houpání (v noci jsme si jet netroufali) jsme najeli na fungl novou silnici. Bylo to asi 20 kilometrů před městečkem Kostroma. To jsem za volantem seděl já. Nejdřív jsem nechtěl věřit svým očím a uším, ale opravdu...dalo se jet 40, 50, 60.... no co vám budu vyprávět, radostně jsem naši Tatru rozehnal na 150 km/h. Gumy jen tak tiše šleholily a my snad měli šanci na to, abychom trochu vyrovnali ztrátu z minulých dnů.

-"Paráda, co?" říkám rozjařeně Igorovi.

Jenže - nepozornost se trestá. Nejel jsem takhle ani 10 minut, když tu najednou před sebou vidím díru jak kráva. Ale opravdovou megadíru. Cokoliv, co jsme viděli kdy předtím, byly buď "jenom" moc velké díry, nebo setrouhané silnice. TOHLE ale bylo jiné...a bohužel podstatně horší. Bylo to jako...kdyby někdo ukradl kus silnice a nahradil ji protitankovou jámou. Byla to díra, do které auto spadne a už nevyjede. Nevím, jak se tam tato přírodní překážka octla, ale pro nás byla osudná.

Šlápl jsem na brzdu, co to jen šlo. Ale bylo pozdě, v takové rychlosti jsem neměl šanci zastavit. A také, že se mi to nepodařilo. Za zvuku kvílejících pneumatik jsem do díry vletěl...a za zvuku ohromného nárazu jsem z ní zase vyletěl. Poté, co jsme dosedli na kola, pochopil jsem, že jsme dojeli. Tatra je sice držák, ale tohle je moc na jakýkoliv osobák. A zvuky, které náš podvozek vydával, než jsem dobrzdil a zastavil, mi dávaly za pravdu. Bylo to jako když hodíte budík do mixéru a pak ho mrštíte proti stěně. Taková kakafonie plechových zvuků, tlučení a skřípajících nářků to byla. Zastavil jsem a chtělo se mi brečet. Takhle hloupě zabít vlastní věrné auto. Jaký jsem to ale hajzl, hlupák a blbec.

Ze strnulé pozice od volantu mne odvolal Igor. Bylo nutné obhlédnout škody - a asi si i sbalit zavazadla na další cestu domů. Vystoupili jsme a připravovali jsme se na nejhorší. Pohled na zlámaná kola, vyhřezlé součástky, vytržený motor a kdo ví co ještě. Neměli jsme ponětí do čeho jdeme, ale věděli jsme, že to bude hodně zlé. Vzpomínám si, že jsem šel doslova připosraným krokem, stejně, jako když jsem v dětství něco provedl a volali mne do ředitelny. Stejně tak se teď cítila má střeva, a nohy byly jako z olova. Každá tisícina vteřiny, o kterou jsem mohl k zadku auta dojít později...pro mne byla spásným výkupným. Dětinské, ale tak to bylo.

A pak to přišlo. Myslím tím - překvapení. Auto vypadalo, jako by se mu nic nestalo. Alespoň z venku. Rychle - pojďme otevřít kapotu! Zezadu se přece ozýval největší rachot! Odemkli jsme zámek motoru, otevřeli kapotu - a i tady vypadalo (na první pohled), jako že je všechno na svém místě! ŽE BY???!!! Euforie se mi začala rozlévat po těle. Vizuální vstupy mi vlívaly sílu do žil a můj mozek úplně ignoroval to, že "něco v nepořádku být musí, když to tak mlátilo". První si toho všiml Igor.

Pokus o opravu

-"Nemá tady být přidělaný tlumič?", ukázal na prázdnou díru.

-"Měl", pomyslel jsem si. A to je v prdeli. To má auto vydržet jen na péru? Zvlášť, když je motor zavěšený přímo nad zadní nápravou? Motor, který váží skoro půl tuny? ... Nesmysl, to nemůže vydržet. Dojeli jsme.

-"Měl," řekl jsem nahlas."Jsme v prdeli," konstatoval jsem zbytečně zřejmou věc.

Sehnul jsem se pod auto, abych se podíval, jestli tam tlumič ještě je. Neviděl jsem ho a tak jsem si musel lehnout a vsoukat se pod auto. Ani mne nenapadlo, že takhle vratké auto na mne může kdykoliv spadnout. Při dvoutunové váze naší Tatry bych si už asi nemusel dělat starosti s návratem. Ale - tehdy mi to opravdu moc nemyslelo. A navíc - pokud jsme chtěli situaci aspoň trochu řešit, stejně jsme museli přiložit ruku k dílu. A protože jsem byl zvyklý dělat si menší opravy sám, vsoukal jsem se pod auto a koukal.

Opravdu jsem koukal. Tlumič jsem sice neviděl, ale zato jsem viděl jiné věci. Do vlasů mi blembalo přetržené lanko. Od čeho jen to je? Aha - od ruční brzdy. A jak je na tom ruční brzda? ...Na levém kole je v pořádku, jen je utržené lanko...Ale druhá? ....Tak ta je v loji. .... Hmmm, další škody?...Zvláštní, ale žádné na první pohled nevidím.

-"Tlumič nevidím, ale ruční brzda je kompletně v hajzlu" říkám Igorovi.

-"No a, ruční brzdu nepotřebujeme," odpovídá Igor svým racionálním přístupem k věci. Nemusí fungovat vše, stačí aspoň to nejdůležitější. Starý dobrý minimalista Igor.

Vlastně má pravdu. Co je nám do nějaké ruční brzdy, když (bláhová to naděje) nás auto třeba ještě odveze domů? Už už jsem chtěl vylézt zpod auta, ale pocit povinnosti mne tam přece jen zadržel. Je tlumič opravdu pryč? Ať jsem hmatal, jak jsem hmatal, vypadalo to, že uletěl kompletně. No, a jsme zpátky na zemi - domů to bylo ještě více než 3000 kilometrů. Jako tohle dojet s autem, se kterým jsem se ve stokilometrové rychlosti vřítil do pět metrů dlouhé a skoro půl metru hluboké díry?

Tlumič jsem nenašel. Prohmatal jsem alespoň ruční brzdu. Čelisti držely na čepech dobře. Ale nahoře, tam, kde jsou odděleny pérem, a stlačovány lankem, nebylo nic. A vnější čelist byla krásně zaklíněná do "elektronového výpletu" hliníkového kola. No, na první pohled prkotina, ale co s tím? No, to budeme řešit později, zatím jsem jen přiklopil vnější čelist tak, aby nebránila kolu v pohybu.

Vylezl jsem ven. Igor zatím okouknul motor a obešel auto ze všech stran. Situace zase vypadala o něco lépe. Dobrá, chybí nám tlumič, máme rozsekanou ruční brzdu, ale to přece není tak zlé, ne? Víc jsme toho na první pohled neviděli - a tak jsme se jali pátrat po závadě doplňkovou metodou. Vydali jsme se k oné osudné díře a cestou jsme okukovali "co všechno z nás vypadlo." A vlastně jsme toho až tak moc nenašli. Dokonce ani ten vypadlý tlumič ne. Nakonec jsme si navzájem odsouhlasili tu hypotézu, že jsme letěli tak rychle, a byla to taková řacha, že se tlumič i s ostatními součástkami nejspíš vymrštil do lesa podél cesty. S tímto resumé jsme ukončili pátrání po chybějících částech auta a šli jsme dělat zátěžové testy. Nastartuje auto? Pojede? Bude i couvat? Bude zatáčet? Jak moc to bude mlátit? Jak rychle budeme moci jet? Neteče zpod nás něco? Co brzdy? Olej? Tisíce nevyřčených otázek, a na každou z nich bylo třeba odpovědět "ano", jinak jsme prakticky dojeli.

Auto nastartovalo. Koukali jsme se váhavě zpoza stran do motoru, jestli šlape dobře. Proč váhávě? Inu, nechtěli jsme dostat klikovou hřídelí přes ohryzek. Ale motor tiše předl, jako by si žádného nárazu ani nešiml. "Dobrá, co teď?" - koukli jsme na sebe. "Zkusíme pohyb?" - "Ano," byla naše mlčenlivá odpověď, patrná jen z přitakání očí.

Pomalu se rozjíždím. "Cinky, cinky, klapy klap," je mi odpovědí. Jemně šlapu na brzdu. Auto poslušně zastavuje. Řadím zpátečku, jemně pouštím spojku, přidávám plyn. -"Vzůůům!" zakvílí motor a auto se ani nehne. A sakra. Zatáhnu za ruční brzdu, chci vystoupit.

Zatracené reflexy. Páku ruční brzdy jsem málem ulomil. Jak by ne, když na druhém konci není protitah. "Pamatuješ - pitomče? Ruční brzda je urvaná", nadávám si v duchu. Silnice je celkem rovná a tak vylézám z auta a doufám, že se nerozjede. Nikdy jsem se necítil dobře, když jsem vystupoval z odbržděného auta - a dnes dvojnásob. Jdu k pravému zadnímu kolu a mezerou "ve výpletu" vidím, že je do něj zaklíněná čelist ruční brzdy. Zatlačím ji prstem zpátky, nasedám do kabiny a úspěšně docouvám zpátky.

-"Fajn, pomalu to jede. Ale musíme spravit tu ruční brzdu, nebo se nám někde kousne kolo." říkám Igorovi. Ten jen souhlasně pokyvuje a vytahuje nářadí. Já už mezitím ležím pod autem a zkouším vymyslet, "co s tím."

"Co vlastně potřebujeme?" Spojit dvě čelisti tak, aby ta vnější nemohla dosáhnout na kolo a zablokovat ho. Ale zároveň je nemůžeme jen tak sešroubovat. To by hrozilo, že budou neustále třít o kotouč, ten se potom zahřeje, pak vzkypí brzdová kapalina - a auto bude neovladatelné. Věděl jsem, o čem mluvím, díky špatnému opraváři už jsem to předtím zažil.

Dobrá, víme, co musíme udělat. Jak to ale uděláme? A hlavně - s čím? Měl jsem sice kompletní nářadí ale neměl jsem ani pružinu, ani rozumný šroub. Jediný šroub, který alespoň trochu vyhovoval tloušťkou, byl šíleně dlouhý. Nechci vás zatěžovat tím, kolik variant nás napadlo a pak se ukázalo, že z nějakého důvodu nemůžou fungovat. Nakonec jsme to udělali takto: ukroutili jsme anténu od rádia. Tu jsme omotali kolem šroubu - tak nám vznikla pružina. Vnitřní čelist brzdy jsme navlékli na šroub. Pak jsme nasadili "pružinu". Nakonec jsme nasadili druhou čelist a matku - jenže (aha!) šroub je přece příliš dlouhý! Co na tom že čelist už sama o sobě nezasahuje do kola, když to teď pro změnu dělá náš šroub? Nakonec i s tím jsme si poradili - Mezi hlavu šroubu a vnitřní čelist jsme vložili dva ořechy z gola klíčů. Tím jsme šroub posunuli dostatečně "dovnitř" a přitom udrželi čelisti pohromadě. A naše péro je zase odtlačovalo od sebe tak, aby brzdový kotouč nebyl v permanentním sevření.

Fungovalo to. Auto bylo schopné se rozjet, mohli jsme zatáčet i couvat. Dokonce jsme se rozjeli na rychlost 40 km/h. Padesát, šedesát. A zase to začalo strašně mlátit. Zastavím, zkontroluji, co se děje. Nic nevidím, naše oprava držela bezchybně. Ještě jednou zkontroluji podvozek, kola, místo, kde jsme opravovali. Nikde žádná skvrna, vypadá to, že auto je celkem OK a my zase jednou měli pořádnou kliku. Co to ale mlátí?....

Nezjistili jsme to. A tak jsme raději jeli. Přesně podle filozofie "jedu rychle, abych byl v cíli dřív, než mi dojde benzín" jsme jeli rychle, abychom byli doma dřív, než se nám auto definitivně rozsype.

Nakonec jsme (za občasného přitahování) dorazili až do Moskvy. Připadalo nám to neuvěřitelné. Auto sice mlátilo jako kovářská pouťová atrakce, po sto kilometrech jsem vždy musel dotáhnout naši "ruční brzdu", ale jeli jsme. Bez pravého zadního tlumiče jsme nemohli jet více než 90 km/h, protože jinak auto nebezpečně tančilo, ale JELI JSME! Jaký to byl rozdíl oproti tomu, když jsme jako dva oukropci stáli nad něčím, o čem jsme si mysleli, že už se nehne z místa!

Opravdový průser

V Moskvě jsme se zdrželi jen pár hodin. Navštívili jsme Igorova strýce Tolju. Ano, toho samého, který nás tak zručně opíjel ve Volgogradu. Zatímco my jsme jeli za Ural, on se stihl vrátit domů. Povykládali jsme mu, jak je přestavěná Igorova rodná chalupa (což ho zklamalo méně než nás), pojedli jsme trochu boršče a jeli jsme dál. Čekalo nás ještě asi 800 kilometrů na hranice s Lotyšskem. Průjezd pobaltskými zeměmi a Polskem totiž nevyžaduje žádné zvláštní poplatky, zatímco kratší cesta skrz Bělorusko se člověku násobně prodraží.

Pomalu jsme ukrajovali kilometry, vědomi si toho, že pravý zadní bok máme řádně pochroumaný. Jeli jsme a vzadu to vytrvale mlátilo. Asi v půli cestě do Lotyšska se mlácení šíleně zintenzivnilo. Zastavili jsme. Venku byla krásná mrazivá noční obloha a hvězdy svítily jak lampióny. Nás ale čekala jiná romantika. Respektive mne - nějak jsem se mlčky stal hlavním strojníkem, a pokaždé, když bylo třeba, byl jsem to já, kdo si šel pod auto pro další porci špinavé vazelíny. Svítil jsem si baterkou, ale neviděl jsem nic zajímavého. Ruční brzda držela dobře a nic jiného na pohled uvolněného nebylo. Jenže - poznejte, že je něco uvolněné, když auto stojí. Chvíli jsem dole něčím ramploval, abych měl dobrý pocit, že jsem nic nezanedbal. Když jsem měl oči plné bordelu, rozhodl jsem se, že je čas toho nechat.

Vylezl jsem nahoru, vyklepával si špínu z hlavy, když tu Igor říká: "A co je sakra tohle?" Samozřejmě mne zaujalo, o čem mluví. Naklonil jsem se nad otevřenou kapotu motoru, sledoval, kam se Igor dívá...a pak mi klesla čelist... "CO JE SAKRA TOHLE???" V místě, kde normálně bývá neporušený plech, byla díra - respektive několik děr hned vedle sebe. A z té díry na nás koukal ... vršek ztraceného tlumiče.

Kdyby nás někdo v tom okamžiku vyfotil, vypadali bychom buď hrozně hloupě nebo jako hodně dobří herci z němého filmu. Protože jsme na sebe zírali opravdu jako volové. No sorry! Ujet dva tisíce kilometrů s tím, že jsme ztratili tlumič, poslouchat celou dobu hrozné mlácení a nevědět z čeho pochází, a v konečném důsledku pak onen "chybějící" tlumič nalézt v okamžiku, kdy si opět "prosekal" cestu do motoru...to fakt můžou zvládnout jen takoví experti jako jsme my dva. Jak říkám, koukali jsme na sebe jako pitomci. Ke cti nám lze přičíst to, že jsme se nepřetvařovali :-)

Dodnes si přesně nepamatuji, jak jsme to tenkrát vyřešili. Ale vím jistě, že ne tak, jak by to mělo být správně. Určitě jsme neudělali to, že bychom tlumič prostrčili zpět a pak ho vytáhli do motoru "tou správnou dírou". Asi jsme ho prostrčili dolů, to ano, ale pak jsme ho otočili tak, aby nepáchal další škodu. Koneckonců v jízdě na třech tlumičích už jsme se vytrénovali docela dobře.

A tak jsme jeli dál. Druhý den před obědem jsme dorazili k ruským hranicím. Tam si prohlédli naše víza, pasy a pak se zajímali o "registráciju". Tu jsme neměli, protože jsme celou cestu vandrovali. A těch několik pokusů o její získání bohužel nedopadlo úspěšně. Říkám "bohužel", protože místní cizinecká policie nám na hranicích každému nesmlouvavě napařila tisíc rublů pokuty. To bylo víc než poplatky za policajty za celou cestu! A tak jsme se snažili vykecat. Jenže nic nepomohlo, zkásli nás, zkazili nám náladu, ale mohli jsme jet.

Lotyšsko! Pobaltí!! Stejně tak, jako jsme byli nadšení, když jsme jezdili po ruských pláních, tak jsme byli nadšení z toho, jak jsme vjeli do "civilizovaných končin". Nechci aby to vůči Rusku znělo urážlivě. Ale pobaltí už prostě sociologicky patří k "nám".

Užívali jsme si pohled na malebnou Lotyšskou a potom i Litevskou krajinu. Zelené kopečky, úhledně posečená políčka, kuželovité snopy sena, fakt idylka jako v Hobitíně. Jenže, to jsme ještě nevěděli, jaké špatné zprávy se na nás chystají.

Stalo se to takto: při jedné z pravidelných servisních zastávek, kdy jsem dotahoval "ruční brzdu" najednou slyším Igorův zachmuřený hlas: "No...to, co tam dole děláš...to není ten největší problém, který máme...". Doteď si pamatuji, jak jsem se tehdy naštval. Igor za to nemohl, ale zrovna v tom okamžiku mi napadala další porce olejnatého prachu do očí. Záda jsem měl prochladlá od studeného asfaltu, hlavu plnou svinčíku, prsty zamazané jako zručný metalurg - a on mi bude tvrdit, že to, co tady dělám, je prkotina?

Napůl naštvaně a napůl vyděšeně jsem se vysoukal zpod auta. Igor stál vepředu u otevřeného kufru. Přiskákal jsem k němu, zvědavý, co má připraveného. A když jsem to viděl, morálka mi klesla na nulu....

Pokud ruční brzda byla nepříjemnost, a chybějící tlumič výrazné omezení, na které jsme si museli dávat "bacha"...tak to, co mi ukazoval Igor byl vyložený průser. "Klobouky" do kterých se uchytávají přední tlumiče, byly oba vyrvané. Jeden držel tak na dvou centimetrech plechu, druhý tak s bídou na jednom a čtvrt. Zbytek byl kompletně vytržený z karoserie. Ruská megadíra – a zkorodovaná karosérie (o které jsem psal na začátku), vykonaly své. Auto bylo na odpis. A nám pořád ještě zbývala tisícovka kilometrů...

Koukli jsme na sebe (jak vidíte, vzájemné hledání opory v tom druhém je naší přirozeností) a pohledem si sdělili, že teď už jsme opravdu, ale OPRAVDU v průseru. Klepání brzdy nebo mlácení tlumiče se okamžitě degradovalo jen na "zvukovou vadu". Problém s uraženou karoserií tam, kde drží obě přední kola...to už bylo setsakra vážné.

Důležité bylo rozhodnout se co dál. Máme tu auto nechat, nebo to zkusíme dál? Pokud by hrozilo, že klobouky urveme, mohlo to s námi při cestě dost zamávat. Ano, jsou lidé, co jezdí s totálně vymlácenými tlumiči a kola jim kromě nápravy drží jen na pérech. Je sice pravda, že jsme si na pravém zadním tlumiči ověřili, že "to jde", ale kdyby se k tomu měly přidat i přední tlumiče s péry...to už by kola držela jen na přední kapotě.

Neměli jsme ponětí, jestli se klobouky takhle servaly už při mém "průjezdu" onou osudnou děrou. Pokud ano (a pokud se cestou už dál neurvávaly), pak jsme měli šanci, že zbylých 1000 km dojedeme domů bez úhony. Pokud jsem je ale tehdy jen načal, a s postupem cesty se díky korozi stav zhoršoval, šance byly docela malé.

Nakonec jsme to udělali tak, že jsme jeli dál. Ale pomaloučku, piánko a absolutně jsme se vyhýbali nerovnostem. Co 100 kilometrů jsme kontrolovali stav klobouků - a naštěstí se neměnil. A tak jsme dojeli až domů. Se šíleně staženými půlkami, ale dojeli jsme. Rozdělili jsme si role - já se stal na plný úvazek mechanikem, Igor řidičem. Igor bravurně odřídil celé Polsko, a já poctivě ulehával pod auto. Ale řeknu vám - takhle tichý kokpit jsme při návratu do rodného města ještě nikdy nezažili.

Epilog

Domů jsem dorazil špinavý o několik tříd víc, než je obvykle zvykem. Byl jsem zamazaný od olejo-vazelíno-bordelovité směsi, která na mne vždy věrně čekala na podvozku naší milované Tatry. A co se vlastně stalo s ní? Bohužel nepřežila :(( Při svém posledním skoku dopadla jako bájný Šemík. Skočila, smrtelně se zranila, ale přesto nás ještě věrně dovezla až "k Neumětelům." A tam vypustila duši. Verdikt nejlepších mechaniků byl jasný - tato karoserie je neopravitelná.

Když píši tyto řádky, cítím smutek smíšený se vděkem a obdivem. Naše Tatra daleko předčila vše, co by se dalo od osobního auta očekávat. Pět let nás vozila po cestách necestách a nikdy nás nenechala na holičkách - ať už to bylo v ruské tundře, rumunských serpentinách, tureckých horách nebo arabské poušti. Pokud se kdy skláním před technickou dokonalostí, můj ohromný obdiv patří tatrováckým konstruktérům a dělníkům. DÍKY, PÁNOVÉ. Díky vaší práci jsme "mohli vidět věci." Nikdy jsme nedosáhli "skutečného cestovatelství" jako pánové Hanzelka a Zikmund. Oproti nim jsme a vždy budeme jen "dovolenkáři". Ale přesto jsme rádi, že nás s nimi může pojit alespoň láska k věrnému "třetímu členu výpravy" - technicky dokonalému vozu.

Ale zpět k cestování. I přes ztrátu našeho milovaného auta byla celá cesta nádherná. Plážovali jsme se na Krymu, prohlédli si místní středověké pevnosti, trajektem jsme se přepravili do kavkazské části Ruska, prohlédli si neopakovatelné krásky v Rostově na Donu, totálně se opili s Igorovými strýci, viděli monumentální Volgograd a elegantní Jekatěrinburg, upláceli hromadu policajtů, jeli daleko, daleko, daaaleko až za Ural, zažili "bílé noci na Něvě" někde úplně jinde než v Petrohradě, šokovali všechny místní pumpaře naším českým veteránem...a u toho jsme si mohli zažít tu neopakovatelnou směsici pohody, vzrušení, klidu, přátelství a flákání, která k tomu patří. A když říkám "neopakovatelnou atmosféru", tak tím mám na mysli atmosféru, kterou si každým rokem zkoušíme zopakovat. A většinou úspěšně.

Je pravda, že od roku 2004 se mnohé změnilo. Už nejsme tak svobodní a bez závazků jako kdysi. Také se z nás stali "zajatci hypoték", a přestože vyděláváme daleko více než ve studentských letech, dáváme dohromady peníze na cestu každým rokem hůř a hůř. Někdy chybí čas, jindy zase peníze, ale zatím jsme vždy vyrazili - i kdyby to bylo jen na týdenní otočku. Také akční rádius, kam můžeme dojet autem, jsme už skoro vyčerpali. Možná nás nouze nakonec donutí létat letadlem, protože v okolí už nebude místo, kam by se dalo dojet za 14 dní, a kde jsme ještě nebyli.

Ale to už předbíhám. Zatím ještě pár míst zbývá. A z těch, které jsme už viděli, vyfotili, ale ještě nepopsali v cestopisech? Například jsme křížem krážem projezdili Tureckou Anatólii. Jezdili jsme "Divokým Kurdistánem", viděli bájnou horu Ararat (na které prý přistála archa Noemova). Slunili jsme se u obřich soch boha Apollóna, navštívili jsme prastaré muslimské madrasy. Navštívili jsme Írán, ztratili se v Teheránu, užili si pohostinnost starobylého Esfahánu. Křižovali jsme iráckou hranici, a podařilo se nám nedostat se do nedobrovolného castingu pro "arabské domácí video."

Inu, tak nám přejte, ať nám to takhle jezdí dál. My vám na oplátku můžeme slíbit, že vám ukážeme zajímavé fotky. A já osobně se budu snažit, abych cestopisy nepsal v tempu 1 za 3 roky (jako tento), ale aspoň 1 za rok.

Mějte se fajn - a rádi uvítáme vaše komentáře v knize hostů.

Datum poslední modifikace 15.11.2009
Autor : Martin Lisy

Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2024

Vyberte si