Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů

Turecko 03

Balkánskou smyčkou

Tentokrát trochu jinak...

Tato cesta se v mnohém lišila od předchozích, v mnohém zase naopak připomínala naše první výlety. Jiný byl už termín odjezdu. Zatímco jsme každou výpravu na jihovýchod začínali v parném létě, letos jsme vyjeli v době, kdy už podzim ťukal na dveře. V některých místech, kudy jsme pak projížděli, už mu někdo dokonce neprozřetelně otevřel. Ale abych nepředbíhal...

Poučeni z tvrdých zážitků v Rusku, kdy se nám pod rukama rozpadlo auto, kterým jsme tehdy jeli, naučili jsme se věnovat přípravě auta přece jen nějaký čas. Před každým odjezdem jsem tak tři týdny objížděli opraváře, aby vyměnili nějakou opotřebovanou část, popřípadě seřídili karburátory, atd... Potíž byla v tom, že tentokrát byla má Tatra v docela dezolátním stavu - projeli jsme s ní pár opravdových tankodromů v opuštěných ruských vojenských prostorech a auto dostalo pořádně zabrat...

Významným odlišujícím faktorem této cesty bylo to, že jsme už žili s Igorem každý v jiném městě. Já jsem se totiž začátkem roku 2003 přesunul kvůli práci do Prahy. A kvůli tomu jsem musel nechat dohled nad opravami Tatry na Igorovi.

Díky zmíněným "tankodromovým" zátěžovkám bylo třeba věnovat autu více péče než obvykle. Jenže jak, když jsem byl v Praze a své automechanické kontakty jsem měl ve své rodné Ostravě a okolí? Inu, s velkým předstihem, už někdy v dubnu jsem přivezl auto do Ostravy, aby na něm začali dělat. Jenže...tihle no-name opraváři mají sice lepší ceny a jsou i velmi šikovní, ale musí se na ně dozírat. A to se Igorovi nemohlo s jeho pevnou pracovní dobou moc dařit... A tak bylo auto připraveno podstatně hůře, než v předchozích letech...

Zlom vaz!

Vaz to nebyl, stihl jsem před sebe vymrštit ruce...ale odnesly to oba lokty. Zlomit si ruce týden před odjezdem, to doporučují čtyři z pěti ortopedů. Říci, že jsem z toho neměl radost by byl stejný eufemismus, jako kdybych prohlásil, že Česká republika má drobný státní dluh...

Takže jsme museli dovolenou odložit na neurčito. Přesněji řečeno - mezní termín, kdy by se Igor musel vrátit z dovolené bylo 29. září. Což znamená, že jsme museli vyjet nejpozději 12. září, abychom si aspoň něco málo užili.

No, co vám budu nalhávat - léčil jsem se opravdu svědomitě. Ono, s oběma rukama zavěšenýma kolem krku vám ani nic jiného nezbývá. Ale řeknu vám, rozhýbávat ztuhlé zlomené lokty je vážně chuťovka. Ještě, že mi jednu sádru sundali o 14 dní dříve než druhou... Tentokrát se mi hodilo, že firemní auto mělo posilovač řízení, auto se dalo ovládat prakticky bez námahy (ale věřte, že to i tak bolelo jako čert). Nakonec jsem ruce rozhýbal jak jen to bylo možné a nastal čas přestoupit do auta....které má posilovač řidiče. Čímž myslím pochopitelně svou milovanou Tatru. Ono je to totiž výtečné auto, ale k řízení vyžaduje celého chlapa (na plný úvazek).

Týden před odjezdem jsem se osmělil a vlezl za "wheel of pain," (kolo bolesti) jak přejmenoval Igor tatrovácký volant po slédnutí filmu Barbar Conan. Musím uznat, že mě moje zkušební jízda docela zaskočila. Bylo to asi poprvé za 5 let, co jsem zjistil, že auto zvládám jen tak tak. A nebylo to proto, že by mě až tak moc bolely klouby. Prostě jsem neměl svaly a bylo to poznat. Supěl jsem jako lokomotiva a auto jsem jen tak tak stíhal vytáčet do požadovaných směrů. Prostě hrůza, připadal jsem si jako čerstvý absolvent autoškoly (nebo jako člověk, který přesedne z osobáku do náklaďáku. (což byl tento případ :-)

Vyrážíme .... (?) Ještě ne...

Co bylo na této cestě stejné, jako na cestách, které jsme pořádali v letech 95-99, bylo to, že jsme neměli skoro žádnou představu o tom, kam vlastně pojedeme. Oba jsme tak nějak tušili, že naší destinací by mělo být Turecko, ale kudy tam pojedeme, kdy tam dojedeme, co tam chceme navštívit....to byly obtížné organizační detaily, kterými jsme se nechtěli zabývat. Prostě cesta měla tak nějak vyplynout z kontextu a měla nás unášet podle okamžitých rozmarů. Přesně tak se i stalo - a řeknu vám, taková neorganizovaná dovolená má své nenapodobitelné kouzlo...

Avšak jen díky jednomu Igorovu kamarádovi neskončila celá cesta debaklem. Proč? Inu, to bylo tak...

Asi tři týdny před odjezdem (když jsem ještě pilně rozcvičoval ruce) mi volal Igor, a říkal, že je prý třeba vyřídit víza do Turecka. Bohapustě jsem se mu vysmál - do Turecka jezdíme už nějaký ten pátek a víza jsme nikdy nepotřebovali. Přesněji řečeno - za 10 doláčů jsme je vždy koupili na hranicích. Tak proč je kupovat už tady, kde to stojí sedm stovek ? Nicméně Igor na svém trval tak vehementě, že mne zviklal. Naštěstí. Turecko opravdu zrušilo pro české občany prodej víz na hranicích. A tak jsem musel jet na Turecký konzulát a tam vše vyřídit. Naštěstí jsem v Praze měl i Igorův pas - měl jsem do něj vyřídit víza na Ukrajinu, kam jsme původně chtěli jet. a tehdy jsem si to uvědomil - kdybychom jeli v plánovaném termínu, dostali bychom se na Ukrajinu. To je fajn. Odtamtud bychom jeli trajektem do Turecka. To je taky fajn. A tam by nás poslali ke dnu, protože bychom neměli vízum. To už by nebylo fajn. A vzhledem k tomu, že bychom si tehdy URČITĚ neověřovali, zda se turecká víza dají sehnat až na místě (což jsme považovali za hotovou věc), asi bychom splakali nad výdělkem. Nebo spíše - nad prodělkem. Kdybychom se octli v situaci, kdybychom nemohli vstoupit na Tureckou půdu, měli vyčerpané ukrajinské vízum a utratili bychom za trajekt z Oděsy do Istanbulu 400 euro, asi bychom byli pěkně nahraní. A tak se alespoň trochu hodilo, že jsem si zlámal ruce - výlet se tak odložil a my se dozvěděli onu zajímavou informaci o tureckých vízech.

Teď? Ještě ne....

Víza jsme tedy měli a čekali jsme na den D. Ten konečně nastal v pátek 12.září 2003. Jakmile nám skončila pracovní doba, začali jsme pracovat na odjezdu. Koupili jsme pár nezbytností pro provoz auta, sbalili si oblečení, nacpali si peněženky euroměnou a ... Igor mi podal techničák od tatrovky. A v tom mi to došlo... Asi před měsícem Igor ztratil poznávací značku a musela se vyřídit nová. To by nevadilo, ale na tu jsme neměli vystavenou zelenou kartu. A to je věc, na kterou se celníci velmi rádi dívají.

Podívali jsme se na hodinky - bylo 18.20. Jalo nás podezření, že už asi nikoho v pojišťovně neseženeme. Jak se ukázalo, náš odhad byl správný. A tak nám nezbylo, než volit mezi dvěma zly - pojedeme hned a budeme riskovat, že přes nějaké hranice neprojdeme ? Mohli bychom spoléhat na to, že se většinou vykecáme nebo holt někoho podmázneme. Ale jisté to nebylo. Druhá varianta ovšem také nezněla lákavě - ztratíme celkem tři dny čekáním na Godota ? To se nám chtělo ještě méně... Nakonec jsme se už skoro odhodlali jet i se zelenou kartou vystavenou na jiné SPZ, když tu mne napadl ještě jeden argument - co když někoho po cestě nabouráme ? Sice se nám nic takového nikdy nestalo (když nepočítám fakt, že Igor jednou přeštípl při couvání masivní sloup telegrafního vedení, jindy přejel několik zvířat a tak :-)), ale čert nikdy nespí. A riskovat vysokou pokutu nebo dokonce vězení v nějaké roztomilé východoevropské zemi se nám opravdu nechtělo. A tak jsme se rozhodli jet až v pondělí....ale s krvácejícím srdcem. Naše dovolená se takto smrskla na pouhé dva týdny...

Tak už ....

Cesta TAM

S novou zelenou kartou v kapse jsme vyrazili směr Slovensko. "To jsem ráda, že jsme konečně tady, na Slovensku..." jak říkala reklama na Eurotel. My jsme se ale nezdržovali a střihli to přes Bratislavu do Komárna a odtamtud do Maďarska. Vzhledem k tomu, že jsme věděli, že v Rumunsku se dá natankovat LPG, rozhodli jsme se, že si nebudeme pořizovat žádné forinty a Maďarsko projedeme na jeden zátah.

A tak jsme i udělali. Projeli jsme touto námi nefavorizovanou tranzitní zemí tak rychle, jak to jen jejich mizerné neplacené silnice dovolovaly. Placené jsme si vyzkoušeli o rok dříve - děkujeme, odejděte...

Rumunsko

V temné půlnoci jsme překročili hranice. Jak Maďaři, tak Rumuni nás odbavili bez větších průtahů. Vyrazili jsme tedy dovnitř Rumunska, které máme (narozdíl od většiny Čechů) podstatně raději než Maďarsko a Bulharsko. Naším cílem byla pumpa na okruhu kolem Aradu, kde jsme loni natankovali první rumunský plyn. Jenže v těchto živelnějších zemích ne vždy najdete to, co jste znali z loňska. Stejně tak tomu bylo i s plynem: "No GAS..." odpověděl nám plynule dvěma slovy místní pumpař. A protože jsme už byli oba ospalí jak zákon káže, šli jsme spát rovnou na pumpě...

Říká se, že ráno je moudřejší večera. V našem případě to platilo rozhodně, i když správná verze by tentokrát zněla: "poledne je moudřejší půlnoci.." Hned za křižovatkou totiž stála...plynová pumpa.

A tak jsme natankovali a Igor opět vyrazil vztříc světlým zítřkům. Čekal ho nejmíň záživný úsek cesty - alespoň pro řidiče. Od Aradu přes Devu a Sibiu do karpatského průsmyku, který ústí u města Rimnicu Valcea (nedaleko Pitesti). Pro spolujezdce je naopak velmi příjemná, protože se jede zemědělskou krajinou Rumunska, kde se malebné vesničky ruského (nebo spíš ukrajinského) stylu mísí se zástavbou jiných menšin. Například město Sibiu a okolí je obýváno početnou něměckou komunitou a architektura, která vznikla spojením karpatského a nordického slohu je hrozně hezká. Nebo spíše - vyjímečná....má kousek od toho, kousek od toho, k tomu je zasazena do krásného kusu země, zkrátka, je na co se dívat. Není to žádný "táčmahál," ale je to pěkné.

Ale taky zdlouhavé. Myslím - cesta skrz tuto oblast. Vesnice na vesnici, každá má 9 kilometrů na délku, a člověk si musí dávat pozor na policajty, kteří by si s vámi rádi zahráli "rychlý prachy." A tak jsme se vlekli a vlekli... a večer jsme byli jen asi o 200 km dále, než ráno (=v poledne, kdy jsme vstali).

Konečně jsme dorazili k průsmyku. V jeho ústí je naše oblíbené "íránské" parkoviště. Říkáme mu tak, protože před lety jsme se tam potkali s jedním íránským kamióňákem, se kterým jsme se zčajovali až do bezvědomí :-)

Na parkovišti jsme si dali pořádně do těla - no, přesněji řečeno, pořádně do žaludku, chvíli jsme lenošili, krmili zbytky toulavé psy a po nějaké době jsem vzal volant já. Igor nestíhal čumět...Oproti včerejšku, kdy jsem se s autem jen tak "seznamoval" a jel velmi opatrně, se mě zmocnila závodnická nálada. A tak jsem prosvištěl karpatskými zákrutami jako Fitipaldi, předjížděl všechno zleva, zprava, jako urvaný z řetězu. Samozřejmě to nebylo tak strašné, jak to líčím, protože ze zásady nepředjíždím nikde, kam nevidím, ale svižná jízda to teda byla, to zase jo...

Bukurešťské dilema

Během krátké doby jsme se tedy vynořili na jihorumunské nížině u Rimnice Valcey a odtamtud jsme dorazili do Pitesti, z něhož vede jediná, asi 130 kilometrů dlouhá, dálnice. Její konec je na západním cípu Bukurešti. A Bukurešť, jak známo, je bludný kořen, past na řidiče a labyrint takového řádu, že Knóssos byl proti tomu jednopokoják.

Jako staří mazáci jsme věděli, kde se dá natankovat před Bukureští plyn. Což jsme také učinili. Na pumpě jsme také činili důležité rozhodnutí - pojedeme SKRZ Bukurešť anebo se navodíme na smrtící tankodrom (tj. rumunský okruh)?

Věřte mi, že tato volba nebyla jednoduchá. Mohli jsme si totiž zvolit jen mezi velkým a velmi velkým zlem. Je to způsobeno jednou věcí. Bukurešť miluje turisty. Přesněji řečeno - Bukurešť k smrti miluje turisty. Miluje je natolik, že jak nějakého turistu přijme do svého lůna, velmi nerado ho pouští ven. A tak je všude po městě nainstalována spousta propadel, falešných ukazatelů, teleportů, vlčích mlh a bludných kořenů. Věřím, že kdyby člověk neměl dost práce se svým vlastním osudem, a měl se čas rozhlédnout kolem, spatřil by množství aut se zahraničními espézatkami, které by bezcílně bloudily po městě a jejich řidiči by měli propadlé tváře a podivný svit v očích...

Když se zbavím nadsázky, můžu popsat Bukurešť z motoristického hlediska takto: Bukurešť je strašně rozlehlé město obklopené na periferiích stovkami nevzhledných továren. Architektura je většinou hrozně nenápaditá a uniformní a díky tomu se člověk nemá čeho chytit. Spousta ulic je tak široká, že by se daly považovat za hlavnější tah. Bohužel, není tomu tak. To, co by u nás svou šířkou odpovídalo městské dopravní tepně, která vás "někam" dovede, je v Bukurešti běžnou "činžákovou" ulicí. A to je ten největší problém: když bloudíte u nás a přijedete na širší silnici, tak jedete třeba naslepo, ale aspoň s ideou, že "někam" dojedete. Tento postup v Bukurešti neplatí. Tam narazíte na širokou cestu, chytíte se jí a ona vás vede dlouho...Mezitím sice minete spoustu křižovatek s podobně širokými "magistrálami," ale vy se držíte sveřepě "své" cesty. A ta se táhne a táhne....a vy jedete a jedete...poznenáhlu začne být cesta rozbitější a rozbitější, užší a užší a pak končí betonovým soklem, opuštěnými kolejemi, hlínou, nebo továrnou. A tak to zkusíte jinou cestou, většinou s totožným výsledkem. A tak to zkoušíte furt dokola, dokud nenarazíte na ukazatele, které většinou obsahují všechna větší Rumunská města. A to je vaše jediná naděje, jak se vyprostit z osidel této rumunské metropole. To, že ukazatele ukazují všemi směry znamená, že směřují na bukurešťský okruh. To sice není žádné roztomilé "place to live," nicméně je to většinou jediná šance, jak se dostat ven."Vylučovací" metoda projížděním matice bukurešťských autostrád vás totiž po pár hodinách omrzí.

Nám se projet Bukureští podařilo jen jednou jedinkrát - a to v opačném směru. A to ještě jen díky ukazatelům na Carrefour, které jediné byly správné. Jenže co teď ? Na východě Bukurešti žádný Carrefour není a jak se tam tedy dostanem ? Budeme se spoléhat na místní ukazatele, které sem tam chybí, sem tam ukazují opačně a sem tam vás zavedou do ulice, která je právě rozkopaná? (a pak už žádné ukazatele neuvidíte minimálně půl hodiny...) Nebo se máme spolehnout na náhodné chodce, taxikáře, nebo policajty, kteří každý ukáží zaručeně "správným" (ale každý jiným) směrem? Ne, v tomto případě by se okruh jevil jako jistota...člověk aspoň ví, kam jede...

Jenže zase nemá jistotu, ŽE dojede. To, jak se jede po Bukurešťském okruhu si můžete přečíst v cestopisu z roku 2002, který je zde.

Takže by člověk přece jen volil jízdu skrz město. Jenže co když to bude jako každý předchozí pokus? Co když se budeme hodinu mrcasit po městě, kde nám špatný směr bude věrným průvodcem? A potom to stejně vzdáme a necháme se vyvést na okružní horskou dráhu? Jenže....Jenže...Jenže...

Argumentů proti každé variantě bylo tolik, že by člověk šel radši pěšky. Ale protože my se vlka nebojíme (když si předtím dodáme odvahy :-) , rozhodli jsme se, že to zase zkusíme přes město...A řeknu vám, byla to jízda snů...

Viděli jsme čtvrti, které běžný Bukurešťan za svůj život nanavštíví. Jeli jsme cestou, necestou, polem, nepolem, městem neměstem, ani za světla, ani za tmy, ale protože jsme byli oba oblečení, nenarazili jsme na žádnou Chytrou Horákyni (nebo horalkyni), která by nám dala klubíčko, které by nás vyvedlo z tohoto zatraceného hmphrrrrrf města.

Co se nám ale povedlo bylo to, že jsme se nakonec navodili na počáteční bod, odkud jsme vyrazili. Jak k tomu došlo? Inu, jedem, jedem, jedem a najednou říkám Igorovi: "Tak tímhle tunelem už jsme jeli! Uvidíš, na výjezdu bude ta velká díra, do které jsme málem zahučeli!..." A byla tam, jen nebyla tak velká... "Že bych to nafouknul a ona nebyla prve tak ohromná?" přemítám v duchu a sleduji stavby okolo sebe. "Há! Tenhle neon už jsem taky viděl!" Přesvědčuji nedůvěřivého Igora. "Jezdíme v kruzích, teď jsem na to kápnul," prohlašuji vítězoslavně.

Jenže chyba lávky...Místo, abychom se blížili k místu, kde jsme ztratili ukazatele, jsme se vynořili...skoro u Carrefouru. Takže jsme nejezdili v kruzích, nýbrž jsme jeli asi tak půl hodiny v protisměru a vrátili se na začátek. Začalo nás to zajímat.

"Dáme si repete?" ptám se Igora. Ten je samozřejmě pro, jelikož neřídil. A tak do toho jdeme s plnou vervou. Na NÁS si jen tak něco nepřijde...přece jsme již tímto úsekem již jeli! Dokonce dnes, a to dvakrát! (jednou tam...ztratili jsme se...a jednou zpátky :-)

A tak jsme se vydali zpátky do panoptika lásky a hrůz. Daleko obezřetněji jsme se koukali po ukazatelích. To, že jedeme správně jsem poznal například podle toho, že tetokrát jsme zahučeli do té díry v tunelu. V tomto směru opravdu byla :-(

A světe div se, po asi půlhodinové jízdě, kdy jsme několik křižovatek museli střelit vyloženě naslepo, jsme navzdory pochybnostem a uzávěrkám dorazili k výpadovce na město Urziczeni, které leží směrem na východ.

Dotankovali jsme půl nádrže, kterou jsme spálili při hledání cesty v kupce sena, a na vhodném místě jsme zaparkovali. Vypotácel jsem se od volantu jako opilý. Jednu věc jsem zde ještě nezdůraznil - Bukurešť je sice rumunské město, ale stav silnic, jízdní styl řidičů a dopravní značení z něj dělají molotovův koktejl moskva-damašek-oděsa. A tak jsem měl dost...

Konečně moře!

K moři jsme dorazili další den něco po poledni. Zaparkovali jsme na pláži ve Vama Veche, pár metrů od bulharských hranic. Ostatně, jako vždycky. Co však nebylo "jako vždycky," byli lidé...Přesněji řečeno - nebyli lidé. Nikde ani noha. Doslova. Nikde nebylo vidět živáčka, všechny bary, slaměné hospůdky a obchody byly beznadějně zavřené a opuštěné. Proč? "Asi konec sezóny," říkáme si s Igorem.."

A když jsme vylezli ven, pochopili jsme, že s koncem sezóny je to tu míněno vážně. Vítr jak prase, zima, kosa a klemra baltických rozměrů. Ale co teď? Přece se chceme koupat v moři! Aspoň voda bude snad teplá...

Nebyla. Noha, kterou jsem vodu zkoušel, mi málem zmodrala. Můžu vám říct, že se mně zmocnil velký smutek. K moři mám sice nevýslovně vroucí vztah - ale ten mi vodu neohřeje :-(

Ani Igor se netvářil, že se mu do vody chce - jen se trochu namočil, a hned začal pištět jako morče. Vypadalo to, že naše koupání je ohroženo...a přitom jsme ho jak chtěli, tak i potřebovali (po pár dní pocení v autě jsme získali ten správný "odorant").

Nakonec jsem do vody vběhl sprinterskou rychlostí - aby mi nestihly stuhnout nohy, a já bych byl ponořený jen do půl těla :-) Brrrrr.....to byla síla. Skotské střiky jsou proti tomu termální koupel. Nicméně jsem zatnul zuby (vlastně už byly - zimou) a začal jsem plavat. Igor se nenechal zahanbit a taky se šel schladit. A tak jsme tam pár minut plavali a tvářili se, že je to vlastně fajn. Nakonec jsme se dohodli, že vylezem ven - ne že by nám byla zima, ale měli jsme hlad... alespoň takto jsme to jeden oficiálně druhému zdůvodnili a oba jsme se i tvářili, že si to navzájem věříme :-)

Venku z moře nebylo o nic lépe...Příjemný severák nás přijemně zchlazoval, kdybychom byli po pobytu v moři moc rozpálení...

Co vám budu vykládat, láska k moři nakonec zvítězila, a když jsem šli do vody potřetí a počtvrté, od rodilého eskymáka by nás nikdo nerozeznal...

K večeru, když jsme se vyvalovali v autě a četli knížky, k nám strčil hlavu nějaký chlápek a anglicky spustil: "To je Tatra?" Musím uznat, že mne to poněkud zaskočilo, i když na tomto malém místě rumuské pláže jsme už narazili třikrát na Čechy, a jedni z nich dokonce znali tyto stránky :-)

Nicméně cizinec, který by poznal T613? To teda klobouk dolů...Dal jsem se s ním do řeči a ukázalo se, že ten člověk by z fleku mohl dělat v kopřivnickém muzeu. Jeho znalost veteránů (a Tater obzvláště) byla ohromující. Na jeho angličtině mi však něco nesedělo. Místní lidé mluví anglicky přece jen s jiným přízvukem. Ten jeho mi připomíná spíše....

"Und wie lange leben Sie hier?" vypálil jsem na něj jako na kapitána Klose. To však byla velká chyba...

Tedy, ne že bych se netrefil, byl to opravdu Němec. Jenže Němec, který tu pracoval a viditelně byl osamělý. a jak zjistil, že si může s někým potlachat v rodné řeči, spustil projev tak dlouhý, že by se za něj nemusel stydět ani hlavní mluvčí XXVIII. sjezdu KSČ.

Jenže po nějaké delší době už začal být docela obtížný. Já se rád seznamuji se zajímavými lidmi. Dokonce jsem ochoten podstoupit i nějakou oběť, když vím, že to někoho potěší. Co ale nemám rád, jsou monologisté. Lidé, kteří dostanou příležitost promluvit jen málokdy (nebo s málokým), ale když otevřou pusu, jsou jako probořené stavidlo.... To se dá vydžet chvíli, ale když vás někdo využívá jen jako posluchače pro své teorie, omrzí vás to a pak už jen uvažujete o tom, jak z dané situace vybruslit, abyste onoho žvanila moc neranili...

A tak jsem zpočátku naslouchal se zájmem, poté ze slušnosti, poté už jsem se už pokrytecky přetvařoval a nakonec jsem našemu milému návštěvníkovi sdělil, že si ještě chceme odpočinout a že už by měl jít.

"Na ja, selbsverstaendlich," odvětil Němec a žvanil dál. Zkrátka a dobře, držel se nás jako přischlý pomeranč. Odešel, až když jsme mu opravdu důrazně dali najevo, že už se s ním nechceme bavit.

Setmělo se a vyšly hvězdy. Obloha byla čistá a tak byly vidět milióny světélek, mlhoviny a kdovíjaké další útvary. Všude bylo božské ticho, do kterého šumělo jen moře. A tak jsem tam ležel vyvalený na přední kapotě auta a po těle mně mrazilo, jak to bylo úžasné. "Pro to to dělám, proto takhle cestuju," myslel jsem a můj stav by se dal nazvat totální blažeností.

Druhý den byl ve zanmení profesionálního lenošení - které už jsme na tomto kousku pláže dovedli k dokonalosti. Válení na dece, čtení knih, plavání v moři a pojídání rumuské veky s jejich tučným mlékem. Naše návštěva Vama Veky (jak jsme ji překřtili) byla vlastně stejně vydařená, jako ty ostatní.

K večeru jsme se rozhodli jet dál. Ale protože nám zbylo moc rumunských peněz, museli jsme je jít vyměnit do směnárny. Ta nejbližší je ale v asi 10 km vzdálené Mangalii. A tak jsme si sbalili věci a...

"Excuse me, do you speak English?," ozval se někdo za mými zády, tentokrát přízvukem profesora Higginse.

Otočil jsem se, a proti mně stál nefalšovaný britský aristokrat oblečený jako nefalšovaný britský turista.

Zeptal jsem se toho dobrého muže, čím mu můžeme pomoci. A jeho otázka zněla - věřte nebo nevěřte - "Kde je tu nejbližší směnárna?"

"Tak to víme naprosto přesně," odpověděl jsem mu nacvičenou frází z Černých baronů. "Je to Mangalii, asi 10 km tamtím směrem." A ukázal jsem tam, kam jsme se právě hotivili vyrazit. Angličana to evidentně zklamalo. Byl to sice pěší turista každým coulem, to jo, ale právě přišel z Bulharska a na hranici nenašel směnárnu. "To se nedivte, že jste ji nenašel, na téhle žádná není," chlácholím ho, "nejbližší je fakt až v Mangalii."

"Možná vám to bude znít jako nějaký podfuk," říkám tomu chlápkovi, "ale my zrovna teď odjíždíme do Mangalie do směnárny a tam prodáváme rumunské lei a budeme si kupovat eura. A pak se vracíme zpět sem - přesněji řečeno - pokračujeme do Bulharska." Když jsem se tak poslouchal, znělo to spíš opravdu jako ta nejpitomnější léčka, jakou by si člověk mohl vymyslet. Pokud někdo překročí hranice dvou cizích států, smrdí korunou (nebo spíš librou) a hned mu tam někdo (navíc ještě další cizinec) nabídne, že ho sveze do směnárny a zpět, buď je to jasná bouda, nebo neuvěřitelná náhoda.

Tentokrát bylo b) správně - byla to neuvěřitelná náhoda. Angličan si nás chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec se rozhodl, že to riskne. A tak si nasednul i s batohem k nám do auta a my jsme vyrazili směr Mangalia.

Tenhle cizinec nevěděl, co je to za auto, kterým se veze, ale aby si ukrátil dlouhou chvíli, tak se zeptal. A tak jsem mu podal nacvičenou stručnou charakteristiku. Jako typický Brit sice nevěděl, kde leží Česko, ale na druhou stranu musím uznat, že tenhle se tomu alespoň snaží přijít na kloub. (předpokládám, že s rychlostí pěšího turisty k nám tak do dvou let dorazí).

Rovněž nikdy neslyšel o Tatře. "It's a government car of our former communist VIPs," dodal jsem. A pak jsem si ještě neodpustil dovětek: "Old imperial cruiser."

Anglán se rozhlédl kolem sebe. Zastaralý interiér z roku 1967 a námi vytvořený bordýlek bil do očí..."Really, imperial cruiser," odvětil s podivnou grimasou ve tváři, o které jsem si nebyl jist, zda vyjadřuje souhlas nebo ironii. ale dodnes se nemohu zbavit pocitu, že i tentokrát b) bylo správně...

"Hele, támhle byla směnárna," řekl chlapík, když už jsme jeli ulicemi Mangálie.

"To jo, ale my jezdíme do jiné," kontroval jsem mu, a pokud kdy měl pocit, že jsme lupiči-amatéři, jen jsem jej v něm posílil.

Nicméně o kus dál jsem opravdu zastavil u směnárny. Jenže - byla zavřená. A tak jsme se vrátili k té první. Měnit jsem začal já. Podsunul jsem místní babizně svazek rumunských peněz a chtěl jsem zpět eura. Problém byl v tom, že jich baba neměla dost - mohla mi vrátit jen 20 eur a já jich potřeboval 60. A jiná směnárna už tu nebyla...

Což bylo blbé, protože by to znamenalo čekat další den a to už se nám nechtělo.

"V čem je problém?" ptal se Angličan. Vysvětlil jsem mu situaci a zeptal se ho, jestli on prodáva eura, že by mohl vyměnit první on a já bych si je od babky pak koupil.

Vzápětí mě zklamal a potěšil zároveň. "Ne, ja měním libry," řekl. "I když..." zarazil se, "můžu vyměnit i eura. Když vám to pomůže, rád to pro vás udělám."

Měl jsem z toho radost, ale zdůraznil jsem mu, že kdyby to pro něho mělo znamenat nějaký problém, může si klidně vyměnit libry. Ale problém to pro něj nebyl. Vyměnil s babkou eura za lei a já jsem zase odevzdal svoje lei a koupil eura.

To, co se stalo, byl učebnicový příklad toho, že dobro se vyplácí. A jak já, tak anglán jsme z toho měli dobrý pocit, protoze jsme si vzajemne pomohli. Sice to pro nikoho nebyla ujma, ale svymi ciny jsme si vzajemne prospeli. Abyste si nemysleli, že jsem zbytečně sentimentální, tak dodávám, že jsem si dobře vědom, že často jsou takové případy opravdu jen učebnicové a do reálného života se neporomítnou...

Když jsme vylezli ven, tak se mě anglán zeptal, kde si může nakoupit. Naštěstí jsme s Igorem znali obchůdek se zbožím hodně smíšeným a tam jsme anglána dovedli. Ten si nakoupil hromadu všeho možného a s tím jsme ho odvezli zpět k moři.

"Thank you very much. I appreciate it. Really." Potřásli jsme si rukama a vystoupil.

Když jsme se otáčeli, viděli jsme, že se k němu blíží ten německý kecal ze včerejška. "A jeje," pomysleli jsme si oba, jestli se na něj přisaje jako na nás, tak by tomu angličanovi bylo lépe někde jinde... Ale to už nebyl náš problém..

Bulharsko

Brm, brm, brm... porad stejny bordylek, zubozene stavby, opryskana mesta, ale...docela dlouhe useky rozbitych cest byly potažené novym kobercem a na stejne dlouhych usecich se pracovalo...ze by se zacalo darit i Bulharsku?

No, kez by....

Turecko

Prechod mezi Bulharskem a Tureckem je v horach. V plnem lete to nebylo moc poznat, ale v zari kolem treti hodiny ranni mrzne az prasti. To jsme poznali, kdyz jsme si kousek za hranicemi delali caj. Pod nohami nam totiz krupal nefalsovany led.

Kdyz jsme vjeli do prvniho vetsiho mesta (tusim, ze se jmenuje Kirklareli), opet jsme si potvrdili, ze Turecko je prekvapive, prekvapive a jeste jednou prekvapive mnohokrat civilizovanejsi nez zbytek jihovyhchodni Evropy dohromady. Ciste ulice, precizne postavene domy, zamkova dlazba v pesi zone, no proste div... Sice jsme v Turecku byli uz potreti, ale pokazde nevychazime z udivu, ze nas pozitivni dojem z one zeme je spravny...

Istanbul

Prenocovali jsme na dalnicnim odpocivadle a zamirili k Istanbulu. Tam jsme meli vyhlidnuty jeden specialni objekt - muzeum valecnehoh umeni.

Protoze jsme uz v Istanbulu byli autem asi 3krat, nemeli jsme obavy, ze zabloudime. Cestu do centra jsme znali dobre. A opravdu verim, ze bychom tam trefili, kdybych neprehledl prvni odbocku, kterou se musi sjet z dalnice. Na druhou stranu se mi podarilo vjet do takovych casti Istanbulu, kam se turiste bezne nedostanou.

Jeli jsme skrz prumyslove zony...jeli jsme skrz chudinske ctvrti...jeli jsme vilovymi zastavbami...zabloudili jsme na prastare nadrazi, kde zila komunita zvirat pripominajici ilustrace z detskych pohadkovych knih. Octli jsme se i na vojenske zakladne, kde nas, stejne jako minuly rok peclive zkontrolovali, ale jinak nedelali problemy. Videli jsme Bospor z kopcu, kam bychom se jinak nedostali. Vjeli jsme do nefalšované istanbulské megatržnice, kam cizincova noha nevstoupila, jeli jsme mrakodrapovou čtvrtí, která vypadala jako někde v Shanghai a tak dál...

Musím se přiznat, že všechna tato kuriózní a ukrytá místa jsme navštívili pouhopouhou náhodou a blouděním. Ostatně - to je dost často naším osudem. A musím přiznat, že právě toto miluju - člověk zabloudí a zažije něco úžasného. Je pravda, že už párkrát jsem vlezl do míst, odkud jsem se horkotěžko dostával se zdravou kůží, ale i to k tomu patří (ale obejdu se bez toho, to jo).

Cesta do centra nám trvala dlouho. Naštěstí jsme se napumpovali pravým tureckým mlékem v malém krámku jedné z čtvrtí, kde jsme bloudili. A protože platí zákon zachování tekutin, dobře, že to opuštěné nádraží bylo opuštěné...

Věřte mi, že když si hlavou promítám výjevy, které jsme měli možnost vidět, žasnu jako tenkrát. Bylo to prostě... zvláštní...

Ale dosti poezie.

I poté, co jsme se dostali do známých míst, byla cesta k muzeu války trnitá. Proplétal jsem se městským provozem jako úhoř a po několika přetlačovaných s místními autobusáky jsme se dostali na Galatský poloostrov, na němž muzeum stojí. Zaparkovali jsme (poučení z předloňska) na placeném parkovišti přímo u přístavu. A odtamtud jsme šlapali pěšky.

A bylo to docela dost do kopce. Vlatně - hodně do kopce. Vzpoměl jsem si na knížku "Pád Cařihradu" od Waltariho, kde je popsáno, kterak sultán Mehmed Dobyvatel přetáhl přes galatské kopce flotilu galér. Pokud to bylo přes ten kopec, kterým jsme se prokousávali my, pak lituju jeho otroky...

My sle žádné lodi netáhli, a tak jsme stoupali svižně jako křepelky. Den se už totiž překlopil do své druhé půlky a my nevěděli, kdy se muzeum zavírá. A hlavně jsme měli jen velmi orientační mapku, na které se psalo, že je to kdesi poblíž hotelu (tuším) Hilton.

Hotelů jsme po cestě viděli dost. Nakonec jsme našli i Hilton, ale muzeum nikde. Tedy - něco, co vypadalo jako muzeum, nakonec bylo oblastní velitelství turecké armády. A zase jsme tam vlezli. Já ani nevím, čím nás turecké armádní stavby tolik přitahují, ale lezeme do nich jako vejce vejci :-)

Když nás pustili, bylo už hodně odpoledne. ale kromě dotěrných otázek, zda nejsme řečtí agenti, jsme se dozvěděli i to, že muzeum je opravdu poblíž - sotva 10 minut cesty. To, že jsme si jej ještě spletli s vojenským hotelem, který je už opravdu vedle, už ani nerozmazávám...

V muzeu jsme si zaplatili vstupenky za sebe a za foťák a šli jsme dovnitř. A řeknu vám, stálo to za to... Přenádherné expozice zbraní všeho od raného středověku až po současnost. Sbírky mečů, štítů, dýk, rapírů, zdobených příleb, koňských postrojů, válečných stanů atakdál....To vše doplněné o starodávné turecké obrazy, no paráda. Při prohlížení vystavených exponátů a pročítání komentářů jsem si uvědomil, jak ošemetná věc je historie. V době, kdy Evropa sotva dýchala a odrážela fatální turecké válečné nájezdy, prožívali Turci své šťastné časy. A tak událost, která je pro nás v dějinách potupnou porážkou, byla v muzeu oslavována jako slavné vítězství. Věřte, měl jsem z toho smíšené pocity. Dívat se na oslavu něčeho, co nás málem vygumovalo z mapy světa. Možná přeháním, ale nezapoměňte, že Turci dvakrát skoro dobyli Vídeň. A kdoví, jak by se jim poté, co by tato bašta padla, svárlivé evropské státy postavily? Třeba bychom dopadli, jako slavná a bohatá říše východořímská - neboli Byzanc, ze které zbyl jen Istanbul (turecký)...

Možná by stálo za to, přečíst si dějiny nějakého dříve nepřátelského státu. A tam bychom jsme se třeba dozvěděli, kterak Rudolf Habsburský slavně zvítězil nad proradným a úskočným (ne-li rovnou teroristickým) Přemyslem-Otakarem druhým. V arabských dějinách možná stojí, že od roku 1000 barbarské evropské hordy drancovaly a plenily celý blízký východ. A pro nás jsou to slavné křížové výpravy za čest, slávu a kdovíco...

Co se ale snažím říci, je to, že opravdu platí to, že dějiny jsou hodně jednostranná záležitost. Alespoň tak, jak jsou učeny ve školách a předkládána médii.

Ale zpět do muzea. Turci se rozhodně neomezili jen na své zbraně. Spíš bych řekl, že poměr evropských zbraní vůči tureckým byl vyvážený. Inu, jak se říká - poznej svého nepřítele... A že Turci byli nejvážnějším nepřítelem křesťanské Evropy, o tom asi nemůže být pochyb.

Asi po třech hodinách, kdy jsme si mysleli, že už jsme všechno viděli, k nám přišel zřízenec a sdělil, že muzeum zavírá. A vyvedl nás ven. Přesněji řečeno, VEDL nás ven. Poté, co jsme po muzeu šlapali poctivé tři hodiny, nás lapil a táhl nás přes další expozice dobrých 15 minut! A musím dodat, že velice svižným krokem. Takže podle mého odhadu jsme viděli tak slabou polovinu. No, i na tu druhou snad někdy v budoucnu dojde... Pokud kdy pojedete do Istanbulu a přestane vás bavit koukat na Modrou mešitu, zajděte si do muzea válečných umění, fakt to stojí za to. Ostatně, podívejte se na fotky.

Zamířili jsme tedy zpět do přístavu. Po cestě jsme navštívili příjemnou hospůdku, kde jsme se mohli dívat na vysílání turecké televize. Zrovna tam běželo "Turk-re-mi" a co se musí uznat je to, že když se mladé turecké dívky jemně nalíčí, tak jsou až nebezpečně krásné. Fakt. A to já jsem vybíravý člověk :-)

Když jsme dorazili k autu, zjistili jsme, že se nám z Galaty nechce. A tak jsme si sedli do pobřežní čajovny a odtamtud si vychutnávali pohled na bývalou Konstantinopol. Při pohledu na siluety na druhém břehu jsem uvažoval, co se asi sultánu Mehmedovi honilo hlavou v době, kdy zdálky pozoroval Hagiu Sofiu, u níž tehdy ještě nestály minarety. V době, kdy město z posledních sil vzdorovalo statisícové přesile mohamedánů s marnou nadějí, že jím přijde na pomoc papežské loďstvo, které nikdy nebylo ani postaveno...

Když jsme se nabažili pohledu z dálky, byl čas se přiblížit. Autem to však bylo docela oklikou, proč to nevzít přímo? V přistavu už jsme byli....A tak jsme se vyptávali, kde se dalo, ale nakonec se nám nepodařilo od nikoho zjistit, jak se dostat tam a zpět. Tam bychom jeli lodním busem, ale zpátky končily linky asi v 11 večer a to na nás bylo moc brzo. A tak jsme si přece jen vzali auto.

Některé uličky v centru Istanbulu jsme už znali takřka důvěrně. A tak jsme se propletli místními jednosměrkami a vynořili se za palácem Topkapi na náměstí mezi Hagiou Sofiu a Modrou mešitou. A odtamtud vede jedna nanápadná ulička k malému placenému parkovišti přímo ve srdci města.

Protože tentorkát jsme s sebou měli peněz jako šlupek, mohli jsme si zahrát na správné turisty. Tedy - ne, že bychom si chtěli na něco hrát, ale kolem bylo tolik lákadel...a tak jsme pustili našim financím pořádně žilou. Ale užili jsme si to...večeřet s výhledem na osvětlenou Hagiu Sofiu je prostě zážitek.

A to nemluvím o dárcích, které jsme nakoupili v místních krámcích....

Když jsme ukojili naše gurmánské a nákupní touhy, pokračovali jsme v užívání si místní atmosféry. Už ani nevím, kolik hodin jsme ještě zevlovali místními uličkami, kolikrát jsme obcházeli park mezi Modrou mešitou a Hagiou Sofiou. To byla hlavně moje specialita - chodil jsem a chodil, vychutnával si pohledy z různých míst a hltal očima tu nasvětlenou krásu. K tomu všemu burácelo po celém náměstí divadlo, které se hrálo v průčelí Modré mešity, považte, že V FRANCOUZŠTINĚ!!! Kdybyste jen věděli, jak se to tam hodilo....středověk mi úplně funěl na zátylek :-) ...juj!

Když mne Igor (skoro násilím) z náměstí odtáhl, bylo už hooodně pozdě. Ale v Istanbulu noc jen tak nekončí....

Už jsme byli z doslechu francouzského divadla, když tu jsme zaslechli podmanivé tóny bubnu a flétny. "Dervišové!" pomysleli jsme si, a šli za zvukem. Dorazili jsme právě včas. Derviš stál na místě a zatím se jen "rozehříval" (tj. ruce měl skřížené na prsou a ani se nehnul). A pak se začal pomalu otáčet. Nejdříva jen zlehounka a pozvolnu, ale pak začaly být jeho otáčky rychlejší a rychlejší, plášť na něm začal vlát jako zběsilý a hudba byla rychlejší a rychlejší....

Jestli se dostal do tranzu, nevím. Jestli to byl skutečný derviš, nebo jen profík, živící se jako turistická atrakce, také nevím, i když bych se klonil spíše k tomu druhému. Co však vím jistě, je to, že já na jeho místě bych byl v tranzu určitě. Tranzu, který by byl podobný stavu po vypumpování žaludku, až na to, že bych k tomu nepotřeboval ani tu pumpu... Nevím, zda se toho, co předváděl, dá dosáhnout cíleným tréninkem, ale je jisté, že NASA při hledání kosmonautů přehlíží očividné talenty. Vždyť ten chlap by dokázal sníst bramborový salát v centrifuze...

I koukání na vířícího derviše nás po nějaké době omrzelo. A tak jsme vyrazili dál, do Asie.

Kapadokie

Odteď jsme neměli jasnou představu, kam pojedeme. Rámcově jsme tak tušili, že by to mělo být na jih, abychom se dostali k moři. A já pak měl představu ještě o jednom místě, které bych chtěl vidět - Kapadokii.

V průvodci o Turecku se píše, že "Kapadokie je přírodní zázrak ve srdci Turecka, ve kterém našli svůj úkryt první křesťané." K tomu bylo přidáno pár fotek, které tento komentář potvrzovaly. Jenže kniha popisuje velmi nejasně, kde se ona oblast nachází. Ono - srdce Turecka je dost široký pojem, stejně jako srdce Evropy. Toto přízvisko si kromě nás nárokují i Rakušané, a jednou jsem ho zahlédl i v západní části Německa...asi jde o to, že pro "západní" Evropany končí Evropa někde u Rýna...Ale odbíhám od tématu.

Takže - v knize je nasáno spousta pojmů, které jsou s Kapadokií spojené. Jenže žádné jsme nenašli na mapě. O kapitolu později se píše o městech Aksaray a Konya - a píše se, že jsou od Kapadokie jen nedaleko. A tak si stanovujeme průsečík mezi těmito městy - je to asi 300 km pod Ankarou. A tak se vlastně vydáváme na jih cestou, kterou jsme se o rok dříve vraceli z arábie...Nicméně, přesnou představu o tom, kam vlastně jedeme, zatím nemáme.

Rozhodnout, kam pojedeme, bylo na mně. Igor řídil, a já navigoval. A můžu říct, že jsem se svého úkolu zhostil se ctí :-) Protože vedla cesta po dálnici, koukal jsem z okna a fotil scenérie tureckého středohoří. A když se mne Igor čas od času zeptal, jestli jsem to už našel na mapě, bohorovně jsem ho odkazoval do patřičných míst...tj. k volantu.

K večeru už šlo do tuhého, dálnici jsme dávno opustili a začal se nebezpečně blížit bod rozhodnutí - zda odbočit doleva či doprava. Ve mně se probudilo černé svědomí, které do té doby spalo spokojeným spánkem nespravedlivých, a tak jsem požádal Igora o to, aby zastavil. Pak jsem mu vrazil do ruky průvodce a řekl: "Předčítej mi dokola jména těch vesniček a já je budu hledat na mapě." A tak se i stalo.

Než jsem našel jedno z nich, uplynulo asi čtvrt hodiny. Sláva, máme to, jedeme doleva, blíže k městu Aksaray! A z Aksaray pak na Sereflikoschisar (nebo jak se to jmenovalo:-) A tam pak zastavíme v městečku Nevsehir, které je údajným centrem celé Kapadokie. No, tak jsme to konečně našli, když jsme si s tím dali potřebnou práci...

Těsně před setměním jsme dojeli ke skořicovým horám, které jsem tak pojmenoval díky jejich barvě. Vaříme si konzervované a dehydrované pochoutky a debužírujeme, až hrůza. Zkouším samospouští zachytit západ slunce do vysychajícího jezera...

Jak se schovalo slunce, klesla teplota skoro k nule. Trička už nestačily, bylo třeba bund a dek, koukněte se na fotku :-)

Za tmy jsme dojeli ještě k předměstí Nevsehiru a tam se ukládáme k spánku. Uprostřed noci mě vzbudí pocit, který jsem na předcházejících výletech už hezky dlouho nezažil - chlad. Přesněji řečeno - pěkná zima. Chvíli jsem se to snažil vydržet, ale nakonec mi byla taková kosa, že jsem se musel vykutlat ze spacáku a hodit na sebe ještě jednu deku. A skutečně to bylo třeba - vlhkost na trávě okolo auta byla zmrzlá...

V Nevsehiru jsme museli vyřešit problém s penězi. V Istanbulu jsme totiž utratili podstatnou část turecké měny a nám zbyly jen eura. Teda - když nepočítám těch pár miliónů tureckých lir, které jsem měl v peněžence, ale to bylo sotva na zmrzlinu...

Potíž byla v tom, že byla neděle. A v neděli člověk v Turecku nevymění ani prd. Tedy, pokud není ve městě, kde je čilý turistický ruch. A tady už bylo, bohužel, po sezóně. A tak nebyly otevřené směnárny, a díky neděli ani banky.

Prochodili jsme sice město křížem krážem, ale nic. A najednou mne napadla spásná myšlenka - bankomat! Je sice pravda, že jsme před odjezdem kompletně vytunelovali všechna konta, ale mně na jednom ještě něco málo zbylo. A tak jsem si musel najít jen vhodný bankomat. A když jsem ho našel...tak jsem udělal největší výběr z bankomatu ve svém životě: 95 000 000 (slovy devadesát pět miliónů) tureckých lir. Chcete být milionářem ? :-) Zeptejte se mne, jak...

Takto vybaveni jsme zamířili do místních tajemných údolí. Nejdřív jsme navštívili křesťanské skalní "hrady." Už se ani nebudu rozepisovat, jaký dojem to na nás udělalo. Opakoval bych se. Mrkněte na fotky, hovoří samy za sebe...

Při návštěvě jednoho z údolí jsme si všimli dalšího slova, které máme s turečtinou příbuzné (kromě notoricky známého tureckého slova "čaj," které neznamená nic jiného než ... čaj). Vjeli jsme do údolí, ve které byly těsně za sebou dvě značky: první byla značka "Jiné nebezpečí" (vykřičník) s dodatkovou tabulkou, na níž byla nakreslená želva (asi jako u nás by byla nakreslená kráva). A pár desítek metrů jsme vjeli do údolí, jež se jmenuje... "Želve."

Varování jsme si vzali k srdci a pozorně se dívali, zdali nám před autem nepřebíhají želvy (vzpomněl jsem si na vtip "frrr frrr a želvy jsou v prčicích" :-) A tak jsme jeli pomalu a cesta se obešla bez zvuků pukajících krunýřů....

Ostatně, jet rychle by byl hřích. V údolí Želve u veničky Paša Bagi se nachází další zajímavý úkaz: takzvané "kapadokské komíny," které spíš připomínají siamská trojčata dědečka hříbečka... Ale vypadalo to dobře...

Autem jsme vyšplhali i nahoru na plošinu, odkud je na celou Kapadokii nádherný výhled. A tam jsme popíjeli čaj a čuměli do blba...

V jednom místním krámku nabízeli zajímavou orientální vestu, která se Igorovi na první pohled zalíbila.

"Netvař se tak, nebo ti na ni dá takovou cenu, že ti klesne čelist," káral jsem Igora, který na vystavený kousek obdivně zíral. Mně se taky docela líbila, ale není to až tak můj styl...

A tak jsem byl lepší kandidát na smlouvání o cenu (smlouvat se daří jen do té doby, než něco opravdu chcete).

"How much?" děl jsem s naprosto znuzeným výrazem ve tváři a ledabyle jsem mávnul směrem k vestě. Snažil jsem se, abych dal najevo okázalý nezájem.

"Five million," (=cca 120 korun!) odpověděl prodejce. A čelist klesla mně.... Tak tohle jsem nečekal. Zapomněl jsem na veškeré sebeovládání a šokovaně jsem se podíval do trhovci do očí, zdali si ze mně netroupí šoufky.

Netropil. Asi dvě vteřiny mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatoval. Během té doby ve mne mohl ten zkušený handlíř číst, jako v otevřené knize...

Když jsem se konečně ovládnul, vzpomněl jsem si, že mojí zásadou je nebrat první cenu. A koneckonců, co by to bylo za nákup, kde by si člověk alespoň trošičku "nezasmlouval?"

"Too much," odvětil jsem (teď už) s kamennou tváří. Ale vnitřeně jsem byl potvrzen o opaku. Tohle NEBYLO "příliš mnoho," naopak, to bylo "zatraceně málo?" Ale jak to? Vždyť Turci vždycky nejdřív nasadí přemrštěnou cenu, ze které se po půlhodině handrkování dá udělat cena přijatelná. Ale tohle? Proboha, vždyť já očekával, že řekne tak 40 miliónů (asi tak 800 Kč).

A on si řekne 8x méně! Teda, ne že by mi ta cena nevyhovovala, ale jsem dobře pamětliv Murphyho zákona: "jestli jde všechno hladce, někde se stala chyba..."

Tohle se mi všechno hodilo hlavou, když jsem mu říkal onu nehoráznost, že 5 miliónů je příliš moc.

Byla to nehoráznost. On to věděl. Igor to věděl. Já to věděl. Ale nemohl jsem si pomoci :-) .... Trhovec se na mne zvláštně podíval a řekl: "Ale nemyslíš to vážně, že?" A já odvětil: "Ne nemyslím. Jen jsem to zkusil..."

A tak jsme mu dali 5 miliónů, šťastný Igor si vzal vestu (jejíž cenu jsem tak brilantně usmlouval :-) a mezitím jsem se z obchodníka snažil vytáhnout, proč to bylo skoro zadarmo.

"Well," prohlásil rozvážně. "Season has ended, better something than nothing."

Rozumný přístup. A navíc, nám se hodil :-)

V Kapadokii jsme pobyli celý den. Užívali jsme si nádherných výhledů, které nebyly rušeny mraky turistů. Bylo to fajn.

Konya

A teď už jsme nechtěli vidět nic jiného než moře. To bylo ale ještě hodně daleko, asi ještě 600 kiláků přes hory. Celou cestu jsem zvládnul přes noc. Silnice byly docela prázdné a tak naše Tatra svištěla plynule a ukusovala jedn kilometr za druhý.

Když jsme vyjeli z města Konya, začala cesta prudce stoupat. Po nějaké době jsme vjeli už asi do tisícíté pravotočivé zatáčky a v tom jsme to uviděli...

Konya je více než miliónové město. Na západní straně města se tyčí k obloze hory, na jedné z nichž jsme právě stáli. Říkám "stáli" a ne "jeli," protože to, co jsme viděli, bralo dech...

Noční město jsme měli jako na dlani a byla to nádhera. Milióny různobarevných světel svítily a blikaly pod námi a nám jen oči přecházely. Bohužel náš digitální foťák nevyplodil nic jiného než rozmazanou mlhovinu, ale asi by fotka z tohoto místa nedokázala vypovědět, jakou atmosféru ono místo mělo. Turci moc dobře věděli, proč tam nahoře udělali odpočívadlo...

Víte, já jsem městský člověk a na zářivky, lampy a neóny jsem zvyklý. Ale tohle byl výhled shora na CELÉ město a v ovzduší nebylo ani smítko inverze. A z té výšky to prostě bylo NĚCO. Zajímalo by mne, jestli výhled na noční San Francisco budí podobný dojem. Já si myslím, že ano, možná dokonce i několikrát lepší, ale zatím jsem ho neviděl.

K moři to však byl ještě pořádný kus cesty a tak jsem po chvíli zase šlápnul do pedálů. A cesta se klikatila... a klikatila...a stoupala...a klesala...ale vcelku se o ní dá říci jen to, že "během mojí služby se nic zvláštního nestalo.."

Středozemní moře

Vynořili jsme se u pobřeží přesně na půl cesty mezi Alanyí a Antalyí, což jsou známá turistická střediska. To ale není "náš kšeft" a tak jsme v jednom malém městečku odbočili směrem k pobřeží. Propletli jsme se labyrintem uliček a parčíků a dojeli jsme až na pláž, kde již parkovalo několik aut.

"Proč stojí tak blbě, když támhle je tolik místa?" mumlal jsem si, zatímco jsem jel k pěknému písčitému plácku. Odpověď se záhy dostavila...Sotva jsem ujel pár metrů, propadl jsem se s autem do písku, jako horký nůž do másla. A Tatra, když se zahrabe do písku, sama nevyjede...

To poznal i majitel nedalekého stánku, který k nám se svými dvěma syny zaběhl a pomohli nám ven. Samozřejmě nám hned nabídli lehátka s pitím. Rození obchodníci se prostě nezapřou.

Normálně plážujeme nadivoko a neplatíme nikomu nic. V tomto případě jsme však udělali výjimku - ten dobrý člověk nám pomohl, tak proč mu neudělat počinek? A tak jsme si zaplatili lehátka a šli se vyvalovat.

Předtím jsme se samozřejmě nahrnuli do moře. A tohle už bylo skutečné MOŘE. Vlny, slanost, teplota akorát, slunce příjemně svítilo, příjemný větřík, no prostě balzám na tělo i na duši...

Druhý den jsme se rozhodli, že se podíváme k té malé bójce s malou tureckou vlajkou, která byla nedaleko od břehu. Jak už se nám občas stává, ne všechny naše nápady jsou ty nejlepší...Z pojmu "nedaleko" se vyklubala více než dvouhodinová plavba (a to jen směrem tam).

Už kdysi jsme zažili hodně dlouhou plavbu směrem k vraku v rumunském Vama Veche. I tehdy se zdálo, že je to záležitost na půl hodiny tam a půl hodiny zpět. I tehdy jsme se spletli. ale ne tak moc, jako teď.

Plavali jsme dlouho. Já mám moře k smrti rád, to jo, ale považoval jsem to jen za takový řečnický obrat. Ale v jednom okamžiku nechybělo moc a bylo po mně.

A nebylo by to úbytkem sil. Těch jsem měl kupodivu na rozdávání, moje tělo mělo radost, že si může po nějaké době (kdy jsem kvůli zlomeným loktům nemohl dělat nic) zase zasportovat. Zato Igor vypadal, že má dost. Nejraději by se vrátil, ale od břehu jsme byli pořádně daleko a vypadalo to, že cesta zpátky bude delší, než k bójce, které by se člověk mohl aspoň chytit. A tak se Igor o nějaký ten kus opozdil.

Já jsem zvolnil tempo, abych mu neutekl, ale i tak jsem byl nějaký kus před ním. Sem tam jsem si pochopitelně zkusil pár temp trochu agresivnějšího plavání, abych se vyřádil. A tehdy se to stalo. Plaval jsem svou verzi motýlka, když tu jsem se rukama a trupem dotkl něčeho odporně slizského a lepkavého. Protože jsem měl při těchto tempech zavřené oči, lekl jsem se víc než slušně. Celým tělem mi projel záchvěv odporu a leknutí a já reflexivně nabral "zpětný chod." Překlopil jsem se na záda, vykopnul nohy před sebe a začal hrabat zpátky, abych se dostal z dosahu té slizské věci.

Jenže, ta slizská věc byla zapomenutá ukotvená rybářská síť. A tím, jak jsem vykopnul nohy před sebe, se mi zachytily do sítě a já putoval pod hladinu.

Díky bohu mám ten dar, že v průserových situacích jednám s chladnou hlavou - na šok a úlek věnuji jen tak dvě vteřiny. A tak jsem se v síti zmítal jen pár okamžiků, než jsem stihnul přijít na to, kudy se vyháknout. A pak jsem se šel nadechnout...

Bohužel, během té doby, než jsem dostal paniku pod kontrolu, jsem si jedním se škubnutí přivodil křeč do levé nohy. Zadní sval stehenní byl až po bederní páteř stažený jak péro. Byl to jeden z těch blbých okamžiků, kdy panika může narůstat exponenciálně, pokud ji včas nezdusíte...

Naštěstí se mi podařilo zabránit, aby se křeč rozšířila a podařilo se mi rychle uvolnit i nohu. ale bylo to o fous... Zatím, co jsem zhluboka dýchal a relaxoval svaly po celém těle, přiblížil se Igor.

Když viděl, že vypadám strhaněji než on, začal se pochopitelně vyptávat, co se stalo. Jen pár slovy jsem mu vylíčil, že jsem se málem celý zamotal do sítě. Pak jsme ji opatrně obepluli.

Bóje se pořád "přibližovala" a přesto byla pořád daleko. to už je typický mořský úkaz. A tak jsme plavali, plavali... a plavali... tentokrát už opravdu pomalu, protože Igor šetřil síly, a já po své anabázi se sítí, také... Navíc jsem musel s levou nohou "kopat" velmi opatrně.

Co vám budu vyprávět, cesta k bóji byla nekonečná. Po nějaké době se ukázalo, proč. Nebyla to totiž bóje. Byl to ostrov. Přesněji řečeno - ostrůvek, ale dost velký na to, aby na něm zaparkovaly tři nákladáky vedle sebe. A vlajka? V klidu by se jí přikryli dva lidi. A byla zavěšená na asi 5 metrů vysoké tyči... Já bych se bil...prý že "bójka s vlaječkou.." Když jsme se na ostrov konečně dostali, bylo nám jedno, že je celý pokrytý řasami a slizem. Potřebovali jsme si odpočinout.

Asi po hodině, kdy už jsme začínali mít spálená záda, jsme byli opět fit. věděli jsme, že máme před sebou dlouhou plavbu "domů," z čehož jsme sice nijak obzvláštní radost neměli, ale věděli jsme, na čem jsme. A když jsme to zvládli sem, zvládneme to i zpět (hlavně, když se vyhneme sítím).

A taky že jo. Na břehu jsme snědli prádelní koš konzerv a zapili to několik litry tekutin. Chvíli jsme lenošili a pak...jsme si šli konečně jen tak zaplavat :-) Mimochodem, při pohledu na hodinky jsme zjistili, že naše výprava "bójce" trvala přes pět hodin. Když vezmu v úvahu, že jsme asi tak hodinu seděli na ostrově, vychází nám docela slušný čas....

U moře bylo krásně. Na to, že byl konec září, že v Česku bylo sychravo a po cestě sem tam mrzlo, byla turecká riviéra pravou oázou slunce, báječného moře a výtečné kuchyně. Tím nemyslím naše kostelecké uzeniny, nýbrž turecké kebaby, kuřata, jogurty a jiné pochutiny, jichž jsme si dopřávali do sytosti.

A tak šel čas...

Jednoho rána se nám pod autem zabydlel párek opuštěných štěňat. To už jsme pochopitelně stáli na "neplacené" části pláže. Na osamocená hladová štěňata byl útrpný pohled, a tak i takoví tvrďáci, jako jsme my :-), jsme je začali vykrmovat. Dělili jsme se s nimi o konzervy a o vodu a poskytovali ochranu před žhavým sluncem. A to toulavým psům většinou moc příležitosti ke "sblížení" nedáváme. Jenže když tohle byly ještě štěňáci... Dalšího večera se nám dokonce podařilo najít jim nové pečovatele. Nebo lépe - pečovatelky. Poblíž nás se zabydlely dvě starší Němky, které s sebou měly tři podobné oříšky. Ti pochopitelně "naše" štěnata neomylně vyčenichali. Němky byly evidentně ženy se širokým srdcem, protože se nad štěňaty nejen rozplývaly ("daß ist so süß!") tokaly zamilovaně nad štěňaty a závististivě pokukovaly k jejim domnělým majitelům, tj. k nám.

Po chvíli to nevydržely a přišly se zeptat, jestli jsou ti psíci naši. Protože opak byl pravdou (což jsme nijak nezastírali), Němky radostně štěnata zabavily a začaly je nakládat do auta. A řeknu vám, to byla prča :-)

Měly s sebou krátkého VW Golfa. Otevřely páté dveře (kufr) a poručily svým třem oříškům, aby naskákali dovnitř. Jenže to bylo tak, že tam skočil, první pes, pak druhý, a než skočil naskočit třetí, tak první zase vyběhl ven. A k tomu se tam motaly ještě ty Němky a různě pokládaly a zase zvedaly ukořistěná štěňata, všichni psi se rozdivočili, začali se honit, šťekat...no zkrátka a dobře - za chvíli to kolem Golfa vypadalo jako v Maxipsu Fíkovi, když se honil s pošťákem....

Nemám moc v oblibě pořady typu "Neváhej a toč", ale jsem si jist, že kdybychom s sebou měli kameru, získali bychom roční cenu. Psi se totálně rozdováděli, stejně tak jejich majitelky. A všichni dohromady kňučeli, vřískali, řvali, pobíhali, mávali všemi končetinami, no prostě rodeo...

Zpočátku jsme se jen usmívali, ale po chvíli už jsme to nevydrželi a začali se nezřízeně řehtat, až nám tekly slzy z očí...Po pár minutách už jsme si přáli, aby Němky naložily své psy a odjely, protože jsme nemohli popadnout dech... Němky na nás sem tam vrhly pár nevybíravých pohledů - nebylo jim moc po chuti, že se bavíme na jejich účet (a navíc oprávněně :-)

Asi po dalších pěti minutách bylo naše přání vyslyšeno. Němky konečně zahnaly svou smečku do kufru. Nastartovaly a... o dva metry dál padly do podobné pískové pasti jako my... Tím, že intenzivně šlapaly na plyn situaci pochopitelně jen zhoršovalo...A tak se zahrabávaly hlouběji a hlouběji...

Protože má člověk pomáhat bližnímu svému, zaběhli jsme k nim a vytlačili je z písku. Jednak jsme si u nich snad trochu opravili obrázek chechtejících se "mužských šovinistů" a jednak jsme splatili dluh za to, že nás před pár dny také tahali z písku. Ale i tak...lidé si musí pomáhat...a hlavně motoristickou solidaritu máme zažitou až do morku kostí...

Cesta ZPÁTKY

Od moře se nám nechtělo. Jenže co naplat, člověk se musel vrátit do své drahé vlasti, aby si mohl vydělat penízky k tomu, aby se sem mpohl vrátit...(nebo jinam).

Protože původní plán na tuto cestu byl ten, že pojedeme na Ukrajinu a odtamtud trajektem do Turecka, chtěli jsme zrealizovat alespoň ten trajekt. A tak přišla ke slovu mapa. Koukali jsme se na trasy námořních cest a nejbližším přístavem, odkud se dalo plavit trajektem byla Antalya. Tou už jsme loni projížděli a o tom, že je tam přístav i letiště, jsme věděli.

Dobrá, odkud bychom měli vyřešeno, ale kam, to bylo ještě záhadou.

"Mohli bychom to stočit třeba do Smyrny," říkám Igorovi. "Nebo do Čanakkale" (Dardanely). "Anebo do Istanbulu." .... "Hele a co tak rovnou někam do Řecka?...Nebo do Itálie?" ... spřádali jsme dalekosáhlé plány.

Igor pročítal mapu a říkal: "Do Smyrny (=Izmir) něco jede, nak něco do Benátek, ale Řecko nevidím....

"To mi neříkej, že nic nepluje do Řecka. Turci a Řekové se sice nemají moc v lásce, ale dopravu to přece nazastaví..."

"No, fakt, pak už je tady jen nějaký Pireos, a to mi nic neříká."

Podíval jsem se na Igora, jestli si nedělá srandu. "Hele, neříkej mi, že nevíš, že Pireos je přístav v Athénách. Vždyť se tak jmenuje od starověku. Měl by ses stydět," dodal jsem a sledoval, kterak se mu v tváři zrcadlí myšlenkové pochody.

Nedělal si srandu. Nevěděl to. A nestyděl se. Ani za mák. Pacholek :-)

Zamířili jsme tedy směr Antalye s tím, že "se uvidí." A viděli jsme...fakt.

Antalye

Většinou, když někam jedeme, vyrážíme pozdě. Tentokrát to ale nebylo tím, že bychom se nestihli sbalit. Prostě se nám nechtělo od móóóóře. Ten den byly totiž největší vlny a tak jsme se nechali fackovat až do hlubokého "po-setmění."

Díky tomu jsme do Antalye dorazili asi o půlnoci a o tom, že seženeme nějaký trajekt, jsme začínali mít vážné pochybnosti. No - nebyla to až tak pravda. My nemohli najít ani přístav... Jednoduchá logika typu: když budeme co nejblíž k moři, se ukázala být opravdu "jednoduchou." Je pravda, že jsme se podívali na spoustu pláží. Je pravda, že jsme viděli spoustu pobřežních hotýlků a penziónů. Je pravda, že jsme viděli překrásně nasvícenou středověkou námořní pevnost. Je pravda, že jsme viděli spoustu blyštivých výkladních skříní, neonů a osvětlených kolonád. Je pravda i to, že jsme si podstatně vylepšili dojem, který jsme si o Antalyi udělali loni. Avšak není pravda, že jsme našli přístav...

Alespoň ne hned...Město už jsme znali skoro jako svoje boty, ale přístav nikde. (připomnělo mi to Murphyho zákon o kočičí přítomnosti: "To že kočka nikde není, znamená, že právě teď může být kdekoliv.)

Proti bloudění vlastně nic nemáme. Zvlášť, když je se na co koukat. Ale když už vidíte tu samou křižovatku popáté, akorát z jiné strany, začnete mít utkvělou představu, že to není ono. Ale nakonec jsme uviděli ukazatel, který k přístavu vedl. A dokonce i další a další...až jsme dojeli k přístavu...

No sláva! Stěžně jachet všude, kam se jen podíváš. Jenže - kde jsou břichaté trajekty?

"Jinde!" odvětil nám rozmrzele majitel jedné z jachet, když pochopil, že chceme nalodit i auto. Ale i přes své rozrmzení nám docela dobře popsal, kudy se tam dostanem. A musím uznat, že to byla "navigace" k nezaplacení. Šest stručných vět obsahující charakteristické orientační body nás bezchybně dovedlo k "opravdovému" přístavu. Stručně, věcné, perfektní. Takové lidi mám rád (co se týče navigace:-)

U přístavu již byla i cedule s velkou lodí a pod ní napsáno "Feribot." No, proč ne? Alespoň nám budou Turci naše "Ferryboat" rozumět.

Rozumněli. Ale bohužel jen tomu. Bylo asi dvě ráno a všude bylo zavřeno. Mohli jsme si vybrat asi 7 nebo 8 vrat, u každé byla strážní budka. Bohužel, znalost angličtiny byla u těchto lidí stejná, jako u našich nočních vrátných.

"No feribot!" byla nejčastější odpověď. A když jsme to zkoušeli posunkovou řečí typu: ukážu na Tatru, ukážu na moře, mezitím obsáhle mávnu a do toho řeknu "feribot," dočkali jsme se jen zavilejších odpovědí. Bylo na nich vidět, že jsou to opravdoví noční vrátní - chtěli spát v noci v budce u vrat.

Když jsem se ptal na místní policejní stanici, bylo mi vysvětleno, že trajekty jezdí jen v určité dny a jen do Izmiru. A jestli to bude zrovna teď ráno, to nevěděli.

A tak jsme zklamaně opouštěli přístav...Vymotali jsme se z tmavých betonových uliček, vjeli na betonovou skladištní cestu, vjeli na pobřežní přístavní kolonádu, když tu...šálí mně snad zrak? Ne, nešálí. Pouliční prodejné ženy se dají poznat snad všude na světě...Alespoň tady to platilo.

"Ty vole, zastav!" vyhrkl jsme na Igora. "Děvočky!" použil jsem výrazu, který se používá v rusky mluvících zemích.

Ani jsem to nemusel říkat. Igor má pozorovací talent :-)

Abyste mne špatně nepochopili. Nemám zapotřebí dopřávat si placeného sexu, ale vidět "sociální pracovnice" v muslimské zemi, kde přece jen v této oblasti vládnou přísnější tabu, bylo pro mne něco nepředstavitelného. I když - samozřejmě, že to bylo logické. Ne nadarmo se tomu říká nejstarší řemeslo na světě, a všude se zřejmě najdou lidé, kteří tvoří buď nabídku nebo poptávku...

A jak bylo vidno, nejinak tomu bylo i v případě Turecka. Nevím, jak to vypadá v jiných tureckých městech, protože jsem po tom nikdy nepátral, ale v případě přístavního města to prostě bylo víc vidět. Tak, že jsme si toho všimli i my.

Musím se přiznat, že jsme si to ještě jednou objeli, z čistě "zpravodajských" důvodů. To víte, Turkyně jsou pěkné (ty štíhlé) a tak jsme se chtěli podívat více zblízka. Neměli jsme to dělat :-) Jednak proto, že zblízka vypadaly podobně strhaně, jako naše "knězky lásky" a jednak proto, že o nás jedna z nich projevila zájem... A než jsme se stihli rozkoukat, stála u nás. Přistoupila k okénku a začala něco drmolit ve své mateřštině.

"Co myslíš, kolik by to tak mohlo stát?" prohodil jsem směrem k Igorovi.

Ten na mně vytřeštil oči a nevěřícně zablekotal: "Jako ona?" A zíral na mně jako na zjevení.

Nevydržel jsem to, a dlouho ho nenapínal. "Ne, léčení, až bychom se vrátili domů :-)" a oba jsme se rozřehtali..

Dívka si možná myslela, že jsme veselé kopy, se kterými by si mohla rozdat hezkou přístavní trojku, ale my v ní nechtěli vzbuzovat naději na výdělek v tvrdé měně. A tak jsem jí naznačil, že nemáme zájem. A všichni jsme se vydali svou cestou.

Na trase Antalye - Čanakkale

Trajekt byl tedy pasé. A tak jsme se museli přepravovat zase po čtyřech (kolech). Jet zpátky pobřežní trasou by byla pitomost, protože je jednak delší, a jednak se cesty nad pobřežím klikatí jako užovky. A tak jsme museli jet přes hory, přes Denizli na Izmir. Ten už leží na pobřeží Egejského moře a odtamtud se jede nahoru do Čanakkale.

Asi po sto kilometrech od Antalye mi Igor předal veslo a šel chrupkat. Já jsem byl také v podobném rozpoložení, ale pokud jsme se chtěli dostat do Izmiru v době, kdy tam budou fungovat trajekty, tak jsem musel jet.

K poslechu a tanci jsem si pustil kazetu s metalovou skupinou Manowar a na druhé straně byla nahrávka kapely mých spolužáků z gymplu. A díky autoreversu se to točilo pořád dokola. Protože ani jedno, ani druhé nebyla relaxační hudba, dokázalo to zamezit všem mikrospánkům, které by se o mne mohly pokusit.

Ráno jsme dorazili do Izmiru. Tomu jsme se loni vyhnuli, protože jsme jeli navštívit sádrovcová jezera v Pamukkale. A řeknu vám, není o co stát. Představte si pražské "jižní město," jen v desetkrát větším vydání, prostě hnus.

Když jsme na tu aglomeraci koukali z kopce, který se nad ní tyčil, rozhodli jsme se, že na "feribot" se vykašleme. Do tohohle bludiště se nám rozhodně nechtělo, to už si radši odřídíme těch 500 kiláků do Čanakkale.

A tak se i stalo. Řídil Igor, a já jsem spal.

Co bylo příjemné bylo to, že se nám podařilo najít vesničku, ze které vede cesta k Diovu oltáři. Tam jsme o rok dříve narazili na fantastickou tržnici a tam jsme si chtěli doplnit zásobu cukrovinek, kterými jsme chtěli podarovat své přátele.

Jenže trh ten den nejel. A tak jsme jeli my...

Odpoledne jsme dorazili do Čanakkale. Igor chtěl hned na trajekt, ale já musel ještě poslat pohledy. A tak jsem ho donutil najít v centru placené parkoviště.

Nakonec se z návštěvy čanakkale vyklubal neplánovaný příjemný "hapenning." V místním muzeu zrovna demonstrovali, jak střílely pobřežní Dardanelské baterie na anglické invazní loďstvo... No, řeknu vám, nechtěl bych stát v cestě jedné z těch kartáčových střel...

Městečko má velmi malebnou přístavní tvrz, prostě orientální středověk, jako vymalovaný. A kdybystě si sedli do jedné z místních cukráren, tak byste se olizovali ještě doteď. A i na pohledy došlo...

Trajektem jsme se odplavili na druhý břeh. Pochopitelně jsme si dopřáli čaj v místní restaurační vyhlídkové kajutě. A pak už jen tradá do Evropy.

Evropské Turecko

Zní to zvláště, ale evropská část Turecka je vlastně jen takovou "periferií." Kromě Edirne je tam jen pár menších městeček, ale miliónová města typu Konya a Bodrum, tam nenajdete. Ale i tak je tam zatraceně krásně.

Protože jsme se chtěli naposledy vykoupat k moři, vykoumali jsme v mapě, kde by to bylo možné. Marmarskému moři (tj. moři mezi Bosporem a Dardanely) jsme se chtěli vyhnout na sto honů. Je to nechutný industriální kanál. Ale při bližším pohledu na mapu jsme viděli, že Egejské moře je jen za rohem. Evropský břeh Dardanel je totiž vlastně jen poloostrov, který je z jedné strany omýván Egejským mořem a z druhé strany špiněn mořem Marmarským. A právě u počátku tohoto poloostrova bychom mohli své plavecké choutky zrealizovat.

Na jednom úseku cesty jsme se ocitli na vyvýšeném místě, odkud šlo vidět obě dvě moře najednou. Víte, člověk měl skoro závrať, když se podíval na ty tři různé odstíny modré: moře - obloha - moře. Ale byla to příjemná závrať..Podobný úkaz jsem viděl jen v Krymské úžině, kdy je najednou vidět Azovské a Černé moře.

Když jsme dorazili k místu, kde podle mapy měla vést odbočka k moři, nebylo tam nic...Protože však dokážeme být pěkně paličatí, stočili jsme se doleva první polní cestou, na kterou jsme narazili. Za chvíli to už ani nebyla polní cesta, ale spíš oraniště, ale naštěstí jsme tam byli autem, které je nejen sportovní limuzína, ale i teréňák. A tak jsme se propracovali až...na úzkou asfaltovou silnici, která vedla do nějaké zastrčené vesničky. Za užaslého mlčení jejích obyvatel (zahraniční osobák se tam z pole ještě neobjevil) jsme vesničkou projeli a dojeli až ...k moři.

Jenže na koupání to nebylo. To, že jsme se ještě "včera" koupali v teplém Středozemním moři, se nedalo jen tak vymazat. Teplota zdejší vody spíše připomínalo Rumunsko na začátku naší cesty, a tentokrát jsme se nepřekousli.

A když už jsem u toho kousání - uvědomili jsme si, že bychom něco zakousli. A tak jsem se jal dělat gulášovku. Voda ještě ani nebublala, když tu se objevil jeden z místních. Šel jako by nic kolem, došel k pobřeží, chvíli čučel do moře, a pak se otočil. Zevloval kolem nás, pokukoval, zkrátka vypadal, že neví, jak má začít.

"Hello," usnadnil jsem mu to.

"Hello," rozjasnila se mu tvář a přistoupil k nám.

Vyptával se, odkud jsme, kde jsme v Turecku byli a jestli tam budeme v noci kempovat. Když jsme mu to potvrdili, ostýchavě nám naznačil, že má ve vesnici restauraci.

"No výborně," potěšil mne, "a děláte kuře?" Jenže onen dobrý muž neznal anglické slovo "chicken."

Pátral jsem v hlavě, jak se to řekne turecky... "Tavuk" vykřiknul jsem vítězoslavně.

Muži se opět rozjasnila tvář: "Ahá, tavuk!" opakoval a já souhlasně přikyvoval. "Tak to nedělám."

NEž jsem se stihl zklamat, hned mne konejšil: "My jsme rybářská vesnice a já mám rybí restauraci. A mám jen ty nejčerstvější ryby! Podívejte támhle na ty sítě, do těch je chytám!" a ukázal do moře, kde nebylo vidět nic.

Když to vyřkl, uvědomil jsem, si, že je fakt dobře, že se nám do vody nechtělo. A pokud tu byly rozporostřené sítě - děkuji, jedno skoroutopení mi stačilo.

Nicméně chuť na čerstvou rybu jsem měl. Na předchozí cestě nás právě jedna skupinka Turků pohostila právě chycenou mořskou rybou, a byla to výtečná pochoutka. Tak proč ne?

Slíbili jsme mu tedy, že do jeho restaurace skočíme na večeři a on potěšeně odkvačil.

"Aspoň bude mít chlápek nějaký zisk, ne?" říkal jsem Igorovi. "Tady v takové díře na konci světa se asi obchody moc nehýbou."

Jak já se mýlil...I po tolika letech cestování jsem se nevyhnul povýšenému zjednodušování. Když jsme totiž přišli k jeho restauraci, tak jsme nestíhali valit bulvy. Opravdu. Nádherná, luxusní, a přitom vkusně a elegantně zařízená restaurace se zahradou, se kterou by se naše mnohé městské "západoevropské" restaurace nemohly měřit.

Víte, nepřekvapilo by mne, kdybych něco podobného našel v Istanbulu, Bodrumu nebo Antalyi. ale TADY ???? Kroutil jsem hlavou a sám jsem se za sebe vnitřně styděl. Zase mi p onějaké době někdo "z balíkova" dal pořádnou lekci.

A tak jsme seděli v super restauraci v úplně neznámé maličké vesnici, cpali se rybou a sledovali televizi. A má myšlenka, že tam budeme sami a přineseme mu zisk? Byl jsem stejně tak vedle... Většina stolů byla obsazených a místní se cpali ostošest, číšníci (což byli majitelovi synové) se nezastavili. A všechno bylo přesně tak, jako všude jakékoliv jiné turecké restauraci: perfektní, úslužné, profesionální, přátelské. Prostě - máme se co učit.

V televizi běžel pilotní film turecké telenovely. Ještě, že člověk nemusí rozumět slovům, aby rozuměl ději (alespoň v tomto žánru). Dlužno dodat, že Turci jsou daleko akčnější, než Venezuelané, či odkud to k nám Prima vozí.

Film začal scénou v kasínu. Turecká smetánka, příslušící k jednomu klanu tam sázela milióny (no, s přihlédnitím k turecké měně tu musely být spíš miliardy :-), pánové popíjely drinky a dámské toalety neodpovídaly přísným pravidlům Koránu. Tím chci říct, že šaty měly hluboké výstřihy, nevím, zdali se Korán věnuje dámským záchodkům :-)

Uprostřed družné zábavy najednou vtrhlo komando samopalníků, kteří se postaraly o to, aby řady hráčů podstatně prořídly. Pak, zřejmě proto, že měli černé svědomí, utekli před blížící se policií..

Mezi poraněnými byli i dva snoubenci, na první pohled jasní hrdinové. On měl jen postřelené rameno, zatím jeho krásná přítelkyně byla zřízená podstatně hůř.

Střih, švuňk, retrospektivní záběr, pohled na to, jak se spolu měli dobře...

Beng, jsme zpátky v současnosti. Hlavní hrdina, teď už s rukou na pásce jede v sanitce, která eskortuje jeho milou do nemocnice. Před kasinem mezitím balí do pytlů ty, kteří už sanitu nepotřebují.

REKLAMA. Stále nerozumíme ani slovo, ale nevadí. Ani nevím, na co byla, hned bych si to koupil. Profesoinální...

A jsme zase zpátky. Sanitka závodí s časem, jede jako šílená, když tu...cestu jí zahradí černý off-road. Z auta vyběhne ono známé zakuklené komando. Saniťák se snaží auto objet, a tak ho pokropí ze samopalu. Sanita se převrací na střechu a hlavní hrdina je otevřenými dveřmi vymrštěn do příkopu. Tím si sice zázračně zachrání život, ale...

Do sanity vleze nejurostlejší člen komanda a když vidí, že v ní neleží jeho úhlavní nepřítel (náš hlavní hrdina), nýbrž jeho krásná snoubenka, je šokován. A je to vidět i přes kuklu. Klekne k jejímu bezvládnému tělu a... opět retrospektiva.

Začínám v tom mít jasno. Máme před sebou hlavního záporného hrdinu, který se kdysi pokoušel získat srdce oné krásné dívky. Ale získal ji jeho největší nepřítel z konkurenční rodiny. A zápletka je na světě...Máme tu dva svárlivé klany, a při jednom "vyřizování účtů" se stane tato neplánovaná lapálie...

Záporný hrdina si sundavá kuklu a je vidět, že je totálně v troubě. Způsobil smrt své lásky a ví, že ta představa ho bude pronásledovat až do konce života. A nejen ta představa. Když vylézá ze sanitky (aby unikl všudypřítomným policajtům), spatří ho hlavní hrdina, který právě vystrčil hlavu z příkopu. Když pozná svého soka, pokusí se z příkopu vyskočit, ale zradí ho postřelená ruka. a tak se vyhrabe, až když jsou nepřátelé pryč...

Do sanity dorazí právě, aby byl přítomný u posledního vydechnutí své milenky. Zatíná pěst na zdravé ruce a přísahá pomstu až za hrob. Z výrazu jeho tváře lze vyčíst, že "záporňák" to má za takových 156 dílů spočítané...

Gong, opona, titulky.

Strašný doják, jedno rybí oko nezůstalo suché. Ale abyste si nemysleli, že jsem úplný cynik, musím dodat, že herecký styl, kterým byla telenovela ztvárněna, byl ještě ochotničtější, než u těch, které pouší u nás. Kdyby mi někdo dal kuklu a samopal, zahrál bych to stejně, nebo i lépe :-)

Jenže místní Turci to sledovali jako přimagnetovaní a tak jsme se radši zdrželi všech úsměšků. Koneckonců, jak dávno je doba, kdy u nás celé rodiny pozorovaly nekvalitní videokopie filmů ze "západu?" Kdy jsme také ztichle sledovali Lesní duchy, Komanda, Terminátory a tak dál? No, v Turecku se mravy holt uvolnily jen o něco později. Jen si tak s trochou nostalgie říkám, zda z nové turecké generace nevyrostou podobní lidé, jako po revoluci u nás....

Poté co jsme zaplatili, zdržel nás majitel ještě na kus řeči. Byl to typický Turek, který chtěl vědět, co kde jak vypadá, chlubil se svým podnikem a tak... A dokonce nám (na svůj účet) nechal přinést nějaké delikatesy z čajovny přes ulici...

Další den jsme se nebezpečně přiblížili k řeckým hranicím. Tedy, ne že by nám hrozilo nějaké nebezpečí, ale museli jsme si udělat alespoň nějakou představu, kudy dál. Že další zemí by mělo být Řecko, bylo nasnadě. Ale kudy dál? Bulgaristánu jsme se chtěli vyhnout, a stejně tak rumunskému úseku Arad-Deva-Sibiu. A tak jsme se opět zakoukali do mapy.

Z Řecka se dá jet do Makedonie a odtamtud do Srbska, pak Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a home, sweet home. Znělo to celkem dobře - přece se nebudeme vracet tou samou cestou? A navíc načichneme trochu střelným prachem z Balkánu. Vjíždíme do nejbližšího města a pátráme po internetové kavárně. Nalézáme ji hned.

Zjišťujeme si informace o všech zemích na trase. Měny, kurz k euru, ceny paliva, dostupnost LPG, bezpečnost. Dozvídáme se, že v Řecku se LPG prodává jen pro vozy taxislužby. V Srbsku se o LPG nemluví vůbec, V Chorvatsku a Slovinsku prý plyn sem tam je, v Rakousku skoro vůbec. A Makedonie? Tu z našeho seznamu raději vyškrtáváme, protože na webu Ministerstva zahraničních věcí se píše o tom, že sem tam nějaká separatistická guerilla obsadí úsek dálnice a vybírá "mýtné." Spousta lidí si o nás myslí, že jsme hazardéři, ale není tomu tak. Místům, kde se člověk ocitá na opačné straně mířidel samopalu se raději vyhýbáme. A tak volíme zkratku přes Bulgaristán-Banánistán.

V jedné jídelně jsme si ještě dopřáli poslední kebab a to za cenu, o jaké by se nám v Antalyi nebo Istanbulu nesnilo. Pak jsme hledali čajovnu, ale jako na potvoru jsme na žádnou nemohli narazit. A tak jsme vlezli do jiné restaurace.

"Dvakrát čaj," požádal jsem majitele. Ten odvětil, že čaj nedělají, ale že mám chvilku počkat. Vyběhl ven, něco zavolal...a za chvíli přišel člověk, který prováděl "tea go home." Prostě - jako se u nás rozváží pizza, tak tady se roznáší čaj, popřípadě jiné potraviny. Během procházky městem jsme si totiž všimli, že v době oběda se z různých podniků vynořila halda mladíků - jedni roznášeli kebeb z rýží, jiní čaj, jiní cukrovinky...a to nejen ke koncovému spotřebiteli, ale i mezi sebou navzájem! A vždy jen donesli zboží a nikdo jim za to neplatil! Jak to mezi sebou paušálně řeší a jak vypadá jejich účetnictví, to bych nechtěl vidět.

Vypili jsme své čaje a chystali se zaplatit. Říkal jsem si, kolik asi taková "expres donáška" může stát. Čekal jsem tak půl miliónu za jeden čaj, maximálně (při zlodějské ceně) jeden milión za čaj, ale svou odpovědí mě majitel opravdu šokoval.

"Je to zadarmo," prohlásil usměvavě.

"Fakt?" zírám na něj nevěřícně.

"Ano," odpovídá restauratér, potřásá nám ruku a vyprovází nás ven.

Musím uznat, že mně dostal. To, že nás včera pohostil čajem na svůj účet onen "rybář," by se ještě dalo pochopit. Udělali jsme mu tržbu a hlavně jsme s ním pěkně dlouho vykecávali. Ale tady? Jen jsme přišli, kopli do sebe "panák" baršak-čaje a šli po svých. Žádný důvod k hoštění zdarma tedy nebyl. Ano, ty dva čaje ho sice stály minimum, nebo vůbec nic (pokud si platí paušálem...). Ale i tak, zákony obchodu říkají, že by si měl říct aspoň o něco...

Jak říkám, překvapení jsme z toho byli oba a minimálně ještě další čtvrthodinu jsme spekulovali, co tím asi myslel :-), ale měli jsme z toho fajn pocit.

Natankovali jsme ještě plyn, abychom mohli Řeckem jen tak prosvištět a hurá k hranicím.

Řecko

Hranice mezi Řeckem a Tureckem jsou fakt skvělé. Jednak jsou evropské každým coulem (kvalitní záchody, směnárny, obchody) a jednak jsou to hranice v maximálním významu tohoto slova. Hraniční čára vede přesně v půli řeky a most nad ní vypadá takto: na zábradlí se z turecké strany střídají červené a modré pruhy (turecké barvy). Co 10 metrů je strážní budka (na obou stranách) a poslední budka je asi jen metr před hraniční čárou. Řecká strana vypadá naprosto stejně, jen zábradlí je modrobílé (což jsou zase řecké barvy).

Dlužno podotknout, že řecká strana hranic už nevypadala tak kultivovaně a organizovaně, jako v Turecku. A i z dalších dojmů, které jsem z Řecka získal, mu Turecko připadalo takové "akurátnější," preciznější a spořádanější. Asi jako kdybych srovnal Germány se Slovany. V tomto případě by roli Germánů hráli Turci a roli Slovanů Řeci (ostatně, odkud že to k nám přišli Cyril s Metodějem?) Ale co se srdečností povah týče, tak se mi líbí oba národy, a to hodně.

Na hranicích nás zběžně prohlédli, do pasu mi zapisují, že jedme autem značky TaRTa a můžeme jet. Co se přírody týče, tak severovýchodní Řecko e stejné, jako Turecko. Co se týče toho ostatního, je vidět, že je to přece jen jiná kultura. Ale když pominu, že vesničky a městečka vypadají trochu zanedbaněji, mají moc hezkou atmosféru. Jenže my už neměli moc času na to, abychom si to vychutnali. Byl pátek odpoledne a v neděli jsme museli být doma.

Ale i tak jsme se vykoupali v moři. sice bylo studené, ale taky to byla POSLEDNÍ příležitost. Pak jsme navštívili místní restauraci a posléze kavárnu, abychom nasáli místní atmosféru...Nechtělo se mi odtamtud ani náhodou. Dělám si poznámku do imaginárního notýsku: Řecko brát!

A tak podle ukazatelů, které připomínají spíš nějaký fyzikální výpočet, směřujeme k Bulharským hranicím. Tam přijíždíme kolem osmé večer.

Bulharsko

Hned první Bulharský úředník začal dělat problémy.

"Co je to za pasy?" huláká na mne a ukazuje mi naše porazítkované pasy.

"Co by, prostě pasy," nenechám se vyvést z klidu.

Pasový úředník (říkejme mu Pasák) ze zachmuří a začne pasy nešetrně vyrhávat z ochranných obalů.

"Podívejte se jak vypadají" a ukazuje roztřepenou vazbu, ke které právě sám přispěl.

To mně dostává do varu. "A proč by tak asi neměly vypadat, když s tím každý takhle škubá?" Celý rozhovor probíhá v ruštině, ve které je sice zběhlejší Igor, jenže hádání se na hranicích je moje specializace. Nicméně, slovo "škubat," nebo "trhat" nedokážu hned přeložit a tak jsem se asi na vteřinu zarazil.

A tak mi pasák skočil to řeči. "Co každý, hm? Co s tím každý dělá, no?"

"Každý s tím kchrrrrrrrrrrr!" zahrčím na něj a pantomimicky zagestikuluju jako člověk, který trhá časopis. A moc mile se na něj netvářím. Ten idiot nám málem rozerve pasy a ještě si bude vyskakovat?

"S takovými pasy vás nepustím!" vyhrožuje mi a tváří se, že to je jeho poslední slovo.

Má smůlu. Když mi někdo zahraje na tu správnou strunu, dokážu být paličatý jako buvol. A to byl přesně ten případ. Už dávno jsou ty časy, kdy mne na hranicích "oholil" kdejaký holomek. A pokud si tenhle chlápek myslel, že dostane svůj úplatek (k čemuž očividně směřoval), měl si o něj říct jinak.

Takže na jeho tváři bylo vidět překvapení, když jsem se na obrtlíku otočil, sednul si do auta a pustil si rádio. Igor, který pochopitelně celý výjev pozorně sledoval, hrál tu hru se mnou - otevřel si knížku a začal si číst.

Tím se situace překlopila v náš prospěch. Najednou jsme to nebyli my, kdo měl problém. Byl to úředník, jemuž se před budkou začala tvořit fronta. A bylo na něm co udělá: pokud jsme měli opravdu nedůvěryhodné pasy, musel nás odstavit bokem, zavolet šéfa směny a začít náš problém řešit. No a pokud tomu tak nebylo, tak nás musel dříve nebo později nechat jet. A podle fronty, která se za námi utěšeně kupila, to bylo spíš dříve.

Bylo to tak. Za necelé dvě minuty vylezl ven. "Pojďte se mnou," prohlásil, ale ještě se netvářil jako poražený. Bitva tedy ještě nebyla dobojována.

Sedl si k počítači a ukázal nám naše průjezdy Bulharskem. 5x jsme jeli po pobřeží a teď přijíždíme z Řecka. A přesně to nám řekl.

"Pačemů vy jéchajetě čérez Gréciu??" otazníky doslova visely ve vzduchu. "Vždycky jste jeli kolem moře a teď jedete tudy?"

Sakra, že se bude zabývat takovou podružností, mne ani ve snu nenapadlo. Jenže ten pitomec se začal tvářit, jakože NA-NĚCO-PŘIŠEL. Hrůza...

Už jsem mu chtěl vpálit do obličeje, že mu do toho nic není, když jsem si uvědomil, že mu do toho něco je. Přece jen reprezentuje svůj stát a jeho úlohou je filtrovat lidi, které do své země pustí. Tenhle si to sice vysvětloval všelijak, ale budíž.

"Patamů, što my tam jišjó nikagdá něbýli.I chóčeli tam što nibůď pasmatrjéť!" odpovídám po pravdě.

Pasák kontroluje řecká razítka v pasech - jsou z toho samého dne.

"Jo, a co jste tam tak mohli vidět, he? Vždyť jste tam nebyli ani 20 hodin!"

To byla voda na můj mlýn. "To není pravda, že jsme tam byli 20 hodin!" kontruji mu.

"Ne a jak dlouho jste tam tedy byli?" prohlásil s výrazem školníka, který ví, že mne za chvíli "nachytá."

"No jenom PĚT!!" odpovídám s výrazem čiré nevinnosti.

Klesla mu čelist. Ha, tady to máš, ty čulimrde.

Chvíli mu trvalo, než tuto informaci vstřebal. Ale pak byl zase při síle: "takže vy mi chcete tvrdit, že jste tam byli 5 hodin a chtěli něco vidět? A jen kvůli tomu jste tam vjeli?"

Už mi začínal být trochu obtížný. Když nám nedělala problémy členská země EU, proč si nás má podávat nějaký Bulhar? Asi má ta země pořád v krvi to, že byla málem 18 svazovou republikou SSSR.

Nicméně takovéto argumenty by náš problém jen eskalovaly. A mně šlo jen o jediné - projet. A tak jsem opět bez jakéhokoliv náznaku nepřátelství souhlasil: "Áno."

Bylo vidět, že mu rozhovor začíná přerůstat přes hlavu. "Proboha, co jste mohli vidět v zemi, kde jste ještě nebyli, navštívili jste ji jen na 5 hodin? Co jste tam mohli vidět?"

A v ten okamžik jsem si vzpomněl na letní reklamu na Eurotel. A tak jsem ji použil: "No přece: krásné pláže, piňakoládu..." a zatvářil jsem se u toho tak nevinně, že jsem musel připomínat naprostého dementa :-)

Zabralo to :-) Chlap rezignoval, "prdnul" nám dvě razítka a na rozloučenou zahrozil: "Příště už vás nepustím!!"

Buď klidný, mysleli jsme si, příště se Bulgaristánu vyhneme obloukem. A to jsme ještě netušili, že nás události následujících hodin v tomto názoru jen utvrdí...

Vyměnili jsme si eura za bulharské levy, abychom mohli po cestě tankovat plyn. Čekalo nás sice asi jen 300 km, ale pak bylo Srbsko a tam to bylo s LPG kdovíjak.

Plyn jsme doplnili úspěšně a jeli směrem k Sofii. Musím přiznat, že tato část Bulharska se hodně lišila od té, kterou jsme viděli na pobřeží. Cesty byly velmi slušné, dokonce i zástavba kolem nich byla normální. Žádné rozpadlé chatrče a žádné zemljanky, Je sice pravda, že to byl hlavní tah mezi Sofií a Řeckem, ale i tak... Bulharsko mělo pár plusů navíc.

Ne nadlouho. Za chvíli nás stavěli policajti.

"Co je?" vykoukl jsem ze spacáku, když jsem poznal, že Igor zastavil.

"Asi rychlost," říkal Igor a vypadal zaskočeně, jako hlavní protagonista Prci,Prci, Prcičky, když ho otec přistihl s jablkovým koláčem.

Abyste rozumněli, Igor jezdí skoro vždy předpisově a pokuty neplatil léta - naposledy snad před pěti lety na Ukrajině.

A tak šel za policajty ven. Slyšel jsem, jak se o něčem tlumeně baví, a najednou byl hned zpátky. Bylo to podezřele rychle a ve mně začalo klíčit nepříjemné podezření. Zvláště když jsem se podíval na Igora, který vypadal, jako kdyby ho u koláče přistihla jeho vlastní matka a uložila mu, aby za trest upekl nový.

"Kolik to stálo?" ptám se a mám nepříjemné tušení, že mne odpověď nepotěší.

"60 lev" (asi 800 Kč) odpovídá vzdorovitě Igorák, protože tušil, co bude následovat. A nemýlil se.

Rázem jsem byl vzhůru. "A to jsi to nemohl usmlouvat? To si snad děláš kozy!"

"Ne, nemohl, původně mi chtěli dát pokutu 160 lev, nebo razítko do pasu, kdybych nezaplatil. A pak bychom to museli zaplatit na hranicích, jinak by nás nepustili!"

Chvíli tu možnost analyzuji. Ano, v Rakousku jsou ochotni ti pas přímo na místě sebrat, nebo odmontovat espézetky, to už jsem slyšel. Ale že by i v Bulharsku měli takovéto metody? Vždyť jsme o takových blbinách, jako jsou razítka v pasu nikdy neslyšeli! A to už jsme tu po šesté. Na druhou stranu, vždycky jsme jeli po pobřeží a tam jsme o policajta ani nezavadili...A vzhledem k tomu, že jsme na "mezinárodním" tahu, tak to možné je. Ale i tak si spíš myslím, že je to výmysl, špinavý trik a způsob, jak vytáhnout z cizinců prachy...A navíc, i kdyby ne, člověk přece neplatí hned první cenu. V těchto zemích je vymáhání práva podnikatelskou aktivitou a tak k tomu je třeba přistupovat i z hlediska "viníka." Platit jen u toho, kdo nebídne "nejlevnější pokuty v kraji."

A tohle všechno (sem tam proloženené nějakým tím sprostým slovem), jsem Igorovi vykládal skoro hodinu. Rýpal jsem do něj docela dost, protože na něm bylo vidět, že zalezl do ulity nechce si mé dobře míněných rady vzít k srdci :-) Jenže já se nedal a s pomocí přátelsky míněných nadávek jsem mu dělal psychoterapeuta do té doby, než nás zastavili další policajti.

To už jsme byli v předměstí Sofie a silnice vedla nalevo a napravo od travnatého pásu. Protože ten vlevo vypadal jako protisměr, jeli jsme tím pravým. Díry jak pro medvěda, povrch jak na motokrosové dráze, skoro jsme si říkali, že jsme měli jet jen tím levým. Ale bylo to jedno.

Na konci čekali policajti.

"Jeli jste pruhem pro autobusy. Zaplatíte pokutu. 80 lev," dodal jeden z těch dvou policajtů. Chápu, byla to částka dělitelná dvěma.

"ale vždyť já nic neudělal," začal se bránit Igor a začal drmolit všemožné nesmysly o tom, že je to moc, že tolik nemá, a že se s nimi dohodne "bez útržků." No zkrátka, má lekce mu šla k duhu. Za chvíli sklepal pokutu na přijatelných 15 lev (což je prostě paušál za to, že vás zastaví, když bespácháte přestupek). A navíc je "ouvexloval" tak, že mezi dvě 5ti levové bankovky vsunul jednu jednolevovou. Byl jsem na něj hrdý: žák předčil svého učitele :-) Já totiž vždycky platím to, na čem se po nějakém handrkování dohodnu, ale Igor vnesl do této společenské zábavy nový, netušený prvek.

Ale věřte mi, že jsme odtamtud ujížděli, jako by nám hořela koudel pod nohama :-)

O kus dál jsme si ověřili, že na informaci, že se v Bulharsku nesmí podéí cest nocovat, bude víc, než jen zrnko pravdy. Chtěli jsme se vyspat předtím, než budeme překračovat hranice se Srbskem a tak jsme odstavili auto u krajnice. Já jsem už byl ve spacáku, ale Igor ještě chvilku posedával. Asi ještě vstřebával nedávné okamžiky. A v tu k nám připarkovalo auto. IGro, jako správný pohotový řidič okamžitě nastartoval a chtěl vyrazit, ale ono auto spustilo houkačky. A protože jsme nechtěli, aby nekomu z nich "selhala pistole," radši jsme zůstali stát - motor ale nastartovaný.

Nebyli to banditi, alespoň to nebyli nekoncesovaní banditi. Byli to jen silniční korzáři v barvách bulharské policie. A hádejte co po nás chtěli? No, ano milé děti, pokutičku!

Taky by si mohli vymyslet občas něco nového. No, tentkrát to byl aspoň ted důvod: chtěli to za nepovolené nocování u silnice! Myslím, že kdyby Igor zalezl do spacáku o minutu dříve, nějakému finančnímu daru bychom se asi nevyhli. Ale za těchto okolností...

Na Igorovi bylo vidět, že se vážně nasral. Ano, schválně používám toto silné slovo, protože ten je vypoklonkoval tak, že se s tím určitě nikde nechlubili. "Jen tak dál," říkal jsem si v duchu, ještě dva nebo tři takoví policajti a z Igora bude zase drsňák, jako zamlada :-)))

Ale taková příležitost už se nenaskytla. O pár kilometrů dál jsme našli "oficiální odpočívadlo" na kterém jsme si oficiálně odpočali.

Druhý den ráno nás čekaly hranice. Byli jsem moc zvědaví na Srbsko. Jak je to s vízy, atd. Ale to jsme netušili, že nám Bulharsko ještě nedalo své poslední sbohem.

Samozřejmě, že nás vzali na rampu. Samozřejmě, že nás prohledali odshora až dolů. Prosvítili, proklepali a rozdělali všechny dutiny. Prohrabali naše zavazadla, málem nám i rentgenovali zuby. Ale my jsme jim ochotně pomáhali, dokonce jsme se i rozdělili o snídani. Nakonec se ukázali jako docela fajn chlápci, dokonce jsme si nad tím bordýlkem i zahráli karty, které našli v palubní desce. Ono, ruku na srdce, kdyby nám aspoň jednou za cestu nerozebral auto, měli bychom dojem, jako že jsme nikde nebyli :-))

Srbsko

Jak jsem již řekl, byl jsem zvědavý, jak to bude v Srbsku s formalitami. Slyšel jsem zvěsti o tom, že tranzitní víza neexistují, ale dají se "koupit." Také se psalo o tom, že se dají oficálně koupit víza turistická a ty pak využít k tranzitu. Ale prý je třeba pak uplatit celníka ne výstupu, protože se člověk v Srbsku "nerekreoval." A nakonec se psalo, že cizinci mohou pohonné hmoty Srbsku koupit jen za zvláštní talony. Ty talony se dají koupit na hranicích nebo na poštách. Dále se psalo o tom, že se platí nějaké všeobecné mýtné, a že některé cesty vybírají ještě zvláštní "putarinu."

A tak jsme byli plni očekávání, která z variant bude ta pravá. Ukázalo se, že skoro žádná z nich.

Vízum jsme dostali zadarmo. Za cesty jsme neplatili ani dinár. A palivo? V době, kdy jsme taby byli (září 2003) už bylo volně dostupné. A tak jsme si jen pořídili jugoslávské dináry a tradá!

Prvních 150 kilometrů od bulharských hrnic byl drsný, a zároveň krásný úsek. Jeli jsme hornatou oblastí, která sice nevypadala moc zvelebeně (tím myslím neumělé chatrče a špatné cesty), ale příroda byla nádherná. Z fleku by se tam dala natočit nějaká další kýčovitá reklama na Milku.

Ale ty cesty byly vážně drsné. A v každé druhé obci byl policajt s radarem. Na nás si ale nepřišli, já jel jako beránek...

Na co nemohu zapomenout, jsou srbské tunely. To je fakt něco. Představte si díru vylomenou dynamitem ve skále. Představte si, že ji někdo trochu opracuje krumpáčem. A to je vše, to je srbský tunel. Vjedete dovnitř, tma jak v pytli, žádná krajnice a občas se vyhýbáte kusu skály, který byli líní odstranit, i když zasahuje do jízdního pruhu. A abych Srbům nekřivdil, existují ještě i "upgradované" tunely, které mají osvětlení. Přesněji řečeno: mají zboku proraženo několik děr, přes které se dovnitř dostávají sluneční paprsky. Jak že to bylo ve Třech veteránech? ..."Příplatek za denní světlo - 2 zlaťáky!"

Vymotali jsme se z hor a vjeli do nížiny. Však také město, které bylo před námi se jmnovalo "Niš." Tam jsme ze zvědavosti vjeli a ptali se po LPG. A věřte nebo ne, dostali jsme od jednoho pumpaře podrobný popis, kde se nachází místní chemička, kde se LPG prodává. Dokonce nám to i nakreslil.

Plánek i slovní popis byly skvělé. Našli jsme chemičku, natankovali plyn a vyrazili zpátky na původní trasu. Ta se totiž měla napojit na dálnici. Při cestě Nišem jsem okukoval, jak vypadá. A jak z města, tak z lidí, se kterými jsme předtím mluvili, jsem měl o hodně lepší dojem, než z Bulharů. Je to sice ukvapený závěr, ale základní rozdíl v esenci povah, tam myslím byl. Jen nesmím zapomínat, připomínám si, že Srbové mají na svědomí dost válečných hrůz. Ale k těm lidem, s nimiž jsem se bavil, mi to ani nesedělo...

Na dálnici jsme se profesionálně pustili opačným směrem. Zjistili jsme to tehdy, když se před námi objevila výběrčí budka směrem na Skopje v Makedonii. Profesionálně jsme si však rozpojili středové řetězy a pře užaslými zraky místních policitů jsme se otočili do protisměru. O kus dál jsme si vzali magnetický lístek a jeli směr Bělehrad.

Srbské dálnice jsou napohled docela pěkné, ale v pravém pruhu mají úděsné koleje. Ale jinak to byla po těch horách příjemná změna. Pár kiláků před hlavním městem platíme asi 15 euro. Vychází to asi 2,5 na kilometr, ceny jako v Itálii.

Večer projíždíme Bělehradem. Napohled vypadá celkem slušně, dokonce i most přes Dunaj je v prvotřídním stavu. A to se toto město docela nedávno bombardovalo...

Po dalším placeném úseku dojedeme až k hranicím. Bez problémů nás odbaví a můžeme vstoupit do Chorvatska.

Chorvatsko

Je vidět, že jsme mezi svými. Rozumíme si naprosto pohodově i bez použití angličtiny. Přesněji řečeno - s některými lidmi jednáme v "univerzální" slovanštině, jiní zatvrzele mluví anglicky. I když na ně mluvíte česko-srbo-chorvatsky, pořád tvrdohlavě angličtinářují. Tohle Srbové nedělali - s těmi jsme se v phodě domluvili rusky :-)

Asi 30 kilometrů za hranicemi začíná opět dálnice a z té sjedeme až někde daleko za záhřebem. V tomto městě ještě tankujeme plyn, což se snáze řekne, než udělá. Křižujeme celým městem, ptáme se pumpařů a policajtů, ale každý nás odkáže někam, kde se zase musíme zeptat.

Jedni policajti nám slíbili, že nás zavedou k pumpaří, který "ví, kde LPG je." A tak je následujeme. Zavedou nás k pumpě, a pumpař nejenom "Ví," ale má i mapku. Jen si není jistý, zda je pumpa v neděli ještě koncem září otevřená. My to ale rozhodně chceme zkusit.

Díky mapce nacházíme po krátkém bloudění stojan s LPG. Jenže - otevřeno až od 7 hodin. Jsou asi 4 ráno a tak se rozhodneme počkat. času ale na rozdávání moc nemáme. Je neděle, kdy už máme být doma, v Ostravě-Zábřehu. A my jsme zatím...v Záhřebu :-) (jak se říkalo v reklamě na Globus: voda-vodka, jedno písmenko a vot kakyj rozdil!)

Vytuhnul jsem hned, jak jsem zavřel oči. Měl jsem za sebou celé Srbsko a půl Chorvatska. Igor byl čerstvější. Bylo to poznat. Když jsem se vzdbudil, právě jsme překračovali Slovinské hranice...natankvání plynu, vymotání se ze Záhřebu a dojezd do Slovinska zvládl Igor bez mé asistence...

Slovinsko

Slovinskem jsme opravdu jen prosvištěli, ale můžu říct, že vizuální dojem, který jsem si udělal, je moc hezký. Slovinsko vypadá jako malé Rakousko. Všude pořádek, precizní stavby, všechno vypadá "dotažené do konce." Samozřejmě soudím je podle těch pár metrů, co jsme skrz něj jeli...

Rakousko

S malými obavami očekáváme, jak se budou Rakušáci tvářit na naše pasy. Přece jen vypadají, jako bychom byli zakuklení členové al kukajdy. Naštěstí ale jedeme v koloně českých turistů vracejících se od moře, a tak projedeme hladce.

Vybaveni dálniční "vinětou" ukrajujeme kilometry k domovu. Na jednom z parkovišť se převlékáme "do gala," a jdeme debužírovat do motorestu. S překvapením zjišťujeme, že se tu dá koupit LPG (na parkovišti, ne v motorestu).

Průjezd Vídní a dojezd do Mikulova je ve znamení obvyklé nudné jízdy. Pečlivé dodržování rychlosti a ostatních předpisů je sice denervující, ale vyplácí se...unikli jsme asi čtyřem radarovým hlídkám. Věřím, že kdybych rakouským policistům zavdal sebemenší příčinu, namázli by mi takovou pokutu, že ty bulharské by byly odsunuty do oblasti spropitného.

Doma!

Sláva...konečně zase doma. Jak příjemný to je pocit. Jen se dostat až k cíli cesty...

V Mikulově jsme se museli vyhnout uzávěrce, ale jinak už žádné komplikace nebyly. Asi v 10 hodin večer jsme dorazili do Ostravy. V Zábřehu (neplést se Záhřebem), jsem si přehodil věci do Oktávky, a nechal jsem Igorovi Tatru.

Docela jsem mu záviděl, že může spokojeně spát. Já musel vstát v 5 ráno a jet dalších 400 km do Prahy, kde mě čekal další pracovní den.

Ale takový už je život. Aspoň se můžeme těšit na další cestu. Kdo ví, kam to bude přístě?

Autor : Martin Lisy

Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2024

Vyberte si

Turecko 03

Balkánskou smyčkou

Tentokrát trochu jinak...

Zlom vaz!

Vyrážíme .... (?) Ještě ne...

Teď? Ještě ne....

Tak už ....

Cesta TAM

Rumunsko

Bukurešťské dilema

Konečně moře!

Bulharsko

Turecko

Istanbul

Kapadokie

Konya

Středozemní moře

Cesta ZPÁTKY

Antalye

Na trase Antalye - Čanakkale

Evropské Turecko

Řecko

Bulharsko

Srbsko

Chorvatsko

Slovinsko

Rakousko

Doma!