cestujeme.tudy.cz

Autem k Rudému moři

Turecko, Sýrie a Jordánsko 2002

Odjezd a Rumunsko

Jako vždy jsme vyjeli na noc. Slovensko a Maďarsko jsme projeli bez problémů, zarazili jsme se na Maďarsko - Rumunském přechodu v Nadlaku. Maďaři odbavovali celkem rychle, ale Rumuni udělali neuvěřitelnou zátku. V popojíždící frontě jsme narazili na dva opěšalé Čechy. Bereme je do auta, protože by je pěšky přes přechod nepustili. Pak zjišťujeme, že jedou asi 250 km stejnou cestou, tak je bereme. Lepšího stopa si ani nemohli přát..

Konečně projdeme asi po třech hodinách čekání hranicemi, děláme večeři a jedeme směr Arad, Deva, Sibiu. Velmi příjemné překvapení: v Rumunsku se dá tankovat plyn a to za asi 9 Kč/l !! Fantazie!

Někde před Sibiu vyhazujeme stopaře a o kus dál usínáme.

Až do Bukurešti je cesta bez nějakých překvapení, ale pak to začíná. Ještě nikdy se nám nepodařilo projet Bukureští na druhou stranu bez komplikací. Stejně tak teď. Chvíli se držíme ojedinělého značení, ale při první uzávěrce nás odkloní cesta někam do džungle továren a paneláků. Asi půl hodiny jezdíme nazdařbůh a pak vidíme ukazatele na města ležící opačným směrem. Sláva ! To je totiž jediný ověřený způsob, jak Bukurešť projet. Směle vyrážíme opačným směrem a výsledek se brzy dostavil - dojeli jsme na Bukurešťský okruh.

Obchvat kolem Bukurešti by vydal na samostatnou kapitolu, ale nebudu zdržovat. Řeknu jen, že testovací automobilový polygon vybudovaný v Tatře Kopřivnici pro zkoušení nákladních vozů je proti tomu vídeňská kolonáda. Sem tam jámy jako pro mamuta, a tam, kde nějaký opravárenský náklaďák vylil trochu asfaltu, jámy jen jako pro slona. Jízda se podobá usilovnému slalomu, kde jsou branky vzdáleny max. v 20cm rozestupech. Občas je lepší sjet z cesty, zvlášť, když na vás padá nebezpečně nakloněný náklaďák, který spadl jednou stranou do zákeřně hluboké louže. V duchu děkuji konstruktérům, že navrhli tak robustní auto, jako je T613.

Musím se zmínit i o prostředí, kterým okruh vede. Hollywoodští producenti by ušetřili milióny, kdyby exteriéry postapokalyptických filmů točili tady. Děs a hrůza, skládky obřích rozměrů a pachu, že málem omdléváme (nekecám). Opodál kempující Bukurešťané jsou asi z tvrdšího těsta. Továrny a závody, skládky, neidentifikovatelné objekty lemující cestu, lidé, kteří zde zřejmě končí svou životní dráhu mi připomínají text jedné písně: "....tam na konci štreky...."

Propletu se okruhem, cestou míjíme ty, kteří to štěstí neměli a opravují auta.

V noci dojedeme přes Constantu a Mangalii do poslední vesničky před Bulharskými hranicemi - Vama Veche. Naše zlatá jistota, kde se dá dojet autem až k pobřeží, a přitom jsou na dosah krámky s jídlem a pár hospůdek. Ráno nás budí klepání na okno - dneska mají na tomto kousku pláže manévry námořníci, musíme se přesunout o pár metrů zpátky. Námořníci odtransferují všechny, kdo jsou v přímé palebné linii.

Lezeme do moře, zatímco o pár metrů dál sviští ostrá střelba. Občas máme pocit, že nám kulky sviští přímo nad ušima, ale je to také tím, že jsme už dost daleko od břehu a střelba má holt větší rozptyl. Jsme ale zvyklí už z minulých let, stejně jako ostatní kempovníci.

Následující dva a půl dne se nehorázně flákáme, koupeme se v moři, opalujeme, popíjíme v hospodě a cpeme se konzervovou stravou obohacenou o místí zeleninu. Když už máme slunce až po krk (který se už loupe), vyrážíme směr Bulharsko.


Bulharsko

Zjišťujeme, že Rumuni zdražili poplatek za auto (tzv. ecologic tax) z 16.000 Lei na 50.000 Lei. Protože jsem právě před chvilkou vyměnili Lei na dolary, chybí nám asi 2.000. "Nevadí," směje se místní pokladní, "dejte 2 dolary." Zlodějský kurz, ale co...Bulhaři budou dražší. A taky že jo. Platíme 2 dolary za dezinfekci (projedet špinavou kádí, ve které se leda tak ušpiníte) a 7 dolarů za průjezd k tureckým hranicím.

Projíždíme Bulharskem a já se jen utvrzuji v dojmu, který jsem nabyl loňský rok: je to Bulgaristán-banánistán. Mezi normálně civilizovaným Rumunskem a velmi civilizovaným Tureckem leží opravdový slovanský mrdník. Děs a hrůza, exteriéry, auta a lidé jako ze socialistické dětské detektivky ze 70. let. Polorozpadlé baráky, oprýskaná omítka, všude halda rezavých žigulíků, nepořádek, zemljanky, neudržované cesty, pokud je někde víceproudá silnice, trvá max. 5 km. Trochu lepší dojem dělá Burgas, ale i tak je to dost slabé. Nevím, jak vypadá jiná, než pobřežní část Bulharska, ale tohle je opravdu síla.


Turecko

V noci překračujeme hranice s Tureckem. Nepříjemné překvápko: na této straně zavedli Turci dezinfekci (retrospektivní opatření-Bulhaři ji tam mají taky) a stojí 4 dolary. Dále platíme 4 dolary za formulář registrující naše auto a 3 dolary za použití silnic. Trochu z toho máme trpký pocit, loni jsme nic takového neplatili, mrzí nás, že se Turci uchýlili k metodám "východních" republik. Kupujeme víza (jedno za 10 dolarů, aspoň to se nezměnilo), vyřídíme si potřebná razítka a je to.

Tankujeme plyn, zjišťujeme, že oproti loňskému roku pro nás výrazně zlevnil (z 23 Kč na 14,40 Kč) - asi díky silné koruně a slabé turecké liře. U slunečnicového pole zaparkujeme a jdeme spát. Ráno nás vzbudí majitel, s hrdostí nás provází po svých polích a vykládá nám svůj životní příběh. Perfektní, má to jen drobnou vadu - celý je v turečtině. Srdečně se rozloučíme a jedeme do prvního cíle naší výpravy za památkami - Edirne.

Edirne bylo hlavní město osmanské říše ještě předtím, než Turci dobyli Konstantinopol. Stojí tam nádherná obrovská mešita, která stojí za to. Poté, co koupíme pohledy (z původních 5 miliónů mi slevnil prodavač na 2, z čehož mám radost - za pár dní zjišťuji, že cena tohoto balíku je jen 1 milión, nu což, škoda, ale užitečná informace) a v místní restauraci si dáváme čaj. Dozvídáme se, že restaurace jsou zde dělené na sekci pro rodiny a sekci pro ostatní.

Vyrážíme směr Cannakale. To je město, které leží na asijské straně průplavu Dardanely. Po cestě jsme trochu zabloudili na základnu NATO. Naštěstí jsme narazili na hlídku, která se dřív ptá a teprve pak střílí. Přestože nikdo z hlídky neuměl anglicky, nakonec nám vysvětlili, kudy se dostat k městečku Üzünköprü, které bylo na naší trase. 


V Cannakale jsme potkali český kamión, jehož řidič byl velmi rád, že nás vidí. Ani se mu nedivím, jezdit kamiónem takové dálky (Sýrie a zpět) sám, to člověk rád potká krajana. Jen co jsme Tatru zaparkovali na trajektu, šli jsme s oním řidičem nahoru do restaurace a on nám vykládá zážitky z cest. Oproti informacím z webu Ministerstva zahraničních věcí nám říká, že dopravní značení v Sýrii není psáno jen arabsky, ale i latinkou. Tahle informace se nám hodí, jen doufáme, že je pravdivá - řidič totiž říká, že v Tróji, která leží na pobřeží Egejského moře, mají originálního trojského koně. Docela nás rozesmál, tak jsme mu vysvětlili, že dřevěný kůň by určitě tolik tisíc let nevydržel...

Plavba přes mořský průliv trvala necelou hodinu. Rozloučili jsme se s kamióňákem a jeli vstříc antickým památkám. 


V dalším týdnu jsme viděli antických památek tolik, že by to vydalo na knihu. Navštívili jsme Tróju, Efesos, Sardy, Pergamon a jeho Akropol, Asklepión, Hierapolis, a konečně i Halikarnassos (dnešní Bodrum). Asi by bylo zbytečné psát, jak památky vypadají, podívejte se radši na fotky.

Co se mi ale líbilo moc, byl Diův oltář nedaleko Pergamonu. Ukazuje na něj nenápadná cedulka, kterou bych asi minul, kdybychom se předtím neprocházeli tržištěm místní vesnice (což byla mimochodem fantazie.....). Takže až jsme se vrátili k autu, odbočili jsme směr oltář a začali stoupat do strmého kopce. Asi v půlce jsme museli zaparkovat, dál se dalo jít jen pěšky. Což bylo dobře.....

Vůbec jedna z nejnádhernějších procházek, jaké si dokážete představit. Stoupáte olivovým hájem, který je občas vystřídán středomořským jehličnatým lesem, příroda jak jedna báseň....Místo na mně působí tak silně, že si říkám, jaké by to bylo, vidět skrz závoj času. Úplně barvitě si představuji, jak na té stezce, kterou jdeme, dusá skupina řeckých vojíků s chocholatými přílbicemi, kulatými štíty a bronzovými meči...

Pak jsme vylezli na úplný vrchol kopce, kde jsou do skály vytesané schody, vedoucí k Diově oltáři. Ten sám o sobě nevypadá nic moc, ale je zasazen do nádherného místa...



Další nádhera jsou kaskádová vápencová jezírka v Pamukkale. Silné vápencové prameny tady vytvořily doslova přírodní zázrak. Celé odpoledne a večer se procházíme tou nepopsatelnou krásou a necháme se sprchovat vodou, která buď jen tak stéká ze stěn, nebo naopak tryská z pramenů. Západ slunce na tuhle krásu vytváří jedinečnou hru barev a tvarů a já na to zírám jako jeliman. Dost mě to vzalo za srdce, je to fakt nádhera ...



Asi nejstarší památka, kterou vidíme, jsou skalní hrobky Lýcké civilizace, které se nacházejí v městečku Myra-Kale. To je mimochodem také místo, kde žil svatý Mikuláš (nebo, jak říkají američané: Santa Claus). Jak hrobky vypadají můžete vidět na fotkách.



Blížeji se chci zmínit o letovisku Bodrum, ketré leží na jihozápadním cípu Tureckého pobřeží (egejského, pochopitelně). Pokud někdy budu chtít jet na dovolenou "klasického" stylu, tj. hotel, válení se na pláži, vysedávání v kavárnách a hospůdkách, pojedu určitě sem. Zatím žádné evropské letovisko, které jsem kdy viděl, se nemůže vyrovnat tomu, jak je krásně v Bodrumu. Stovky malebných hotýlků, které jsou postavené tak, že neruší kolorit krajiny. Spousta útulných kaváren, všude prvotřídní služby a přirozeně úslužní lidé, tak, jak jsou snad jen v Turecku. Dominantou města je křižácká tvrz. Jen její prohlídka zabere několik hodin - je v ní i několik muzeí, včetně rekonstrukce prastaré řecké trirémy, dále spousta věcí nalezených na dnech moří - staré originální amfory, mince, zbraně, atd. Dál je k vidění turecká výzbroj, staré turecké spisy, heraldické symboly, atd...Je na co se dívat. Dole na nádvoří hraje cimbál, což mně překvapuje. Říkám si, že by se Slováci naučili hrát na cimbál od Turků ? Koneckonců proč ne, jižní Slovensko bylo více než 150 let v Tureckém područí....

Div světa - Mauzoleum v Halikarnassu - je obehnán zdí, ale když se pak podíváte dovnitř, zjistíte, že z něj zbylo ještě méně, než z Artemidina chrámu v Efesu. Dorý je ale ten pocit, moci si říct - byl jsem tam, viděl jsem to.



To už jsme opustili pobřeží egejského moře a jsme u moře středozemního. Památek je všude strašná halda, ale tlačí nás trochu čas a tak jsme šlápli do pedálů, abychom se přiblížili k Arabskému poloostrovu. Cestou čas od času zastavíme, protože se musíme svlažit v moři. Při jízdě autem pozorujeme zajímavý jev: když jedeme a vystrčíme z okna ruku, aby se ochladila, nefunguje to. Vzduch venku je tak horký, že se ruka spíš zahřívá. Jen díky cirkulaci vzduchu je v autě k přežití.

U jedné zastávky na pobřeží se s námi dávají do řeči kempující Turci. Dokonce nám i upečou právě ulovené ryby, takovou chuťovku jsem snad ještě nikdy nejedl (co se ryb týče). Popíjíme s nimi čaj a bavíme se o všem možném. Po několika hodinách se rozloučíme a jedeme dál.

Minuli jsme další tureckou riviéru : Antalyi. Musím uznat, že je to letovisko opravdu profesionální, ale ne tak hezké jako Bodrum, už je daleko evropštější. Za Antalyí se táhne asi 50km vesniček plných pláží a kaváren, ty už jsou hezčí. Zvláště noční život u pobřeží je fantasticky čilý.

Zábavní oblast končí až na úpatí hor. Přebral jsem od Igora volant a vychutnal jsem si opravdu serpentinoidní úsek. Asi 100 km opravdu drsných zatáček, za každou zatáčkou kamión pomalu se šinoucí dolů nebo nahoru, stovky nebezpečných předjíždění, samé řazení, kroucení volantem, zkrátka pravá zkouška řidičských kvalit. Auto se pořád naklání hned tím, hned jiným směrem, Igor nemá šanci se vyspat, lítá po autě jako nudle v bandasce.

Samostatnou kapitolou jsou turečtí autobusáci. Jezdí jak se jim chce, pruhy nedodržují, všude se tlačí pod vědomím své hmotnostní převahy. Teda-ne že by tohle nedělali samotní Turci, ale autobusáci jsou ještě tisíckrát horší. Vzpomínám si, jak se italsky řekne řidič: "autista." Tak na turecké autobusáky to fakt pasuje...

Nakonec jsme se ráno propracovali k dálnici, která vede skoro až k Syrským hranicím. Nepříjemné na dálnici je to, že tam nejsou žádné pumpy na LPG - až na jednu hned na začátku, ale tu jsem hrdě minul :-(  Nakonec jsme natankovali po sjezdu na normální silnici a to opravdu v hodině dvanácté - v bombě už nezbýval ani litr plynu.


Sýrie

Syrsko-turecké hranice v Bab-al-Hawě jsou do značné míry podobné hranicím Běloruska (nebo Ukrajiny) s Polskem. Chaos, úmyslně prováděný zmatek, žádný řád, vše konané za účelem vytáhnout z projíždějícího co nejvíce peněz.

Tedy - turecká strana je docela ještě kultivovaná, je sice pravda, že člověk musí oběhat řadu budek a lítat z jedné strany na druhou, aby dostal potřebná razítka, ale úředníci jsou jinak docela korektní. A hlavně nevyžadují žádné úplatky. Jen je to napoprvé zmatek větší než na "normálních" hranicích. Co hlavně kazí dojem jsou Turci, kteří neznají pojem "fronta." Všichni se předbíhají, vrší do okének pasy v neuspořádaných hromadách, prostě chaos.

Poté, co si úspěšně odbudete tureckou stranu hranic, vjedete do vojenského pásma. Asi poprvé v životě překračuji hranice států, které byly v minulosti spíše nepřátelské, a ani teď nejsou vztahy mezi Tureckem a Sýrií nic moc. Cestu mezi kopci lemují více či méně skrytá kulometná hnízda a velké cedule s nápisy "Military zone, do not stop!" Radu si bereme k srdci a rychle se přesuneme půlkilometrovým pásmem nikoho (a všech) na Syrskou stranu. Tady teprve začíná ta pravá eskapáda.

Opět několik budov, jejichž účel nám není znám, všude hromada taxíků (tímto způsobem se přepravuje většina lidí přes hranice, přechod totiž není pro pěší). Lidé pobíhající všude tam a zpět, většina se na nás zvědavě dívá, protože středoevropské rysy zde nejsou zrovna běžné, a naše auto to už rovnou bije do očí.

Jeden z taxikářů, který mluví plynule rusky nám ukáže, do které budovy se máme dát. Vlezeme dovnitř  a stojíme v hale bez začátku a konce, a hlavně také bez jakékoliv organizace. Bzučí to tam jako v úle, strašný zmatek, kam se podíváme. Nakonec se vydám k okénku s nápisem "Information."

-"Do you speak English ?" ptám se člověka vevnitř.

-"Francais," odpoví chlápek a dál se mi nevěnuje. Pochopil jsem dobře: tady se pomoci nedočkám.

Nakonec jsem našel oprýskaný návod v angličtině, kterak absolvovat všechno papírování. V jednom okénku jsem vyfasoval vstupní evidenční karty, kam musíme vyplnit všemožné údaje. S těmito kartami pak vytlačit frontu s pasovou kontrolou. Úmyslně jsem napsal "vytlačit," protože "vystát" není ten správný termín. Je nutné se protlačit houfem Turků, kteří jsou namačkáni v půlkruhu před okénkem, kde mávají a pohazují pasy stejně jako thajci dolarovými bankovkami při kickboxových zápasech. Zezačátku jsem se snažil chovat slušně, ale po chvíli jsem pochopil, že to není ten správný způsob, jak se hnout z místa. Ke slovu se dostávají lokty a ramena a úspěch se záhy dostavil. Protlačil jsem se k okénku a hážu své pasy na vrchol hromady. Jeden taxikář českého typu (hovadský výraz ve tváři, absence zátylku a inteligence) se snaží pasy shodit, ale jen je přistrčil úředníkovi pod nos a ten je hned bere. Hážu na taxikáře přátelský úsměv: "díky kámo."

Poté, co nám do pasu narazili haldu razítek se dostává na řadu evidence auta. Všímá si nás jeden úředník a ptá se, čím tady jsme:

-"What kind of car ?" ptá se.

-"Tatra," odpovídám.

....dvouvteřinová pauza...úředník si nás změří nevěřícným pohledem: "The military one ?"

-"No, the government one," odpovídám po pravdě.

...půlvteřinová pauza..."Czech government ? Come with me my friends!" Úředník nás bere pod svá ochranná křídla a vyběhá s námi všechny přepážky, které jsou nutné k "zpapírování" faktu, že jedete přes hranice autem. Jsme rádi, že se nás ujal a v žádném případě ho sami od sebe nevyvádíme z omylu, že s vládou už máme společné jen to auto (kterým navíc vláda jezdila naposledy před 15 lety).

To, že se nám úředník věnoval, bylo velmi užitečné. Jednak nám vysvětlil, co vše je třeba, a jednak nám říká, co kolik stojí. Zjišťujeme, že informace z Webu Ministerstva zahraničí jsou bohužel přesné. V Sýrii se platí za pojištění auta (povinné ručení) 35 dolarů na měsíc. Při každém průjezdu se navíc vystavuje tzv. "karnet," který stojí 40 dolarů. Karnet je vlastně registrace a celní deklarace auta v jednom. Při vjezdu se vystaví, při výjezdu se orazí a odevzdá. Při dalším průjezdu se celá procedura opakuje, pojistka se znovu vyřizovat nemusí, pokud neuplyne od vystavení více než 30 dní - přesněji řečeno - pokud nemíníte být v Sýrii déle než její platnost). Trochu protáhneme obličeje, protože při naší trase Turecko-Sýrie-Jordánsko-Sýrie-Turecko budeme platit v Sýrii celkem 110 dolarů jen za auto (a to jsme již dali za vícečetná víza každý 2100 Kč). Nu což, autoturistika není vždy nejlacinější záležitost. Platím tedy prvních 70 dolarů, vyřídíme si nezbytné papíry (znamená to běhat po všech čertech, po schodech nahoru a dolů, jako blázen, naštěstí jen v jedné budově). Pak platíme úplatek šéfovi celní stráže za to, že se nebude prohrabovat v autě. Nevezeme sice nic nelegálního, ale urychlí to průjezd, a stojí to jen 100 syrských liber (syrská libra má stejný kurz jako slovenská koruna, takže je to necelých 70 Kč).



Úředníkovi končí směna, a tak nás žádá, abychom ho s sebou vzali do Aleppa, "jeho města," jak říká. Rádi mu oplácíme jeho laskavost a nakládáme ho do Tatry. Ten když vidí (a cítí) náš cestovní bordel začíná chápat, že jestli jsme z nějakého governmentu, tak maximálně stínového. Je ale z tvrdého těsta, a tak pobyt v autě v pohodě přežívá... Jeho silniční navigace je k nezaplacení. 

-"Behind the truck!" ukazuje do zákazu vjezdu do jednosměrky. Trochu zaváhám, ale pak nehnu ani brvou vmanévruju do zákazu. Cestou ještě porušíme několik pravidel, ale to je jen takové přivykání tomu, jak se s Sýrii jezdí. Mezitím vyzvídám, jak to v Sýrii chodí s policí. 

-"Jednoduché," říká úředník. "Dopravní policie jezdí v černobílých Opel Omegách. A normální policie jezdí v červených Opel Omegách. V obci platí padesátka, ale policajti jsou instruovaní tak, že nemají dělat cizincům žádné problémy." (což je fakt, policajti v Arábii k nám byli vždy maximálně zdvořilí a úslužní)

Pak se pustil do sáhodlouhého vysvětlování, jaké jsou ceny potravin, levných hotelů, co je v Aleppu k vidění, atd. Dokonce nám slíbil, že nám v Aleppu ukáže levný hotel. Za jeho vyprávění jsme přijeli k Aleppu.

Popsat provoz v Aleppu, je jako popsat provoz v Moskvě. Až na to, že silnice v Moskvě jsou širší a jsou alespoň nalajnované. Dalším rozdílem je to, že v Sýrii jezdí všechno, co má kola. Od rezavých asijských miniautíček, přes rikšy, po neuvěřitelné množství amerických korábů ze 70. a 80. let. Zajímavé je, že asi 1/4 vozového parku Sýrie tvoří Škodovky (většinou pick-upy z Favorita a Felicie). Ale provoz, to už je opravdový chaos. Spíš to připomíná Brownův neuspořádaný pohyb částic, než jízdu aut. V Sýrii platí to pravidlo, že viníkem nehody je ten, kdo má poškozenou přední část vozidla. To znamená: když jedeš, a někdo se před tebe násilně natlačí, a ty to do něj nafasuješ, jsi viníkem ty, i kdyby ti tam sjel z chodníku.

Naštěstí už jsme oba měli trénink z Oděsy a Moskvy, a tak bylo Aleppo (a potom i Damašek) jen jakýmsi trenažérem našich schopností. Prostě jsem řídil tím stylem, že jsem bedlivě sledoval všechno kolem sebe a ignoroval to, co vidím ve zrcátkách. U nás už bych měl stovky kolizí, ale Syřané jdou pohotoví. Platí tam jen jedno zmíněné pravidlo, ale vydá za celý náš zákoník.

Na větších křižovatkách řídí provoz policie. Uniformovaný policista sem tam pískne na píšťalku a vibruje zápěstím buď ve směru severovýchod-jihozápad, nebo severozápad-jihovýchod. Podle toho jedou buď auta po jeho levé straně, nebo po jeho pravé straně. Mezi gesty není skoro rozdíl, a tak se mi hned vybavila scéna ze Tří veteránů: "takhle se mává, a takhle se hrozí."

Po drsňácké jízdě, kdy řídím ještě bezohledněji než místní, dorazím úzkou jednosměrkou (samozřejmě v protisměru) k našemu hotelu. Tam se dám do rozhovoru s majitelem. Ukazuje mi docela slušný pokoj a říká, že mi ho dá za "cheapest price," což bylo 8 USD na jednoho. Vrhám na pokoj nelichotivý pohled a pak se podívám tázavě na majitele: "Is it a fixed price, or could we talk about it?" Asi 10 minut se sním handrkuju a nakonec si nám dá ten pokoj za 9 USD dohromady. Jdu dolů a rychle přeparkujeme auto na placené parkoviště. Přece jen už máme zkušenosti z Istanbulu, kde nám loni auto odtáhli jen tak. Převlečeme se do méně špinavého prádla a jdeme na obhlídku města.

Musím říci, že Syrská města jsou fantastická. Tady už nám Orient opravdu dýchá nejen na záda. Je tu opravdu zmatek, krámky se vším možným a nemožným, atmosféra je naplněná čirou neorganizovaností. V bočních uličkách  je nepořádek a haldy papírů, ale kupodivu žádný smrad. Nazdařbůh se proplétáme tím labyrintem lidského snažení a obdivujeme, jak je to tam úplně odlišné od toho, co můžeme vidět u nás doma. Sem tam vidíme, že ve sklepě pod obchůdkem je dílnička, ve které členové rodiny vyrábí zboží, které pak otec a nejstarší syn pak prodávají nahoře v obchodě.

Míjíme pár mešit a divíme se, že vypadají úplně jinak, než jsme zvyklí z Turecka. Arabské mešity vypadají povětšinou tak, že je to obdélníková budova s jedním nebo více minarety, ale vůbec není řečeno, že má vždy kupoli (rozhodně ne v menších vesnicích). Docela mne to udivuje, protože jsem myslel, že turecké mešity jsou stavěny podle jednotného islámského "receptu." Nu což, právě proto člověk cestuje - aby si rozšířil obzory, vyvrátil předsudky a opravil představy.

Nakonec dojdeme ke křižácké citadele. Je to ohromný hrad, kolem kterého se jde snad půl hodiny. U brány jsme si sedli do kavárny, a objednali si arabský čaj. Přinesli nám k němu každému (jak je zvykem) sklenici vody. Vrhnem na sebe zkoumavý pohled - do vody, jejíž původ neznáme, se nám moc nechce. Tak se ptám číšníka, co to je za vodu, ten chvíli nechápe, o co jde, a tak nám přinese celou PET láhev. Ptáme se ho, jestli je voda ve sklenicích také z PET láhve, ale protože neumí skoro vůbec anglicky, konverzace trochu vázne. Gestikulace tentokrát také nepřínese kýžený výsledek, protože gesta: vezmu PET láhev - obrazně z ní liju vodu do sklenice - tázavý posunek Ano/Ne : způsobují jen větší zmatení toho dobrého muže, protože nechápe, jak nám má dolít do plných sklenic. Nakonec rezignujeme a protože se nemáme vody jak zbavit, rozhodneme se ji vypít. Snad se nic nestane.... Vzpomínám si na film "Život brouka," kde si dvě mouchy v baru objednají rundu biolitu, který do sebe obrátí s přípitkem: "Vejdi a neuškoď!" Vylíčím tuto scénu Igorovi, kterému se přípitek nesmírně líbí. Ťukneme si a s tímto přípitkem si nalijeme vodu do chřtánů. Chutná divně nebo ne ? Čert ví... Koneckonců, musíme se trochu aklimatizovat....

V tomto duchu pokračuje naše seance v kavárně. Byla by škoda, aby nám (kdyžtak) bylo blbě jen z vody a proto si objednáváme arabské řezané maso. To je úžasná pochoutka, kdy se pomalu opékané maso (něco jako řecký gyros, nebo ruské šašlíky) ořezává z otáčejícího se grilu, a pak se kousky pomažou všemožnými arabskými kořenidly a zabalí se s majonézou do arabského chleba (což je vlastně jen placka). Chutná to fantasticky, říkáme si a snažíme se nemyslet na mikrobiální stránku stravy.

Naházeli jsme do sebe ještě pár čajů a vyrazili k domovu (=hotelu). Nakonec to byl jediný nocleh mimo auto za celých 23 dní, co jsme byli na cestě. Spal jsem jako zabitý, protože jsem se musel zregenerovat z předvčerejší noci, kdy komáři kousali a bzučeli tak, že jsem vůbec neusnul.



Druhý den ráno jsme vyrazili na jih. Vymotali jsme se z města a jeli na Damašek, kam jsme dorazili odpoledne.

Provoz v Damašku překonal i ty nejdivočejší momenty z Aleppa. Strašný mumraj, zmatek a chaos. Navíc jsme jeli naslepo, jen směrem centrum. Pak jsme jeli podle ukazatelů na "Old city." Tam jsme se zamotali do spleti křivolakých uliček a často se nám stalo, že jsme špatně odbočili do sítě slepých ulic, končících zdí, nebo hromadou suti.

Během bloudění se podařil Igorovi situační humor v okamžiku, kdy jsme vjeli do brány jakési citadely, ve které probíhal čirý orientální obchodní ruch. Všude davy lidí, kakafonie hlasů, směsice gest a pohybů, tisíce druhů zboží, expresivní výrazy tváří...zrovna jsem hledal termín, jakým bych obraz, který se nám naskýtal před očima, pojmenoval, když tu Igor prohlásil: "Hvězdný přístav Mos Isly, největší koncentrace darebáků v tomto sektoru..." (Hvězdné války, Epizoda IV). Musím uznat, že lépe už se to okomentovat nedalo :-)

Zaparkovali jsme auto, a rovnou na parkovišti jsme se za zvědavého pohledu hlídačů převlékli z kraťas do kalhot. Měli jsme v úmyslu navštívit místní proslulé mešity a tak jsme si raději vzali oděv zakrývající celé nohy. Zeptali jsme se, kolik parkoviště stojí, zdvořile jsme odmítli nabídku mytí auta a vyrazili jsme.

Šli jsme směrem, kde jsme tušili, že je "Mos Isly," protože tržnice nás přitahovala jako magnet. Za necelou půlhodinu jsme byli na místě. Líčení toho, jak to na takové tržnici vypadá, by bylo nošením sov do Athén. Už jsem se o to několikrát pokusil, a přesto jsou všechna slova krátká na to, aby popsala skutečnost. Hra barev, myriáda vůní, lesk (falešného) zlata a (umělých) drahokamů, zdobené vodní dýmky, tkané koberce, orientální oděvy, šátky, malované sklo a.....koření. Nepředstavitelné množství nejrozličnějšího koření, různých barev, vůní, tvarů.... Koření, kterého si v Tescu koupíme malý sáček, který by se vešel do dlaně, nabízejí trhovci v pytlech, do kterého by se vešli dva dospělí chlapi. A takových pytlů má každý trhovec alespoň deset, oči a nos se můžou usoužit, jak je to krásné...

Zvláštní jev, který je v Arábii zvykem, a o kterém jsem se ještě nezmínil, jsou prodavači vody. Folklórně odění muži s zvláštně tvarovanou obří karafou zavěšenou na zádech chodí po městě, a prozpěvujíce nabízejí vodu. Z karafy jim vede hadice, z které nalévají vodu do jednoho ze dvou hrnků, které mají zavěšené za pasem. Proč ze dvou ? Inu, přijde na to, jestli chcete velkou, nebo malou rundu :-) S oplachováním si pochopitelně nikdo nedělá starosti, a tak musí být takový hrnek pravou kultivační miskou.

Čím byla tato tržnice zajímavější, než ty ostatní, byl fakt, že se rozkládala uvnitř několikahradbové citadely a tudíž to byla spleť nejrozmanitějších odboček, podchodů, nadchodů, uzavřených dvorků, místností, branek a cestiček. Dokonale jsme se ztratili a tak jsme si koupili úctyhodný pytel mandlí, abychom načerpali energii.

Chroupajíce jsme došli k ohromné bráně, která ústila hned naproti jedné z nejprosluleších arabských mešit - Umájovské mešitě v Damašku. Tato mešita je vyjímečná nejen svou architekturou, ale také svým stářím - byla postavena v roce 86 islámského kalendáře (tj. roku 705 n.l.) Je velice dobře zrekonstruovaná, a jak interiér, tak i přilehlé atrium a hrobky dokazují, že v době, kdy u nás se ještě prali Vizigóti s Ostrogóty :-), byla arbaská kulture velmi rozvinutá.

Vnitřek mešity působí velmi uklidňujícím dojmem, asi proto, že Arabové, narozdíl od Turků, považují mešity za opravdové útočiště, nejen za religiózní stavbu. Všude po mešitě bylo vidět spoustu mužů, kterak nestydatě chrápou. A to doslova. Mnoho mužů leželo, hodně z nich spalo, a někteří opravdu hlastiě chrápali. Musím uznat, že mne to překvapilo, protože jsem netušil, že náboženská stavba může být používána takto (z našeho pohledu) neuctivě. A přesto přiznávám, že mi to dává jakýsi netušený smysl - tato mešita byla pro ony lidi opravdu útočištěm (a to nešlo o žádné bezdomovce).

Na chvíli jsme si sedli ke sloupu, a uspávající atmosféra brzy zapůsobila i na nás. Musel jsem přemáhat mrákoty, a tak jsem sledoval modlící se muslimy, kteří prozpěvovali súry z koránu. Abyste totiž z mého vyprávění nenabyli mylného dojmu - přes spousty spících zde bylo ještě hodně těch, kteří se modlili. Nevyznám se v dobách muslimských modliteb natolik, abych poznal, zda jde o modlitbu předepsanou, nebo dobrovolnou.

Ještě o jedné věci se chci v souvislosti s mešitami zmínit. Jde o sdílení vody. Když jsem viděl prodavače vody a (štítivě) zíral na uslintané hrnky, ze kterých všichni klidně pili, netušil jsem, že v mešitách bude situace ještě horší. Tam to totiž vypadá tak, že voda teče malým proudem do malé nádržky, ve kterých plavou tak tři až čtyři hrnky. U nich je neustálý nával, všichni si nabírají vodku právě z té nádržky a pijí. Ale kdyby jenom pili. Za tu dobu, co jsem je pozoroval, stihli místní žíznivci vyprodukovat takovou plejádu kašlů a chrchlů, že se nám z toho málem zvedal žaludek (tedy - při představě toho, že po nich někdo pije). Vypadalo to asi takto: "lok, lok, ech, ech, lok, eh, ehh, EHHH!!! lok," a potopení hrnku do nádobky. Kdyby to udělal jen jeden, ale u kádě s hrnky to spíš vypadalo jako v čekárně u doktora během chřipkové epidemie, než v mešitě. Brrrr.... Pokud jsem tedy označoval hrnky pouličního prodavače za kultivační prostředí, tak ta káď v mešitě musela být opravdová líheň.

Ale dost bolo mešity. Poté, co jsme se dosyta vynadívali na všechny hrobky a tak dál, zmocnila se nás žízeň. A protože v mešitě se nám pít nechtělo (a to nejen proto, že nejsme muslimové), vydali jsme se pátrat po nějaké čajovně. Brzy jsme jednu takovou našli a tam jsme se napili vody, čajú a kávy do sytosti. K mání byla pochopitelně i "šíša" - vodní dýmka. Protože však nepatříme s Igorem mezi inhalátory, dýmku jsme si nedali, jen poslouchali její bublání od vedlejšího stolu. A tak jsme z balkónu čajovny jen sledovali ruch pod námi. Pozorovat z balkénu soumrak v rušném arabském městě je báječný zážitek, zvlášť, když je k dispozici arabská káva, mandle, datle a vodní dýmka vám voní a bublá za zády.

Poté, co jsme se dostatečně poměli, jsme vyrazili na další průzkum města. Obchodníci už balili své krámky, a tak jsem se dal do vyjednávání o cenách zboží. Po krátkém přemlouvání jsme vždy dosáhli kýžené ceny, neboť pro arabského trhovce je i malý zisk ziskem. S takovouto filozofií bych u nás asi těžko prorazil.

Na vlastní oči (nebo spíše nohy) jsme si ověřili jednu architektonickou zvláštnost arabské zástavby. Pokud jsou (byť i blízko sebe) dvě souběžné ulice, zásadně nespoléhejte na to, že jsou propojené. Musíte odbočit přesně do té, kterou chcete jít. Přesně to se nám totiž vymstilo, když jsme odbočili o jednu ulici dříve, když jsme se chtěli dostat k další vyhlášené mešitě - mešitě krála Abdulláha. Odbočili jsme tehdy špatně a šli jsme klikatou dlouhou ulicí více než třičtvrtě hodiny a za celou dobu jsme nanarazili na odbočku, která by nás spojila s onou souběžnou cestou! Pokaždé, když to vypadalo, že se "odbočení" povede, skončili jsme v uzavřeném dvoře, kde na nás zvědavě pokukovaly děti a ženy. Nekriticky musím uznat, že orientální rysy některých z nich jim dodávaly opravdu magické krásy. A u některých z nich to bylo zase úplně naopak. Tak jako tak, spojovací cestu jsme nenašli, a tak jsme se již za úplné tmy vraceli zpět. Cesty již byly prázdné, akorát z mešit zněly zpěvy muezzínů. Cestu nám ozařoval měsíc a tak jsme si mohli připadat jako v pohádce tisíce a jedné noci.



Nakonec jsme se vrátili k autu, zaplatili a vyjeli směrem k hranicím. Sotva jsem se vymotal z města, předal jsem řízení Igorovi, protože jsem už měl volantu plné zuby. Moc dobře se jet nadalo, protože dálnice na Jordánsko byla vyrobena z velmi tmavého asfaltu a navíc nebyla nalajnovaná. Aby bylo něco vidět, jeli všichni s dálkovými světly, a tak my také. Jak jsme brzy zjistili, jízda s dálkovými světly je v Jordánsku naprosto běžný jev. Koneckonců, za celou cestu jsme se seznámili s motoristickými folklóry všech zemí. Každá má nějaké své specifikum - Turci dávají signál k předjíždění tím, že na vás zazadu bliknou dálkovými světly (dát blinkr je ani nenapadne), Syřané mají zase na brzdový pedál napojená výstražná světla (tzn. když zabrzdí, rozblikají se mu blinkry), Jordánci zase jezdí celou noc s dálkovými světly, atd...


Jordánsko

Syrské hranice s Jordánském jsou nesrovnatelně civilizovanější než hranice s Tureckem. Přece jen už bylo poznat, že jsme v arabském vnitrozemí. Na syrské straně jsme si nechali orazítkovat karnet (průkaz k vozidlu), dali drobný úplatek 100 syrských lir a celý proces proběhl hladce. Ani ne za čtvrt hodiny jsme byli na jordánské straně hranice. Úředníci byli velmi ochotní a navigovali nás od okénka k okénku - což jsme si vštěpovali do paměti. Zaplatili jsme každý 10 dinárů (asi 16 dolarů) za víza, pak jsem musel zaplatit pojištění vozidla (zelená karta zde neplatila, stejně jako v okolních zemích). Ke své nelibosti jsem se dozvěděl, že musím platit karnet i zde, ale naštěstí stál asi jen 12 dinárů, takže to byla stále jen třetina toho, co stojí karnet v Sýrii. Protože úředník, který karnet vystavoval, nebyl v latince nijak kovaný, pozval si mne za přepážku, kde jsem musel do počítače vyťukat značku našeho auta. Když slyšel, že je to Tatra, všeho nechal a šel si auto ven prohlédnout. Inu, v těchto exotických zemích si naší automobilky cení více, než my sami...

Po vyřízení všech procedur jsme vjeli do Jordánska. Bylo už kolem druhé hodiny ráno a tak jsme se začali rozhlížet po místě, kde bychom mohli přenocovat. Podle webu ministerstva zahraničí je Jordánsko "velmi bezpečnou zemí." Netušili jsme, že za pár minut bude toto tvrzení konfrontováno se skutečností...

Neujeli jsme ani 20 kilometrů od hranic, když tu jsme viděli u cesty stát kamión. Před ním byl nějaký obrys. Poté, co jsme přijeli blíže, zjistili jsme, že na zemi leží tělo řidiče. Jakoby na nás sáhla ledová ruka... Vždyť zde, na Jordánské náhorní plošině bývá k ránu v létě jen 8 stupňů a ten dobrý muž by se mohl nachladit! Ale asi věděl, co dělá, protože ležel na nějaké rákosové rohoži, a vedle něj byla deka. Hlavně, že se mohl natáhnout... (pokud jste v těchto místech čekali nějaký krvák, hledejte ho spíše na našich silnicích, kde jsou přepady kamiónů častějším jevem)

Nechali jsme tedy spícího tiráka jeho slastnému snění a o pár kilometrů dál jsme sjeli na udusanou pastvinu, kde jsme si začali dělat čaj. Voda ještě nazačalo vařit, když tu nás obklíčilo velké množství světel. Moc dobrý pocit jsme z toho neměli, protože to vypadalo, že na nás zbude tak půl hrnku čaje na každého. A taky že jo. Z pěti mercedesů, které nás obklopily vyskákalo asi 20 policajtů a začali si s námi srdečně potřásat rukou. "Welcome to Jordan!!" byla jejich nejčastější věta. Nicméně anglicky uměli docela solidně, a tak jsme si s nimi u čaje docela pokecali. Když jsme jim řekli, že jedeme do Petry a k Rudému moři, sice trochu záviděli, ale na druhou stranu nám upřímně přáli, ať si to užijeme. Když jsme spotřebovali několik ešusů čaje, rozloučili se s námi, a doporučili nám, ať raději spíme v hotelu - a hned nám jeden doporučili. "It's too dangerous, here," říkal nám jejich šéf. Chachacha, too dangerous, pomysleli jsme si, dangerous je jen to, že nedostanete provizi od majitele hotelu. Nicméně nechceme, aby nás za pár hodin ta samá hlídka budila, a tak popojedeme asi kilometr, otočíme se a před benzínovou pumpou usínáme.



Když jsme se vzbudili, rekapitulovali jsme náklady na průjezd muslimskými zeměmi. Spočítali jsme si, že zatím jsme nechali v Turecku 9 dolarů za auto a 20 dolarů za víza. V Sýrii jsme nechali 70 dolarů za auto, vícečetné vízum jsme platili doma, což dělalo 140 doláčů. V Jordánsku jsme platili 32 dolarů za víza, a 32 dolarů za auto. Suma sumárum, jen za překročení hranic jsme utratili 300 dolarů. Kalkulovali jsme dál: zpět přes Sýrii budeme platit další karnet, to je 40 USD. Pak Turecko, kde dáme opět 20 USD za víza a 9 USD za auto. To máme hned 70 doláčů na poplatcích. A to nemáme započítaný ještě pohonně hmoty, které by nás na cestě do Istanbulu stály také nezanedbatelné jmění.

Proč o tom vlastně mluvím ? Už nevím, koho z nás to napadlo, ale šlo o to, že bychom se z cílového bodu cesty vrátili trajektem. Buď přímo z Jordánska, kde bychom se buďto přeplavili rovnou do Egypta (a mrknout se na pyramidy, škoda, že máme tak málo času!!) a pak lodí dál, anebo obeplout Sinajský poloostrov, a pak proplout Suezem buď do Řecka, Itálie, nebo Turecka. Anebo se naskýtala další varianta - jet do Izraele, a trajektem plout odtamtud. Toto ovšem vyžadovalo množství informací, jako jsou doby odjezdu, cena přepravy, doba plavby, a tak dál. Navíc musíme počítat s jednou komplikací, o které naštěstí víme: pokud bychom měli v pase Izraelské razítko (nebo Jordánské z hranic s Izraelem), nedostali bychom se už zpět do Sýrie, kdyby nám trajekt vybouchl. To myslím obrazně, i když v Izraeli jeden neví...



Vyrazili jsme tedy do Ammánu - hlavního města Jordánska. Už na první pohled vypadá Ammán podstatně civilizovaněji (rozumějte - více evropštěji z našeho úhlu pohledu) než Damašek. Dokonce i vozový park je z velké většiny nový, žádné historické ojetiny, jako v Sýrii. Město je uklizené, čisté, lidé vypadají zámožněji. Vrháme na sebe s Igorem významné pohledy: asi to nebude tak, že jsou všechny arabské země stejné.

Hledáme placené parkoviště. Poté, co jsme (podle našeho mínění) dostatečně blízko centra, vidím poschoďové parkoviště. Vjíždím do něj, beru si parkovací lístek a zapřádám rozhovor s obsluhou. Chceme se totiž dostat na Izraelskou ambasádu a získat tam potebné informace. Protože se však může nacházet klidně na opačné straně města, je pravděpodobné, že budeme potřebovat taxíka. A taxikář možná může rozumět "Embassy of Izrael," ale jak budeme vědět, jak se dostat zpátky ? Vždyť nemáme ponětí, kde jsme. To by nevadilo, ale názvy ulic nejsou latinkou. A tak se snažím z onoho nebohého chlapíka dostat nějaké informace, ale marně. Jeho znalosti angličtiny jsou stejné, jako starších lidí u nás. A tak šlapeme ven. Vidíme kacelář "Ren-a-car" a chlapík uvnitř umí naštěstí anglicky. Na naši mapu nám napíše název ulice, kde se nacházíme (arabskou abecedou, pochopitelně. Říkám si, jak bychom dopadli, kdyby to byl šprýmař...) Dokonce nám zavolal taxíka. Předem jsem se informoval, kolik taková cesta může stát. Když jsme tedy nasedl do taxíka, hned jsem řidiči řekl, že taxametr zapínat nemusí, že to uděláme "bez papírů," jak se říká v mé rodné Ostravě. Řidič pochopil že jsme znalci (a znalci kupují sýr v celku, jak říká přihlouplý reklamní slogan z Kauflandu).

Jak jsme si říkali, ambasáda byla přesně na druhém konci města. Během cesty z nás taxikář loudil informace o naší zemi.

- "A dělají se u vás taky auta ?"

- "Jo, Škoda." (přesněji řečeno - "Skoda", "š" se v anglickém názvu mladoboleslavské automobilky nepoužívá)

Taxikář se na chvilku zamyslil: "Skoda - not good," prohlásil sice ne urážlivě, ale tónem člověka, který říká nezpochybnitelný fakt.

Lidé, co mne znají, ví, že jsem nikdy moc do škodovek zamilovaný nebyl, ba právě naopak. Ale s postupem let se má nechuť obrousila a ta racionálnější část mého já je dokonce ochotná uznat, že nejnovější škodovky jsou docela dobrá auta. Sice nemám potřebu je nějak moc chválit, ale toto taxikářovo sdělení se mne přece jen dotklo. Přece jen je Škoda-auto naším nejlépe fungujícím podnikem. Nicméně taxikářův názor se mi vyvrátit nepovedlo. Brzy jsme totiž dorazili do velvyslanecké čtvrti. Do ulice, kde sídlí velvyslanectví Izraele dokonce auta jezdit vůbec nemohla (jedině se zvláštním povolením) a tak jsme museli šlapat pěšky.

Hned na začátku ulice nás obstoupilo asi deset vojáků a policistů. Chovali se sice slušně a korektně, přesto byli pořádně ostražití. Poté, co zjistili naši totožnost, a že neneseme žádné trhaviny, šla se polovina z nich zase schovat. Ostatní nám vysvětlili, že dnes (pátek) se velvyslanectví zavřelo ve dvě hodiny. Měli jsme smůlu, bylo už skoro tři. Zeptali jsme se, kdy se ambasáda otvírá - řekli nám, že v neděli. Je to zvláštní, blesklo mi hlavou, jak přece jen na tomto globalizovaném světě přece jen platí zvyklosti a mechanismy, které nemají s euroamerickými biorytmy nic společného. Židé ctí sobotu, my zase neděli (a sobotu :-)...

Když jsme se rozloučili s myšlenkou, že získáme informace na ambasádě, pustili jsme zatím trajekt z hlavy a šli jsme se podívat po památkách. Hned, co jsme vyšli z "izraelské" ulice, chytil si nás taxík. Nastoupili jsme a poručili jsme si trasu do historického centra.

K našemu vlastnímu údivu jsme se ocitli asi 100 metrů od našeho auta, jen za rohem. Tím lépe, alespoň jsme nemuseli utrácet další dináry. Prohlédli jsme si Husseinovu mešitu, a okolní památky. Pak jsme narazili na prodejce arabských šátků. Vzhledem k tomu, že jsem se už delší dobu těšil, že si jeden koupím, okamžitě se mi rozsvítily oči. A to byla chyba.

Prodejce okamžitě pochopil, že mám zájem (velký zájem). Což byla, bohužel pro naši peněženku, smůla. Byl to jeden z mých "nejhorších" kšeftů za celou cestu. Alespoň z toho hlediska, že z původní ceny jsem usmlouval jen jeden dinár. Ale to mi ani trochu nevadilo. Šátek jsem si hned radostně nasadil na hlavu a stejně tak i Igor.

Vydali jsme se hledat internetovou kavárnu. Tu jsme našli skoro hned a i ceny byly nízké. Bohužel jsme se nedozvěděli žádné dobré zprávy. Všechny trajekty, které jezdily naším směrem byly nekřesťansky drahé (ať už je provozovali křesťané, či muslimové). A trvání plavby také nebylo nijak krátké. Navíc jsme se dozvěděli, že Izrael si účtuje za homologaci neznámých vozidel 50 USD. A to naše auto s určitostí splňovalo (to, že je neznámé). Takže ta varianta, že pojedeme domů jinudy, definitivně padla.

Pod baldachýnem na náměstí jsme ochutnali místní speciality, vypili jsme několik díží kávy a čaje a vyrazili jsme směrem k dalšímu cíli - k Mrtvému moři. Během cesty k autu jsme si ještě dali místní zmrzlinu. Upřímně řečeno - lepší jsem ještě nejedl. Nebyl to žádný šizený šmejd, jaký je běžně k dostání u nás. Žádná ledová tříšť, která se rozteče ještě dříve, než jí půlku slízáte. Tahle zmrzlina byla tak kvalitní, že ji prodavač poté, co ji natočil, obrátil vzhůru nohama a několikrát s ní zacloumal. A zmrlina se ani nehnula. Občas se nemůžu zbavit dojmu, že naše "civilizované" stravování je pouhý syntetický (a navíc šizený) šmejd. Ne vše, naštěstí.



Vyjeli jsme tedy směrem na jih, k MSrtvému moři. Po nějaké době jsme z hlavní trasy odbočili na úzkou cestu. Projeli jsme asi dvě vesnice, a pak jsme vjeli na beduínské pastviny. To, co jsme viděli, odpovídalo naprosto kulisám z Indiana Jonese. Na dspojených dřevěných tyčkách byly hrubě vyčiněné kozí kůže a pod tímto "stanem" bylo veškeré vybavení dané rodiny. Poblíž jednoho stanu jsme zastavili, protože byl z toho místa zajímavý výhled na vrásy na protějším kopci. Zrovna, když jsme s Igorem dumali, co to je asi za geologický útvar, přišel k nám jeden z beduínů. Lámanou (hodně lámanou) angličtinou nám vysvětlil, že cesta k Mrtvému moři je rozbitá, a že to musíme objet po místích polních cestách. A hned se nabídl, že nám objížďku ukáže. Protože jsme od přírody nedůvěřiví, zdvořile jsme mu poděkovali s tím, že se nejdřív podíváme, jak moc je cesta zničená. Sedli jsme do auta a jeli to prozkoumat.

Nekecal. Přes cestu se táhla díra jak jelito, takovou jsem viděl snad naposledy na Ukrajině v Mukačevu. Vycouvali jsme zpátky nahoru k beduínovi, který posedával u cesty. Ten si hned přisednul do auta a vyrazili jsme. Jeli jsme dobrých 45 minut po cestách a necestách, odbočovali jsme na křižovatkách kozích stezek a tak dál. Nakonec jsme se navedli na původní cestu, asi prý 2 kilometry za tím výmolem, kvůli kterému se cesta nedala projet. Tam milý beduín vystoupil z auta, a řekl, že dál už trefíme. Na otázku, jestli chce něco za svou pomoc se jen zazubil, zavrtěl odmítavě hlavou, potřásl nám rukama a vyrazil ke svému stádu. Už ani nechci opakovat, pokolikáté jsme se setkali s tak jasným důkazem dobré vůle a pohostinnosti v zemích, které se u nás opovržlivě označují jako necivilizované.

Protože už se šeřilo, našli jsme si vhodný plácek, kde bychom mohli přenocovat. Uvařili jsme si jídlo a čaj a obdivovali západ slunce do Mrtvého moře, které bylo hluboko pod námi. Mrtvé moře je totiž nejhlubší otevřený prostor na zemi. Zní to sice trochu komicky, ale hladina Mrtvého moře je asi 900 metrů pod mořem :-) Tedy - předpokládám, že pod referenčním bodem hladiny Středozemního moře.

Slunce pomalu zapadlo a my jsme sledovali, jak se na druhém konci moře rozsvěcují světla palestinských měst. My konkrétně jsme nocovali nad světly Jericha.



Druhý den ráno jsme sjeli ostrým sešupem dolů. Vstup k Mrtvému moři stál sice 2x více, než jsme čekali, ale i tak jsme šli k moři raději oficiálně, než abychom lezli na nějakou divokou pláž. Přece jen jsme byli v islámské zemi a neradi bychom ukazovali odhalenou kůži tam, kde to není společensky přijatelné (=bezpečné). "Dead Sea Bungalows&Resthouse," jak se celý komplex vznosně jmenuje vypadal spíše jako koupaliště páté cenové skupiny. Sprchy, písčitá pláž, a bungalowy vypadaly, jako by měly svá léta už dávno za sebou. Ale nám šlo o moře samotné...

O Mrtvém moři jsem slyšel spoustu řečí. "To je tak slané, že se nemůžeš utopit," byla nejčastější z nich. Jak jsem měl hned příležitost zjistit, nebyla to pravda.... Přesněji řečeno - byla to pravda, ale skutečnost je o mnoho silnější...

Vešel jsem do moře a hned jsem cítil, že je hodně teplé - asi jako vana s teplou vodou (28.7.). Šel jsem dál a dál...za chvíli jsem ztratil dno pod nohama a já pořád šel...jako kdybych měl záchranný kruh, nebo byl nafouknutý jako balón... Ta zkušenost se těžko popisuje...je to prostě, jako byste byli na gravitačním polštáři. Můžete se ponořit maximálně do půl těla a pak vás vztlaková síla nemilosrdně zadrží. Můžete stát, můžete ležet, můžete i sedět, ale nemáte žádnou šanci, abyste ponořili více než polovinu těla. Je to neuvěřitelný zážitek... Jako by voda popírala všechny fyzikální zákony. Ono - všechny fyzikální zákony jsou tam sice dodrženy, ale lidský mozek se s tím tak nějak odmítá smířit.

Jediný okamžik, kdy se mi podařilo jakž takž ponořit, bylo tehdy, kdy jsem se skutečně intenzivně šipkovitě potopil. To mi koupala asi jen polovina noh :-) Zato já koukal, ať se co nejrychleji vynořím. Do nosu mi nateklo jen nepatrné množství vody, ale i to stačilo... Připadal jsem si, jako bych si šňupnul průmyslového louhu s Tequillou. Chtěl jsem rychle pádit k břehu, ale nebylo snadné najít cestu - Mrtvé moře mi bylo solí v očích...

Nakonec jsem si alespoň jedno oko protřel a běžel ke sprchám. Tam jsem ze sebe smyl solný film a vrátil se do moře. Obdivovali jsme, jak je moře husté. Správně by se to mělo jmenovat spíše "Mrtvý sirup." Protože když uděláte plavecké tempo, tak rukama rozčeříte vodu tak, že vidíte tisíce drobných vlásečnic, asi jakobyste rozmíchali hodně medu v malém množství čaje...

Moc dlouho se ale ve vodě vydržet nedalo. Byla opravdu hodně teplá, slunce pražilo opravdu silně, a voda byla opravdu hodně slaná. Po nějaké té půlhodině jsme měli úplně rozleptaná podpaží. A tak jsme vylezli na břeh, dali si sprchu a šli popíjet do stánku chlazenou pepsi. Sledovali jsme příliv a odliv turistů. Moc jich nebylo a ti, kteří přišli, nebyli tak otrlí jako my. Na pět minut se namočili, vychutnali si pocit netopících se neplavců a jeli dál. To my jsme strávili u moře několik hodin a dokonce otestovali i místní léčivé mazlavé blátíčko. Mělo totiž jednu výhodu, dokázalo vás udržet ve vodě podstatně déle...



Když už jsme byli nasolení jak tresky, vyrazili jsme k dalšímu cíli naší cesty - hradu "Karak des Chevalaires," francouzskému křižáckého hradu. Nejdřív jsme se ale chtěli najíst. A tehdy jsme zjistili, že nám došla propan-butanová bomba. Neměli jsme jak vařit...

Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Naštěstí jsme s sebou měli auto. Respektive motor. Přesněji řečeno - motor, který byl tak horký, že by se na něm daly vařit vajíčka. No, vajíčka jsme zrovna neměli, ale měli jsme konzervy. A ty jsme také u na krytu vačkových komor úspěšně vařili... Dokonce jsme si mohli i vybrat - pokud jsme sklopili kapotu, vařili jsme s pokličkou. Ale i bez pokličky byla konzerva tak za 1 minutu. Motor byl totiž opravdu okamžitě horký - jednak bylo děsné vedro, a jednak je Jordánský benzín 88 oktanový shit, který dokázal provádět samovznícení i na T613.

Poté, co jsme se dostatečně najedli (polívku jsme si nedali), jsme vyrazili ke Karaku. Musel jsem si opravdu dávat pozor na ukazatel teploty oleje v motoru - stoupání, jordánský benzín a vedro dělaly opravdu své. Zastavit jsme ale nemohli - u hranic s Izraelem byly čas o času hlídky s kulometnými hnízdy. O kus dál jsme nakonec zastavit museli - ručička už překračovala červenou hranici.

Motor potřeboval pauzu, a tak jsem zastavil vedle cesty. Nádherný pohled do údolí pod námi ve mne vybudil slavnostní náladu - cítil jsem, že je ta pravá chvíle pustit si anglicky zpívaného "Jesus Christ Superstar." A dámy a pánové - sedlo mi to moc.

Vychutnali jsme si muzikál, který v těchto místech působil stokrát emotivněji, než doma v obýváku. A pak jsme vyrazili směrem ke Karaku.



Karacký hrad jsme nemohli najít. Místo toho jsme vjeli do palestinské utečenecké čtvrti. Připadal jsem si jako v ostravském Přívozu. Popravdě řečeno, oproti obvyklé spořádané Jordánské zástavbě zde byl patrný dojem, že tito lidé nejsou odsud - že o svůj domov přišli. V těchto uličkách mě dost mrazilo v zádech, protože to byly typicky chudinské lokality, nepořádek a chudoba byly vidět na každém kroku. S naší evropskou značkou jsme budili zaslouženou pozornost, byli jsme v jednom kuse obklopeni houfem špinavých dětí, které na nás křičely jediné: "money, money!!" Kdybychom dali byť jen pár piastrů, asi bychom na sebe nabalili i tlupy z ostatních ulic. A tak jsme se jen pomalu prodírali směrem z tohoto zbídačelého místa.

Štěbetání dětí zatím nabíralo čím dál tím více nepřátelského tónu. Začaly fingovat kopání do auta a házení kamenů (naštěstí to opravdu nedotáhli do konce). Mezitím se také pletly do dráhy auta. Musel jsem jet opravdu opatrně, protože kdyby mi nějaké dítě spadlo pod kola, asi bych si vypil zatrpklost místních obyvatel až do dna.

Průšvih byl v tom, že jsem se ztratil. Projížděl jsem uličkami nazdařbůh, dost často však byly slepé a musel jsem se otáčet. Když jsem se vracel k místům, z kterých jsem dětským tlupám ujel, vítali mne ti malí bandité vítězoslavným rykem. Někteří z nich už přestali naznačovat a začali plácat do kapoty a házet prach na čelní sklo. Přiznávám, že mi to na klidu nepřidalo. Jednak bytostně nenávidím, když někdo ubližuje mému autu, ale tentokrát jsem uvažoval, jak se z této šlamastiky dostat. Jak dalece se tvářit neutrálně, aby drzost těch děcek nepřerostla únosnou míru - tj. aby se nevybudili k opravdovým "násilnostem?" A oproti tomu - jak je usměrnit a přitom nevyprovokovat "opravdový boj?" Naštěstí se situace vyřešila sama - podařilo se nám najít ulici vedoucí z gheta dřív, než došlo k opravdu něčemu nepříjemnému. Což bylo fakt štěstí, protože jak má člověk bojovat proti tlupě malých dětí ? Ne, že bych byl jedinec, který se stydí opětovat násilí, ale bylo by mi trapně v roli "velkého bílého rádži," který mlátí hubené a chudé děti. Na druhou stranu není bezpečné ani to, když nečinně přihlížíte, jak vás někdo čím dál tím víc provokuje. Ale jak říkám, k naší velké úlevě se to vyřešilo samo. Teď to zní možná jako lapálie - ale kdyby někomu tehdy povolily nervy, možná by nás místní trochu polynčovali.

S úlevou jsme zaparkovali u hradu. Protože bylo místo jen u restaurace, postavili jsme auto tam. Majitele, který okamžitě vyběhl, jsme ujistili, že se u něj po prohlídce hradu navečeříme - auto tak bylo chráněno před odtažením. Což jsme také udělali. Nejdřív jsme se dohodli na ceně - po malém handrkování jsme dostali večeři pro dva i s čajem za 6 dinárů. Poznamenali jsme si tento údaj do paměti - jídlo pro jednoho stojí zhruba 3 dináry.

Objednali jsme si nějaké "typické jordánské jídlo." To, že nám přinesl kuře s rýží, nás zaskočilo. Ale je to tak, kuře a rýže (žlutá rýže) je jedním z nejtypyčtějších jordánských jídel. Aspoň jsme si pochutnali jako doma na nedělním obědě.



Čekal nás největší cíl naší cesty - skalní město Petra. Památka, o které bylo natočeno spousta dokumentů a v níž bylo nafilmováno několik dobrých filmů - třeba Indiana Jones, nebo nová Duna.

Po několika hodinách strávených na objížďkách značenými jen arabskými nápisy jsme se přiblížili natolik, abychom mohli přespat. Ráno jsme zaparkovali poblíž hlavní brány, hodili si na hlavy arabské šátky a šli si koupit lístky. K našemu velmi příjemnému překvapení, jsme se dozvěděli, že lístky nestojí 2O dinárů na den (1000 Kč), ale že vše je teď asi o polovinu levnější. Jordánsko totiž trpělo odlivem turistů a tak nasadili rozumnější cenovou politiku. Výborně, tím lépe pro nás. Koupili jsme si lístky a vyrazili jsme.

Přd vstupem do soutěsky se proháněli na koních místní beduínové a předváděli zběsilé kousky. Podle stylu jízdy vypadali spíše jako Indiáni, než jako Arabové. Nicméně musím uznat, že jejich jízda, stejně jako jejich koně, neměli chybu. Docela jsem zauvažoval o tom, že bych si koníka pronajal, ale odradily mne od toho dvě věci: prvním z nich byla cena - 15 dinárů. Ne, že bych se na toho koně neklepal a že bych nebyl ochotný se pořádně praštit přes kapsu, ale jednak je 15 dinárů opravdu moc, a jednak bych tuhle radost nemohl sdílet s Igorem, který na koni jezdit neumí. Sami uznáte, že jet na koni krokem, protože váš kamarád vedle vás šlape v potu tváře, není to pravé ořechové (jedině, že bych byl strašný parchant, což tedy jsem :-) ale ne zas tak strašný...)

Na koně jsem tedy mohl zapomenout, a tak jsme vyrazili pěšky. Hned se k nám ale přimotal chlápek s bryčkou, ke které byl připevněn slunečník ze snad ještě viktoriánských dob.

-"Nechcete se svézt?"

-"Za kolik?"

-"Levně, jen 20 dinárů."

-"Chachacha!!" rozesmějeme se upřímně. Ten blb nás má snad za Němce...

Když chlápek viděl, že totálně nepochodil, okamžitě začal z jiného konce: "No ne, sami si řekněte, kolik..."

Vzhledem k tomu, že jsme byli ještě plni sil, neměli jsme nejmenší chuť platit vůbec nic, zvláště, když jsme nemohli být v sedle (což byla hlavně moje výhrada). A tak jsme chtěli chlápka odradit.

-"Two dinars!!" zahulákám na chlápka a jsem zvědavý, co on na to. Tomu se rozšířily panenky do českých parametrů. Tak drzé turisty asi ještě neviděl...

-"Two dinars?" opakuje užasle. "No!!!!" Pak vztekle trhnul opratěmi a zmizel v závoji rozvířeného prachu. Když nás míjel, viděli jsme, že má ve tváři zadumaný výraz ve smyslu "...kam ten svět spěje..."

Šli jsme tedy dál. Za chvíli jsme vstoupili do soutěsky, která byla široká snad tak pro jeden, maximálně dva malé koňské povozy. Skály se nad námi tyčily do výšky mnoha metrů, a pokud člověk úplně nezaklonil hlavu, neměl šanci vidět oblohu. Byla to náramná podívaná: hrbolaté žilnaté pískovcové skály, do kterých byl přitesán krytý vodovod, do toho všeho hra světel a stínů a odrazů od drobných krystalků v pískovci. A tak jsme poctivě šlapali touto stezkou a mohli si vykroutit hlavy.

"Sezame, otevři se!" chtělo se mi volat. A po asi půlhodině chůze se mi mé přání splnilo...

Úzká cesta se náhle rozestoupila a před námi se otevřelo ohromné prostranství. Přímo proti nám stál jeden z největších skvostů Petry - Pokladnice (neboli anglicky "Treasury"). Její štíhlé sloupy se táhly až k nebesům, nádherné sochy jakoby byly nedílnou součástí kamene a celá tato nádhera si svou velikostí nezadá s velkolepostí evropských katedrál. Navíc vědomí toho, že celé toto průčelí je opracováno přímo do skály, je prostě fascinující. A tak se nad námi rozprostírala azurová obloha, slunce nás nemilosrdně žhavilo svými paprsky a my tam stáli s pokleslými bradami v naprostém úžasu.

Nevím, jak dlouho jsme se tam vydávali za voskové figuríny (které by v tom vedru vydržely podstatně méně), ale zírali jsme na Pokladnici DOST dlouho. Doporučuji každému - projděte soutěskou, a nechte se tou krásou praštit přes hlavu. Počítejte však s tím, že to bude pořádná šlupka.

Když už jsme byli řádně vynadívaní, vydali jsme se pokladnici prozkoumat blíže. Na schodech posedávali ve stínu místní obchodníci a dokonce i jeden policista v uniformě z dob Lawrence z Arábie. Jeho vzhled se nám líbí natolik, ¨že se ho rozhodneme zdokumentovat.

-"Můžeme se s Vámi vyfotit?" ptá se Igor ostýchavě. Přece jen nevíme, jak na to policista bude reagovat.

Policajt však vrhá pohled na Igorův fous a na jeho tváři se zračí nelíčená směsice závisti a totálního obdivu.

-"Ale samozřejmě," odpovídá a nemůže odtrhnout pohled od Igorovy brady. Náhle přistoupí k Igorovi blíž a jakoby na povel vstanou i ostatní povaleči a udělají okolo Igora hlouček. začnou si něco brebentit a přitom ošahávají Igorovy vousy asi stejným způsobem, jako když tichomořští divoši poprvé viděli evropské mořeplavce.

Je mi docela do smíchu, protože vím, jak je Igor na svůj porost citlivý, a to že mu nějací arabášové osahávají vousy ho asi musí pěkně prudit. Však taky vidím, jak se vší silou ovládá a jen nasupeně loupe očima. A to to hlavní ještě nenastalo...

Policajt náhle zatahá Igora za fousy, jako by to bylo lano od kostelního zvonu. Když vidí, že nejsou přilepené (jednak že nepovolily,a jednak Igor pěkně vykulil oči), je vidět, že máme vyhráno. Policajt jasně uznává Igorovu nadřazenost (z výrazu jeho tváře je vidět: "tenhle chlap je FAKT DOBREJ!!").

"You are lucky man!" říká policajt uznale směrem k Igorovu fousu, a nakonec je to ON, kdo je polichocený, že se s Igorem může vyfotit :-)

Po chvíli se k nám připletli malí beduíni a spustili: "What about donkey?" A začali nám vysvětlovat přednosti jízdy na oslu: nemusíme šlapat sami, ale hodný oslík nás ponese na svém hřbetě. Dále - cesta pěšky k dalšímu monumentu zvanému Monastery trvá pěšky přes dvě hodiny! Zatímco oslík nás tam odvede za půl hodiny....

Osel by však byla velmi slabá záplata na mé neuskutečněné jezdecké choutky a tak odmítáme. Děti sice několikrát svou nabídku opakují a vyhublé oslíky vynáší slovně úplně do nebe, ale když vidí, že opravdu nemáme zájem, jdou se schovat do stínu.

My pak procházíme a obdivujeme další stavby - amfiteátr, hrobky, chrámy. Lezeme po lešeních, stoupáme po vydrolených schodech, lezeme do útrob různých budov, o jejichž významu nemáme ani ponětí. Tedy - o TEHDEJŠÍM významu nemáme ani ponětí, ale o současném používání některých z nich nám nos dává jasný signál. Turisti, nebo místní beduíni používají vnitřky budov jako místo úlevy. A zdaleka nejen od horka...

Naštěstí jsou takto cítit jen některé místnosti, jinak by to dost kazilo dojem. Ostatně - ještě jsem se nezmínil o tom, jak vlastně budovy v Petře vypadají (ani nevím, jestli jim mohu říkat budovy, ale nechme to už tak...)

Hlavní architektonickou část tvoří průčelí vysekané do skály. To je taky jediná zdobná část budovy. Zbytek je zvenku neopracovaná skála a zevnitř je to jen obdélníková místnost, která ve velké většině případů nikam nevede (jen občas se dá vejít do vedlejší místnosti, a snad jen dvakrát jsme prošli úzkou chodbou do jiné místnosti, ze které pak ústil východ). Za pohled stojí žilová kresba uvnitř vytesané skály. Tím chci říst, že vnitřní stěny vyhloubené místnosti mají zajímavou "tapetu" tvořenou strukturou pískovce. Kdybych byl geolog, asi bych dokázal použít pojmy jako jsou třeba "vrásy," ale teď by mi hledání vysvětlení vytvořilo jen vrásky. Prostě se musíte spokojit s popisem, že vevnitř jsou různobarevné vlnité čáry :-)

Asi po dvou hodinách zevlování mezi hrobkami jsme dorazili....k velbloudům. Ne, že bychom už po cestě neviděli velbloudy, ale tihle byli blízko...a očividně k pronajmutí.

S nezaměnitelným čichem na dobrý obchod se za námi vynořil beduín.

-"Chcete se projet na velbloudovi?"

-"No, záleží na tom, kolik by to stálo," říkám a snažím se tvářit, že až takový zájem nemám.

-"Moc ne, velmi levné, efendi!" šveholí majitel. "Jen 20 dinárů pro jednoho!"

Teď už se nemusím přetvařovat. Můj zájem opravdu ochladl.

"Hm, snad odpoledne, teď se ještě půjdeme projít," říkám a hluboce lituji, že se na velbloudovi asi nesvezeme.

"A co kdbysme na ně apoň vylezli a nechali se vyfotit?" ptá se mně Igor. "Zeptej se ho!" dodává.

Tlumočím svůj dotaz chlápkovi a pochopitelně mu dodávám, že odpoledne se MOŽNÁ svezem...

-"Samozřejmě, žádný problém," říká beduín. Přistoupíme k sedícím velbloudům, obkročmo nasedneme na sedla a čekáme, co se bude dít.

-"HGrfraaaaamraaaaa!" ozve se z beduínových útrob zvuk, jako když jednou za čas vyčistím zvonem odtok v koupelně. Zvuk je doprovozen mávnutím pravice směrem vzhůru a škubnutím otěží (nebo jak se tomu ve velbloudím případě říká). A pak to začalo...

Velbloub se najednou postavil na přední nohy a já měl co dělat, abych s pomocí stisknutých stehen a křečovitě svírané hrušky sedla udržel v sedle. I tak jsem se kymácel jako škuner v bouři. Sotva, co jsem trochu ustál tenhle ráz, postavila se ta chlupatá potvora i nazadní nohy. Vzhledem k tomu, že jsem byl předkloněný dopředu ještě z toho, jak jsem vyvažoval první ráz, málem jsem políbil velbloudův krk (což není nic, o co bych stál, takový velbloud totiž smrdí jako bolavá noha...). Nicméně jsme oba "nalodění" zvládli úspěšně a jen co jsme se trochu stabilizovali, dali jsme milému beduínovi pokyn k fotografování.

Beduín si nás zaměřil, stiskl spoušť a byli jsme tam :-) Poté přišel k velbloudům a spustil:

-"Chroooooogroooo".....tentokrát to pro změnu znělo spíš jako silné větry. Pravicí mávnul dolů a ohlávkou trhnul k zemi.

Sedání velblouda je ještě komplikovanější než vstávání. V sedu má totiž velbloud srolované přední nohy nadvakrát, zatímco na zadních jen "sedí." A tak to probíhá tak, že nejdřív spadne předníma nohama "o jedno patro," pak si kecne na zadní¨a nakonec spadne předníma o další "patro." S nějakou jemností pohybů se moc neobtěžuje. Spíš než na zvířeti si připadáte jako v utrženém výtahu, který čas od času o něco zadrhne. Ale co...za tu srandu to stojí, říkáme si....

Slezli jsme ze zvířat, převzal jsem foťák a s rozzářenou tváří třesu beduínovi pravicí:

-"Thank you!"

Beduín mi taky třese pravicí a s přirozeným výrazem ve tváři odpovídá:

-"Two dinars."

Nemůžu jinak, než se rozesmát. Tan chlápek je mi prostě sympatický. Byznys je byznys a tak proč ztrácet čas zbytečnými řečmi? Prostě nechodí kolem horké kaše a jde přímo k jádru věci. Oba dva jsme s Igorem stejného názoru - ten chlápek si své peníze zaslouží...

A tak dva dináry zmizí kdesi v jeho burnusu a my se loučíme.

-"Nezapomeňte se projet, až půjdete zpátky!" volá na nás ještě onen dobrý muž.

O tom sice pochybujeme, protože 20 dinárů na jednoho je strašná suma (tolik měl původně stát jednodenní lístek do Petry). A tak jsme rádi, že jsme aspoň pár minutek poseděli na této pouštní obludě a máme to dokonce i vyfocené..

Vydáváme se s měrem k Chrámu (neboli Monastery). Nejdřív musíme přejít přes velkou planinum která nás zavede k další rozsedlině. Alespoň to říká mapa. Na kraji planiny vidíme několik stanů a dokonce i restauraci.

Nebylo by špatné něco sníst, říkají pohledy, které si s Igorem vyměňujeme. Ale naše peněženka na to asi ve zdejším předraženém prostředí nebude stačit. A tak to ani nezkoušíme...

Jak jsem již ale řekl, mají orientálci jemně vybroušený čich na obchod a naše kručící žaludky cítili dřive, než my sami. Do cesty se nám přimotal místní "lovec hostů" a začal nás lákat na "evropský oběd."

"Nejsme proti," říkám, "ale kolik ta sranda stojí?"

"Málo, malinko," šveholí mladík. "Je to opravdu velmi levné, jen 18 dinárů za jednoho, a to máte takové, takové, onaké a makové jídlo v ceně," brebentí a rukama vykresluje gesta, která se vzduchu kreslí obrysy nejrozmanitějších pokrmů.

Sakra! To sem fakt jezdí jen zazobaní západoevropané, říkám si tentokrát už velmi naštvaně. A má špatná vnitřní nálada se hned pochopitelně projevila i na mém výrazu.

"Příliš drahé," pronesu bezvýrazně a chystám se mladíka obejít. Ten vidí, že opravdu přestřelil. Nebo spíš - že na to opravdu nemáme, a že to nehrajeme (což každý orientálec pozná).

-"No ne, tak sám řekni, kolik dáš?" (jakobych to už někde slyšel)

-"Dal bych maximálně tak tři nebo čtyři dináry za jednoho, to je běžná cena v restauraci," což si pamatujeme z Karaku, "ale máme málo peněz, nedali bychom více než tři. To vás určitě nezajímá, tak my půjdem." A zase vykročím.

-"Ne, efendi, počkejte! 3 je moc málo, ale kdybyste dal aspoň deset! Nebo osm," opravil se rychle, když viděl zamítavý výraz v mé tváři.

-"Tři, víc nemůžeme dát," říkám neoblomně za Igorova souhlasného pokyvování. Na tváři toho dobrodince se rozprostřelo nelíčené zoufalství. "Nejsme Němci a nejsme bohatí," používám svůj oblíbený argument (který často zabere i v Evropě).

-"Tři? To je málo, vždyť je v ceně maso, zelenina, rýže, grilované maso a maso a rýže a gril...." brebentí pořád dokola.

-"Sorry," kroutím odmítavě hlavou. "Víc než tři nedáme. Chápu, že je to málo, tak jdi radši jinam. My na to fakt nemáme a tak neztrácej čas."

-"Ale proč tři? Dejte aspoň pět! Výborně si pochutnáte.." pořád nemůže přijít na to, kde se stala chyba. Proč jsou ti cizinci tak zatvrzelí? Co tím asi tak sledují? Je na něm vidět, že mu to vážně nejde do hlavy. S takovými případy se asi nesetkal. Holt, asi jsme z jiného těsta, než lidé, kteří sem přiletěli klimatizovaným letadlem, do hotelu přijeli klimatizovaným autobusem a bydlí v klimatizovaných pokojích. Ti jsou pak chvíli na sluníčku a musí schváceně zasednout do nejbližší restaurace. Zatímco my jsme na cestě dva týdny v největším vedru, bez klimatizace a hlavně...bez peněz. A proto nemáme nejmenší chuť zbytečně utrácet.

-"Tři," opakuji neoblomně.

-"Víš co, tak dobrá, říká beduín, dej čtyři a je to tvoje."

-"Tři," stojím si na svém. Mladík se snaží zabodnout do mně pohled - naštěstí nic jiného :-), ale ten klidně opětuji. Po chvilce nevyhlášeného duševního souboje rezignovaně vydechne:

-"Dobrá, tři, ale žádný gril."

-"Klidně," myslím si, gril si stč třeba....

Tentokrát už souhlasím, a ani moc nevěřím svým uším. Dohromady jsem ho sklepal o 30 dinárů (to je 1500 Kč!). Však ten maník si to taky velmi zřetelně uvědomuje. Nakloní se ke mně a říká: "OK, but SECRET!!! Don't tell anyone!" (dobrá, ale je to TAJNÉ!! Nikomu to neříkej!!) To docela chápu, německá a francouzská mládež by jim to tam asi vybílila, kdyby věděli, že nás tam hostí za cenu 6x nižší, než byla ta jejich :-)

Vcházíme dovniž, je tam příjemný stín a chládek. Občerstvení připomíná švédské stoly. Na čtvercovém pultu jsou kuřata, rajčata, fazole, hrášek a kdovíco ještě (třeba rýže). Nabíráme si kuřecí čtvrtky, rýži, zeleninu, všeho úctyhodnou hromadu. Přece nás to taky stálo pěknej majlant, smějeme se na sebe s Igorem. Bereme si jídlo ke stolu a debužírujeme. Vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s tím, že si dnes dáme teplý oběd v hospodě, užíváme si to dvojnásob.

Po chvíli k nám přišel číšník a položil nám na talíře jehlice s grilovaným jehněčím.

Zadržel jsem mu ruku a říkám:

-"Ne, příteli, my nemáme gril." Ten se udivil, a říká:

-"Jak to? Gril je v ceně." Naklonil jsem se k němu a potichu, abych nečinil rozruch, mu říkám:

-"My máme domluvenou jinou cenu a domluvili jsme se, že nebudeme mít gril."

-"Jinou cenu? Kolik jste platili?," tomu dobrému muži to pořád nešlo do hlavy.

-"Platili jsme šest dinárů," říkám a pozoruji nevěřícný a užaslý pohled v jeho tváři. "Dohromady, za oba dva," dodávám. To už vidím, že úžas se přerodil ve výraz naprosté úcty a obdivu.

-"Tři?" říká chlápek skoro nábožně. Pustí jehlice s grilovaným masem a nechává je na talířích. "To je vaše, pane, pozornost podniku!"

Stěží zadržujeme smích. Taková drzost-nejenže jíme 6x levněji, ale dokonce máme i gril, který jsme původně neměli dostat! A to se k nám ještě číšník chová, jako by přijel sám padišáh. Inu, je vidět, že pro orientálce je obchod alfou a omegou jejich života. A to jak z hlediska obživy, tak z hlediska života... Prostě - obchod je pro ně vším a cena závisí nejen na zboží, ale i na zákazníkovi. Jak je to odlišného od našeho evropského přístupu. Pochybuji, že bych na václaváku smluvil cenu roštěnky na polovinu. Na druhou stranu - nerad bych trávil začátek každého oběda tím, že bych půl hodiny smlouval s číěíkem, aby mi dal menu za 60 korun a ne za 360 :-)) Prostě-každý sytém má své pro a proti. ten orientální (protože ho neprovozujeme tak často) má pochopitelně větší kouzlo...

A tak se cpeme a cpeme, dokud nemáme plné pupky. Protože nápoje nebyly v ceně a jsou nekřesťansky (tj. muslimsky) drahé, spěcháme ven, abychom se mohli napojit z lahví, které si neseme. Při odchodu se s námi loučí číšnici a naháněč. Opět zadržujeme smích-je vidět, že jsou z nás paf...

Vyšli jsme ven, pořádně jsme si zavdali z lahví a vyrazili jsme směrem k Monastery. Opět jdeme soutěskami, které se tentokrát navíc větví a tak správný směr odhadujeme. Sem tam odbočíme, ale po pár krocích je vidět, že jdeme špatně. Cesta rozhodně netrvá 2 hodiny, ale maximálně tak 40 minut. Je sice vedro, ale už jsme docela aklimatizovaní. Po cestě míjíme "platící" zákazníky. Tím myslím ty, kteří jedou na oslech, nebo dokonce na koních. Jenže - jedou....sice jedou, ale ještě pomaleji než jdeme my. Každá taková "jízda" spočívá v tom, že turista sedí na oslu nebo na koni a majitel vede své zvíře poooooomalým krokem. Ne že by bylo kam spěchat, ale asi bych měl infarkt z toho, kdybych si zaplatil jízdu na arabském koni a pak bych se ploužil jako důchodce... Ještě, že jsme do toho na začátku nešli...

První pohled na Monastery není taková rána, jako v případě Pokladnice. Rozdíl je v tom, že Pokladnice je přímo proti soutěsce, ze které se vynoříte, zatímco Monastery je schovaná po vaší pravici. Musíte tedy ujít několik desítek metrů po volném prostranství a teprve pak se otočit.

Monastery je VELKÁ. MOC VELKÁ. (nevím, jestli bych tady měl používat ženský rod, ale promiňte mi to). Musíte jít mnoho yardů (jak by řekli anglosasové, kteří nerespektují mezinárodní soustavu jednotek SI) abyste dostali celou budovu do hledáčku automatického foťáku. Nejlepší dojem si uděláte tak, když se kouknete na fotku, na kterém stojím v hlavní bráně. Monastery je vážně veeeelká.

PRo nás má tohle místo ještě jeden význam. Jakožto obdivovatelé knihy "Duna" od Franka Herberta a následného filmu, který se tady točil, se jakoby pohybujeme ve fremenském "síči." Igor navrhujeme, abychom hlasitě vyvolali jméno hlavního hrdiny, který si potě, co se stal jedním z pouštních lidí (fremenů), dal jméno "Pouštní krysa" - neboli ve fremenštině "Muad'dib."

Rozkračujeme se tedy proti mase Monastery a z plna hrdla řveme: "Muad'dib!Muad'dib!Muad'dib!"

Náš rykot probudil z netečného snění skupinku turistů, kteří o kus dál ve stanu popíjejí chlazenou Colu. Vzbudili jsme docela pozornost, pár lidí nám docela zatleskalo. Že by to byli znalci Duny? Nebo nás měli za bláznivé pošuky, anebo - vzhledem k našim arabským šátkům - za předvoj místního folklórního souboru? Kdo ví...ale že jsme je vytrhli z letargie bylo více než zřejmé...

Igorovi se ještě podařilo vyblejskout ještě zamyšleného oslíka na útesu a vyrazili jsme zpátky. V jedné zákrutě soutěsky, kde to vypadalo na slušnou ozvěnu, jsem náhle vykřikl: "Muad'dib!!" Ozvala se opravdu slušná ozvěna, ale nejen to. Zpoza rohu se ozvalo vypísknutí asi tak osmiletého děvčátka: "Muad'dib!" Bohužel se to nedá převést do psané podoby, ale my s Igorem jsme šli do kolen :-)) Po chvíli jsme se s tou rodinkou jedoucích na oslech míjeli a jak my, tak rodiče toho děvčátka jsme se chechtali na plné kolo.

Vyšli jsme ze soutěsky a procházeli jsme kolem velbloudů.

-"Škoda, že na to nemáme," řekl Igor. Nezbývalo, než souhlasit. Šli jsme dál, když tu odnikud vyrostl majitel velbloudů. "Opravdový fremen," řekli jsme si uznale.

-"Tak co, chcete se projet na velbloudech?" ptal se nás beduín zvědavě.

-"No, ani ne," říkám na to. "Ještě se chceme podívat na jedno místo a pak mizíme."

-"Jaké místo?"

-"Nějaké High place....," a hledám v mapě, jak se ten nejvyšší bod Petry jmenuje.

-"High Place of Sacrifice?" říká maník. Holt, má to už zmáknutý.

-"Přesně tak," odvětil jsem. "No a k tomu se stejně musíme dostat jen kousek odtud a pak jsou strmé schody a tak velbloudy nebudeme potřebovat..." snažím se ho diplomaticky odmítnout.

-"Ale ne, můj příteli, je ještě jedan cesta. Zajímavější..." To je ale pokušitel, směju se v duchu. Jako Glum z Pána prstenů: "Je ještě jiná cesta, pane Frodo.." Nerad bych skočil ve chřtánu nějaké místní Oduly...

-"No, problém je v tom, že jsme si dali jídlo v restauraci a už nemáme peníze na velbloudy."

-"To není problém, kolik dáte?" Že by??? Koneckonců, nemám co ztratit, opravdu se nám nechce platit.

-"Tak tři dináry za jednoho." Reakce je stejná, jako u číšníka.

-"Tři?" zeptá se chlápek ukřivděně. Nasadí ublížený výraz typu "to jsem si zasloužil za všechnu tu dobrotu?" anebo "co jsem vám udělal?" Jenže my opravdu nemáme na rozhazování.

-"Ne, to je moc málo. Normálně si beru dvacet (i když nám říkal osmnáct), ale vás svezu za deset. Tak co?" a přátelským gestem nás pošťuchoval do sedel.

-"Ne, tři," opakuji. Už to mám tak hezky nacvičené z kupování oběda, tak proč to měnit?

-"Nemůžu vás svézt za tři. U Prorokova vousu, to prostě nejde!"

-"No, však my nemusíme jet. Díky za nabídku, ale vážně nemáme peníze."

-"Tak dejte aspoň osm!" (jak jsou všichni podobní, syčáci :-)

-"Ne! Tři, víc nic."

-"Ale tři je málo. Dejte osm. Podívejte, normálně beru dvacet, ale teď sem nejezdí turisté a mám málo zakázek."

Skoro by mi ho bylo i líto, ale byznys je byznys. A když navíc prozradil, že nemá kšeft...život je sviňa :-)

-"No, je to málo," říkám s předstíraným zármutkem. "My ale víc fakt nemáme a tak vás nebudeme zdržovat." A jakoby se sbíráme k odchodu.

-"Ne, počkejte, tak víte co? Dejte mi pět. To je moje cena níž už nejdu. Tak to říkáte? To už je dobrá cena, ne?"

No, je to už docela dobrá cena, ale nejsou to tři-to je moje oblíbená cena a my s Igorem jsme si už na ni zvykli.

-"Možná je to dobrá cena z vašeho úhlu pohledu. Ale já nemůžu dát víc než tři. Je mi líto."

Chlápek mně chvíli provrtával pohledem a pak hlesnul: "OK, tři dináry. Tvá cena."

Sakra! To jsem ale dobrej! Úplně se dmula hruď pýchou a zalykal jsem se vlnami sebechvály :) Jenže nutno říct, že takové smlouvání se povede jen v okamžiku, kdy opravdu nechcete moc utrácet (tj. nemáte prachy) anebo tu věc až tak nepotřebujete. Stačí si vzpomenout jen na Ammán, kde jsem vypláznul stejnou sumu za naše arabské šátky a usmlouval jsem jen jeden dinár. Prostě na mně bylo vidět, že ty šátky chci....

Absolvovali jsme nasedací proceduru a vyjeli jsme. Chlápek svižně šlapal před velbloudy, kteří nás nesli do země zaslíbené. Na to, že nešli nijak rychle, to s náma dost házelo. Velbloudi hrkali, drkotali a smrděli jako dobře uleželá zetlelá sláma. Na to, že jsem si připadal jako na horské dráze, jsem musel uznat, že Igor je docela kaskadér, když mne ze zadního velblouda ještě stihnul vyfotit.

Po necelé půlhodině jsme dorazili k začátku naší cesty. Tím myslím - pěšího výstupu k oltáři. Slezli jsme z bloudů, rozloučili se s majitelem a vyrazili jsme. Majitelku kozího stánku s občerstvením jsme ignorovali a začali jsme stoupat po úzkých tesaných schůdkách vzhůru. Ve třetím zákrutu jsme se potkali s americkým párem, který byl evidentně ztracen. Prý je to hrozné bludiště a neví, kudy dál. Vysvětlitli jsme jim, že to mají k civilizaci tak půl hodiny svižné chůze, a že po cestě je stan s občerstvením. Jejich blažené výrazy nás naplnily pocitem dobře vykonaného skutku.

A tak jsme lezli a lezli. Po půl hodině se cesta ztratila a my jsme pomalu začali chápat, proč ti američané vypadali tak ztrápeně. Octli jsme se v bludišti neprostupných skalisek se strmými útesy a každá cesta vypadala jako ta špatná. Častokrát se nám stalo, že jsme někam vylezli a octli jsme se v pasti. A dostat se zpátky vyžadovalo podstatně více úsilí, protože pád by mohl mít nedozírné následky. A všudypřítomné vedro nás nemilosrdně škvařilo a voda nám už docházela...

Ani nevíme jak, ale nakonec jsme se lezením v rozsedlinách a šplháním po srázech dostali k hlavnímu obětnímu oltáři. Stálo to za to....

Bylo to něco, jako když po dlouhé únavné vylezete na vrchol nějaké hory, ale exotičnost tohoto místa vše znásobovala... Představte si, že jste na nejvyšším bodě skalnatého bludiště a vidíte všechna jeho tajemství, průrvy, zákoutí, skryté cesty, pouštní údolí, průčelí tesaných chrámů z ptačí perspektivy....bylo to prostě NĚCO.

Když jsme se dostatečně pokochali, bylo třeba najít cestu pryč. Nechci nudit - bylo to prostě stejně naprd, jako hledat cestu tam. Asi další hodinu jsme lezli po všem možném a nemožném, dokud jsme se neocitli v bezpečí na hlavní přístupové cestě nedaleko Pokladnice. Cestou jsme ještě potkali dvě místní beduínky, které nám nabízeli "old coins." Kromě toho vypadaly i na to, že jsou ochotny nabídnout cokoliv. Což o to, orient je sice zajímavý, nicméně jsem neměl v úmyslu zamotat po návratu našemu socialistickému zdravotnictví hlavu...



Z Petry jsme viděli vše, co stálo za vidění a tak jsme se s vysušenými útrobami plazili ven. Když jsme došli k hlavnímu vchodu, spatřili jsme stánek s občerstvením. Nezbytné nápisy typu "Well come" a "Sand wishes" nesměly pochopitelně chybět. Co však chybělo, byla obsluha. Už jsme chtěli odejít, když tu za námi připarkovalo auto.

- Co chcete?

- Vodu.

- Jeden dinár. (za 1,5 litrovku, syčák)

- Drahé.

-Tak kolik dáš?

-Půl dináru.

-Půl dináru? .... Ne.

-Půl dináru.

A v tom zase odjel. Inu, neplatí to na všechny. A tak jsme šlapali k autu, které bylo ještě asi 20 minut vzdálené. Byli jsme tak dehydrovaní, že nám už ani nemazaly oční víčka, jazyk a rty byly opravdu okoralé...

Když jsme došli k autu, čekalo nás nepříjemné překvapení - voda, která byla v kabině, byla vařící. Zdeformovala pet lahve a ty se ani nedaly uchopit. Jenže my měli strašnou žízeň. Jenže co s tak vroucí vodou? No co jiného, než z ní udělat čaj... A tak jsme láhev odzátkovali, dali do ní dva sáčky čaje, tři minuty počkali, nasypali trochu cukru, zakvrdlali, a čaj byl na světě. V tom vedru chutnal báječně. Je to zvláštní, ale pít horké nápoje ve velkém vedru je docela osvěžující. A tak jsme od tohoto okamžiku vařili čaj tak, že jsme pet lahev vystavili na slunce v kabině zavřeného auta, a konzervy jsme pro změnu vařili v motoru na krytech vačkových hřidelí. Ne že bychom byli tak spořiví, ale nazapomeňte, že u Mrtvého moře nám došel plyn v propan-butanovém vařiči....

Po večeři jsme vyrazili k cíli naší cesty - Akabskému zálivu v Rudém moři. Napojili jsme se na dálnici, která vedla až moři. Bylo poznat, že sjíždíme z jordánské náhorní plošiny na nulovou nadmořskou výšku. Celou cestu jsme jeli táhlým hodně klesajícím sešupem. Co 10 kilometrů bylo odstavné parkoviště s nouzovým štěrkovým brzdným pruhem - co kdyby někomu odešly brzdy. Klesání to bylo opravdu slušné, a bylo to vidět hlavně na náklaďácích. A to v obou směrech - ti, co stoupali nemohli svůj náklaďák do kopce moc rozjet, a ti, co klesali, dělali vše možné, aby se jim náklaďák moc nerozjel...A tak se náklaďáky plazily jako hlemýždi. Po cestě jsme projeli koridorem, který dělil Jordánsko na dvě části. Jižní,asi stokilometrový pás byla bezcelní zóna volného obchodu. Ta byla od severní "normální" zóny odělená něčím, co vypadalo skoro jako mezistátní hranice. Bylo to vidět i na jednotlivých jízdních pruzích: "Nothing to declare," "Goods to declare."

Už se šeřilo a my byli za celý den řádně utahaní a tak jsme hledali místo k zaparkování. Bohužel, žádné parkoviště nemělo dva výjezdy. Je sice pravda, že Jordánsko je hodně bezpečná země, ale nerad stojím na místě, odkud vede jen jedna cesta. A tak jsme hledali vhodné parkoviště až do té doby....kdy se začalo prudce oteplovat a vlhkost silně stoupla. Ani jsme se nanadáli a byli jsme v v přístavu Akabě u Rudého moře(Al Aquaba).



Problém byl v tom, že nám už delší dobu ani nepoblikávala kontrolka benzínu. To znamenalo, že ho bylo méně než 10 litrů. A u Tatry je 10 litrů méně než nouzová rezerva.

Navíc s tím, jak jsme sjeli k přístavu bylo ještě problematičtější najít místo k přenocování. Bylo tam přece jen rušněji a nějaké hezké místečko nebylo vidět. Rozhodli jsme se tedy, že nejdřív natankujeme. To ovšem nebylo až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát....

Jeli jsme kolem přístavu asi 10 km, než jsme přijeli k městské pobřežní kolonádě. Dalších 5 km trvalo, než jsme se dostali více do města. Po benzínové pumpě nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Po delší chvilce bloudění jsem uviděl něco, co připomínalo benzínku. Když jsem přijeli blíže, zjistili jsme, že světla neónů patřila myčce. Tam jsme se alespoň dozvěděli, že benzínka je za další křižovatkou. Ufffff. Byla to úleva, protože jsme si koledovali o pěkný malér. Za celá ta léta, co jsem s Tatrou jezdil, mi nikdy nedošel benzín. A kdyby se to mělo stát, palivové čerpadlo by nasálo spoustu nečistot ze dna nádrže - ani filtr by to nezastavil. Zanesli bychom si karburátory natolik, že bychom také mohli nadobro zastavit. Proto jsme s takovou nervozitou hledali benzínku a hlídali si každý ujetý metr...

Benzínka byla přesně tam, kde nám ji popsali. Jenže - zrovna ji zavřeli. Hledat další benzínku jsme se sice pokusili, ale bezúspěšně. A tak jsme se rozhodli jít spát.

Spát - jenže kde? Byli jsme uprostřed svítícího města, místní digitální billboardy hlásily teplotu 35 stupňů celsia. O půlnoci !!! A vlhkost vzduchu byla skoro nesnesitelná. Já sám jsem oproti většině lidí teplomil, ale tohle bylo moc i na mě.

Protože jsme neměli benzín, rozhodli jsme se spát přímo na místě, ale nešlo to. Vedro, světlo z pouličních lamp, lidé, i po půlnoci chodili kolem - to vše nám bránilo v usnutí. Nakonec jsme se, ač neradi, rozhodli, že pojedeme zpět k nákladnímu přístavu, tam byl přece jen větší klid než tady. A tak jsme nastartovali auto a doufali, že dojedeme tam a ráno zase zpět. Jel jsem opravdu nejkultivovaněji, jak se s Tatrou dá jet. Maximálně jsem využíval setrvačnosti, nehnal motor do otáček, atd. Cestou jsme ještě zkusili hotel, který nevypadal tak honosně jako ty ostatní, ale i tam chtěli 20 dinárů za jednoho. Vzhledem k tomu, že nás čekala ještě cesta zpět, nechtělo se nám utratit takovou sumu jen za přespání. Koupili jsme si v nedalekém stánku několik pepsicol, abychom se v tom nočním vedru trochu svlažili a opatrně jsme dojeli až k přístavu.

Tam jsme zaparkovali mezi dva náklaďáky, otevřeli všechna okna auta dokořán a pokoušeli se usnout. A nešlo to snadno. To vedro a vlhkosi nedokážete představit - pokud ovšem nejste lidé, kteří jezdí do Malajsie nebo splavují Amazonku. Kdybychom nebyli tak šíleně utahaní z Petry, kterou jsme ten samý den prolezli, asi bycho neusnuli. Ale takhle jsme byli tak zmožení, že se to nakonec podařilo....

Po ranní snídani a hygieně jsme vyjeli zpět k benzínce. Opět jsem šlapal na plyn jen zlehounka. Měli jsme za sebou asi polovinu trasy, když tu sebou auto trhlo a motor zakuckal. Sakra, došel benzín! Teď jen abychom do motoru nedostali moc nečistot! Už jsem chtěl motor vypnout a auto odstavit, ale dostal jsem spásný nápad: přepnul jsem auto na plyn, který sice došel už za Damaškem, ale co kdyby se to v té nádrži přece jen trochu "utřáslo."

Motor sice nijak excelentně netáhl, musel jsem mít zařazenou čtyčku a jet 50 km/h, ale trhaně jsme na pumpu přece jen dojeli. Ale bylo to o fous... Představa, že bychom si znepojízdnili motor 5000 km od domova by nás moc nerozradostnila...

Chlápek na pumpě vrazil tankovací pistoli do hrdla nádrže, pozpěvoval si a okukoval nezvyklé auto. Po chvíli se mu zdálo divné, že se pistol automaticky nevypla a začal nevěřícně zírat na ukazatel na čerpadle: 50...55...60...65...70...75...

Chlap pustil pistoli a sehnul se, aby se podíval, jestli benzín nevytéká zpod auta. CVAK. Ukazatel se zastavil na 79,5 litrů a jsem si jist, že zbylý půl litr, který v nádrži byl, byl jen písek a nečistoty. Nicméně Jordánec vypadal trochu otřeseně - asi se ještě nesetkal s pořádně žravou komoušskou limuzínou...



Konečně jsme se mohli zase věnovat radovánkám. Připarkovali jsme u kolonády, a šli jsme se vykoupat. Po hotelu v Aleppu to byla první koupel po několika dnech v nechutném vedru. A tak jsme se v moři plácali jako nenasytní lachtani. A pak jsme si všimli podmořského života...

Ti, co jezdí na potápěčské zájezdy do Egypta se sice nebudou divit, ale dají mi určitě za pravdu. Podmořský život v Rudém moři je krásný. Už pár metrů od břehu můžete vidět věci, které se snad dají spatřit jen v dokumentu v televizi. Černé, Středozemní nebo Jaderské moře se mohou jít schovat, oproti Rudému vypadají jako desinfikované bazény. Ta nádherná symfonie vlnících se barev, kterou vidíte, aniž byste se ponořili pod hladinu....a což teprve tehdy, kdy se ponoříte... to si pak člověk připadá jako v pohádce. Už potolikáté píšu, jak bylo něco nádherné, ale věřte mi, že to bylo opravdu tak.

Poté, co jsme vylezli z vody se s námi dal do řeči jeden místní mladík. Byl to Jordánec, který se chtěl dostat do Evropy. Myslel si, kdovíjak se u nás bude mít, a našemu tvrzení, že arabské menšiny u nás bývají zapleteny do všemožných kriminálních činností bral tak trochu, jako bychom mu jeho pomyslné evropské štěstí nepřáli. A tak jsme mu vysvětlili, že pracovní povolení jen tak nedostane, pokud si bude hrát na politického uprchlíka, vytvrdne v nějakém azylovém táboře a načerno se v Evropě taky ideálně nežije....Jediná rozumná cesta, jak se u nás uchytit je možná studium, ale kdo by mu ho platil...

Vypadal sice docela schlíple,´ale doufám, že jsme mu otevřeli oči a ušetřili jednoho zatracence, který by zkrachoval ve své cestě za mýtickým Eldorádem. A pokud přece jen vyrazil za štěstím, tak doufám, že alespoň o trochu víc věděl, do čeho jde.

Jak jsme tam tak vysedávali, snažili jsme se z něho na oplátku vyzískat maximum informací o Jordánsku. Na co jsme byli eminentně zvědaví, bylo to, jak se vlastně muž a žena dají dohromady (společensky, zamozřejmě, jinak v tom asi rozdíl není :-)

- "No to je jednoduché," vykládal. "Prostě když muž ví, že je ta žena krásná, tak zajde za otcem a domluví svatbu.

- "A co ta holka? Nebo její matka?"

- "Co jako," ptal se mladík. Zjevně nevěděl, o čem mluvíme.

- "No, co když třeba nechce, nebo když nesouhlasí matka a tak..."

Pár udivených pohledů následovalo asi půlminutové zamyšlené mlčení. - "Hmmm, to přece na nich nezáleží. Když se sňatkem souhlasí otec, tak je to jasná věc. Jenže to musí mít taky ženich dost peněz, aby se s ním otec vůbec bavil..." dodal se zřejmou hořkostí v hlase.

Aha, tady je možná jeden z kořenů jeho touhy odejít do Evropy. Jako poslíček v hotelu si asi tolik nevydělal a otec jeho vysněné dívky ho poslal k šípku.... No, bylo mi ho docela líto.

- "Hele," přerušil ticho Igor a podezřívavě se na Jordánce zahleděl. "Jak vy chlapi můžete vlastně zjistit, že je nějaká žena krásná? Vždyť ji přece před svatbou vůbec nemůžete vidět neodhlalenou, ne ?"

Jordánec ožil. - "Jo, to je pravda, ale dělá se to takhle. Máš buď sestru, nebo ženu (nebo matku). No a ženy se spolu stýkají třeba v obchodech na čajových ženských posezeních v lázních a tak...No a tvoje setra (žena...) ti řekne, že ta a ta je krásná a stojí za to, aby sis ji vzal."

"Fakt skvělý," pomyslil jsem si v duchu. A co kdyby měla ta "dohazovačka" jiný vkus než já nebo by se mi (nedejbože) chtěla pomstít? A já bych si pak vzal nějakou ošklivou myš, brrr... Skoro se nedivím, že někteří arabové ze sebe dělají sebevražedné atentátníky....

Celé odpoledne jsme proseděli a prodebatovali s oním zajímavým chlapíkem a pak jsme ho na jeho žádost hodili domů. Během cesty jsme ještě skočili na místní poštu, kde jsem elegantně urval kus auta. Stalo se to takhle: jordánské obrubníky jsou asi o 15 cm vyší než naše. Toho jsem si všiml, když jsem poměrně rychle parkoval čumákem auta u chodníku. Prásk, ozvalo se zpod auta. Jordánec vykulil oči, ale já neztratil duchapřítomnost a trochu jsem odcouval. Šlo mi samozřejmě o to, že auto rychle rozjedu a pak stejně rychle zabrzdím na centimetr přesně, aby to vypadalo efektně (ach ta ješitnost). Takový byl alespoň můj záměr.

- "Asi jsem třísknul nárazníkem do chodníku," vykládal jsem Igorovi. "Teď už to parknu přesně," dodal jsem a šlápl jsme na plyn. PRÁÁSK. Druhá rána byla větší než ta první. "To není možné," říkám si v duchu. "Že bych byl tak gramlavý?"

Vylezl jsem ven z auta a kolem se objevil hlouček arabů. Nárazník vypadal v pořádku a tak jsem se tomu už nechtěl věnovat, když tu "náš" Jordánec začal halekat: "urval jsi si nádrž!!"

Nádrž? Co je to za pitomost? Sehnul jsem se pod auto a viděl jsem, že jsem opravdu urval...víko rezervy. V Tatře je totiž rezerva vepředu pod kufrem a zespodu je přiklopená víkem. To jsem skoro nikdy neotvíral a tak jeho kloub pěkně zarezl. Pak už stačily jen dvě šikovně mířené rány a....víko vicelo jen na půlce pantu.

Jak už to v těchto neznámých a opovrhovaných zemích chodí, všichni přihlížející arabové (včetně "našeho") nám nabízeli svou pomoc. Tento problém ale nebyl nijak moc zásadní. Vlezli jsme s Igorem pod auto s kladivy a majzlíkem a víko jsme odsekali. Pak jsme ho spolu s rezervním kolem hodili na zadní sedadlo, a šli kupovat pohledy, jako by se nechumelilo. Místní Arabové alespoň pochopili, jak jsou Češi akční.

O Akabě už nezbývá moc, co dodat. S naším jednodenním přítelem jsme se rozloučili a vyrazili jsme na cestu domů. Co je interesatní, je to, že přesně v bodě, kde jsme se obraceli z cesty TAM na cestu ZPĚT jsme urazili víko rezervy. Kdyby to bylo někdy během cesty TAM nebo ZPĚT, nebylo by to tak zajímavé, jako to, že se to stalo PŘESNĚ v bodě obratu. Z pošty v Al Aquabě jsme totiž vyjeli směrem...domů.



Cesta ZPÁTKY

Jordánsko

Bylo asi 7 hodin večer, když jsme vyjeli z Akaby a napojili se na dálnici. Na prvním parkovišti jsme se jednak navečeřeli (a naobědvali, protože celý den jsme vlastně buď plavali nebo rozprávěli s oním Jordáncem) a jednak jsme museli přeuspořádat celý náš náklad - rezerva na zadním sedale byla sice fajn, ale tak bysme ho mohli chtít občas sklopit - a to už by vadilo. A tak jsme vybordelili celý náklad z kufru a kabiny a (ač neradi) museli jsme si udělat ve věcech pořádek. Pak jsme vymýšleli, jak vše nejlépe naskládat zpět do auta. V kufru zabrala většinu prostoru rezerva a v kabině jsme toho přitom chtěli mít co nejméně. Dalším logistickým požadavkem bylo to, že by námi vymyšlené uspořádání mělo přežít aspoň několik vaření a sem tam i nějaké převlékání. A tak jsme pobíhali kolem auta jako pilní mravernečci a strkali věci hned sem a hned tam a vypadali jsme spíš jako polská pašerácka rodinka, která se přiblížila k hranicím :-)

Nakonec jsme vše uklidili a dali si druhou večeři (taková dřina člověka vysílí). A tak jsme konečně vyrazili. Po několika kilometrech jsme poznali, jak vypadá kopec, který jsme den předtím sjížděli, když po něm člověk stoupá. Je to šílené strmý táhlák, který je opravdovou zkouškou pro každý motor. A se sebektritickým politováním musím uznat, že to bylo moc i na mého čtyřkolého miláčka. Přestože byl večer a slunce již nepeklo, bylo pořád nad 30 stupňů a stoupání, které nemělo žádné přerušení zahřálo motor natolik, že jsme museli zastavit. Tedy - myslím, že kdybychom jeli na normální benzín a ne na tu jordánskou samohonku, tak by se motor choval kultivovaně, ale Jordánský benzín měl opravdu vyvážený poměr cena/kvalita. Byl to levný katastrofální humáč, a při stoupání se to projevilo. Ventily cvrlikaly jako ruské cikády a motor byl tak rozpálený, že jsme na něm mohli vařit pro středně velký pionýrský tábor.

A tak jsme chvíli jeli a chvíli stáli a pomalým tempem jsme ukrajovali nadmořskou výšku. U celní bariéry nás zběžně prohledali, protože jim někdo napráskal, že jsme dole na parkovišti přeházeli auto a schováváme kdovíco. Naštěstí byli úředníci rozumní a naší historce o ulomeném víku uvěřili. A tak jsme stoupali dál.

Trocha spánku by nám sice neuškodila, ale bylo lepší jet dál. Jestli se motor hřál jak blázen i v noci, co by nás při tomto stoupání čekalo ve dne? Vyměnili jsme se za volantem a jeli jsme dál. V Ammánu a za Ammánem jsme ještě natankovali místní petrolej, abychom si nemuseli měnit Syrské peníze (těch jsme měli jen tak akorát na jídlo a pití).

Za svítání jsme dorazili k hranicím se Sýrií. Na Jordánské straně šlo vše bez průtahů a podle očekávání. Informace z webu ministerstva zahraničí byly opět přesné - museli jsme platit tzv. odjezdový poplatek(departure fee) ve výši 5 dinárů za osobu.


Sýrie

Na Syrské straně se nám potvrdilo, že musíme opět platit karnet (40 USD). Jeden z úředníků se mi snažil vystavit povinné ručení za 35 USD, ale když jsme mu ukázali to, které jsme obdrželi při prvním průjezdu, nechal nás jet. A jako vždy, zaplatili jsme neevidovanou taxu 100 syrsých lir.

Jak jsme zjistili, i v Sýrii bylo hodně kopců, které jsme museli vystoupat (při cestě tam jsme si toho nevšimli, na plyn jel motor jako beránek). S jordánským mazadlem v nádrži se však motor pořád přehříval, a tak jsme musel často stavět, dokud jsme nepřišli, jak na to. Muselo se jet na trojku asi 1850 otáček, něco pod 80 km/h. Ani více, ani méně. Jinak se motor začal hřát, a pomohla jen zastávka. A v tom vedru klesala teplota motoru velmi velmi pomalu. Alespoň jsme si sem tam uvařili konzervu a dohnali tak hlad z předchozích dní (v Petře jsme měli jen oběd, v Aqabě jen večeři, nějaké řezané maso, co jsem kupoval v karavensajích, nepočítám).

Za Damaškem jsem přistavil v zapadlém karavensaji, který vypadal dost zuboženě. Přesněji řečeno - špinavě. Já měl ale hlad, a tak jsem koupil dva kusy řezaného masa, i když ve mně ani místo, ani majitel nebudili důvěru. Tím myslím - z hygienického hlediska, jinak to byl určitě fajn chlápek.

Igor, který se původně vyvaloval v autě, mi šel nakonec naproti a možná nám částečně zachránil zdraví. Já už byl totiž natolik sebevědomý na naše imunitní systémy, že bych snědl z místní produkce cokoliv. Ale Igor byl pohledem na majonézy v té kadibudce tak otřesen, že mi v autě řekl: "Vyhoď to. Já to jíst nebudu!"

- "Co blbneš, nebuď měkký," kontroval jsem mu, ale byl jsem zaražený. Abyste rozuměli - Igor je starý otrlák a jeho žaludek snese jakékoliv kombinace mlík, hořčice, jogurtů, masa, sladkostí, okurek a kdovíčeho V JEDNOM ČASOVÉM OKAMŽIKU. Tzn. - je to člověk s naprosto kachním žaludkem a pokud mu je někdy od žaludku špatně, tak je to jen z hladu. Takže musíte pochopit, že to, že Igor odmítá jídlo, mne silně znejistilo (je to to samé, jako kdyby Homer Simpson odmítl pivo).

A nakonec i v Igorovi zvítězily zažité reflexy a do masa zabaleného v placce se zahryzl. Totéž jsem udělal i já.... a s odstupem času musím uznat, že to (hlavně majonéza) chutnalo jinak než ostatní řezaná masa, která jsme po cestě jedli. Snědl jsem asi polovinu (moc mi to ale nejelo), když tu jsem viděl Igora, jak jídlo s definitivní platností vyhazuje z okna. Tentokrát jsem byl opravdu vykolejený. Něco jiného je, když Igor MLUVÍ o tom, že by jídlo vyhodil. Ale když to opravdu udělá, to je něco....nečekaného. A tak jsem chvíli meditoval nad tím, jestli to mám dojíst nebo ne, a pak jsem odhodil falešnou pýchu i s jídlem. I dnes si myslím, že jsem tehdy udělal dobře...I když, jak se ukázalo později, lepší by bylo, kdybych v tom špínosaji nic nekupoval...

Jeli jsme dál a u města Hama jsme se uviděli daleko hezčí karavnesaj a tak jsme si šli spravit chuť. A skutečně - byla to paráda přesně podle našeho gusta. Spousta druhů čaje, arabská káva, voda v pet lahvích, marinovaná pečená kuřata, sladkosti, vodní dýmky, arabská hudba, pečlivá obsluha. Sedělo se pochopitelně na rohožích na zemi, na přání byla i vodní dýmka. Místní násvštvníci byli pochopitelně zvědaví, co jsme zač a tak jsme strávili v družném hovoru v celé skupině asi dvě hodiny. Dokonce nás tam jeden Iráčan zval k sobě na návštěvu do Bagdádu. Odmítli jsme s tím, že si počkáme, jak dopadne to bombardování. Všichni kolemsedící se našemu vtipu upřímně zasmáli a to ani nevěděli, že se tak ani ne za rok opravdu stane. Natož pak to, že hrozilo, že budou sami potencionálně ohroženi tím, že americké jednotky můžou mít zálusk pronásledovat Saláma Hnusajna na syrské území. Za sebe můžu říct jen to, že lidé, se kterými jsme se bavili, ať už byli Syřané nebo Jordánci (nebo onen Iráčan) nebyli v žádném případě nějací barbaři.



Zbývajících pár desítek kilometrů k hranicím jsme dojeli v poklidu. Náš známý, který si nás při cestě tam spletl s českou vládní delagací neměl směnu, ale místo něj tam byl jiný ochotný úředníček. Vyřídili jsme s ním všechny papíry a teď už zbýval jen úplatek pro šéfa směny, aby nám neprokopával auto.

- "Tak mi jen dejte 20 dolarů, přátelé a já vše zařídím," říkal s pusou od ucha k uchu náš průvodce.

- "20 dolarů za co?" zamračil jsem se na něj. "Co je to za nesmysl?"

Úsměv mu pohasl. - "Musíte dát 20 dolarů, abyste dostali razítko z kontroly."

- "Žádných 20 dolarů nedostaneš. V žádném případě."

- "Počkej, já ti vše vysvětlím," začal se zase chovat úlisně. "Pojď se mnou."

Vyšli jsme ven a on mi ukázal na chlápka, který se svými podřízenými vysedával ve stínu sloupu. - "To je šéf a musí ti dát razítko, OK?"

- "OK," říkám na to.

- "Výborně," ulevilo se chlápkovi a vydal se za šéfem směny. Chvíli spolu cosi drmolili a sem tam ukázal naším směrem. Po chvíli se vrátil s orazítkovaným papírem.

- "Tak je to hotové, dej mi těch dvacet dolarů," prohlásil s úlisným úsměvem.

- "Žádných 20 dolarů ti nedám, to už jsem ti jednou řek!"

Chlápkovi se hněvivě zablesklo v očích. - "Říkám, že mi musíš dát 20 dolarů, jinak ti nedám tenhle papír a ty z hranic neodjedeš, tak co?" vyštěkl ostře.

- "Ty mi ho nedáš?" prohlásil jsem výhrůžně a vykročil k němu. Chlap začal couvat a drmolit, že zařídí, abychom neodjeli. Jenže já už na něj kašlal a papír jsem mu vytrhnul z ruky, nasedl do auta, nastartoval a odjel. O kus dál nás ale doběhl a cosi drmolil. Já udělal tu chybu, že jsem zastavil a on mi otevřeným okénkem sebral papír z nedopnuté ledvinky zase zpátky. Tím mne ale opravdu naštval. Nepatřím sice k nějakým výrazným troublemakerůma a raději řeším věci po dobrém. Ale když mi někdo hrabe do mých osobních věcí a navíc po mně chce haldu prachů, když na ně nemá nárok, začínám vidět rudě.

Vyletěl jsem z auta jako žíznivá střela a jen díky tomu, že jsem nechtěl jít opravdu do basy, jsem se nezačal rvát. Nicméně naše hádka nabrala obrátek. Rozhodně byla nejostřejší, jakou jsem kdy na hranicích zažil. Začal jsem mu nadávat ve všech jazycích, které mne napadly a Igor nebyl ani o půl kroku opožděn. Ten syčák si ale myslel, že přece jen vyměkneme - asi už pár Evropanů tímto způsobem obral. Bylo na něm totiž vidět, že se cítí být okraden tím, že se nechci nechat okrást já. A jak jsem byl neústupný já, tak byl neústupný i on. A tak jsme se spolu přehadovali dobrou půlhodinu. Bylo to jako kolovrátek: on tvrdil, že mu musím dát 20 dolarů, jinak nedostanu papír a neodjedu. Já zase, že mu nedám 20 dolarů, protože to není žádný oficiální poplatek. A že pokud chce úplatek, že za to se běžně dává 100 lir.

Ani po půl hodině jsme se nehli z místa. Sice nás obklopilo pár povalečů, kteří se očividně dobře bavili, ale chlápek byl stejně neodbytný. A pak jsem si vzpoměl, že v hale je cedule, která hlásá, že pokud nejsme spokojeni se službami úředníků, máme volat na nějaké číslo. A tak jsem ještě více podbarvil tón hlasu, zintenzivnil koulení očima, vytáhl jsem mobilní telefon a začal mu jím psychopaticky mávat před očima.

- "I will call your manager. I will call your commander!" a začal jsem jakoby něco zuřivě datlovat do klávesnice mobilu. V okamžiku, kdy jsem si dával mobil k uchu (žádné číslo jsem zatím nevytočil), chlápek vyměkl. Přesněji řečeno, jeden z okolozevlujících lidí mu cosi řekl a náš "průvodce" se trochu zklidnil. Vrazil mi papír do ruky a řekl si o oněch 100 lir. Třešničkou na dortu bylo to, když jsem zjistil, že jich mám jen 95. Chlap si je nenávistně vzal a podle toho, co si arabsky drmolil pod vousy, jsem byl určitě nevěřící zplozenec kdovíčeho s kdovíkým. Některým věcem člověk zkrátka rozumí jen tak z kontextu :-)

No sláva, papír jsme tedy měli a mohli jsme vyrazit. Pečlivě jsem si ho tentokrát zapnul do ledviny a hned poté ke mně přistoupil onen zevloun, který předtím pacifikoval našeho dobrodince.

- "Chcete koupit turecké liry?" zeptal se.

Tak, to se mi líbilo. Emoce odezněly, proč dál neobchodovat?

- "Možná, jaký je kurz?"

Chlápek naťukal na klávesnici kurz 1.400.000 tureckých lir za 1 dolar. Vzhledem k tomu, že skutečný kurz byl 1.640.000 TL/USD, byla to zlodějina. Pikantní na tom bylo to, že kdybychom od něj koupili liry za 100 USD, prodělali bychom...20 dolarů. Ti dva byli snad bráchové :-))

Ale tehdy mi z toho až tak do smíchu nebylo a Igor ho dokonce poslal do onšch míst. Vekslákův obličej potemněl a šel ke svému průvodcovskému příteli, aby si společně zanadávali. My jsme rychle nasedli do auta, protozže jsme chtěli být zpátky v civilizaci. Tedy, ne že by Jordánsko nebylo úžasně kultivovanou zemí a Sýrie zajímavým komoušským orientem, ale Turecko - to už je Evropa. A tak jsme odevzdali u brány náš vybojovaný papír a vjeli do území kulometných hnízd a minometů.


Turecko

Na turecké straně hranic sice adminstrativní budovy vypadaly stejně jako v Sýrii a úředníci s námi jednali o poznání civilizovaněji. Vyřídili jsme si známé procedury, ale jedno překvapení pro nás Turci přece jenom měli. Místo nějakého X dolarového poplatku za auto, jsme vyfasovali asi za 2,5 miliónu lir silniční nálepku a bylo to. Zbývala jen prohlídka auta. Tu prováděla mladá turecká celnice - a musím uznat, byla to VELICE atraktivní dívka.

- "Otevřte to," ukázala na poklop motoru.

Tak jsme to otevřeli. Ona vykulila oči (na což jsme zvyklí:-) a zeptala se: -"A kam s tím jedete?"

- "Do Bulharska," uvedl jsem nejbližší sousední zemi, kterou budeme projíždět.

- "Do Bulharska..." vydechla a tvářila se, jako by jí z toho nebylo dvakrát do smíchu.

- "Pochopitelně, že nejen do Bulharska," vysvětlovatl jsem. Myslel jsem si, že je chudinka zmatená, a že jí nesouhlasí, že jsme Češi a chceme jet jen do Bulharska. -"Jedeme pak i do Rumunska, Maďarska, Slovenska a pak k nám domů, do České republiky..." dodával jsem, ale viděl jsem, jak jí obličej bledne s každou další zemí, kterou jsem vyřknul. Sakra, co je špatně? říkal jsem si a pokukoval jsem na Igora, jestli náhodou nepochytil něco, v čem je zmatek.

Celnice si mezitím zavolala kolegu. -"Podívej, tihle ti dva vezou nějaký lodní motor do Bulharska, ale možná ho prodají ve Slovinsku nebo Maďarsku!" Celník sebou překvapeně škubnul, podíval se nejdřív na motor a pak na nás a bylo na něm vidět, že jsme jeho směně způsobili problém.

Tak v tomhle to je! Nejenže celnice zaměnila Slovensko za Slovinsko, ale celou dobu si myslela, že se dívá do KUFRU auta a že tohle je motor, který pohání auto, ji ani ve snu nenapadlo!! A jak jsme pozorovali výraz celníka, byl na tom stejně !!

Nedalo nám to a začali jsme se smát. - "Ale to není lodní motor, to je motor tohohle auta!" a otevřeli jsme kufr vepředu.

Celník rychle oběhl auto, po tváři mu přeběhl výraz překvapení, který však rychle zakryl a nahradil mírně káravým výrazem a pak prohlásil něco v turečtině směrem ke své kolegyni. Sice jsme nerozuměli ani slovo, ale podle tónu a výrazů tváří to mohlo být něco jako: "Ty jsi ale, vždyť to je motor toho auta, copak to nepoznáš?" No, a přitom na to předtím koukal stejně vyvaleně jako ona, a teď se snažil spravit si svou mužkou reputaci, jak jen to šlo :-))

Pak už bylo vše otázkou pár vteřin - dostali jsme razítko, otevřeli nám bránu a vjeli jsme do Turecka. Minuli jsme dvě malé vesničky, v jedné z nich jsme vzali plyn a motor se hned začal chovat kultivovaněji. Pak jsme vjeli do prvního pohraničního města a přestože jsme byli ještě hluboko v asijské části Turecka - tak jsme byli v Evropě.

Nevím, jak vám to zní, zvláště pokud jste v Turecku nikdy nebyli. My jsme také měli o Turecku hodně divoké představy, ale minimálně západní půlka Turecka, kterou jsme viděli, vypadá jako Evropa. A pokud do Turecka vjedete navíc z arabských zemí, tak si připadáte úplně jako doma.



A zase jsme měli hlad. A tak jsme zastavili na kraji onoho městěčka u jedné restaurace a poručili si místní speciality. Přesněji řečeno, nejdřív majitel hospody poslal jednoho z malých kluků pro mladého studenta, který se učil anglicky. S jeho pomocí (jeho angličtina byla lámanější než ruce nešikovného cyklisty) jsme si objednali něco (dodnes nevíme co).

Jediné, co víme, že to byly speciality místního kraje. To by souhlasilo, minimálně předkrm byl takový blivajz, že bychom si ho už dávno zapamatovali. Na talíři to vypadalo jako malá albínská chcíplá chobotnice naložená několik týdnů v nějakém změkčovači. Ale to nebylo nic proti chuti. Když jsem to vzal do pusy, připadal jsem si, jako kdybych si nabral z kbelíku psích soplů, které někdo smísil s vyplivanou mátovou zubní pastou. Všem čtenářům se omlouvám za naturalistický popis, nicméně to bylo fakt nechutné. A protože se na mne všichni s očekávání dívali (takové ty pohledy, jaké vrhají hospodyňky, když upečou buchtu a čekají, jak ji po prvním soustu pochválíte), vykouzlil jsem na svém obličeji výraz nekonečné blaženosti, šťastně jsem zahekal a rychle jsem polknul i zbytek, protože tu komedii bych dlouho hrát nevydržel. Nicméně to muselo být opravdu přesvědčivé, protože i Igor, který mne má prokouknutého, mi uvěřil, že je to pochoutka. A tak se taky zakousnul...

Protože jsem seděl proti němu, tak jsem mohl dobře studovat výraz jeho tváře. Půl vteřiny poté, co se do toho humusu zakousnul byly vidět tyto pocity: překvapení, zaražení, znechucení, fuj, přemáhámí a výčitka (to poslední bylo směřováno mně, bylo to něco ve smyslu: jak jsi mi to mohl udělat?) Ale Igor je člověk statečný, a tak do sebe tu rosolnatou mátovou nestvůru natlačil a ani se u toho moc netvářil, že se mu chce dávit :-)

Rychle jsme to zapili vodou a čajem a dali si hlavní chod - mleté maso naplácané na rožeň a grilované v krbu. Chutnalo docela dobře akorát pálilo jako čert. Naštěstí k němu bylo dost chleba (bílá veka), tak se to dalo přežít. Poděkovali jsme našemu tlumočníkovi, zaplatili, ve vedlejším obchodu jsme nakoupili chleba a vody a jeli jsme dál.

Projeli jsme asi ještě 4 měesta, než jsme se dostali k dálnici. S každým ujetým kilometrem jsme se utvrzovali v názoru, který jsem zde již zmínil - to, co známe z Turecka, je daleko blíže Evropě, než arabským (a zřejmě i jiným islámským) zemím. Cesty, dopravní značení, architektura, písmo, oblečení, prostě vše tam vypadá tak, jak je nám důvěrně známe z domova. Ale to už se opakuji...

Na prvním dálničním odpočívadle jsme si dali šlofíka. Měli jsme toho za sebou dost, za jediný den jsme přejeli Jordánsko, Sýrii a 200 km po Turecku...

Druhý den jsem se vzbudil a škrundalo mi v břiše. Ale ani ne tak hlady, jako že se mi bouřily střeva. Nebylo to nic hrozného, jen mě pálila žáha a ve střeveh se mi honily plyny jako vzteklé. Ale špatně mi nebylo. Igor byl v pohodě úplně. Tak jsme se nasnídali - chleba s paštikou nám moc nejel a šup zase na cestu. Tentokrát jsme po dálnici nechtěli jet podél pobřeží směrem na Antalii, nýbrž úhlopříčně směrem na Ankaru. Trasa mezi Mersinem a Ankarou nevede po dálnici, protože sem tam prochází silně hornatým úsekem a dálnice je pouze v plánu. Nicméně, hory nebo jezera, která po cestě můžete vidět, jsou pastvou pro oči. Tedy - jezera jsou jezera, na tom není celkem nic nového, ale hory tureckého středohoří jsou vážně něco. Představte si orientální obchod s kořením (třeba takový, jaký jsme viděli v Damašku). Představte si hromádky koření oranžové, okrové, hnědé, černé a kdovíjaké barvy. A teď si představte, že to nejsou hromádky, ale že jsou to hromady, neřkuli hory. A představte si je všechny najednou. Tak - máte to. Takhle vypadá scenérie, kterou můžete vidět, když se zespodu blížíte k Ankaře, nebo když ji zespodu míjíte a směřujete k Istanbulu. Jediná věc, které lituji je ta, že jsme si tento úkaz nevyfotili. Nu což, příště...

Protože jsem měl řidičskou slinu, odřídil jsem celý úsek od Mersinu a projel jsem celý úsek přes Aksaray až k Ankaře. Po cestě jsme se stavili v jednom motorestu, kde nás nejen výborně (mňam) pohostili slaným tureckým jogurtem, marinovaným kuřetem v česneku, čajem, vodou a kdoví čím ještě, ale ještě nám ještě zdarma umyli auto (jinak by bylo celých 12.000 km nemyté, což u mně není až tak neobvyklý jev :-)

Za Ankarou jsem cítil, že škrundání v břiše nabralo na intenzitě a i žáha mě pálila víc než dost. A tak jsem váhal - mám to přeprat vlastníma silama, nebo si vypomůžu? Opatrnost nakonec zvítězila a pořádně jsem si několikrát přihnul poctivé domácí slivovice. S každým lokem jsem cítil, jak alkohol nemilosrdně vraždí vše živé v mých útrobách. To už řídil Igor, který ale ujel asi jen necelou stovku kilometrů a na jednom odpočívadle to zabalil. Protože i já jsem toho měl za celý den dost, rozhodli jsme se, že přes noc nepojedeme a půjdeme spát.



Spalo se mi nádherně. Vzbudil jsem se úplně odpočatý a čerstvý. Pak se kouknu na sedaldo vedle sebe a vidím Igora, který má totálně zelenou barvu, ztrhané rysy a kruhy pod očima. Chvíli tak na něj překvapeně zírám a Igor zaskučí: "Já tady celou noc trpím a s tebou to ani nehne, ty hajzle!!" Kdyby mi ho nebylo líto, tak bych se rozesmál, byl na něj opravdu útrpný pohled.

Pak se rozpovídal, že celou noc chodí v 10minutových intervalech na místní záchod, který kvůli silnému průjmovému rozptylu dokázal během chvíle totálně zamarasit. A pokaždé po těch 10 minutách, kdy tam šel znovu, byl ten záchod čistý. Kdyby prý neměl dost práce sám se sebou, bylo by mu prý líto majitele zdejšího plácku. "Ten si musí o Češích myslet, že jsme děsná prasata," dumal jsem v duchu, když tu Igor zase vyběhl z auta, aby místnímu živnostníkovi zpříjemnil jeho práci v Augiášově chlévě.

Po pár minutách byl Igor zpátky. Je fakt, že vypadal strašně. Vzpomněl jsem si na vtip o chlapovi, který chtěl zažít porodní bolesti-tak mu dali klistýr a zašili zadnici. Igor měl ve tváři podobný výraz, a ten chlápek s hadicí, který s pravidelností zahradního rozprašovače uklízel po Igorovi svinčík, možná o nějakém sešití i uvažoval :-))

Protože jsem na našich cestách zažil dva případy, kdy mi bylo z něčeho taky dost zle, docela jsem s Igorem soucítil, a snažil jsem se mu jeho trápení co nejvíce usnadnit. Vytáhl jsem tedy z lékárničky Endiaron a živočišné uhlí a uvažoval jsem, co by předtím mohl sníst. Chleba jsme bohužel neměli, na parkovišti byl jen malý motorest a žádná prodejna. Možná by pomohla suchá vařená rýže, ale my neměli funkční vařič...

Tak jsem vešel do motorestu, kde jsem se snažil koupit kus veky. Tu mi nechtěli dát - jednak uměli anglicky tak tři slova (o němčině nemluvě) a jednak, jak jsem z gestikulace vyrozuměl, měli chleba jen polévce. Co zbývalo? Tak jsem si objednal polévku. Byla docela mastná a chleba by se k ní hodil, jenže jsem měl venku nemocného kamaráda. A tak jsem se zamastil, jak se dalo a dal jsem si ještě jednu porci, abych příděl chleba zvětšil. Igor chleba s nevalným nadšením sežvýkal, nadopoval se Endiaronem a byl čas vyrazit.

Istanbul byl necelých 200 km před námi. Původně jsme chtěli prohlídce města věnovat celý den (zvláště spadeno jsme měli na muzeum starodávných zbraní), ale to padlo. Igor sám byl jako časovaná bomba... A tak jsme se rozhodli, že se jen projdeme po hlavním bulváru v Laleli (historické centrum bývalé Konstantinopole, kde se nachází Hagia Sofia, Modrá mešita a palác Topkapi) a nakoupíme pár drobností. A tak jsme i udělali.



Přejeli jste visutý most přes Bospor, který spojuje Asii a Evropu (Istanbul je jediné město, které se rozkládá na dvou kontinentech) a jako staří mazáci jsme prokličkovali přímo do centra nejcentrovatějšího. Na to, že Istanbul je dvanáctimiliónové megaměsto, tak jsme zvládli cestu bez jediného špatného odbočení. Inu, už jsme byli staří kozáci :-) Po zkušenostech z předešlého roku, kdy nám odtáhli z ulice auto, aniž by stálo v jakémkoliv zákazu, jsme raději zaparkovali na placeném parkovišti u Grand bazaru.

Centrum Istanbulu bylo stejné jako dřív. Orientální, ale zaměřené na turisty. Všude spousta lákadel, od pestrých koberců, fezů a oblečení, přes zlaté příbory, skleněné soupravy, pouličních prodejců všeho, co si dokážete představit (včetně lidí pronajímacích na jedno zvážení osobní váhu - za pouhý půlmilión lir), až po řady lákavých restaurací, ze kterých se linuly přepestré vůně. To poslední Igorovi moc nesvědčilo...byl zelenější než rybníček Brčálník a vypadal, že se co nevidět s někým rozdělí o jídlo :-)

Nicméně, Igor je silná nátura svůj boj s vlastním tělem přežil statečně. Poté, co jsme nakoupili CD s tureckou hudbou, a jídlo, jsme si dali čaj a pivo v malé restauraci u Modré mešity. Vyplázli jsme za to tolik, co v běžném tureckém městečku dáte za dva vydatné obědy. Inu Istanbul...je hlavně zlatá klec pro turisty.

Chvíli jsme zevlovali ještě po uličkách u mořského pobřeží, když tu jsme našli malý zastrčený čajový obchůdek. Neodolali jsme a vešli dovnitř. Výsledkem našeho pobytu byly hromady čaje i s čajovou soupravou, které jsme si koupili. Místní prodavač byl docela překvapen naší znalostí tureckých čajů a tak se ptal, odkudpak že je všechny známe. Řekli jsme mu, že jak z Turecka, tak hlavně z čajoven v České republice. Na to se zamyslel a pronesl: "...always the cheapest tea to the Czech republic..." (do ČR vždy jen ten nejlevnější čaj). No vida, jak nás ti naši čajmeni okrádají!!! Ale nám stejně nic jiného nezbývá, a nakonec - i ten nejlevnější turecký čaj chutná lépe než Tesco lesní směs :-)

Vrátili jsme se zpět za Modrou mešitu, kde jsme v místním parčíku posvačili chléb a vychutnávali stín stromů pod touto impozatní stavbou. A pak jsme se s Istanbulem museli rozloučit. Vyzvedli jsme si auto a vyjeli jsme ven z města. Tedy...chtěli jsme vyjet, jenže tentokrát jsme se ukázkově zamotali. Zabloudili jsme a dostali jsme se do jihozápadní části města, odkud ne a ne se vymotat. Dobrou hodinu jsme se snažili vyjet pryč, ale všechny cesty nás zatvrzele vracely zpět. Nakonec jsme se z toho bludného kruhu dostali, ale ověřili jsme si, že to s naším "kozáctvím" není tak stoprocentní :-)

Už bylo načase se vymotat - Igor už musel... A já zase musel řídit - při jakékoliv manipulaci s Tatrou, je vykonat poměrně velký tlak...a to by v případě mého spolujezdce mohlo mít neblahé následky na atmosféru v autě. A nemyslete si, že se Igorovi vysmívám, když neustále píši o jeho potížích - jak už jsem řekl, 2x jsem na cestě něco podobného zažil a vím, co to znamená, být mimo provoz...



Najeli jsme na dálnici a dosvištěli po ní až k městečku Kirklareli, kde se sjíží k bulharským hranicím. Zde jsme se napojili na cestu, po které jsme před necelými třemi týdny přijeli z Bulharska, abychom odbočili na Edirne. Kruh se tedy uzavřel. Alespoň tedy naše smyčka po orientálních státech. Protože do Bulharska to byla necelá hodinka...

Před hranicemi jsme ještě natankovali plyn a na druhou stranu jsme projeli ani ne za 5 minut. Pro tento rok sbohem, Oriente...


Bulharsko

Na bulharské straně jako vždy projíždíme špinavou kádí, platíme asi 11 dolarů za cesty a desinfekci. Naštěstí se bulharští celníci nepozastavují nad naší zásobou čaje - limit na hranicích je jen 100g, což nám naštěstí prochází... Při pasové kontrole jeden z celníků nadšeně zahýká: "Jů, tohle razítko jsem dával před rokem já, vždycky ho dávám na tohle místo!" a přátelsky nás propouští.

Jsme poučeni z minulého roku a nechceme absolvovat zdánlivě kratší cestu přes hory a chceme se dostat k pobřeží. Jenže stejně se nám to nedaří. V městečku Malko-Tarnovo, kde by se cesta měla větvit jen zabloudíme a spíš se stáváme terčem zájmu místních obyvatel. Ti spíš vypadají jako bývalí kočovníci z Indie a tak se rychle dekujeme a nakonec vybíráme cestu přes hory. Nakonec to není až tak zlé - pohraniční dřevařská oblast má rozhodně své kouzlo...

Po nějaké době jsme přijali na pobřeží, sem tam tankujeme plyn, v Burgasu stavíme na své oblíbené pumpě OMV, kde si dáváme Colu a čokoládu (to už je na té pumpě takový zvyk). Dokonce ani Igor neodolal...

Začínám být dost utahaný, přece jen mám za sebou dva dny jízdy, kdy jsem urazil přes 2000 km, ale říkám si, že ještě kousek dám. Chci dojet co nejblíže k hranicím s Rumunskem. A tak jedu, jedu a jedu...ani nevím, jak se mi v sobě podařilo vyždímat tolik sil, ale kolem čtvrté hodiny ranní jsem dojel k rumunským hranicím. Bulhaři nás odbavili rychle, ale měli zavřenou směnárnu. A tak nám zbylo 10 bulharských lev, které jsou jinde nesměnitelné.


Rumunsko

První problémy - místní noční směně velí mladičký snaživý úředníček toužící po povýšení. Když vidí naše zjevy a arabská razítka v pase, zrodí se v jeho ďábelsky chytrém mozku pronikavá myšlenka - určitě musíme být pašeráci. A tak musíme vynosit všechny věci z auta, najet na rampu, otevřít lékárničku, vyndat zadní sedadlo, atd. Štoural se svými pomocníky docela dlouho, proklepával dutiny, a byl vůbec všeobecně důsledný. Za jiných okolností by mě celá ta maškaráda i bavila, ale byl jsem děsně unavený a chtělo se mi spát. Za námi se vytvořila docela slušná fronta, protože ten opeckovaný mladík nahnal všechny celníky na naše auto. Když už za námi stály tři autobusy a slušná řada osobáků, zjevil se naštěstí jeho nadřízený, který ho pěkně seřval. Nakonec nás musel, ač nerad, propustit, ale bylo na něm vidět, že kdyby mu bylo dopřáno více času, určitě by TO našel. Utkvělá představa je holt hrozná věc...

Naházeli jsme věci do auta a jeli těch pár metrů na naši oblíbenou pláž ve Vama Veche, abychom urvali aspoň těch pár hodin spánku, než vyjde slunce (hlavně já, Igor skoro celé Bulharsko prospal). Jenže ani ne za dvě hodiny nás vzbudili vojáci, kteří měli jako na potvoru cvičení...



Když už jsme nemohli spát, byl čas na pořádný odpočinek. Já se musel zregenerovat ze svého zatím nejdelšího zátahu - vždyť jsem s pár přestávkami řídil de facto od Středozemního moře (na úrovni Kypru) až do Rumunska. A to není málo. Igor byl pro změnu unaven po boji se zákeřnými bacily, které nestihl včas bacit kladívkem (je abstinent a nedal si slivovici, která mne zachránila, aspoň vidíte, jak je abstinence nezdravá). A tak jsme se rozhodli celý den prolenošit. A v tom jsme profesionálové. Oba dva.

Co se k tomu dá říct - plavání v moři, posedávání v rákosových barech, pití piva a coly, pojídání smažených dobrot, salátů, hraní karet, sem tam nějaký nanuk....prostě POHODA.



Jenže nic netrvá věčně. A tak jsme večer vyrazili, abychom ukrojili na cestě domů zase nějaký ten kilometr. Igor už byl v pohodě, a teď bylo na něm, aby se zhostil své řidičské části. A opravdu se snažil: projel celé pobřeží, dojel k Bukurešti a tam zabloudil. Přesněji řečeno - tam jsme zabloudili, protože je to prostě Bukurešť. Chytli jsme se do stejné ofsajdové pasti jako vždycky - jeli jsme podle ukazatelů až do té doby, než zmizely. A pak jsme jezdili nazdařbůh do té doby, než nás nějaká ulice vyplivla na okruh.

Jóóóó, okruh...o tom jsem vám vykládal už na cestě tam. Takže to můžeme přeskočit, nic se totiž nezměnilo. Fuj.

Když jsme se vynořili na západní části Bukurešti, napojili jsme se u Carrefouru na dálnici a já šel na kutě. Během spánku jsem vnímal, že Igor jede docela dlouho. A skutečně, když mě probudilo to, že jsme zastavili, byli jsme kousek před Sibiu, na našem oblíbeném "íránském" parkovišti a bylo 5 ráno. Igor projel přes noc víc než půl Rumunska.

Po tom, co jsme si schrupli, jsem vzal veslo já. Čekal mne nepříjemný úsek rumunských "radarových" vesnic. To jsou vesnice, které mají počáteční ceduli, pak 3 kilometry nic, pak tři baráky, zatáčku, kilometr nic, dva baráky, tři kilometry nic a koncovou ceduli. No a ve vhodných místech je postavený policajt s radarem a vybírá "rychlý prachy." No, a protože jsem nechtěl platit, jel jsem jako hlemýžď. A takových vesnic je tam jako naseto...



A tak jsme se plazili k hrnanicím celý den. Až večer, kdy jsem měl už řízení plné zuby jsme dojeli k hranicím. Tam byla nepříjemně dlouhá fronta. A jako vždycky - plná pouličních prodejců a myčů aut. A všichni neodbytní jako mouchy. Jeden nabízí dřevěné šachy, druhý vyřezávané židle, třetí parfémy, čtvrtý dřevěné amfory a všichni u toho ještě žebrají. Do toho se motá houf mladých myčů oken - nabídnou se, že vám umyjí auto, a když je odmítnete, stejně vám začnou šmudlat přední sklo a pak požadují (nestydové) aspoň 2 eura.

Naštěstí mám na toto již vycvičenou mimiku, gestikulaci a artikulaci a tak se mi podařilo za pomoci psychopatického šklebení, řvaní a mávání pěstmi odradit všechny tyto drobné zlodějíčky. Akorát, že jsem to musel dělat co dvě minuty.

Fronta se sice pomalu, ale jistě hýbala a řidiči se disciplinovaně drželi v řadě. Až na jednoho. Maďar v luxusním stříbrném off-roadu využil neznalosti belgického řidiče před námi a sprostě se před něj namáčknul, div že ho neshodil s cesty. Většinou se do takových záležitostí nepletu, protože člověk má být na hranicích pohotový, ale civilizovaný Belgičan přece jen není zvyklý na takovéto "ruské" manýry. Alespoň tento ne - bylo vidět, že celá rodina, kterou měl v autě, byla dost šokovaná. Aby ne, ten přiblblý hajzl je málem přizabil. A tak byl čas, trochu mu jeho drobné vítězství znepříjemnit....

Vzal jsem si lahvičku s brzdovou kapalinou a nejšpinavější hadr od oleje, který jsem našel. Pomalou chůzí místních zlodějíčků jsem přišel k jejich autu, a naznačil jsem, že jim chci umýt sklo. Maďar na mne něco ve své nesrozumitelné řeči zahalekal (asi to, že nechce), ale spletl se. Já totiž nebyl myč oken... Vylil jsem mu pikslu na okno a rozšmudlal mu ji hadrem přes celé sklo. Výsledek byl nad moje očekávání...Přes okno nebylo vidět ani ťuk. Špína z hadru pustila víc než po arielu a krásně se rozetřela po skle. Mohl jsem být se svým dílem spokojen. A protože se mi zdálo, že komedii ještě nebylo učiněno zadost, přišel jsem k okénku řidiče a ukázal vztyčené dva prsty, naznačujíce číslici: "Dvě eura," dodal jsem s výsměšným výrazem.

Oba řízci, kteří seděli v autě, seděli jako zkoprnělí. Pak vyskočili z auta a začali nadávat ve své nesrozumitelštině. Ani nevím, proč se mi nepokusili jednu střelit, protože to, co jsem jim provedl, už na rvačku bylo. Pochopili ale, že sympatie fronty jsou zcela na mé straně a také jsme s Igorákem po třech týdnech na cestě vypadali docela drsně. A tak se omezili jen na nadávky a nakonec si museli objednat místní myče, kteří si ovšem s jejich zapraseným sklem hráli pěkně dlouho. Nakonec je to stálo víc než 2 eura :-)) No, a já jsem si za tu komedii vysloužil od Belgičanů a ostatních lidí ve frontě zasloužený potlesk :-)

Sedli jsme do auta a pustili si naši oblíbenou tureckou zpěvačku Ceylan. Ta se místním prodavačům a myčum natolik zalíbila, že vytvořili kordón kolem auta a začali tančit :-) To jsme nečekali, hudba je to sice pěkná, ale že to bude mít až takový efekt...

Po nějaké době se naši tanečníci rozprchli, přece jen museli dělat byznys. A tak jsme se šinuli ve frontě, já si klidně pochrupkával za volantem, když tu slyším Igora, jak křičí: "Ať to neplatí!" Otevřu oči a vidím, jak Igor běží k belgickému autu před námi, vytrhává nějaké ženštině v reflexní vestě hrst bankovek a vrací je zpět Belgičanům. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, o co jde. A pak mi svitlo - vždyť je to ta samé baba, která se od nás minulý rok pokusila vybrat 20.000 lei za nějakou daň. A protože jsme tehdy neměli v rumunských penězích nic, rychle nad tím mávla a pustila nás. A tehdy jsme se přece shodli, že to byla jen nějaká uklízečka (reflexní cestářská vesta), která si chtěla přivydělat. A jak vidno, zalíbilo se jí to natolik, že v tom kšeftu pokračuje...

Zašel jsem k Belgičanům a vysvětlil jim, že ta ženská je jen podvodnice, že na těchto hranicích se žádné poplatky neplatí. Jenže Belgičan mi ukázal stvrzenku, kterou mu dala. Čuměl jsem na ni pěkně vyjeveně. A stejně tak Igor...

Musela si našeho zaváhání všimnout, protože začala pěkně drze drmolit. Musím přiznat, že mně obalamutila, a začal jsem věřit, že jde skutečně o nějký sice zlodějský, ale legální poplatek (jak už v takových státech bývá zvykem). Skoro bych i z toho sporu vycouval, ale Igor měl správný čich: "Podívej se na to, vidíš někde kulaté razítko? Pche, takových papírků si na kopírce natisknu, kolik budu chtít." Hmmm....takhle jsem nad tím neuvažoval. Igor má pravdu - bez kulatého razítka není státem posvěceného nic - zvláště v těchto zemích. A tak jsme přešli do protiútoku a začali se hádat, že nic není třeba. Štěkali jsme po sobě několik minut a Belgičané jen bezradně přihlíželi. Baba se nakonec otočila jako na obrtlíku, výhružně na nás zamávala a zmizela...

Jestli si myslíte, že je to všechno, tak není. Za minutu byla zpátky a vedla s sebou uniformovaného policajta. Tak teď jsem si myslel, že jsme opravdu přestřelili. Baba začala pořvávat, že musíme zaplatit "taxa locala" (což opravdu znělo jako legální zlodějina) a podruhé jsem hodil flintu do žita. Ne tak Igor: "Tohle, že je policajt nebo pohraničník? A kde má výložky? To je maximálně nějaký voják, a rozhodně ne v úplné uniformě."

Čuměl jsem. Igor je fakt dobrej. Když jsem si chlápka prohlížel, opravdu to bylo tak, jak Igor říkal. Sice měl na sobě neurčité hnědošedé konfekční erární oblečení, ale pohraničníkem ve službě nebyl ani náhodou. Však taky vůbec nebyl agresivní, babě sice přizvukoval, ale k placení nás vlastně nenutil. Musel jsem uznat, že Igorákovi to vážně pálí. Inu, je na něm vidět, že mnohem drsnější polsko-běloruské hranice překračoval o dost častěji než já a vypracoval si smysl pro detail...

Na babu jsme vyplázli jazyk a ta pochopila, že prohrála. Ale bylo to jen o fous, podle mého většina lidí ze západu zaplatila, protože ta komedie byla fakt věrohodná - natisknuté stvrzenky, uniformovaný polda... Já sám jim na to skočil, a to jsem si ji pamatoval od minule.

Když jsme se přiblížili k vjezdu ho hraničního prostoru, uviděl jsem skupinku veksláků a uvědomil jsem si, že nastal čas zbavit se rumunských peněz. Při směně se mě pokusil okrást asi o 300 forintů, ale tak dlouho jsem se s nimi, hádal, až mi je nakonec znechuceně dodali. "Nenecháš ani člověka vydělat," říkal jeden z těch pořízků. "To víš, byznys je byznys," usmál jsem se na něj a vrátil se do auta.

Dál už jsme jen čekali, dokud se na nás nedostala řada. Dali nám výstupní razítka, ani nás nekontrolovali a jeli jsme na maďarskou stranu.


Maďarsko a zbytek cesty

Taky tady nám jen zkotrolovali pasy, a podávali nám je z budky, že můžeme jet. Jenže - kde se vzal, tu se vzal, objevil se kulturista v maskáčích, pasy sebral dřív, než jsme si je stihli vzít a ukázal nám, že máme jet na rampu. a tam jsme absolvovali podobnou prohlídku, kterou jsme si prošli již na bulharsko-rumunských hranicích. Jenže důkladnější. Podstatně.

Co mohlo být rozebráno, bylo rozebráno. Co mohlo být otevřeno, bylo otevřeno. Co mohlo být proklepáno, bylo proklepáno. Co mohlo být....prosvíceno, prohmatáno, vytaháno....prostě bylo provedeno. Vrcholem všeho bylo to, když neústupně trvali na tom, že mám ochutnat z lékárničky jeden typ prášku, jesli to není droga. Sice jsem se s nimi hádal, že na to nemají právo, ale nešlo mi o to až tak, protože to byl jen prášek pro udržení bdělosti zvaný Caffit. Nakonec jsem si tedy dvě tablety dal. Celníky to uspokojilo a když jsem nejevil známky opiového opojení, milostivě nás pustili. Naložili jsme auto a vypadli jsme z hranic.

Hned o kus dál jsme zastavili a dali si večeři - byla už tma a na hranicích jsme byli přes 4 hodiny. Chtěl jsem Igorovi předat řízení, ale prášky začaly působit - najednou jsem byl čerstvý jako rybička. A tak jsem (aby se mi to nepletlo) projel ještě celé Maďarsko.

O další nepříjemnosti, kterou nám tato námi neoblíbená země způsobila se ještě zmíním. Nechtělo se nám totiž jet po roztřískané cestě č.5, která vede do Budapešti, ale chtěli jsme vyzkoušet místní dálnici M5, která by přece jen mohla být pohodlnější a bezpečnější. Vjeli jsme tedy na dálnici a zaplatili jsme docela zanedbatelný obnos 200 forintů. To se nám zdálo, že je rozumná cena za stokilometrový úsek. Nicméně, kousek před Budapeští byla ještě jedna mýtnice. Tam už chtěli dalších 2500 forintů. Hnusní, odporní zloději. Takto nás cesta po dálnici vyšla po přepočtu asi na 5 kč na kilometr. Což je nestydatost, a rozhodně to nedává dobrou vizitku státu, který se tváří jako středoevropský. Na Ukrajině nebo v Sýrii bych to ještě chápal, ale po tomto se si o Maďarech myslel své. (asi po roce jsem se dozvěděl, že tato dálnice je soukromá, a že je to špatný kontrakt některé z předchozích maďarských vlád, a prý je to v řešení. Mno, uvidíme...)

Jak jsem již řekl, projel jsem přes noc celé Maďarsko. Na Slovensku jsme přespali, v Nitře jsme navštívili Igorovy kamarády a pak jsme svištěli domů. Tam jsme dorazili přesně o půlnoci, kdy nám končila dovolená.


Epilog

Igor se vyložil jako první, já pak dojel do svého bytu. Když jsem zaparkoval, spočítal jsem si ujeté kilometry: bylo jich nachlup 11.800, tj bez dvou stovek dvanáct tisíc. To vše za 23 dní. Cesta zpátky nám trvala 4 dny a byla dlouhá 5.000 km. A to jsme se ještě půl dne váleli v Rumunsku.

Autu trvalo přes měsíc, než vyčichlo...

Autor : Martin Lisy


Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2018