cestujeme.tudy.cz

Cesta do neznáma

Ukrajina 95

Jak jsem se k cestování vlastně dostal

Asi jako slepý k houslím. Původně jsem totiž měl jet do Finska. Igorův otec totiž vlastnil cestovní kancelář a chtěl rozšířit její záběr i na zemi tisíců jezer. Ale vzhledem k tomu, že uměl z cizích jazyků jen ruštinu, nabídl mi, ať jedu s ním. Uměl jsem docela slušně anglicky a německy a tak jsem mu mohl sloužit jako tlumočník. Igor by jel samozřejmě taky. Já jsem nadšeně souhlasil - dostat se do Finska a ještě k tomu zadarmo! A tak jsem se těšil jako malý kluk. Tři dny před odjezdem za mnou přišel Igor: "Co bys říkal tomu, kdyby se místo do Finska jelo na Ukrajinu?"

Vykulil jsem na něj oči. Mám sice rád překvapení, ale tohle mě dostalo. Přece jen - mezi civilizovaným "západním" Finskem a divokou, špinavou a brutální "východní" Ukrajinou jsem viděl podstatný rozdíl. A hlavně - bylo to v letech, kdy se u nás o Ukrajině mluvilo jako o ráji mafie a banditů. A tak se mi do toho moc nechtělo. Jenže na druhou stranu... Igor už tam minimálně 2x byl a zatím se pokaždé vrátil (a živý). A tak jsem tam zíral, jak jsem slyšel sám sebe, kterak říkám: "Jo, proč ne?" A tak to vlastně všechno začalo...

Rodiče nebyli ze změny itineráře moc nadšeni - moji rodiče, pochopitelně. Igorovi rodiče to přece naplánovali, a navíc - jsou to docela inertní povahy. Kdyby je někdo ve spánku přenesl na Kamčatku, maximálně by ráno jen trochu brblali..

Nakonec však, k mému údivu souhlasili. A tak už jsem jen (se smíšenými pocity) čekal na den D. Když nastal, poznal jsem, že akce řízené Igorovým otcem se od plánu liší jako vejce vejci...

Místo jednoho auta jely dvě. Místo mne, Igora a jeho táty jel ještě jeho strýc a Ukrajinec Serjoža. Až do Kyjeva jsme měli jet všichni společně, pak jsme se měli rozdělit. Ale nejen Igorův táta dokáže plány měnit z minuty na minutu.

Nedojeli jsme ani k Frýdku-Místku (asi 20 km od Ostravy), když nám chcíplo auto. Jakékoliv pokusy ho oživit, byly neúspěšné. Všichni tři "dospělí" chlapi se nahrnuli k otevřené kapotě a začali se se zkušenými výrazy ve tváři vyjadřovat k příčině poruchy. Nakonec se shodli v tom, že odešla akcepumpa. Nasedli do Favorita (to bylo to druhé auto, které s námi jelo) a odvačili do nedalekého Frýdku koupit díl. Když se vrátili, pochopitelně nefungoval. Tedy - fungoval, ale nebylo to tím. S akčností sobě vlastní si Igorův táta naházel všechny své věci do Favorita, zamumlal, že máme auto spravit, dal Igorovi instrukce, co všechno máme vyřídit na Ukrajině a zmizel. Přesněji řečeno, zmizeli všichni tři a my byli zanecháni na čtyřproudové silnici s nepojízdou Samarou a den se již smrákal...


Co teď?

Oba jsme měli řidičáky necelý rok. a oba jsme strašně chtěli řídit a jet kamkoliv, za jakoukoliv cenu. A tak jsme museli jednat. Igorův strýc, který nám i s ostatními ujel, bydlel asi 50 km od místa, kde jsme se nacházeli. A měl prý v garáži ještě jedno auto. A tak jsme se stopem dopravili do nejbližšího města, odkud jsme jeli autobusem do cílového města, kde jsme museli hezkých pár kilometrů šlapat k místu určení. Tam jsme si půjčili starého otřískaného žigulíka a s ním jsme v hustém dešti odtáhli Samaru zpět do Ostravy. Na to, že to bylo naše první tahání na laně, vedli jsme si výtečně.

Igorova matka byla trochu překvapená, že se jí domů pár hodin po odjezdu vrátila necelá polovina týmu. Já šel pochopitelně spát k Igorovi - kdyby se naši už v počátku několikatisícikilometrové cesty dozvěděli, že auto vypovědělo po 15 kilometrech službu, asi by šli do mrákot. A já bych nešel (nejel) nikam. Držel jsem se radši osvědčeného přísloví "mlčeti zlato."

Nakonec měla tato lapálie jedinečný dopad - mohli jsme totiž jet jen my dva a nikdo nám nemohl kecat do řízení ani nás jiným způsobem komandovat. Když pominu těch pár "vandrů" po místních horách, měl nás čekat první svobodný výlet do neznáma. To neznámo platilo především pro mne, ale i Igor byl na Ukrajině naposledy asi před čtyřmi lety a to s rodiči.

Zbývalo tedy jediné - opravit auto. Škoda jen, že jsme na to neměli peníze. Přesněji řečeno, české peníze. Měli jsme hromadu dolarů a nějaké slovenské koruny. To jsme pochopitelně automechanikům neřekli a hned další cesta vedla do směnárny. Pak už jsme jen čekali. Chlapíci v servisu byli ale šikovní a po pár hodinách nám naúčtovali 800 Kč za něco, co spíš znělo jako menu ze sado-maso salónu: "palec a řemen za osm set."

Ať už to bylo cokoliv, auto jelo. A tak jsme si do něj znovu naložili věci, vrátili půjčeného žigula a hurá do divočiny. Opravy a pojížďky nám zabraly celý den. Nacpali jsme se řízky, Igor si sednul za volant a jeli jsme.



Slovensko

V té době jsem se považoval za zkušenějšího řidiče, protože jsem vlastnil otřískaný vůz Škoda 100 (otřískaný z valné části mnou :-) S tím jsem do té doby brázdil ostravské ulice, parkoviště a přilehlé předměty :-)

A díky tomu, že jsem za volantem seděl skoro denně, měl jsem přece jen větší praxi. Nicméně Igor mi tehdy vyrazil dech. Chytil se volantu a jel a jel a jel...Překonal-na naše tehdejší poměry-neuvěřitelnou vzdálenost-z Ostravy přes celé Slovensko až na Ukrajinu. Prostě jel a jel...a jel. A já seděl vedle něho a koukal z okna byl jsem nadšený z toho, jak kilometry mizí... Venku se začalo stmívat o do toho se ukazovaly štíty Vysokých Tater. Koukal jsem, jak jsme jim minutu co minutu blíž...a za nějakou dobu zase minutu co minutu dál..a u toho jsem si říkal, jaká skvělá věc auto vlastně je.

Tehdy v našich zeměpisných šířkách neexistoval Redbull, který by vám dával křídla. Ale nám dávalo křídla auto. Jednoznačně...Ukrajovali jsme kilometry za kilometrem a já s nadšením uvažoval o tom, jak jsme svobodní. Bylo nám 20 a k tomu, abychom se dostali do míst, která vypadají jinak a kde se lidé chovají jinak a mluví jinak, nám stačila podívná krabice na 4 kolech a ¨pár peněz k tomu, abychom do ní nalili průzračnou tekutinu, s jejíž pomocí jsme schopni se přemístit zase o několik stovek kilometrů do neznáma...A věřte mi, že je to pocit, kterému se máloco vyrovná...

Ještě na Slovensku se setmělo. Igor svištěl co to šlo a já jsem vše pozoroval z pohodlí sklopeného sedadla. Musím podotknout, že mým tehdejším nárokům Samara plně vyhovovala, a spíš je několikanásobně překračovala. Oproti mojí "stovce" to byl učiněný luxus. Všiml jsem si zajímavého fenoménu slovenských cest. Místní cyklisté asi vyhlásili Ultimate-Survival-Cup, protože jejich oblíbeným způsobem přepravy bylo tmavé nesvítící kolo, na které nasedli v tom lepším případě v šedém plášti. A řeknu vám-vyhnout se takovému neosvětlenému Gandalfovi na byciklu vyžaduje nejen značnou dávku řidičských kvalit, ale hlavně štěstí. Někdy Igor strhnul volant až v posledním okamžiku, a místním cyklistou to ani nehlo. Možná by začal brblat, až kdyby mu auto způsobilo zhmožděniny sedmého stupně...

Po několika hodinách noční jízdy jsme se mezi cyklisty a horskými serpentýnami prokroutili až k hraničnímu přechodu. Slováci nás odbavili rychle a pustili nás za závoru, za níž na nás číhala...Ukrajina.



Ukrajina

Můj první přechod hranic do "východnějších divokých zemí" byl kupodivu snad ten nejbezproblémovější ze všech. Přišli k nám chlápci v zelených uniformách, na hlavách měli čepice větší než talíře ze sbírky míšeňského sběratele, chvíli něco huhlali azbukou (tj. = pro mně tehdy zatím nesrozumitelnou ruštino=ukrajinštinou), prdli nám razítko do pasu a pustili nás..dovnitř.

Tady je asi na místě zopakovat historické reálie. Opakuji, že se jednalo o rok 1995. Ne o rok 2000, nebo rok 2002, kdy již bylo několik "dobrodruhů" kteří se ubytovali v Užgorodu nebo Mukačevu, aby si přilehlé kopce projeli na kolech. Byl drsný, tmavý a špinavý rok 95, kdy se o Ukrajině mluvilo jen tehdy, kdy bylo třeba okomentovat nějaké přepadení, vraždu, popřípadě přestřelku místních mafiánských klanů, která končila několika zakrvácenými těly na ležícími na místních ulicích.

Tato fakta nezdůrazňuji proto, abych poukázal na to, jací jsme byli drsňáci. Právě naopak. Chci je připomenout proto, aby bylo zjevné, jak jsme měli v kalhotách. Zvláště já, který nikdy tímto směrem nevyrazil. Igor, který již několikrát s rodiči na Ukrajinu nebo do Ruska jel, vnímal realitu přece jen "reálněji." Ale ani jeho nenechávaly "Televizní noviny" zcela klidným. A tak jsme oba vjeli do neznáma s bušícím srdcem...


Užgorod...má první noc na Ukrajině

No, možná s až moc bušícím...přehlédli jsme totiž sjezd na "okružnou," což je pojem, který asi budu muset vysvětlit. Ruská města (promiňte mi hrubou vulgarizaci....pokud budu v souvislosti s Ukrajinou mluvit o "ruštině," "ruských městech" a čemkoliv jiném ruském, půjde většinou o ukrajinskou mutaci)...tedy ruská města totiž mají ve velké většině případů vybudovaný okruh kolem města, který se nazývá "okružná" nebo také "kalcovája." Díky nim se člověk vyhne vjíždění do (často) neprůjezdného a rozbitého centra. Je to moc šikovná věc, ale ne vždy je dobře značená, nebo není značení až tak pochopitelné.

Tak či tak, po pár metrech jízdy jsme se octli v nočním Užgorodu. Zlém, tmavém, studeném a nepřátelském. Alespoň tak působil na mně. Připadal jsem si jako v nějakém mexickém westernu, kde všichni obyvatelé pozavírali okenice, protože se nechtěli míchat do krvavého masakru, který měl nastat. Masakru, jehož jsme měli být obětí...alespoň tak působila těžká a dusná atmosféra nočního ukrajinského pohraničí na mně....Jak jsme tak míjeli stavení, jejichž omítka vypovídala němé svědectví o uplynulých desetiletích, jímal mne čím dál větší strach a beznaděj. Nakonec jsme zastavili za nějakou rádoby opuštěnou leteckou budkou, abychom se "zkonsolidovali" - tj. probrali pojmy a dojmy, kterým jsme oba neodolatelně podléhali...

Oba jsme byli vyplašení jako králíci. Prostředí okolo nás sice nevykazovalo viditelné známky nepřátelství, ale my jsme se cítili ohrožení každou vteřinu (popisuji hlavně své pocity, ale věřím, že Igor to nevnímal jinak, a pokud ano, tak jsem ho určitě silně ovlivnil :-) Ani si nepamatuji, o čem jsme se bavili, když tu nám náhle někdo zaklepal na okno auta. A věřte mi nebo ne, byl to policajt...

Igor, který znal zdejší poměry přece jen lépe než já, sroloval okénko a začal zdvořile odpovídat. A protože už tehdy měl docela slušný ruský jazykový fond, bavil se s policajtem plynule. A já jsem jen čuměl, na co všechno se policajt ptal...

Odkud jedeme, kam jedeme, proč tam jedeme, co tam chceme, kudy tam jedeme, komu patří auto...podobné a ještě dotěrnější otázky zodpovídal Igor v klidu, zatímco já jsem začínal uvažovat o tom, jak se v ruštině posílá do prdele... Přece jen jsem ještě nevěděl, jakého respektu místní "Gajíšníci" pobírají a chtěl jsem s nimi jednat jako s českými policajty v půlce devadesátých let (a ti tehdy byli ještě k smíchu). Naštěstí (což zdůrazňuji) jsem tehdy ještě neměl ruštinu oživenou natolik, abych policajta vykázal do patřičných mezí. Jinak bychom asi pobyli pár dní v přítomnosti tarakanů a jiných příjemných brouků v nějaké útulné cele...

Možná jsem poslední odstavec trochu nadsadil. Asi bych tehdy policajta neposílal do "p..ele", ale minimálně bych vyjádřil překvapení nad tím, co mu je do toho, odkud a kam jedeme. Ale věřím, že i toto "podivení" by v roce '95 bylo dostatečným podnětem k tomu, aby mne nechal vychladnout. A tak jsem rád, že jsem tehdy držel zobák...Zvlášť potom, co mi to Igor vysvětlil...

Celou dobu mi totiž nebylo jasné, odkud se policajt jen tak vynořil....Přišel totiž z té "letištní" budky. Ta budka nebyla nic jiného, než DAI Punkt (nebo také GAI Punkt), což znamená "Darožnyj punkt inslpékciji" nebo také "Gasudárstvěnyj..." V českém překladu "Státní (silniční) kontrolní bod." A tito silniční policajti mají dodnes neomezenou moc. Ta v dnešních dobách přece jen zeslábla, ale v devadesátých letech byl "gajišník" více než bůh.

Inu-a z onoho DAI punktu k nám milovaný silniční policajt přišel, protože jsme mu zastavili skoro pod nosem. A jestli kladl blbé otázky? Tak jsem to vnímal jen já a jen tehdy. Následující týdny měly přinést takové situace, že jsem na podobné otázky odpovídal už naprosto rutinně. Ale nepředbíhejme...

Poté, co se Igor zbavil místního gajišníka, jsme začali hledat místo k přenocování. Měla to být má první noc strávená v autě. A ještě k tomu v místě, které bylo opředeno tolika televiznímo pověstmi. Chápejte-tehdy slovo "Ukrajinec" znamenalo desetkrát (možná stokrát) více, než teď. Ani ani teď není zbaveno pejorativního významu. Ale tehdy... Ukrajinec znamenal minimálně potulného lapku, který vás nezamorduje jen v případě dobré nálady. A tak mi věřete, že se mi oči ne a ne zamhouřit...

Samozřejmě, že jsem se chtěl vyspat. Ale nešlo to...sebemenší šramot ve mne vybouzel pocity typu: "Už nás objevili, a jdou si pro nás..." A tak se noc proměnila ve svítání...a svítání se proměnilo v den...a já nespal ani vteřinu. No...stejně tak Igor, protože i pro něj to byla relativně nová zkušenost...a já ho svým strachem nakazil...

A protože jsme oba pochopili, že už po rozbřesku neusneme, rozhodli jsme se vyjet. A mé další seznamování s Ukrajinou pokračovalo. A opět jsem nevycházel z údivu...


Cesta "z města"

Pokud kdy někdo nadával na české silnice, asi nebyl nikdy (nebo dlouho) na Ukrajině. Protože to, co se u nás považuje za díru, je v oněch končinách jen drobná povrchová nerovnost. Opravdová ruská díra je něco, co pohltí kolo auta a mnohdy je ani nevydá zpět. V horších případech pohltí i celé auto...A takovýchto děr jsme potkali "něurekom.."

Věřte nebo nevěřte, ale stav ruských silnic ve městech dokáže předčít vaše nejdivočejší představy. Zkuste si představit obzvláště hnusnou díru. Díru, která je vytvořená z potopeného kanálu, který ztratil poklop. Představte si, že okolo této díry je asfalt (dá-li se mu tak vůbec říkat) rozpraskán jako měsíční krajina. A teď si zkuste pomyslně vybavit silnici, kde jedna taková díra požírá druhou, až tvoří jedno-nelitý celek (schválně nepíšu "jednolitý," spíše by se hodilo "jednolítý." :-) Prostě tankordrom, až hrůza. Tak takto vypadají některé městské ulice a občas i některé meziměstské tahy.

Další samostatnou kapitolou je značení. Či spíše jeho absence. Značení prostě není, a pokud je, je z úsporných důvodů uvedenou tak jednou za 15 křižovatek. Pokud se této sekvence vmísí uzávěrka, jste namydlení. A to se děje poměrně často.

Abych ale nezdržoval. Pokoušeli jsme se jet směrem na Mukačevo. Ať jsme jeli, jak jsme jeli, buď nebyly ukazatele, anebo vytýčená cesta končila takovou dírou, že by ji projel jen tank. Víte, já rád občas přeháním. Ale v tomto případě je skutečnost silnější než slova. FAKT jsme několikrát přijeli ke křižovatce, kde náhle chyběl povrch, následovalo jen hluboké kamenité jezero, které se nedalo ani přebrodit, natož přejet. Směr na Mukačevo prostě nebyl přes Užgorod průjezdný.

Nevím jakým zázračným způsobem se to Igorovi podařilo, ale dokázal trefit na cestu zpátky k hraničnímu přechodu. A odtamtud to bylo jen kousek k místu, kde jsme minuli vjezd na okružnou. A to bylo to správné místo, z kterého jsme se mohli odpíchnout...

Během toho, co jel Igor "z města," jsem si všiml dalšího fenoménu, který jsem dosud nepopsal. Ruského stylu řízení. A to je fakt síla...

Když nám poprvé těsně před nosem střihl otřískaný žigulík myšku z vedlejší ulice, mysleli jsme, že jde jen o spěchajícího psychopata. Když nám to udělalo takřka každé auto, které nám z vedlejší cesty křížilo dráhu, začala se v našich hlavách klubat myšlenka, že ne všechna pravidla silničního provozu vnímají ukrajinští řidiči stejně...Tak předně: nemyslete si, že rusové (ukrajinci) nectí přednost v jízdě. Ta je pro ně naopak alfou a omegou všude a vždy. Akorát-není stanovena těmi směšnými červeným trojůhelníky a žlutými čtverci. Zkrátka a dobře, značky o přednosti mají na Rusy stejný vliv, jako na Čechy zančky o rychlosti...Prostě je nevnímají...V ex-SSSR zemích platí jen jedna přednost: ten o krapet méně drzý prostě dává přednost tomu průraznějšímu. Ale kdo z nich je ten vítěz, určují až poslední milimetry. Značky do toho nemají co kecat. Kdyby se železo na Ukrajině vykupovalo za rozumnou cenu, beztak by je místní podnikavci už dávno navezli do sběren...

A tak jsme jen zírali, jak místní řidiči ignorují značky i nás...Nakonec se Igor vymotal z města a docela utahaný mi předal řízení...


Urrrrááááááá

Zatímco jsem celý vyjevený zápasil s dírami na cestě, Igor sledoval ukazatele. "Tady doleva na Mukačevo!" zavelel. A já, poslušen jeho příkazu jsem docela šikovně a pohotově odbočil. Dlužno podotknout, že do protisměru čtyřdroudé magistrály. To jsem poznal až po nějaké době, kdy mě několik aut docela protoroubilo a problikalo. Teprve pak jsme si všimli, že za dvacetimetrovým pruhem trávy se táhne souběžná silnice, která odpovídala našemu směru jízdy. Inu, člověk se občas splete :-)

Ve vhodném okamžiku jsme přejeli do protisměru (teda---spíš posměru :) a svištěli směr Mukačevo. Krajina zakarpatské Ukrajiny je kouzelná. Malebná, nádherná, nepopsatelná. A těmito přídavnými jmény bych mohl plýtvat ještě dlouho. Ale mám lepší přirovnání: pro ty z vás, co četli Neználka ve Slunečním městě. Pamatujete si na ilustrace, kdy neználek jede s Knoflenkou a Špindou Strakáčkem do Slunečního města v autě poháněném sodovkou a sirupem? Tak přesně tak vypadá zakarpatská Ukrajina. Náherné malebné kopce, na každém kvete něco jiného, myriáda barev a jen čekáte, odkud se vynoří Cirkulka s Lunetkou :-)

Nicméně i z obdivování krajiny člověku vyhládne. Odpočívadla jsou na ruských cestách značena symbolem nakloněného stromečku. Igor si jedné takové značky s "padajícími stromy" všimnul, zaparkovali jsme a začli jsme kuchtit vůbec první cestovní jídlo.

Všichni z vás, kdo alespoň trampovali, jistě víte, jak skvěle může chutnat nějaké glutmanové svinstvo od Vitany, jen když je připraveno a podáváno v pořádných polních podmínkách. A věřte, že není nic lepšího, než si udělat gulášovku v místě, z něhož jste napůl vyjukaní a napůl nadšení. Takže je jasné, že gulášovka a následná konzerva do nás zahučely jako...nevím do čeho :-) Ale šlo to rychle a chutnalo to moc.

Igor, který mezitím načerpal síly, se zase dožadoval volantu. Sice měl najeto za tuto cestu asi tak 10x tolik, co já, ale souhlasil jsem. A dobře jsem udělal. Při následujícím pohovoru s policisty bylo jen dobře, že za volantem seděl člověk znalý ruské konverzace...


Tříkrát stůj...

Jedna humorná kazeta českého imitátora Izera obsahuje skvělou hlášku, při které místnímu policejnímu učni vysvětlují, že předtím, než začne střílet, musí zavolat 3x stůj...No, a on zavolá "třikrát stůj" a pak pokropí okolí salvou ze samopalu :-) Naštěstí měli gajišníci, na které jsme narazili, o něco větší rozvahu...jinak bychom asi ani jeden z těchto cestopisů nepublikovali...

Začalo to docela nenápadně. Dřímal jsem si na sedadle spolujezdce, nechal si na čele opražit letní slunce, nepřemýšlel ani o nesmrtelnosti chrousta, když tu nastálé ticho přerušil Igor jen dvěma slovy: "Tak nevím."

Jestli ode mne očekával nějakou reakci, tak se pěkně seknul. Já si pěkně relaxoval a vychutnával si pachuť konzervy a gulášovky na horním patře :-) A tak Igor po pár minutách mlčení (kdy pochopil, že nereaguji), dodal znovu: "Tak nevím..."

To už mne začalo zajímat. Přece jen asi měl pro takové obsažné sdělení nějaký důvod. "Co nevíš?" zeptal jsem se zvědavě.

-"Nevím," začal rozvláčně Igor, "jestli to byl policajt, ten, kdo na mne mával."

-"Cože?" zeptal jsem, se, protože jsem byl přece jen už z předchozího dne informován, že silniční policajt je "pan všechno." ...."On na tebe mával a ty jsi nezastavil?" ptal jsem se zpola překvapeně a zpola znepokojeně.

-"No, já ani vlastně nevím, jestli to policajt byl," prohlásil Igor. "A pokud ano, tak asi stejně nemával na nás. Stál v protisměru a jen si tak poklepal pendrekem o nohu."

To mne docela uklidnilo. To určitě nebylo na nás, protože policajti přece zastavují auta tak, že drží plácačku, mávají s ní, nebo s baterkou a člověka odnavigují ke krajnici. Takže na nás to určitě nebylo...

Nu, chyba lávky...

Asi za půl hodiny jsme přijeli ke GAI punktu. Tam už stál vyjetý transpontér a za různými bariérami bylo v pokleku asi 10 samopalníků. A čekali na nás...

-"Pačemů vy něostanávilis?" zeptal se nás výhrůžně ten, který se vydal k našemu okénku. A my jsme byli z celé situace tak vyplašení, že jsme vlastně ani neměli strach. Víte, to je takový typ situace, o kterém si říkáte, že se vám nikdy nemůže stát. A když se stane, odmítáte se s realitou smířit. A tak jsme jakoby zpoza mlžného závoje sledovali, jak je čísi auto oblíčeno transportéry, policejními žiguly a samopalníky. Nás, jako by se to netýkalo.

Já jsem mluvil česky a Igor pohotově překládal. Odpovídali jsme policajtům, že si nejsme vědomi toho, že nás někdo stavěl. Nikoho jsme neviděli, nevíme kdy, nevíme kdo, nevíme co. Nebylo to na nás, nebylo to vidět, prostě samé ne, ne, ne. Gajišníci začali pomalu věřit, že nejsme "banditi," ale jen tak zadarmo nás pustit nehodlali.

Jaké byste tipnuli, že se na Ukrajině používá platidlo? Hrivny? ...to až od roku 98. Dolary? To bylo vděčné platidlo ještě před pádem železné opony, ale těmi jsme nechtěli plýtvat (a místní ještě nebyli tak drzí jako dnes). Vodka? Ano, to je univerzální peníz, ale měli jsme s sebou všehovšudy dvě "butýlky" pro nejakutnější případy. My jsme s sebou měli jednu zvláštní specialitu, kerá by nám dnes už nepomohla. Ale v půlce devadesátých let otvírala ústa, dveře i srdce....Bonbóny.

Věřte nebo ne, ale za sáček bonbónů pro každého jsme se stali hrdiny dne. Gajišníci nejen že odparkovali transportér a odtahali závory, ale málem nám i zametli cestu před autem. V duchu jsem děkoval Igorovým rodičům, kteří nás tímto (ů)platidlem vybavili. Měli jsme s sebou celé dvě bedny "Kašlerek." A v průběhu celé cesty nám pomáhaly v jednání se státními orgány. No a pokud jsme jimi obdarovali nějaké normální smrtelníky, stali jsme se přáteli na celý život...


Jízda

Před jízdou nám Igorův otec radil: "když ten, co jede před váma, najednou zmizí, brzděte jako o život. Protože nejspíš spadnul do díry a vy byste tam mohli zahučet taky." No, dnes vím, že to byla docela nadsázka, protože takových děr, do kterých by mohlo spadnout celé auto, není až tak moc.

Cesta, kterou jsme jeli však nebyla o moc méně záludná. Do té doby jsem takové struhadlo neviděl. Představte si dvousetkilometrový úsek, který je děravý "jak ústa staré ženy" (abych ocitoval Vinnetoua). Fakt, díra na díře, a k tomu ještě díra v díře. Vážně-děr bylo tolik, že o při pohé rychlosti 30 km/h jsme si koledovali o ulomení náprav. Naštěstí byla Samara dělána právě pro tyto povrchy a tak kompenzovala naši nešikovnost. Byli jsme totiž docela netrpěliví a pomalu se plazit se nám nechtělo.A tak jsme vždy na kousku "rovné" cesty trochu zrychlili, což se nám hned o pár metrů dál nevyplatilo. Museli jsme brzdit a stejně to nestačilo. Následovaly rány, jak podvozek a kola narážely o asfalt tam, kde chyběla díra. Alespoň jsme měli dostatek příležitosti naučit se jedno z pravidel jízdy po struhadlové silnici: když vyjíždíte z díry, do které jste spadli, tak nebrzděte. Třískne to totiž podstatně víc....

A tak jsme se pomalu a poznenáhla prokousávali spojnicí z Mukačeva na město jménem Stryj. Tam začalo šeredně pršet. Ale opravdu šeredně. Stěrače jely na plný výkon, ale sotva to stačilo na to, abychom viděli tak 5 metrů před sebe. A tehdy jsme si všimli zajímavého jevu na ruských cestách - kolegiální jízdy v koloně. Ta vypadá tak, že nejodvážnější jedinec kolonu vede. Jede víceméně naslepo a ostatní jej následují už opravdu slepě. Pochopil jsem, co znamená pojem: "jezdit jako rus." Je to způsob jízdy, kdy jste nalepení na koncovky toho před vámi, a zároveň jste nalepení na volant, abyste viděli na několik bezprostředních metrů před vaší přední nápravou. To abyste měli příležitost uhnou před nějakou záludnou pastí na mamuty..

V koloně, která směřovala na východ Ukrajiny jsme jeli asi třetí. Poté, co prvního řidiče přestalo bavit dělat vůdce, nechal se předjet a vedl druhý řidič. A nakonec přišla řada i na nás: z polovodiče jsem se stal vodičem. Když si zpětně rekapituluji, jak jsem řezal mokré děravé zatáčky v malé Samaře, trochu mne jímá děs. Tehdy jsem byl veden slepou vírou, že se mi prostě nemůže nic stát a že nehody se mi vyhýbají. Ale jel jsem fakt jako vrah. A místní řidiči mne následovali postupně jako ovečky, pevně věříce v to, že vím, co dělám.

Kolonu jsem vedl přes dvě hodiny a pak přestalo pršet. Zaparkovali jsme s Igorem na opuštěném místě u silnice a dali jsme si do nosu.


Ukrajinská antika

Tak, jak jsem byl unesen stylem naší cesty, vzdálenostmi, rozlehlostí a absolutní svobodou, přece jen jsem se díval kritickým okem na ukrajinskou městskou zástavbu. Města byla uniformní, šedá, neopravená a skoro jako z post-katastrofistických filmů. Ale v okamžiku, kdy jsme vjeli do města Těrnopol, uvědomil jsem si, že nejen nevkusem živ je člověk...

Centrum města si vzalo za své anitcké stavební prvky a tak byla radost koukat se na štíhlé sloupy a "mramorové" fasády soudních domů a vůbec všech úctyhodných staveb, které lemovaly nádherné centrální jezírko. Museli jsme zastavit a vystoupit, abychom si tu krásu dosyta vychutnali. Při té příležitosti jsme si všimli, že nám nejde pořádně zavřít kufr. A tak jsme se snažili nenechat auto příliš slouho z dohledu. Nicméně, dodnes nevíme, jestli nám právě tato prohlídka místních pamětihodností nepřinesla problémy, se kterými jsme se měli následující dny potýkat.


Tržnice

V dalším městě, které bylo na trase - Vinicja - jsme zase přehlédli vjezd na okružnou. A tak jsme vjeli do dalšího přecpaného města. Tentokrát už ale za plného provozu. Věc, která mne fascinovala na první pohled, byl systém semaforů. Semafory v ruských městech jsou totiž instalovány jak v "přilehlém" rohu křižovatky, tak i v protilehlém. A tak jsou auta, která čekají na zelenou, naštosována až do půlky křižovatky, kde čekají na signál. Také systém barev na semaforech je od našeho trochu odlišný: my jsme zvyklí na klasickou sekvenci "červená-žlutá-zelená," ale to v rusku až tak neplatí. Žlutá, pokud se vůbec objeví, je vidět jen při přechodu od zelené k červené. Ale při rozjezdu "červená na zelenou" je to tak, že červená 2x zabliká a pak se náhle změní na zelenou. No a pokud nejste dostatečně pohotoví na to, abyste se rozjeli v okamžiku, kdy červená poprvé problikne, nemilosrdně vás protroubí celá kolona za vámi.

Vinicja, jako každé ukrajinské město, měla dopravní značení pod psa. A tak, místo toho, abychom se nasměrovali na výjezd směr Němirov-Umaň, bloudili jsme křížem krážem po místních ne moc vzhledných čtvrtích. Se stavem ulic to občas bylo ještě, horší, než v případě meziměstských tahů. Opravdu bylo vidět, kde začíná jedna čtvrť a končí druhá. Poznali jste to hlavně akusticky, podle nárazů o zbytek cesty.

Jak jsme tak bezcílně bloumali, náhle se řed námi otevřel výhled na městskou tržnici. - "Pojď, to musíš vidět," pobídl mne Igor k tomu, abychom zaparkovali a šli si místní rynek prohlédnout. Dodnes jsem si jistý, že to stálo za to...

Bylo zvláštní, jak bylo tržiště prosyceno duchem Orientu. Samozřejmě, do pravé arabské tržnice měl místní rynek stejně tak daleko, jako dromedár do velblouda. Ale přesto to bylo úžasné. Zmatek, hluk, vůně (no, spíš smrad) směsice všeho možného zboží způsob, jakým se prodávalo...to prostě bylo něco. Bylo to místo, které by krajského hygienika nepřivedlo k šílenství. Ten by prostě zkolaboval při prvním pohledu, nebo nádechu (podle toho, co by přišlo dřív). Zelenina a granátová jablka byla většinou na hrubě ohoblovaných stolcích. Maso se pro změnu válelo na zemi, sotva položené na novinách. Po kusech vepřového a hovězího lezly mouchy a místní sušené ryby....smrděly tak, až se nám zvedal žaludek. Naštěstí jsme ale silné nátury a o náš oběd jsme se s místními netrozdělili. Jeden stánkař nám připomněl staré dobré předrevoluční časy. Doby, kdy i v Česku byla potištěná igelitka něčím vzácným. Tento podnikavý chlapík prostě posbíral nákupní tašky zdarma někde v Mnichově a doma na Ukrajině je prodával ze nekřesťanského půl miliónu kupónů. Aha, vzpomněl jsem si, že jsem se ještě nezmínil o měně na Ukrajině v roce 95.


Ukrajinské karbovance (kupóny)

Co kupónům předcházelo, a jak se k nim Ukrajina propracovala po čtyřech letech samostatné existence (po pádu SSSR), to netuším. Ale v době, kdy jsme tam byli poprvé se místním barevným papírkům říkalo kupóny. Oficiální název zněl sice karbovanec, ale nikdo jim něřekl jinak, než "kupón." V červnu 95 to naštěstí pro nás byla docela stabilní měna. "Stabilní" znamená, že její kurz vůči dolaru se v rozmezí dvou dnů měnil jen v řádu tisíců kupónů za dolar. A to při tehdejším kurzu 260.000 kupónů za dolar znamenalo opravdu jen halířový výkyv. Pro srovnání, půl roku předtím, než jsme na Ukrajinu přijeli, byl jeden dolar za 70.000 kupónů. Za několik málo měsíců tedy měna zinflakovala o 400%. Když jsme se během pobytu občas probírali místními novinami, viděli jsme, že kurz kupónu je vždy tím prvním a nejdůležitějším na přední straně.

Ale zpět k tržnici...Bylo pro nás úsměvné vzpomenout si na naše "burzovní" začátky. Na doby, kdy ještě za tvrdé totality prodávali místní podnikavci pašované džínsy, ohromné walkmany na 4 tužkové baterie, kdovíjaké sady šminků a podobně. Tak podobný sortiment mělo i několik místních trhovců. A tehdy je místní okukovali skoro jako zboží z jiné planety.

Tento fenomén už pochopitelně neplatí. Ten, kdo si představuje ex-SSSR republiky jako země sto let za opicema, by byl minimálně v nabídce sortimentu asi hodně překvapen. Bohaté vrstvy v Rusku a přilehlých zemích jsou schopni utratit pěkný balík, a tak se všichni "západní" producenti předhánějí v importu. Ale před deseti lety vypadala situace úplně jinak....


Úúúúúmaň, aneb mluvíme přízvučně

Poté, co jsme si nakoupili několik na pohled nezávadných jablek jsme nasedli do auta a pokusili se rozplést gordický uzel místního značení. A jak jinak než - neúspěšně. Ať jsme dělali, co jsme dělali, jezdili jsme jen od jedné křižovatce k druhé, a pokud jsme aspoň zatvrzele drželi přímý směr, skončili jsme buď u bažinatého jezírka nebo skládky kdovíčeho.

U jedné z těchto slepých štací jsme pochopili, že tudy cesta nevede (doslova i obrazně). A tak jsme museli překonat přirozený ostych a začít se ptát. A protože Igor zrovna řídil, bylo ptaní na mně.

Moje ruština tedy musela prodělat renesanci. Abyste rozuměli-ruštinu jsem se učil 4 roky na základní škole a jeden rok na gymnáziu. A mněl jsem stejně tak rád, jako každý průměrný Čech - tzn. nenáviděl jsem ji jako vše ruské. Byl jsem "produktem své doby," v níž byli Rusové v očích Čechů nenáviděnými okupanty a buď je člověk nenáviděl, nebo jimi pohrdal. A po revoluci, kdy jsme se stali "prosperujícími západními Slovany" jsme se na ožebračené ex-SSSR republiky dívali s opravdovým opovržením. No, musím přiznat, že jsem do tohoto rámce zapadal taky. A tak jsem rusky neuměl pípnout skoro ani slovo, protože jsem tento neoblíbený jazyk vytěsnil ze své hlavy. No-naštěstí ne moc důsledně :-)

A tak jsem na nejbližšího domorodce spustil lámanou ruštinou: "Izvinítě, pažálsta, vy znájetě kudá nam nádo jéchať na Umaň ?" (s totou větou mi samozřejmě Igor musel pomoct).

-"Kudá?" otázal se nechápavě domorodec.

-"Na Umaň," opakoval jsem.

-"Čto?" bylo na něm vidět, že neví, na co se ho ptám.

-"Umaň," opakoval jsem polohlasem, nejistý si tím, jestli jsem na správné stránce mapy. Kouknul jsem na ni- a ano, měli jsme jet skutečně na Umaň. A tak jsem mu mapu přistrčil k nosu.

Chvíli na ni zíral a pak zahalekal: "Ahááááá, na Úúúúúúúúúúúúúúúúmaň !!" kde samohlásku "ú" vydechoval tak intenzivně, že by nafoukl minimálně tři balónky na měření alkoholu.

"Da, na Úmaň," odpověděl jsem mu konsternovaně s vědomím, že na své fonetice budu muset asi ještě trochu zapracovat.

Pak již bylo vše dílem okamžiku. Onen dobrý muž nám nakreslil přesnou mapku, kudy se máme proplést městem (vedle sochy Lenina, kolem jezera doleva a tak...). A s pomocí této mapky jsme bezpečně opustili město Vinicja.

Se zapadajícím sluncem v zádech jsme pokračovali na Němirov, a Umaň, odkud již vedla přímá dlouhá a rovná cesta směrem k moři. K jednomu z největších černomořských přístavů - k Oděse.


Cestou na jih

Za Němirovem jsme toho už měli opravdu dost. Vždyť jsme již byli víc než tisíc kilometrů od domova, kde jsme jeli po cestách a necestách a vypořádávali se s nezvyklostí prostředí. A tak jsme usnuli jako bumbrlátka. Přesněji - uvařili jsme si nějakou šlichtu a pak jsme šli spát.

Druhý den jsme vjeli na opravdu rovnou cestu. Směrem od Umaně k Oděse se jede po rooooovném úseku, že by člověk mohl volant zablokovat tyčí, kdyby se nemusel vyhýbat dírám. A my jsme zkoušeli, kolik se dá ze Samary vytáhnout. Dostali jsme se na asi 150 km/h, ale to už převodovka pištěla tak, že jsme radši zvolnili. No a sem tam jsme také museli tankovat. A to byl teprve zážitek.

Dnes je na Ukrajině a v Rusku spousta pump v západním stylu. Ale tehdy nic takového neexistovalo. Místní Avtozaprávnaja Stáncija (zkráceně AZS) byl vybetonovaný plácek, kde stálo od tří do pěti stojanů. Každý byl na benzín s oktanovým šíslem. Počínaje AN-76, přes AN-80, AN-92 až po AN-95 (což byl místní ekvivalent našeho supru). A pak pochopitelně DT pro diesláky. Tankování mělo tu zvláštnost, že se platilo předem. Museli jste prostě odhadnout, kolik paliva se vám do nádrže (a kanystrů) vejde a tuto litráž zaplatit. Pokud jste si zaplatili víc než se vešlo, většinou jste měli smůlu. Pistole nešla zastavit a benzín vytekl ven. Jen na některých pumpách se dal benzín zastavit. A pokud měla ženská za okýnkem dobrou náladu, třeba vám vrátila i část peněz.

Psal jsem o tom, že jsme tankovali do kanystrů. V devadesátých letech šlo o absolutní nezbytnost. Jednak byly rozestupy mezi pumpami v řádu stovek kilometrů (opravdu se mohlo stát, že nejbližší pumpy od sebe byly přes 200 km) a jednak nebylo zaručeno, že když nějakou pumpu najdete, že bude mít benzín. A v případě naší rozmlsané Samary, která byla zhýčkaná českým benzínem to byl velmi častý jev. AN-95 byl nedostatkovým zbožím a většinou vůbec nebyl. Tedy-do té doby, než jsme se naučili jak na to.

Už od této první cesty jsme se řídili principem, že vyměňujeme pouze nezbytné množství peněz. A napoprvé vyměňujeme relativně málo-jednak, abychom si zvykli, jak místní papírky vypadají a jednak proto, že si nemůžeme být jistí, jestli není kurz až moc nevýhodný, nebo jestli se nejedná o podvodníky. A tak se nám dodnes stává, že se najednou octneme bez místní měny, protože jsme byli příliš opatrní při předchozí výměně. A to se nám stalo i na jedné z pump. Uvědomili jsme si, že nemáme na plnou nádrž dostatek peněz. Sice zrovna neměli drahý AN-95, ale i tak jsme si potřebovali dotankovat aspoň AN-80 (devadesátdvojku ona pumpa neprodávala vůbec). A tak jsme zašli za pumpařkou s návrhem, že zaplatíme větší část v karbovancích a zbytek dodáme v dolarech. Pumpařka nbyla naším návrhem nadšená. A to dokonce tak, že si náhle vzpoměla, že vlastně AN-95 má. Naťukala nám ho za 20 dolarů rovných 80 litrů. Inu, tam, kam nechodí lékař.. :)

Každopádně jsme si z toho odnesli jedno významné poučení: není nedostatek benzínu AN-95...je jen nedostatek dolarů. A tak se každé naše další tankování na pumpě odehrávalo v tomto duchu:

-"My chatěli by sórok lítrov děvjanósto pjátovo."

-"Děvjanósto pjátyj něétu."

-"No my platíme v dólaroch."

-"Aáááááá, v dólaroch. Nu, rebjáta, skólko chóčetě?"

Zkrátka a dobře, v zemi, kde místní měna byla velkou nejistou neznámou otvírala i malá suma dolarů zamčené dveře.


Davjérenosť

"Dolů" na jih se nám jelo příjemně. Sem tam nás zastavili na GAI punktu, aby nás zkotrolovali, sem tam jsme zastavili sami, abychom si od gajišníků nabrali vodu na čaj a polívku. Na GAI punktech totiž bylo zajímavé to, že to byly izolované ostrůvky bez jakéhokoliv pevného propojení s vnějším světem. To znamená, že takový gajišník nastoupil na třídenní směnu, kdy byl střídavě ve službě střídavě odpočíval. K dispozici měli vlastní kamna, na kterých vařili, popřípadě si jimi topili. Voda se přivážela jednou za čas v umělohmotných barelech. Jediný kontakt se světem byla silná vysílačka s hoooodně vysokou anténou. Což byl (mimo dopravních značek) spolehlivý signál, že se blíží GAI punkt. Už z dálky jste totiž mohli odhadnout, že se blížíte ke GAI punktu podle toho, že jste viděli trčící "anténovou věž."

GAI punkty sice byly místem, kde se to policajty jen hemžilo, ale měly tu výhodu, že jste je prakticky jinde nepotkali. To znamená, že jste si mohli jezdit po cestách jak barbarsky jste chtěli a jak rychle jste chtěli. Jediná vaše smůla byla, když jste přehlídli značku oznamující GAI punkt, nebo anténu, která jej signalizovala ještě dřív. Rychlost se měřila jen v bezprostřední blízkosti GAI punktu. Jinde, kromě měst, ne.

My jsme se u GAI punktů chovali vždy civilizovaě a tak jsme se nebáli říci si policajtům o vodu a pokud nás sem tam pozvali ze zvědavosti na čaj, tak jsme je obdarovali několika sáčky bonbónů. A gajišníci měli radost jako malé děti - většinou se radovali, že je doma žena pochválí. Vlastně to byli docela sympatičtí chlápci, pokud po vás zrovna nechtěli pokutu za nic a nemířili vám při tom samopalem mezi oči. Ale tyhle manýry se rozmohly až o pár let později... My jsme měli ještě to štěstí, že jsme poznali Ukrajinu přesně v tom přelomu, kdy režim je naprosto v rozkladu, ale lidi jsou ještě naivní a přátelští. V době, kdy cizinec byl ještě rarita, kterou stálo za to pozvat na čaj jen kvůli tomu, aby ukázali pohostinnost a aby se dozvěděli jak to vypadá "jinde." Teď vás nechci mystifikovat-Ukrajina i Rusko jsou takové i dnes, jen lidé v okolí mezinárodních tahů pochopili, že na cizincích se dá rychle zbohatnout, a to všelijakými způsoby.

Jeden z takovýchto GAI punktů (asi 100 km před Oděsou) jsme neomylně poznali už z dálky. Vysoký anténí stožár přímo bil do očí. A tak jsme se blížili kultivovaně jako ti nejohleduplnější řidiči. I přesto - nebo možná práv proto - nás místní gajíšník zastavil. Očekávali jsme standardní kontrolu - doklady a pár otázek odkud, kam a proč, ale tentokrát to bylo jinak...

Gajišník se o něčem s Igorem vybavoval a podle výrazu Igorovy tváře jsem pochopil, že situace není moc růžová. Snažil jsem se zachytit, o črm je řeč, ale nešlo mi to. A tak jsem si počkal až na Igorovo vysvětlení.

-"Nemáme davjérenosť," řekl Igor.

-"Co to je?" odvětil jsem nechápavě. to slovo jsem v životě neslyšel.

-"To je plná moc k tomu, že můžeš řídit auto."

-"Co to je za blbost?" pomyslel jsem si a své pocity jsem ventiloval i nahlas. "Proboha, jaká plná moc? Co je to za volovinu? Vždyť to auto máš půjčené od svého otce. A na to přece žádnou plnou moc nepotřebuješ!!!" byl jsem stopocentně přesvědčen o své pravdě.

-"No, bohužel nemáš pravdu. Jsme my ale oslové, že jsme na to zapomněli," durdil se Igor. Já ale stále nebyl přesvědčen o tom, že nějaká plná moc je na místě.

Igor mi to nějakou dobu vysvětloval. Je to prostě tak, že v autě musí buď sedět majitel, nebo musí u sebe někdo z posádky "davjérenosť" tj. plnou moc, kde je výslovně řečeno, že ten a ten může s oním autem jet tam a tam. A tato plná moc musí mít všechny náležitosti úřední listiny. Razítko, notářské ověření, podpis....

I když jsem se - s touto pro mně nesmyslnou představou - odmítal smířit, bylo to opravdu tak. Policajt, který nás nachytal, byl naštěstí docela normální. Podle svých pravomocí měl totiž dokonce nárok na to aby:

a) auto zabavil a nechal ho odtáhnout na nejbližší záchytné parkoviště (100 km severně)

b) nás zabásl a nechal jít k místní přestupkové komisi (100 km jižně)

Alespoň tak nám to interpretoval. Nakonec nechtěl ani pokutu, ale nicméně nám pohrozil, že na dalších GAI punktech už s námi nemusí mít takové slitování. A mně se přes mou tvrdohlavou lebku přece jen začal drát pocit, že si přece jen plnou moc budeme muset nějak opatřit. Ovšem jak, když jsme byli hluboko ve vnitrozemí neznámé země, bylo ještě otázkou.


Šašlík a královna

Mírně znejistělí jsme pokračovali k Oděse. Vzduch se znatelně oteplil a provlhčil. Začali jsme se blížit k moři a na mne to začalo mít magnetizující vliv. Klima mi bylo neuvěřitelně příjemné a já si přímo lebedil. Válel jsem se na sedadle spolujezdce, pokukoval po krajině. Z polosnění mě vytrhla náhlá změna směru. Igor zabrzdil, zacouval a zajel do protisměru. Zastavili jsme na hliněném parkovišti, na kterém pod dřevěnou stříškou griloval špinavý chlapík voňavé kousky masa.

"Tohle jsem ti chtěl vždycky ukázat," povídal rozjaařeně Igor, zatímco si odpoutával bezpečnostní pás.

"To jsou šašlíky," vysvětloval hned vzápětí. "Jehněčí kousky masa grilované a moc mňam,"slintal a oblizoval se. "No, a kromě toho, ochutnat je prostě musíš. Je dost dobře možné, že se z nich potentíš, ale každopádně to stojí za to...Jdeš do toho?"

Nechápal jsem, proč do toho nejít. Bylo to sice v dobách, kdy mi jakýkoliv finanční výdaj za ne-konzervové jídlo připadal zbytečný, ale proč nezkusit labužničinu místní kuchyně?

A tak Igor objednal dvě porce šašlíků s čajem. Sedli jsme si na jednu z přilehlých laviček a čekali, až bude dobrota hotová. Už jsme se těšili, jak se zahryzneme do masa, zapijeme ho čajem, zaplatíme a vyrazíme vstříc dalším světlým zítřkům a pozítřkům. situace se ale vyvinula krapet jinak...

Se zakvílením gum a zvířením prachu u nás připarkovala otřískaná Volha, ve které seděl už na první pohled neuvěřitelně vyžraný chlap (podobného jsem snad viděl jen v Monthy Pythonu a jeho "Tlustém muži v restauraci :-)

Místní prodejce nechal grilování grilováním, obskočil pult a hnal se směrem k autu. Ne však ke svému, jak by se vzhledem k dramatičnosti příjezdu onoho tlusťocha dalo předpokládat..Prodejce přikvačil k tlusťochovu autu a s páteří nahrbenou jako středověký lokaj otevřel dveře Volhy.

"Privjét Děnis Ivánovič," mazal mu med kolem huby už od první vteřiny. A to tak intenzivně a rychle, že se svou tehdejší znalostí ruštiny jsem neměl šanci rozumět. Mlel a mle a mlel, a mezitím pomáhal vytáhnout tlusťocha z auta. Což - fakt mi to věřte - byl úkol pro dva stěhováky. Ale nakonec to spolu zvládli a úspěšně vypreparovali tlusťocha ven. Ten se hned svalil na lavičku, která byla- vedle nás...Na stolku před mafiánem se rázem octlo několik stakanů vodky. Chlápek je do sebe nasázel, ani nemrknul.

Po nezbytné chvíli funění upřel tlusťoch své oči na nás. Inu není divu - byli jsme nejblíž na ráně.

Zeptal se na něco, čemu jsem nerozuměl.

Igor mu odpověděl.

Já se tvářil, jako zdatný komparsista.

Konverzace chvíli zdatně pokračovala za mé mlčenlivé přítomnosti. Nicméně během vět, co si prohazovali, pojal tlusťoch podezření, že Igor není čistokrevný Ukrajinec.

"Odkúda vy?" pochytil jsem z jejich rozpravy.

"Iz Čéchii," odvětil popravdě Igor.

Na tvéři chlapíka se vykreslilo nefalšované nadšení. "Čechoslovákia? Tam jsem kdysi sloužil jako voják!! Krásná země!" A od té doby s náma byl jedna ruka...

Dvě porce šašlíků, které byly připraveny pro nás, dostal přednostně samozřejmě on. Přece jen ho byla váha a udržet takový kolos v chodu vyžaduje nějakou energii. Nicméně ty šašlíky, které jsme dostali vzápětí, jsme měli zadarmo! Když si totiž prodejce řekl o svých několik set tisíc "kupónů," rozlítil tím tlusťocha k nepoznání. Seřval prodejce jako alíka, co si to vůbec dovoluje, chtít po "inostránnych rebjátach" peníze? Prodejce ihned nasadil omluvný výraz, peníze nám dal zpět a jemu rychle přihrál dalšího stakana vodky, aby na problém zapomněl.

A nám to začínalo konečně docházet. Tlusťoch byl totiž nejen tlusťoch, ale asi i místní "padríno" neboli mafián č. 1. Když jsme si připomněli, jak se mohl stánkař přetrhnout, aby mu pomohl z auta, s jakou uctivostí ho sledovali ostatní hosté a jakým šmahem seřval prodavače za to, že měl tu drzost a chtěl peníze po "jeho přátelích," jimiž jsme se mezitím stali....bylo nám jasné, že tento chlap vypadající jako těhotný sibiřský medvěd, bude místní gubernátor šedé ekonomiky.

A tak jsme si zadarmiko vychutnali křehoučké měkoučké jehněčí masíčko a udělali šťastným jednoho mafiánského bosse, který mohl šťastně vzpomínat, jak se mu v ruské uniformě libě žilo v někdejším Československu..

Nakonec nastal čas se rozloučit. Chlap, který během svého sezení u stánku do sebe nalil minimálně litr vodky zahulákal něco na stánkaře. Ten jeho zahalekání zopakoval a přivolal tak ještě další tři hosty. Tlusťocha, který byl tou dobou už docela slušně nalitý, vzali za různé končetiny a s námahou ho napresovali zpátky do Volhy. V tom okamžiku přijela milice.

A stalo se přesně to, co byste očekávali v okamžiku, kdy bdělí muži zákona přistihnou ožralého mafinána v autě. A pokud si myslíte, že policisté byli tak zkorumpovaní, aby si řekli o úplatek, šeredně se mýlíte. Chtít úplatek po šéfovi místního podzemí by totiž byl nerozum, který by žadatele mohl přivést také do podzemí (přesněji řečeno - pod zem...)

A tak si policisté s mafiánem jen srdečně potřásli skrz okénko auta rukama, zavtipkovali si a nechali ho jet. Byli to rozumní chlápci - určitě měli doma ženy a děti...

Mafián, nalitý jak doga, neschopný jediného kroku, zařadil, šláopnul na plyn a zmyzel v oblaku zvířeného prachu. A my jsme jen zírali - snad poprvé v životě jsme byli svědky skutečné situace, která je běžně k vidění jen v amerických filmech na Nově...


Komár-knedlo-zelo

Pokračovali jsme dál k Oděse. Už se skoro stmívalo, když nás popadla další hladovo-relaxační nálada. Už se smrákalo, vzduch byl teplý a vlahý a nad jezery, která jsou severně od Oděsy se tvořil mlžný červený opar. Zatímco jsme si vychutnávali chuť vzduchu, v ešusu si spokojeně bublala bramborová polévka. Během toho jsme dělali menší úklid v autě, protože bordel nám už opravdu přetékal přes ramena. A tu jsme objevili - sáček - a v něm kompletně zapařený salám Vysočina.

Samozřejmě, že nám ho bylo líto vyhodit. Ale zároveň jsme se neodvážili ho jen tak jíst, protože na slupce se vytvořilo něco hodně podobného uheráku, jenže uherák to rozhodně nebyl...

Nakonec jsme nelenili (když už jsme předtím salám zelenili) a salám oloupali, okrájeli, nakostičkovali a nechali ho povařit v bramboračce. A dámy a pánové - byla to dobrota NESKUTEČNÁ !!! Kam se na to hrabe Knorr a jeho "přidej vejce." Pche!! Stačí obyčejná bramborajda Vitana, do ní trochu zkažený salám a máte chuťovku, po které se oblizujete ještě druhý den.

Jediná stinná stránka nešeho příjezerního salámového pobytu nastala v okamžiku, kdy teplota, světlo a vlhkost probudila komáry. Řeknu vám, snad nikdy předtím a nikdy potom jsem nezažil nic podobného. Když jsme balili, slétly se na nás mraky komárů, ale když píšu mraky, tak to byly vážně mraky. Bez jakékoliv nadsázky - statisíce pískavých lačných potvor se na nás slétly a začaly nás ožírat. Naházeli jsme do auta věci bez ladu a skladu (ta tam byla naše snaha o úklid) a co nejrychleji jsme vyrazili pryč.

No - bylo už pozdě...Do auta komárů nalezlo tolik, že nebyl vidět strop.Fakt. Když jste máchli rukou, abyste je ze stropu smetli, ruka vám zmizela. Teda - naštěstí ne tak, že by je ty bestie hnedka sežraly, to ne, ale rozhodně tak, aby opticky zmizela v oblaku vířících moskytů.

Naštěstí byl Igor zkušený a věděl, jak v takových případech postupovat. Ovevřeli jsme obě okna (jeli jsme třídvéřovou Samarou) a šlápli na plyn. Vír, který vznikl, nakonec většinu komárů vyfoukal. Uvnitř jich zbyla asi jen stovka a to už se dalo přežít. Nakonec, během několika dalších nočních přestávek, jsme vyklepali i ty..


Zděšení v Oděse

Další den ráno jsme vjeli do Oděsy. Zatímco do té doby jsme projížděli jen středně velkými městy, nyní jsme měli tu čest vjet do města velkého - minimálně v místním měřítku. A řeknu vám - spadli jsme do toho rovnýma nohama.

"Dobrý řidič ví, že je-li dopravní značení pod psa, je mapa většinou pro kočku," hlásá reklamní slogan pojištiny Kooperativa. Mno, nevím, jestli autor tohoto bonmotu byl někdy v Oděse nebo ne, ale trefil se přesně.

Snad až o 5 let později jsem v Bukurešti zažil něco, co tento zážitek překonalo. Každopádně, pokud chci shrnout dopravní situaci v Oděse jednou větou, tady je: "Oděsa je navigačně neprůjezdná."

Vážně - můžete se snažit jak chcete - do Oděsy se dá vjet, dá se v ní bloudit, můžete občas i někde zaparkovat, ale to je tak všechno, co tam můžete jako motorista dělat. O tom, že byste tam něco vlastními silami našli, autem tam dojeli, a potom snad dokonce i sami vyjeli ven...si můžete nechat jenom zdát.

Naším prvním cílem v Oděse bylo vyřídit si co nejrychleji "dovjérenosť." Přece jen - myšlenka na pobyt v ukrajinském chládku nás nenaplňovala nijak zvláštní touhou, přestože venku bylo docela slušné vedro.

Dovjérenosť jsme si mohli opatřit jen tak, že by ji dodatečně nechala v Česku sepsat Igorova matka, nechala ji notářsky ověřit a pak by nám ji odfaxovala. No, to bylo sice hezké, ale k tomu, aby se tak stalo, musely být splněny dvě věci - museli jsme jí zavolat, aby to udělala, a museli jsme najít fax, kam by nám to poslala. A jak se ukázalo, zdaleka to nebylo tak jednoduché, jak to může znít.

V dnešní době, kdy není problém něco vyfotit foťákem a hned to poslat MMSkou přes půl světa, bude to v následujících větách popíši znít docela divně, ale bylo to tak.

U hlavního oděského GAI punktu jsme se zeptali, odkud si můžeme mezinárodně zavolat a kde je fax. Tento nestandardní požadavek sice gajíšníky na chvíli zaskočil, ale pak se shodli na jednoznačné odpovědi. Mezinárodní hovor lze z Oděsy uskutečnit ze tří pošt, ale fax je jen na jedné - na hlavní poště.

No, přiznám se, že jsme jim moc nevěřili. V roce 95 sice Ukrajina nebyla žádný lídr v oblasti telekomunikačních technologií, ale jeden fax na třistatisícové město nám připadal jako dost malý počet. Nicméně - jak jsme se vyptávali dál a dál, tak ti, co věděli, co fax je, věděli opravdu o tom jednom jediném - na hlavní poště v ulici Sadóvaja.

A tím začalo naše martýrium. Pořídili jsme si mapu Oděsy, protože bez ní bychom už vůbec nevěděli, která bije, nicméně i tak nám byla skoro pro kočku. Sice se nám s její pomocí podařilo dojet až do centra, kde se pošta nacházela, ale zabralo nám to půl dne, zaplatili jsme asi tři pokuty a k ulici Sadóvaja jsme se docela přiblížili, ale tím to haslo. Motali jsme se v kruzích a kruzích, některé ulice jsme znali nazpaměť, protože jsme je projeli 10x, ale Sadóvaja jako by byla za mlžným závojem. A to jsme se fakt snažili.

Nakonec nás vysvobodila jedna místní dívčina, která si přisedla k nám do auta a k poště nás odnavigovala. Když jsme se jí totiž (asi jako padesátého člověka) ptali na cestu, řekla nám, že ani podle vysvětlení se to jen tak najít nedá (což jsme mohli potvrdit). A protože to byla dobrá duše, cestu nám ukázala osobně. A řeknu vám, že bez ní bychom poštu fakt nenašli. Centrum Oděsy je totiž bludiště jednosměrek a nulasměrek a pokud člověk nemá osobní odkoukanou zkušenost, kudy se motat, nemá šanci. Ona slečna však byla zjevně zkušená řidička, neboť nás propletla Knóssoským bludištěm jedna radost.

U pošty jsme zaparkovali a šli si vyřídit dovjérenosť. Tedy - přesněji, chtěli jsme si ji vyřídit. Nejdřív jsem čekal u auta, až si Igor vytáhne svou tašku, ve které měl všechny listiny od svého otce, elektronický diář, walkmana, kotakty a tak dál. Protože mu to trvalo docela dlouho, šel jsem mu na pomoc. "Ta taška byla přeci naposledy v kufru, tak co ji Igor hledá na zadním sedadle," pomyslel jsem si, otevřel jsem kufr a chtěl vyndat tašku. Jenže - na první pohled tam nebyla. Ani na druhý, ani na třetí, ani když jsem některé věci vyložil na ulici, ani když jsem vyložil všechny věci na ulici, a ani když vyložil všechno ostatní z kabiny Igor. Prostě - vybordelili jsme ven celé auto a taška nikde. Tedy - nikde v autě. Jen tak jsme se nevzdali a jali jsme se prohrabávat vyházené věci, které zabíraly půlku poštovního parkoviště.

Znáte ten stav, kdy se něco stane, a mozek se s takovou situací nehodlá smířit a povzbuzuje "svého člověka," aby si to ověřil. Furt a furt hledá a vymýšlí různé kličky, aby oddálil tu neodvratnou chvíli, kdy si to musíte přiznat... A stejně tak to bylo i s námi. Hrabali jsme ve věcech, pak jsme znova pročuchali auto, pak znova do věcí (co když jsme je předtím prohlédli ledabyle a něco jsme přehlédli?).No, nakonec jsme se na sebe museli podívat a tu něpříjemnou skutečnost si přiznat. Taška byla fuč, a sní naše kontakty, plán cesty, adresy firem, které jsme měli navštívit, Igorova elektronika, razítka a tak dál. "Obchodní" důvod, proč jsme jeli na Ukrajinu, tak prakticky přestal existovat...


Co teď ?

Pomalu jsme začali skládat věci zpátky do auta a cítili jsme se jako zpráskaní psi. Neurazili jsme ani půlku cesty a už se nám stala takováto stop-lapálie.

Jenže nám se strašně moc nechtělo vracet se domů. Ukrajina nám voněla tuláctvím, exotikou, šoférováním a absolutní svobodou a tak jsme chtěli udělat všechno pro to, abychom mohli jet dál. A to, co jsme pro tuto dobrou věc udělat mohli, bylo to, že jsme se mohli pokusit získat tašku zpět.

Zkoušeli jsme dolovat všechny možné vzpomínky, kde jsme tašku naposled viděli, a kdy jsme ji už neviděli. Nebylo to až tak jednoduché, protože jsme ji zatím vůbec nepotřebovali. Probírali jsme to zhora zdola, zleva zprava a nakonec jsme stanovily dvě možná místa, kde jsme o ni mohli přijít. Buď v městě Těrnopol, kde nám nešel zavřít kufr a poblíž auta zevlovala nějaká podezřelá malaďóž (a my se šli projít a obdivovat "antické" památky), nebo u jednoho odpočívadla mezi městy Vinicja a Němirov, kde jsme předchozí noc večeřeli.

Pokud nám tašku ukradli v Těrnopolu, tak jsme ji mohli oplakat a maximálně tak zlodějům popřát co nejvíce šumu z walkmanu. Ale pokud jsme ji zapomněli na odpočívadle, byla tu sice malá, ale přesto šance, že se nám ji podaří najít. Mělo to jediný malilinkatý zádrhel - odpočívadlo bylo asi 600 km zpět po naší trase. Jenže to nás nemohlo zastavit.

Dalším vedlejším efektem, který souvisel s hledáním tašky byl fakt, že nám mezitím zavřeli poštu. Do Oděsy jsme sice vjeli dopoledne, ale než jsme našli hlavní poštu, uplynul skoro celý pracovní den a poslední možné minuty jsme strávili stěhováním věcí z auta, jejich perlustrací, smutným koukáním a naskládáním zpět. Takže jsme byli bez tašky, bez dovjérenosti, ztratili jsme den a před sebou jsme měli cestu, která nás měla zavést přes půl tisíce kilometrů zpět (a to samé nás pak mělo čekat ještě jednou, při "návratu" do Oděsy). Zkrátka - to, čím jsme se měli v budoucnu stát (postavičkami, s nimiž si osud sem tam zajímavě pohraje), se začalo rýsovat už po pár dnech naší první cesty.

A tak jsme vyrazili bez dovjérenosti směrem ven z města. Zase jsme zaplatili asi tak tři pokuty, protože v místním značení by se nevyznalo ani prase. A místní policajti, stejně jako ti naši, věděli moc dobře, kam se postavit, aby mohli pokutovat lidi neznající místní poměry.

Nakonec jsme se vymotali ven z Oděsy a vyrazili směrem na sever. Asi čtvrtinu cesty jsem řídil já, ale pak jsem předal veslo Igorovi, protože, jsem seděl za volantem celý den a měl jsem toho plné brýle. Přesednul jsem na sedadlo spolujezdce a okamžitě jsem usnul.

Celou noc se mi zdály divné sny, spánek jsem měl sice tvrdý, ale divoký a neklidný. Teprve nad ránem jsem poznal příčinu. Igor totiž celou cestu řídil jako pravý Rus :-) což znamená, že jel cesta necesta, díra nedíra, hlava nehlava. To poslední platilo i hlavně pro mně, protože mi se smíchem ráno vykládal, že musel několikrát prudce dobržďovat, když přehlídnuln eoznačený žebřiňák. A já jsem při tom prý vždycky putoval ve spacáku až k palubce, do které jsem mlátil hlavou. No, je fakt, že si vzpomínám na to, jak jsem se jednou vzbudil a hlavu jsem měl na čelním skle, ale byl to jen mžik, a spal jsem dál...

Nakonec jsme přijeli k odpočívadlu, kde jsme možná tašku nechali. Protočili jsme se do protisměru, zaparkovali a celé parkoviště jsme několikrát prosmerfovali. Snažili jsme se, seč to jen šlo, nicméně výslekek byl takový, jaký se dal očekávat - taška tam nebyla. Bylo to sice smutné, ale bylo to tak...


Davjérenosť "po našem"

Ale i tak se nám nechtělo jet domů. Řekli jsme si, že se vlka nebojíme, a že budeme uzavírat obchody naslepo. Tzn - rozhodli jsme se objet přístavy v Oděse a na Krymu, tam najít nějaké cestovní společnosti, co provozují zájezdy na lodích, a zkusit s nimi něco dojednat. Co a jak, o tom jsme sice neměli ani páru, ale to nám nevadilo. Řekli jsme si, že Igorův tatík určitě ocení snahu, že jsme cestu nevzdali hned po prvních problémech. Navíc jsme měli navštívit jeden kovovýrobný závod ve východním krymském přístavu Kerč, který měl vyrábět kovové hrnce. Ty chtěl Igorův otec dovážet k nám. Vzhledem k tomu, že si Igor pamatoval název té továrny, řekli jsme si, že máme dostatek důvodů, proč v cestě pokračovat.

Jenže - co s tou proklatou dovjérností? To, že jsme zatím projížděli bez ní, bylo sice fajn, ale nechtěli jsme nezdravě riskovat. ale jak si ji opatřit? Když i v takovém megaměstě, jako je Oděsa, byl jenom jeden fax, co jsme mohli čekat od pidiměstiček, jako byly Němirov a Vinicja?

Nevím, koho z nás to napadlo jako prvního, ale nakonec jsme dostali hříšnou ideu, vyrobit si dovjerenosť vlastní. Což ale na Ukrajinské poměry není nic jednoduchého. Místní úředníci vždy milovali papír v jakémkoliv (nejlépe nadměrném množství) co nejvíce zaplněný bukvami (=písmeny) a orazítkovaný ze všech stran. A z naší výchozí pozice na asfaltovém parkovišti nevypadaly šance na nějaký zdařilý plagiát moc nadějně.

A tak jsme vjeli do města Němirov. Začali jsme se shánět po počítači. Museli jsme použít sofistikované metody jako marketingové firmy provádějící výzkum trhu, ale nakonec se nám podařilo zjistit, že jeden počítač by měl prý být v místním plynárenském závodě. Šli jsme ho tedy vyhledat - a byl tam. Dokonce jsme k němu byli i připuštěni, protože jsme byli návštěva z ciziny.

Počítač spadal do jurisdikce dvou starších paní, které ho hlídaly jako oko v hlavě. Bedlivě střežily, jestli dokážeme s takovou vzácnou relikvií zacházet. Když jsme jim ale ukázali, že si dokážeme přepnout klávesnici z ruského režimu do latinky, byly celé nadšené a pochopily, že se od nás mohou lecčemus přiučit :-)

Nakonec jsme za jejich přátelského dohledu spíchli jednu českou a jednu ruskou verzi plné moci. Vytiskli jsme si je na místní jehličkové tiskárně, rozloučili jsme se a šli jsme k autu.

Fajn, něco, co vypadalo jako papír pokrytý tiskacím písmem, jsme měli. ale to byl teprve první krok. Dalším krokem bylo vytvoření podpisu. Tak jsme každý podškrábli jednu listinu, ať je to půl na půl. Zbývalo to poslední - razítko. A s tím jsme byli v koncích.

Razítko je v Rusku (a přilehlých zemích) moc, privilegium a výsada. Každý, kdo ho má, sice rád razítkuje, ale jen pokud k tomu má osobní motivaci. A vzhledem k tomu, že jsme byli úplní mladíčci, netušili jsme, koho a jak požádat o to, aby nám nějaké věrohodně vyhlížející razítko na papír "prdnul."

A tu dostal Igor fakt skvělý nápad: "Bylo by dobré, kdyby se ten papír prohnal faxem. Tak bude vypadat, jako že ho někdo poslal z Česka. A navíc, na poště by nám mohli dát razítko o tom, že bylo přijato. Bude to sice jen poštovní razítko, ale to je asi maximum, co teď můžeme získat. Důležité prostě je, že to bude orazítkovaný faxový papír, což tady musí být taková rarita, že si s tím policajti nebudou vědět rady. A nechají nás jet, uvidíš."

Dámy a pánové, tahle úvaha neměla daleko do naprosté geniality. Myslím, že ani sociolog-psycholog, by nedospěl k tak krystalickému odhadu situace. Byl jsem všema deseti pro. Zbývalo jen jediné - dojet k nejbližšímu faxu, což nebylo dále než 700 km. Brnkačka :-)


Neopatrnost se nevyplácí...

Noční cesta z Oděsy "po stopách Igorovy" tašky nanás ale přece jen zanechala stopu v podobě znatelné únavy. Najednou na nás oba padla tak děsná černota, že jsme museli sjet na nejbližší odpočívadlo. A dokonce jsme byli tak ztahaní, že jsme se rozhodli nespat v autě. Chtěli jsme si dopřát odpočinku v natažené ležaté pozici.

-"Není přece jen nebezpečné?" vrhali jsme tázavé pohledy jeden na druhého.

-"Asi je" odsouhlasili jsme si navzájem napůl mlčky napůl hlasitě.

A tak jsme si - abychom byli v "bezpečí" natáhli karimatky tak, aby byly "za autem." Tj. byla silnice, pak odpočívadlo, u jeho pravého okraje auto a za ním (vpravo) my. Geniální krytí, sám James Bond by se nezamaskoval lépe....

....

No, nebylo tomu tak... Pamatuju si, jak jsem si lehal, a pak už jen šramot, hlasy, stojící siluetu nade mnou a pouzdro od pistole po jejím boku. Řeknu vám - únava byla tatam.... Nic vás neprobere tak, jako pocit uvědomění si vlastní naprosté blbosti kombinované se strachem o život.

Igor se asi vzbudil dřív (nebo byl vzbuzen dřív?) a vyměňoval si s nimi slova. Alespoň tak jsem to vnímal já, protože jsem jednak tehdy nijak excelentně rusky neuměl, a jednak jsem teprve zpracovával hormony vyplavené z nadledvinek. A v hlavě mi zněly rady, které nám Igorův otec sděloval ještě v naší domácí bezpečné Ostravě: "nespěte na osamělých místech..." Sice nikdy nedodal, že bychom neměli spát vedle auta, ale asi ani nepředpokládal, že bychom byli takové nebetyčné hlouposti schopní. No, jak je vidět - byli. Ale říkal jsem si tehdy, že pokud se z toho dostaneme živí a zdraví, už nikdy takovou blbost neudělám... A to, jestli odsud odejdeme po svých a "ve svém" - to bylo velmi aktuální téma.

Jak slova mezi Igorem a jedním z těch dvou chlápků plynula (už jsem si je stihl i přepočítat), tak jsem pochopil, že ti dva chlápci jsou v odraných šedých košilích a jsou prý policisté. Neměli žádné výložky, jen nějaké logo našité na kapsách, které mohlo od spolku přátel létacích orlů přes maséry fotbalového klubu znamenat prakticky cokoliv.

Nicméně-nechali mne vychumlat se opatrně ze spacáku a nepokusili se mne zaříznout jako podsvinče. A - po pistolích také nesahali. Na to, jaké to byly zjevy, se situace nevyvíjela až tak hrozně...

A dokonce se i chovali jako správní policajti...Kde máte doklady, kde je trojúhelník, ukažte, tohle, támhle.... Chvíli jsem je podezříval, že nás chtějí jen naaranžovat do pozice, kdy nás budou moci pohodlně klepnout ze zadu a pak si dělat, co se jim zachce - jak s autem, tak s námi. A tak jsem - pokaždé, kdy jsem měl ukázat nějaký hever, lékárničku, nebo smradlavé ponožky - cítil velmi nepříjemné svrbění v zátylku a čekal tupý úder.

Nicméně ten nepřicházel, a tak jsem očekával vývoj věcí příštích. Chlápci ve mně POŘÁD budili strašně nedůveřivé pocity a i jejich dotěrné otázky nevypadaly moc policejně. Sice důkladně otravovali, ale...ale...byl tam drobný nehmatatelný rozdíl, který je v mých (našich) očích od policajtů odlišoval.

No co bych vám vykládal. Chlápci prudili a my byli vyplašení. Když našli všechny hasičáky, masičáky a pišisáky, tak začali tvrdit, že nemáme na okně nálepku STK. Tomu jsme se ještě ubránili, ale když si nechali otevřít kapotu motoru (to snad auto Igorova otce zažilo tak potřetí v životě)... podívali se na motor doslova "zasraný" od oleje a vítězoslavně se usmáli: "tak to bude pokuta 30 dolarů."

Kdyby se to stalo dnes, kdy už dokážeme vyběhnout s policajty půlky světa...kdybychom tehdy nebyli vytažení ze spacáků za uši jako králíci z klobouku...kdyby nám to, že zaplatíme 30 dolarů a (snad) se těch nebezpečných neznámých chlápků zbavíme, nepřipadalo jako ta lepší varianta....tak bychom z oné situace odešli asi bez finanční ztráty... Ale my jsme vyměkli. Strašně moc jsme chtěli, ať už jsou pryč, ať můžeme nasednout do auta a ať odjedeme z toho proklatého místa.... A tak jsme zaplatili...

Měli jsme u toho strach, aby nás (až uvidí peněženky) nerohnuli po hlavě a nevzali si i zbytek. Ale (sláva a kupodivu) to dopadlo dobře. Vzali si svých 30 dolarů (pro nás tou dobou neuvěřitelná suma peněz), nasedli do svého žigulíka a byli tatam.

A my byli rádi, že tomu tak je. Dodnes nevíme, s kým jsme měli tu "čest." Přikláníme se k názoru, že to byli nějací vojáci při přesunu odněkud někam, kteří "zkusili štěstí" a obrali párek naivním pitomých kuřat. Ale ať tak, či tak: my jsme z toho vyvázli se zdravou kůží, a to je to, co se počítá. Za jednu blbou, pitomou chybu jsme mohli zaplatit třeba i životem, kdyby na nás narazil někdo, kdo by měl jen o trochu horší úmysly.

Od té doby jsme jezdili dalších 10 let. Ukrajina, Rusko, Pobaltí, Balkán, Arábie, Asie... Ale už nikdy, nikdy, NIKDY jsme neudělali to, že bychom si na odpočívadle lehli vedle auta. Když dostanete v mládí takou varovnou lekci, jako my tehdy, rozmyslíte si, jestli je pro vás pohodlnější ležet s nohama skrčenýma...nebo s nohama nataženýma-ale už navždy.

Můžete mít pocit, že celou událost nafukuju. Tak ať. Zkuste si zažít chvíli, kdy vás "něco" probudí z hlubokého spánku a nad vámi stojí chlap v odrané košili, s bouchačkou...a vy jste na své první zahraniční cestě, 2000 kilometrů od domova a to v zemi, o které se tou dobou nemluví v jiném kontextu, než "v Oděse vybouchla bomba" .. "na Krymu hrozí občanská válka" ... "dva řidiči mamiónu byli nalezeni mrtví, náklad i s auty zmizel."

Ale jak už jsem řekl - z celé situace jsme vyvázli se zdravou "předkožkou":-) a mohli jsme jet dál. Naší další zastávkou měla být....co jiného než Oděsa.


Kamera - klapka "Oděsa podruhé..." - AKCE!

V Oděse jsme si počínali jako staří mazáci. Tj. schytali jsme už o pokutu méně a poštu jsme hledali jen asi dvě hodiny. A když jsme do ní vešli - tak se dobrá věc podařila. Úřednice se sice tvářila udiveně, když jsme jí vyjevili své přání, ale nakonec papír "odfaxovala" sama sobě a píchla na něj kulaté razítko (pošta byla státní instituce). A s takovýmto posvěcení bych se už nebál ani policejního prezidenta (nebo jak se tam nejvyšší švestka jmenuje).

No, vlastně ještě ne tak docela. Byli jsme nadšení, že jsme se tak elegantně vypořádali s daným problémem, že se nás zmocnila rozvolněná nálada. A tak jsme prozevlovali centrum města. Tam jsem poprvé v životě ochutnal ruskoujazyčnou specialitu "pelměně," což jsou těstoviny plněné mletým masem. Igor o nich vykládal hotové ódy, tak jsem se těšil na něco podobně skvělého, jako jsou "šašlíky." Ale byl jsem docela zklamán. Chutnalo to jako několikrát zrecyklovaný holandský řízek s kolínkama (brrrrrr....) Je sice fakt, že za rok poté jsem jedl pelmeně u Igorovy tety a ty byly skvělé, ale znáte to-první dojem je první dojem....

O kus dál jsme si každý koupili lahev mléka. Ale jakého mléka! V našich zeměpisných šířkách bývá zvykem vyrobit z litru mléka 9 kilo mléčných výrobků, ale na Ukrajině tehdy Danone a jiné vymoženosti neznali. Řeknu vám, takové mléko jsem u nás pil snad jen přímo od krávy.No, upřímně řečeno,kdo ví, jestli tohle mléko bylo mimo toho, že ho nalahvovali, zpracované nějak jinak.

Taky dodnes neím, jestli jsem měl takovou běhavku z pelměňů, nebo z toho mléka :-)) Centrum Oděsy jsme si tedy prohlédnout moc nestihli...


Hurá na Krym!!

Tak jako tak jsme museli pokračovat. Projeli jsme městy Cherson a Nikolajev, kde je pěkná bronzová socha Petra velikého. V jejím stínu jsme si příjemně odpočinuli a fičeli jsme dál.

Poloostrov Krym je k pevnině připojený úzkou šíjí, na které leží městečko Ármjansk. V době, kdy jsme poprvé vjížděli na tento krásný kus země jsme ale netušili, v jaké geopolitické situaci se nachází. Ale teď už to víme a tak s váma můžeme podělit o pár historických faktů. Sovětský Svaz se rozpadl v roce 1992. Na Krymu žilo spousta Rusů a to nejen proto, že Krym je vyhlášené ruskojazyčné letovisko. Rusové byli migračně silné etnikum nejen během Stalinova "stěhování národů." A na Krymu jich v roce 95 bylo více nž třetina. Zbytek tvořili Ukrajinci a krymští Tataři, kteří se vraceli z vyhnanství v Uzbekistánu, kam je poslal Stalin.

V Krymském přístavu Sevastopol sídlila tehdy početná ruská flotila. Koneckonců - Černomórskyj flót tam sídli dodnes. Místní Rusové samozřejmě nebyli nadšení, že jsou odříznuti od své domoviny a tak se snažili aby se Krym buď přidal zpátky k Rusku, nebo aby se stal autonomní republikou, nejlépe však samostatným státem.

Do toho se vraly zpět tatarské hordy :-) a tak byl Krym jako sud se střelným prachem. Takto alespoň po našem návratu Krym líčily některé sdělovací prostředky. Také mimokrymští Ukrajinci se na Krym dívali jako na problémové místo. No, nevím, jestli to bylo tím, že jsme si na Krymu do ničeho nemíchali, ale za celých 14 dní, co jsme na něm byli, jsme si žádných nepokojů nevšimli. Možná masmédia vytvořila další nafouknutou mediální bublinu...

Nicméně je fakt, že Krymská úžina tehdy o nějakém pnutí svědčila. Asi jen 10 km od sebe byly před a za Ármjanskem dva obří GAI punkty. U každého bylo připarkováno tak 8 transportérů a samopalníky se to tam jen hemžilo. Každý projíždějící se musel bez výjimky zapsat na tzv "registráciji." To je proces, kdy řidiče vytáhnou z auta, musí jít za policajty do kanceláře a tam se podrobí řadě otázek - kdo je, kam jede, odkud jede, proč tam jede, jak dlouho tam bude a tak dál. Skoro, jako když žádáte o vízum do jedné severoamerické země :-) Získané údaje pak policajti zapisují do obřích sešitů, které vypadají jako účetní knihy Al Capona.

Stejnou proceduru jsme absolvovali jak na "ukrajinské" tak na "krymské" straně. Asi si navzájem moc nevěřili. Nakonec jsme ale po úžině vjeli na poloostrov. Armjanská úžina je zvláštní tím, že je to tenký pruh země omývaný z každé strany jiným mořem. To by možná nebylo nic až tak světoborného, ale tady je situace o něco zajímavější. Kromě moře Černého, které je na západní straně, lemuje východ úžiny moře Azovské - a to je sladkovodní. A to už je přece jen něco, co se denně nevidí (teda pokud tam nebydlíte :-)

Severní část Krymu vypadá jako subtropická poušť. Teda - možná jsem svým hodnocením vedle, ale na nás tak působí. Já, který do té doby vytáhnul paty maximálně tak na Slovensko a do Polska jsem byl nadšený. Okukoval jsem místní porost, písek a vyprahlou půdu a určitě se mi to vše líbilo víc, než místním kolchozníkům. Moc jsme ale nezastavovali, protože nás čekal náš další velký cíl - Jalta.


Moře...

Asi ve dvou třetinách při cestě na jih leží na úpatí hor hlavní město Krymu Simferopol. Za horami už pak leží Jalta, vyhlášené "kurórtné" (tj. lázeňské) letovisko všech lidí, "co mluví azbukou" :-)) A tam, ze Simferopolu, přes hory, je natažená 150 kilometrů trolejí. Mezi Simferopolem a Jalto jezdí už od dob totality české trolejbusy, které však mají na výrobním štítku vyraženo "Sďélano v SSSR." Asi náš velký bratr kdysi nechtěl, aby místní smetánka pochopila, že nejsou schopni vyrobit kvalitní trolejbusy, nebo nás snad považovali za svou kolonii? Nevím, důvod takového chování mi fakt uniká...

Přes hory jsem řídil já. Byl to drsně zatáčkovitý úsek, a tak jsem se musel uchýlit k řidičskému stylu "dvojka-spojka-trojka." Kroutili jsme se takhle snad dvě hodiny. Sem tam člověk viděl sklály, sem tam porost, sem tam rozeklaná údolí, jindy zase kusy skal připomínající incká města - prostě ten výhled stál rozhodně zato. A tak jsme jeli, jeli a jeli, a kopírovali cestu kroutící se jako užovka, když tu najednou - skály, které byly celou dobu kolem nás, zmizely, a před námi se objevil volný prostor a ...moře....

Byli jsme asi kilometr nad hladinou moře a před námi, pod námi, nad námi a vedle nás nebylo nic, co by nám bránilo ve výhledu. Představte si ten pocit, kdy jste jakoby v průhledné mýdlové bublině, kilometr nad hladinou oceánu a kolem vás není nic...nic než nekonečný prostor blankytné oblohy a azurového moře. A tyto přenádherné odstíny modré barvy se kdesi v nekonečnu na konci horizontu slévají do jedné a....je to taková krása, ze které se svírá srdce.

Vhrkly mi slzy do očí a cítil jsem se, jako by mně někdo přetáhnul prknem. Přesněji řečeno - ani nevím, jak popsat své pocity, protože, to co jsem tehdy zažil se nedá moc reprodukovat. Ale bylo to SILNÉ a ještě teď, když o tom píši, mně mrazí.A tehdy byl směr mého života stanoven: ať už se děje cokoliv, musím aspoň jednou ročně vidět moře, protože to se mi tímto pohledem vrylo do kůry mozkové tak, že už nikdy nepůjde ven. A to nejsem člověk, který bývá přecitlivě sentimentální. Ale ti z vás, kteří mají k živlu jménem "moře" podobný vztah, mi jistě dají za pravdu. A to možná drtivá většina z vás neviděla Černé moře z Krymských hor. Řeknu vám-sjezdil jsem už světa kraj, ale zatím jsem neviděl nic tak nádherného, jako to, co jsem vám právě popsal.

Musel jsem zastavit, protože řídit v tomto stavu jsem fakt nemohl. Emoce byly příliš silné a já si chtěl vychutnat ten nádherný výhled.

Po hodně dlouhé době mě Igor skoro násilím napěchoval do auta (na sedadlo spolujezdce) a vyrazili jsme dolů na Jaltu.


Jalta

Hned za pár minut na nás místní gajíšníci vybalili nové překvápko. O kus dál nás totiž zastavili na GAI punktu, odkud Igora vykázali "za komandírom," tj. velitelem místní strážní budky. A tam byl asi 10 minut. Když se vracel, prohodil ještě několik slov s gajíšníkem, který nás zastavil, pak nasednul do auta, nastartoval a odjeli jsme.

-"Co ti chtěl?" byl jsem zvědavý.

-"No, Jalta je prý lázeňská oblast. Za vstup do ní se platí 10 dolarů za auto - prý za "ekológiju," ušklíbl se Igor. Já jsem se xichtil ještě víc. Dát celých deset doláčů jen tak za nic? To se mi teda nelíbilo, zvlášť, když jsem si ty peníze přepočítal na benzín a tudíž a kilometry, které jsme s jejich pomocí mohli ujet. Jenže - co naděláte, když po vás chtějí policajti depostického státu peníze? Inu, podvedete je....

Alespoň Igor to tak udělal. Použil svůj starý trik ze základní školy "já jsem už úkol udělal." Tj.-vešel do budky za komandírom, který ho zfašizoval a poučil o tom, že musí odevzdat "deset babek." Igor se s ním chvilku handrkoval, a když zjistil, že to komandír myslí vážně, tak mu na to kývnul s tím, že si jde do auta pro peníze. A policajtovi, který hlídkoval u našeho auta, řekl, že věc je již zařízena (asi jako ve filmu "Vyšší Princip" - Die Sache is erledigt. Takže zatímco komandír čekal, až mu do prasátka přibydou dvě pětidolarovky, náš strážný polda nás bezelstně pustil, protože si myslel, že naší žilou již bylo puštěno také.

Docela by mně zajímaly výrazy jejich xichtů v okamžiku, když zjistili, že jsme jim pláchli - tedy pokud to vůbec zjistili. Ale asi ano, protože komandír musel po chvíli čekání zjistit, že má narušený tok financí :-) Tak jako tak, asi usoudili, že hledat červenou samaru v zemi, kde je samara rozšířená stejně jako Favorit u nás (tehdy), by bylo jako píchání v kupce sena (jehlou, samozřejmě :-)

Takže tímto finančním punktem jsme díky Igorákově obratnosti projeli bez ztráty bodu...

Dál a dál jsme klesali dolů k moři, cesta se kroutila a bylo nezpochybnitelně krásně. Do Jalty jsme vjeli za setmnění. Naším prvním úkolem bylo nalézt si pokoj na přespání. Tehdy jsme byli ještě naivní a mysleli jsme si, že přežít jenom v autě se tři týdny v kuse nedá. A tak jsme se vydali směrem na východ od Jalty, kde podle Igora je spousta dobrých "sanatorií."

Taky vás to zarazilo? No, přiznám se, že mě také. Přece jenom-cítil jsem se docela zdráv na těle i na duchu a ani sanatorium, ani doktora Chocholouška jsem navštívit nehodlal. ale brzy se mi dostalo náležitého vysvětlení: sanatorium znamená v ruštině něco, jako lázně, nebo hotel s lázeňskou péčí. Tj. něco, kde můžete nejen spát, ale za nějaký drobný příplatek vás namasírují, zabalí do bláta, dají skotské střiky a tak...

MSvoje tehdejší ponětí o zeměpisu jsem sice považoval za dobré, ale o Krymu jsem nevěděl ani zbla. A tak jsem si jih Krymu děli na Jaltu a "Nejaltu." Nejalta pro mně byla cokoliv, co bylo od Jalty na sever a zbytek pro mně byl prostě Jalta. A tak, jak jsme jeli furt na jihovýchod, jsem se divil i ušima, jak je ta Jalta zatracně veliká. No-samozřejmě, že to bylo tak, že jsme jeli přes spoustu malých vesniček a větších letovisek (Alupka a tak..), jenže díky tomu, že jsme míjeli řadu zdobených vstupů do hotelů a "sanatorií," mně to připadalo jako průjezd jedním městem. Ale nebylo to tak...


Družba

Nevím, za jak dlouho jsme přijeli k něčemu, co Igor ihned poznal. -"Jé, to stavěli lidi od nás z enháčka!" (=Nové huti, což je huťařský megapodnik v Ostravě). "Tam bychom se mohli poptat na nocleh!"

S tím jsem rád souhlasil, protože už jsem byl strašně ospalý. A tak jsme zaparkovali, napochodovali do hotelu a zeptali jsme se recepční, jestli by pro nás neměli nocleh. Když jsme řekli, že jsme z České republiky a to z Ostravy, nadskočila radostí půl metru do stropu a okamžitě zvedla telefon a začala do něj nadšeně hulákat: "Aljó, slůšaj, k nam prijéchali málčiky iz Českój rjespůbliky, iz Óstravy, góroda naších strojítělov!!!!!" (ty vykřičníky byly vážně slyšet :-))

Za chvíli přiběhl nějaký chlápek, nadšeně nám potřásl rukama a řekl, že má pro nás speciální nocleh. Přece prý nebudeme platit za hotelový pokoj, který stál padesát dolarů na noc (při představě té sumy nám zmizel úsměv z tváře), ale můžeme prý přespat dole u něho vedle bazénu (byl to zaměstannec hotelu, který tam i bydlel). A chtěl za to maličkost, jenom pět doláčů.

Hned nám bylo jasné, že půjdou do jeho kapsy. Ale protože to byla cifra, na jakou jsme byli ochotni slyšet, šli jsme do toho. Chlap nás zavedl do převlékárny, srazil dohromady několik laviček a tím byla tvorba našich postelí hotova. No-bylo vidět, že na nás vydělává docela okatě, ale na druhou stranu nám ukázal přístup do sprch, a to bylo něco, co jsme ocenili moc.

Rád bych se ještě vrátil k tomu, proč byla recepční z našeho příjezdu tak nadšená. Jak už jsem řekl, hotel byl postavený stavebníky z NH(KG). Postavili ho v roce 1985 na ukrajinském pozemku a smluvní vztahy byly nastavené tak, že: češi mohli za své peníze postavit hotel, neplatit ani kopjeku za nájem pozemku (v luxusní lokalitě) a mohli ho provozovat po dobu deseti let. Celou tu dobu byla "gastínica Družbá" rekreačním střediskem pro ostravské huťaře. A my jsme do hotelu přijeli jen několik měsíců po tom, co byl z českých rukou předán Ukrajincům. A Češi si tam asi získali hodně dobrou reputaci, protože my jsme byli přivítání hodně přátelsky...(to, že po nás chtěl ten chlápek 5 dolarů už byla jeho osobní snaha přilepšit si v nelehké době, kterou jsme nakonec pochopili).

A tak jsme se osprchovali, natáhli si spacáky na lavice a hned jsme usnuli. Přece jen to byl luxus - úplně se natáhnout a moci se bez omezení otáčet - to se v menším autě jen tak nedá. Spali jsme jako bumbrlátka. Ráno jsme si ještě dali sprchu, pak jsme byli připravení snídaní zadarmo, kterou nám náš hostitel uklohnil (omeleta, chleba a čaj). Nakonec nás chlápek pustil ještě na hotelovou pláž, kde jsem hodil svých prvních pár mořských temp.

Vyspaní, najezení, vyplavaní a vyrelaxovaní jsme opustili přátelský hotel Družba. Na odjezdu jsme byli zlíbáni recepční, jíž právě končila služba. Takže to tam vlastně nebylo tak špatné :-))


Jalta a jachta....

Zamířili jsme zpět na Jaltu. Igor celý říčný mě opět táhnul na něco, co prý musím zažít. A tak jsme zaparkovali poblíž přístavu, a vydali jsme se na pobřežní kolonádu. Tam se jednak pohybovalo nevěřitelné množství koček (dvounohých :-) a jednak tam byl přístav, odkud vyrážely jachty na vyhlídkové jízdy. A jednu takovou na mne měl připravenou i Igor...

V pokladně koupil dva útržky papíru, což byly "biljéty" pro jízdu někam. Kam - to jsem netušil a Igor se tvářil záhadně. Loď měla jet až za půl hodiny a tak jsme si ještě dopřáli místní moróženoje. No, oproti té ledové tříšti, která se prodává u nás to byl fakt rozdíl. Ona prostě zmražená smetana chutná lépe než zmražená voda s homeopatickým množstvím mléka....

V daný čas jsme se vydali na molo, u nějž se naražená na pneumatiky kymácela naše loď. Houpala se fakt slušně a většina lidí nebyla bez přispění lodníků ani schopná nastoupit. A to jsme byli teprve v přístavu, říkal jsem si. A opravdu to byla tak trochu předzvěst událostí příštích ....

Loď vyloženě "vyšnorchlovala" z přístavu, otočila se a vydala se k našemu cíli. Houpala se jako opilý kůň a já si svou první mořskou plavbu opravdu užíval. Pomalu ale jistě jsem začínal chápat, proč lidé trpí mořskou nemocí. Jako dítě jsem trpěl na zadním sedadle auta nevolnostmi, pokud jsem se nedíval na cestu. A tak jsem se tentokrát zodpovědně na "cestu" díval. Měl to aspoň jednu výhodu - nemohlo mi být špatně ze zatáček :-)

No, nakonec jsem udržel moróženoje ve svém trávicím ústrojí a s jednou mezizastávkou (čirou náhodou v našem hotelu Družba, kde jsme nabírali další výletníky) jsme se přiblížili k cíli. Dámy a pánové...jojojo...stálo to za to...

Lástočkino gňézdo

Naším cílem bylo "Lástočkino gňézdo," tj.Vlaštovčí hnízdo, což je nádherná stavba stojící na útesu vysoko nad mořem. Kus ochozu dokonce visí jen tak nad mořem, aniž by pod ním byla jakákoliv zem. Je to vlastně malý nádherný zámeček v neidintifikovatelném slohu...který nechci ani popisovat, ale podívejte se na fotku (ta sice pochází z naší pozdější cesty, ale přikládáme ji pro ilustraci...)

Obdivoval jsem tu nádheru nad námi a hned jak jsem přirazili k molu jsme se s Igorem vydrali ven, hlava nehlava. V té době se v této lokalitě projevoval raný dravý kapitalismus a ten se projevil tak, že se sice nevybíralo vstupné, ale jídlo nebo pití bylo neuvěřitelně drahé. A protože v té době jsme nebyli ochotní utratit ani "penny" za láhev vody (vodu jsme vždy vyžebrali od někoho během cesty-ať to byli policajti nebo vesničané), tak utratit několik dolarů za láhev coly bylo přes naše mozkové závity zcela neprůchodné. A tak jsme jen zevlovali, pokukovali, slunili se, nechávali se ofukovat mořským větrem, nechávali se jímat závratí, když jsme stáli na oněm vyčnívajícím ochozu a hluboko pod námi se mořský příboj tříštil o skály...

Zpáteční cesta byla zezačátku klidnější. Loď se houpala o něco míň a tak jsme s Igorem vylezli na nekrytou záď, a sledovali, jak náš lodní šroub čeří vodu. Mně se to tak zalíbilo, že jsem se opíral o zábradlí na zádi, zatímco Igor si šel sednout víc dovnitř, bay na něho nepražilo slunce. Ani nevím jak, ale najednou se zezadu přihnala dost velká vlna a celého mne spláchla - naštěstí směrem do lodi. Hned, jak jsem se nasraně otočil, abych moři pořádně vynadal, co si to ke mně dovoluje, přihnala se další a ucpala mi otevřenou pusu, z níž se ještě nezačaly řinout nadávky. Můj úmysl vyříkat si to s mořem skončil ještě dřív, než začal.

Igor se málem počůral smíchy. Jako nezávislý divák z toho měl pochopitelně jiný zážitek, než já. Já byl však pořádně zkoprnělý, protože jsem byl fakt překvapený. Byl jsem mokrý do poslední nitky a měl jsem promáčenou peněženku i pas. Ten se po uschnutí zvlnil tak, že mu trvalo zase rok, než se vytvaroval do slušnějších tvarů...

Další vodní eskapádu jsem už nechtěl riskovat, a tak jsem si šel sednout dovnitř do kabiny. Ostatní mne zvědavě okukovali, a někteří se nepokrytě chechtali. Přece jen jsem za chůze čvachtal a vypadal jsem jako zmoklá slepice.


Teplá voda? Dneska? Nět!

Po návratu jsme na kolonádě pobyli ještě nějaký čas. Jednak abych doschnul a jednak je tam vážně moc hezky. Poté se ale zase nachýlilo odpoledne a my museli řešit náš věčný problém - kde ve městě přespat? No, tehdy jsme chtěli volit ještě hotel. A tak jsme - už si nepamatuju jak - nějaký hotel našli, vlezli do něj a v oprýskané recepci na nás přísně pokukovala asi čtyřicetiletá recepční. Docela hezká ženská, jen z ní čišel takový ten sovětský svazácký "akurátismus." A taky, že jo... Když jsme se jí zeptali na ubytování, tak nám sdělila, že pokoje jsou po 7 dolarech za osobu. Už to se nám moc nelíbilo (pořád jsme doufali v levnější ceny, když jsme byli "zápaďáci v divočině") a tak jsme se poptávali jestli je na pokoji aspoň sprcha. Dostalo se nám zarážející odpovědi: "Garjáčej vodý segódňa vo vsjom górodě nět..." Vykulili jsme na ni oči, jestli to myslí vážně, ale ona nehnula ani brvou. Ještě nám to naopak upřesnila. Horká voda není nikde na Jaltě, protože prostě nefunguje ohřevna pro celé město. Jen ti - dodala - co mají

vlastní ohřevnu vody samostaně, tak mají teplou vodu. Což byl třeba hotel s názvem - jaká to náhoda - Jalta. Tam prý ale osobu ubytovávali za 100 dolarů na noc. Při té částce nám poklesla čelist, přece jen v roce 95 to byly slušné peníze i u nás, a zde jsme to považovali za vyloženou zlodějinu.

Tím ale naše debata s recepční neskončila. Ta nám s hlasem navyklým poroučet přikázala, aby jsme jí ukázali pasy. Kombinací nezkušenosti a fascinovanosti (z absence teplé vody pro celé město a cen ubytování) jsme byli tak zblbí, že jsme jí pasy vydali, jako by nám to dali pokynem vlastní rodiče. Ta se do nich zkušeným okem mrkla a pak se zachmuřila.

Neměli jsme totiž klasická turistická víza, ale takzvanou "AV Služébnaja." Do roku 99 mezi Českou Republikou a rusky mluvícími zeměmi platil takzvaný "zjednodušený vízový obchodní styk." Což v praxi znamenalo, že ti, kteří cestovali na Ukrajinu a spol. služebně, si nechali u nás na pasovém dát do pasu razítko s vízem "AV Služébnaja" a mohli jet tam a zpátky, kdykoliv se jim namanulo. Takové razítko samozřejmě nedávali všem - jen podnikatelům nebo zaměstnancům jedoucím plnit obchodní povinonsti. No a protože Igorův otec byl podnikatel, tak nám víza zařídil....

Jenže tahle ženská je jještě nikdy neviděla. Chvíli na ně zírala, pak prolistovala oba pasy několikrát tam a zpátky a když ji výsledek stále neuspokojoval, tak zvedla telefon a zavoala...podle stylu hovoru své kamarádce, nejspíš taky recepční, jen z jiného hotelu. Celou dobu se rozčilovala, že se po Jaltě pohybují "dva málčiki" kteří nemají ani pořádné vízum, jen nějaké "AV služébnaja." Chvíli jsme její litánii poslouchali, ale pak jsme se rozhodli, že nejlepší řešení bude rychlé řešení. A tak, zatímco byla zaujatá žalováním do telefonu, sebrali jsme pasy ze stolu a dřív, než se stihla vzpamatovat, jsem odkráčeli ven. Jejího jekotu, že se máme vrátit zpátky, jsme si už nevšímali. Pokud chtěla volat policajty, ať si poslouží. Ale čekat jsme na to jako ovce nechtěli. Teda - ne že bychom něco provedli, ale neměli jsme náladu dostat se do spáru někomu ještě bbějšímu než je ona a pak ho zásobit dolarama, aby nás pustili zase "na svobodu."


Nocování na Jaltě

Na další rozhovor v hotelu jsme už neměli náladu. Jednal se nám nelíbila cena a jednak to pro nás nemělo smysl, pokud jsme se nemohli vykoupat. A tak jsme se rozhodli, že radši přespíme v autě. Jenže to se snáze řekne, než udělá. Teda - v tom případě, že chcete přespat v rekreační oblasti a ještě to neumíte :-)

Řekli jsme si, že vyrazíme na východ od Jalty a hned jak to půjde, sjedeme k moři. A jak jsme se rozhodli, tak jsme i udělali. Teda - přesněji, pokusili jsme se. Jenže naše měřítka vzdáleností byla docela netrpělivá a my jsme ujeli sotva deset kiláků a už jsme se stáčeli směrem, kde jsme tušili moře. Dojeli jsme k nějaké rádoby opuštěné asfaltce, která byla přehrazená závorou. Moc se nám další místo hledat nechtělo, a tak jsme se rozhodli jít spát tam. Ale nebylo nám přáno...

Nejdřív kolem prošlo pár turistů, pak zase a zase...a nakonec o nás asi nekdo uvědomil místního vrátného. Protože ani ne za hodinu za námi přišel místní bodyguard a vykázal nás pryč s tím, že jsme zaparkovali na cestě vedoucí od hotelu k moři. Ještě se divil, jak jsme se tam dostali, protože jsme se octli z jeho pohledu už "za závorou" a ne "před", jak jsme si mysleli. To ale nehrálo roli - tak jako tak jsme museli vypadnout.


Co je s tím autem?

A tak jsme zároveň s posledními paprsky světla opustili naši slibnou noclehárnu. V úzkých Jaltských uličkách jsme dokonale zabloudili a nemohli jsme se vymotat z trasy, která nás vedla nahoru na kopec. Během toho jsme si všimli, že nás začaly docela intenzivně problikávat auta. Dokonce tak moc, že jsme zastavili a obhlíželi auto, zda nemáme nějakou závadu. Kola byla v pořádku, z motoru se na první pohled nekouřilo, tak co se sakra děje?

Byli jsme fakt tak důslední, že jsme provedli i "vizuální test kývavosti kol," což obnášelo to, že jeden z nás vystoupil a nechal kolem sebe několikrát projet auto ze všech stran, aby viděl, jestli se něco nebezpečně nehýbe. Ale nevšimli jsme si ničeho...A tak jsme se nakonec přece jen úspěšně vymotali aspoň z Jalty..

Spali jsme na odstavném parkovišti kdesi podél cesty. Další den se nám zachtělo moře - bylo už od ráno šílené vedro a my byli ulepení od potu. A tak jsme sledovali, která z odboček by nás mohla dovést dolů k moři. Jednu z nich jsme si vybrali, vytrvale jsme klesali úzkou uličkou šíleným sešupem dolů a zastavili jsme - světe div se - přímo u moře. A tam jsme se pak váleli skoro celý den.

Někdy odpoledně jsme se rozhodli, že slunění bylo dost a že nás čeká i nějaká práce. A tak jsme usedli zpět do vozu, já se chopil volantu a protože nebylo kde se otočit, začal jsem couvat nahoru. A jak se ukázalo, málem to byl náš poslední koncert.

Najednou se zpod kapoty vyvalil hustý černý dým a auto začalo hrozně, ale opravdu hrozně smrdět. Já jsem se samozřejmě lekl a okamžitě zastavil. Oba dva jsme na sebe s Igorem vyplašeně koukali - co teď? Co když jsme na autě zničili "něco" (ani jsme netušili "co") a už se odtud nehneme? Stáli jsme fakt na cestě, na které by se neminuly dvě motorky a sešup to byl fakt šílený.


Dobrota a pohostinnost, na niž nejsme zvyklí...

V následujících odstavcích si nejspíš odpustím svůj všudypřítomný sarkasmus, neboť se s vámi budu chtít podělit o dojmy a zážitky, které ve mne přeformovaly můj vztak k rusky mluvícím zemím. Přece jen jsem byl produkt naší kultury, a Rusy a spol. jsem jednak neměl rád za to, že nás stáhli do zaostalého komunismu, dále pak za to, že nás napadli a okupovali, a pak jsem jimi "vítězoslavně" pohrdal jako chudými postkomunistickými zeměmi. A nakonec jsem je neměl rád za jejich "mafie." Zkrátka a dobře - uvažoval jsem stejně, jako ti, co pak dlouhá léta nebyli schopni pochopit, proč tam opakovaně jezdím.

Je pravda, že za těch několik dní, které jsem tam strávil jsem svůj názor docela poopravil, ale to, co přišlo teď bylo ještě silnějším impulsem.

Dřív, než jsme stihli zpanikařit nad tím, co se děje s naším autem, k nám přiběhl nějaký chlápek a volal něco, co mi Igor přeložil jako: "dál už nejeďte, nebo zadřete motor!" Na takovou výzvu samozřejmě nešlo nereagovat. Navíc - stejně už jsem stál...

Chlápek začal něco drmolit a pak provedl několik zkušených hmatů a pohledů na různých místech pod kapotou a okamžitě diagnostikoval problém. Jednak jsme trochu rozžhavili spojku, ale hlavně jsme neměli dostatek oleje. Sice mi dodnes nedochází, jak mohl olej začít tak ohavně páchnout jen po pár minutách jízdy (to musela být ta spojka), ale bylo ho tam fakt málo (rovná se žádný). Tak jako tak, bychom auto mohli každým metrem opravdu oddělat.

My jsme s sebou pochopitelně neměli nic, co by se podobalo rezervní lahvi oleje. A tak se onen dobrý muž nabídl, že s námi zajede k nejbližší benzínce nějaký koupit. Ale měl na zadních sedadlech takovou hromadu nářadí a železa, že si k němu do auta mohl přisednout jen jeden z nás. Vzhledem k rozdílu jazykové výbavy mezi mnou a Igorem, bylo jasné, že pojede Igor. Co však udělat se mnou?

Možná si říkáte, že bylo zbytečné klást si tu otázku, ale nejbližší benzínka byla 40 km daleko. To znamená, že Igor s oním chlápkem měli odjet na více než hodinu - a tak mi chlápek mezitím nabídl pobyt u něho na zahradě. S trochou rozpaků jsem jeho nabídku přijal. Přece jen jsem nebyl zvyklý se k někomu úplně neznámému "nakvartýrovat" jen tak. Bylo však vidět, že jemu by opravdu ublížilo, kdybych jeho pozvání nepřijal - a tak jsem (s pocitem mírného studu) šel.

Během té hodiny, co byl pryč, jsem si procvičoval ruštinu s jeho ženou a malými caparty. Kupodivu mi to docela šlo. Asi to bylo i tím, že Igor, na kterého jsem házel veškerou "komunikační" zodpovědnost, tu nebyl. A tak jsem musel namáhat mozkové závity a snažit se rozumět i mluvit. A navíc - ona ta jeho žena byla velmi pěkná...a to podvědomě člověka tak nějak víc motivuje :-) (hihi)

Během naší příjemné konverzace se Igor se Sergejem (tak se onen dobrý muž jmenoval) vrátili. Ale bez oleje. K benzínce dorazili po zavírací době a "masló" už nebylo odpoledne kde jinde koupit. Ale bez něj jsme nemohli další přesun riskovat. A tak nám bylo nabídnuto přenocování u nich - v hotelu. Sergej vlastnil malou přímořskou ubytovnu stlučenou z dřevotřísky a nabídnul nám, že tam můžeme přespat. A pokud si myslíte, že na tom chtěl vydělat...tak se pletete. Ubytování v "hotelu" (na místní poměry se tomu tak říkat dalo) nás nestálo ani kopějku.

To ale nebylo všechno...Sergejova žena mezitím nelenila a pustila se do přípravy večeře. Víte, já si nemyslím, že "hoteliér" Sergej byl nějak extra bohatý. Spíš naopak. Měl stejně otřískaného žigulíka jako ostatní a ani jeho dům nebyl nic extra. Navíc - tou dobou byla na Ukrajině fakt bída a lidé měli hluboko jak do kapsy, tak i do žaludku. A přesto...

Přesto vytáhli na stůl to nejlepší, co doma měli. Zeleninu, vajíčka, sýr, salámy... Dodnes věřím, že si udělali pořádnou díru do svého proviantního rozpočtu. A nebylo to takové to obligátní "já se chci ukázat, aby o mně náhodou neřekli, že jsem je nepohostil..." Naopak - z každého jejich gesta i slova bylo cítit, že mají radost, že mohou být s námi.

Mne to tehdy opravdu dostalo a něco se ve mně hnulo. Nechci působit sentimentálně a tvrdit, že jsem zjihnul jen kvůli tomu, že mne někdo pozval na párek. Pravá esence byla totiž úplně někde jinde.... Šlo o to, že jeden člověk se rozhodl sdílet "příjemnost" s jiným...s někým, koho už v životě asi nikdy neuvidí...a přesto šlo o to - UŽÍT SI TO. Vychutnat si výjimečnou událost a udělat vše pro to, ať si ji vychutnají i ti, co náhodou zavítali na pár hodin do jejich života...

Nevím, jestli volím ta správná slova k tomu, abych podchytil podstatu, kterou chci sdělit. Ale tehdy na mne poprvé dolehla plnou vahou přátelkost široké ruské duše....a já se tetelil blahem nad mentalitou lidí, kteří mouhou mít byť poslední deku...ale i o tu se s vámi rozdělit. Věřte mi, je to moc hezký pocit...Někde v divočině se vám rozsype auto, pak k vám někdo přiběhne, zajede s vámi pro součástky, pozve vás k sobě domů, pohostí vás, tlachá s vámi do dvou do rána, pak vás u sebe nechá přespat....a nic, nic, NIC za to nechce? Stačí mu jen to, že z toho měl sám radost? ... Tak tomu já říkám umění života...

Druhý den jsme úspěšně koupili "masló," nalili ho do motoru, zbytek dali v pet-lahvi do kufru a jeli jsme dál. Se Sergejem, jeho ženou a dětmi už jsme se nikdy neviděli a zřejmě už ani nikdy neuvidíme. Uličku, která vedla do moře, bychom hledali stejně marně, jako holubí dům. A přesto - je v našich srdcích.


Kerč

Nepleťte si nadpis této kapitoly se svalovou ztuhlostí. Nejvýchodnější krymské město se opravdu jmenuje Kerč. Je to město plné ošklivých průmyslových zón, šedých činžáků, ohromného nákladového přístavu a několika příjemných rezidenčních čtvrtí. A v tomto městě jsme měli opět dělat něco užitečného. Tj. zde měla být továrna na kuchyňské hrnce, kterou jsme měli kontaktovat.

Nebudu vám nalhávat, že to dopadlo slavně. Právě naopak. Zevlovali jsme odpornými vybetonovanými okrsky po odporných panelovo-pískových cestách mezi ještě odpornějšími panelovými betonovými ploty, a snažili jsme se najít továrnu, jejímž názvem jsme si nebyli jistí. Nakonec jsme ji (světe div se), našli, ale výrobou hrnců už se nezabývala. A o tom, kdo jiný dělá hrnce, nám nic neřekli. A tím skončila "business" náplň naší výpravy. Tedy - my jsme tak rozhodli. Už se nám tak nějak "nechtělo" bloudit po průmyslových zónách a otravovat podezřívavé komunistické vrátné.

A tak jsme vyrazili za zábavou. Vymetli jsme nějaké bary, diskotéky pod širým nebem, popíjeli s místní "malaďoží..." Bylo to dost fajn.

Horší bylo hledání klidného místa pro nocleh...nakonec jsme zaparkovali za betonovou zdí, která ohraničovala veřejné mořské koupaliště od příměstské čtvrti.

Další den jsme strávili neskutečným flákáním. Četli jsme knihy ve stínu auta, váleli se na pískové pláži, plavali v moři (pro mne to bylo poprvé v životě!) Aniž jsme to věděli, styly našich budoucích cest se začaly nezřetelně rýsovat :-))

Stejně tak jsme strávili i další den. Každá legrace ale někdy končí a my jsme se museli vrátit domů. Připomínám, že popisuji rok 1995, dobu, kdy neexistovaly (skoro) žádné mobilní telefony. A na Ukrajině navíc neexistovaly skoro žádné mezinárodní telefony. A my byli nějakých 2500 km od domova, nikdo o nás neměl ani potuchy... Byl to sice krásný pocit, být "ztracen" uprostřed přátelské divočiny, ale jednak mne čekaly školní povinnosti...a jednak by bylo nefér k našim rodičům si pobyt neúměrně prodlužovat. A tak jsme jednoho krásného rána vyrazili z Kerče směrem - domů.


Domů

Když jsme vyjeli z Ostravy, tak jsme na jeden zátah dojeli až za Vinicji, což je opravdu pořádný lán cesty. A protože jsme byli mladí (a neklidní), tak se rozhodli, že na jeden zátah projedeme CELOU cestu zpět. A jak jsme si ujednali, tak se (skoro) i stalo. Tehdy jsme dokázali fungovat v režimu, kdy jeden řídil a druhý spal, dokázali jsme jet několik hodin, kdy jsme neprohodili ani slovo a jen jsme si vychutnávali ten pocit, že jsme "na cestě..." Když na spolujezdce přišla dřímota, tak si schrupnul, když řidič nemohl dál, vzbudil spolujezdce a šel spát místo něho.

A takhle jsme opravdu projeli z Kerče přes Simferopol, Astrachaňskou úžinu, Oděsu, Němirov a Vinicju až ke Lvovu a od Lvova až k hranicím. Ale nebyly to hranice se Slovenskem, kterými jsme na Ukrajinu vjeli, ale hranice s Polskem. A řeknu vám - tehdy jsem na vlastní kůži poprvé okusil, že hranice Polska s jakoukoliv ruskojazyčnou zemí je úplně jiný šálek čaje...


Čéchi - to charóšije ljúďja !

Tehdy jsme v tom "neuměli chodit." Igor aspoň už něco takového několikrát viděl a jako dítě i zažil, ale já... Mně trvalo nějakou chvíli, než jsem pochopil, že ta řada aut, kolem které už několik kilometrů jedu je řada aut čekajích na to, až se dostanou do hraničního prostoru. Řada byla tak neskutečně dlouhá, že to prostě nebylo možné. Hlava mi to vážně nebrala...a tak jsem jel podél ní, dokud jsem nedojel k dátěné bráně. Z budky, která byla vedle ní, vyšel nějaký pohraničník... Přišel k nám a zeptal se, jestli máme "přednostní talón." My ale tehdy ani netušili, co to talón je, natožpak přednostní. Když jsme řekli, že ne, tak hvízdul a odkudsi se vynořil chlap v kožené bundě. Vypadal tak, že by mohl bezproblémově vyhrát casting na film Vexlák II.

Igoráka se zmocnily předhraniční záchodové problémy a tak zmizel kdesi v poli a nechal mne tam napospas onomu překupníkovi. Ten mi vysvětlil (už jsem mu po 18 dnech na Ukrajině i slušně rozumněl), že si můžeme koupit přednostní místo ve frontě. Jinak si ji prý musíme vystát. A kupodivu za to chtěl docela směšnou částku, která nám za to rozhodně stála. Nechtěl jsem ale takové rozhodnutí udělat bez Igora (co kdyby to byli jen místní týpci, co oblafnou důvěřivé cizince).A tak jsem mu řekl, že nevím, a že musíme počkat.

To chlápka docela znervóznilo a hned nabídl snížení ceny (asi byl nový a neuměl v tom tak chodit :-). A neustále opakoval: "čéchi, to charóšije ljúďja, my kak něbúď domlúvimsja" :-) A já k němu chtěl být zdvořilý, a tak jsem ho chtěl ujistit, že určitě. No...drobná chyba byla v tom, že jsem si myslel, že "určitě" se rusky řekne "navěérno"....Jenže to tak nebylo. "Navěrno" znamená "možná, asi"....Správný výraz, který jsem pro "určitě" měl použít je "kaněéšno". Ale to já tehdy opravdu nevěděl...

Takže pokaždé, když se mne zeptal, zda se spolu dohodneme (když jsou přece češi tak úžasní lidé), jsem mu s přátelským xichtem Mirka Dušína odpovídal "asi..asi..asi".... To ho fakt asi docela demoralizovalo, protože když se Igor vrátil z polí, stál nás talón opravdu jen cenu několika piv.

A tak jsme se dostali do hraničního prostoru. Jenže tím jsme ještě zdaleka neměli vyhráno. I jen ta malá sotva desetinová fronta trvala asi 7 hodin. Během té doby jsme se stihli seznámit s jedním ukrajnsko-německým párem, se kterým jsme s jejich dodávce mastili ferbla jako vzteklí.

Zároveň jsme se také více než dostatečně načichali puchu pohraničních děvek. Pardon, že používám tak přízemní výraz, ale to byl fakt nezaměnitelný odér. Směs potu desítek chlapů, neprané šaty, zaschlé semeno, to vše přelité lacinou kolínskou.... Brrrr....myslím, že i po letech bych ten zápach poznal. Fakticky stačilo, aby kolem vás jedna taková ženština prošla a bylo ji cítit ještě čtvrt hodiny.


Poslední kilometry..

Projet Polskem není zrovna jednoduché. Cesty jsou hrozně úzké. Jsou užší, než české...a když je srovnáte s ukrajinskými, tak si připadáte, jakobyste z dálnice vjeli na dětské hřiště. Když k tomu připočítáme to, že skoro všude jsou pověstné vyjeté "kolejiny," tak si uděláte ten správný obrázek. A tak jsme se Polskem prohryzávali docela pomalu. Navíc - někde u Krakowa bylo značení tak na pytel, že jsme se museli ptát na cestu. A - jak jsem zjistil - to nebylo vůbec jednoduché. Já-rodilý Ostravák, odkojený polskými televizemi, jsem nebyl schopen poskládat rozumnou polskou větu. Místo "jak" se mi dralo na jazyk "kak"...."kam" jsem si nevzpomněl vůbec (vzpomněl jsem si jen na "kudá")...no zkrátka- ruština vytěsnila úplně vše. Nakonec se místo mne musel ptát na cestu Igor....

Nakonec jsme dojeli domů a byli jsme ... doma.


Epilog a trochu filozofie na konec...

Rodiče mne radostí málem umuchlovali. Vlastně se jim ani nedivím. Přece jen to není sranda pustit svoje dítě do země, která je proslulá maximálně tak chudobou a banditismem. Navíc bez jakékoliv možnosti někam zavolat...ověřit si, že je v pořádku...Ale zvládli to, a stejně tak se to naučili zvládat i do budoucna. Za to jim samozřejmě patří můj dík, i když na druhou stranu stejně nemají na vybranou :-)

Mne osobně tato cesta poznamenala nesmírně. Důvodem k tomu byla asi mixáž několika souběžných jevů: nejhlavnějším asi byl styl cesty...Stačilo nám auto, dva spacáky, propanový vařič, pár konzerv a mohli jsme jet tak daleko, kam až si naše fantazie mohla dovolit. Další věcí je to, že jsme s Igorem stejné krevní skupiny. Teda-ne že bychom si dávali transfúzi, ale máme na spoustu věcí na světě stejný pohled. Dokážeme spolu kecat hodiny a hodiny, aniž by nás to omrzelo. Jsme prostě podobného založení-a oba dva milujeme ježdění autem. Jeden řídí - druhý relaxuje vedle...sem tam něco proneseme, sem tam něco uvaříme, sem tam se prostřídáme za volantem...prostě pohoda. A máme oba rádi netradiční věci, tak trochu se i rádi vymezujeme vůči "střednímu proudu..." Nechci ale v žádném případě působit jako nějaký "kotlíkář." Sám žiji poměrně úspěšným kariérním životem, a konzumní styl života, pohodlí a využívání služeb ostatních mi vůbec nedělá žádný morální problém. Mám rád pohodlí, určitou míru luxusu, fungující infrastrukturu...a vím, že pro to, abych si ji mohl dopřát, musím adekvátním způsobem pracovat, snažit se, vzdělávat... Nejsem tedy žádný anarchistický rebel, který "jezdí do arábie" a staví "kritické zrcadlo západnímu konzumnímu stylu života." Ani náhodou. Náš styl života mám rád, ale stejně tak mám rád (na nějakou dobu) i styly úplně odlišné...

Od naší první cesty jsme najezdili více než sto tisíc kilometrů po cestách necestách a zemích nezemích, překročili desítky přechodů, vyběhávali si stovky razítek, úplatků...korumpovali jsme policisty ve všech možných světových jazycích a možná i tak trochu i zmoudřeli. Hodně se změnil náš náhled na svět skoro s každou zemí, kterou jsme navštívili. Zjistili jsme, že Rusové nejsou takoví bandité a "ivánkové," jak si lidé u nás myslí. Žasli jsme nad útulností a uspořádaností pobaltských zemí. Pochopili jsme, že Turecko je mnohem vyspělejší než mnohé evropské země, a že Arabové nejsou teroristi v prostěradlech.

Nechci vypadat jako nějaký rozumbrada, který má postoj typu: "já všude byl, já všemu rozumím a vy ostatní máte zcestné představy o tom, jak to tam vypadá..." Když se totiž za sebou zpětně ohlédnu, tak zjišťuji, že stejné názory, jaké mají mí spoluobčané, jsem měl také...A proč? ...Inu asi proto, že jsem byl stejným produktem své země. Možná, kdybych na vlastní kůži nezjistil, že 99% lidí, kteří žijí ve vysmívaném Rusku nebo nenáviděném muslimském světě, jsou normální, asi bych také přejímal zprostředkované (a mnohdy účelově překroucené) informace. Jistě - hajzů je tam určitě také dost, ale kde nejsou? Zkusme si promítnout záběry z demonstrací proti MMF ze Seattlu, Prahy, Janova... A uvidíme také skandující, ničící a nenávistné davy. A jsou to Evropané, žádní musulmáci. Zkusme si pustit záběry z Belfastu, kde se protestanti a katolíci vyhazují navzájem do vzduchu - civilista necivilista, dítě nedítě... A pak se bavme o tom, které náboženství je tolerantní a které nenávistné.

Ono totiž vždy záleží na úhlu pohledu a na tom, jak se jaká skutečnost interpretuje. Mnohdy se o o tom lepším ani nemluví. Místo toho se ukáže záběr 20 lidí s ručníkem na hlavě, jak řvou s kalašnikovy v ruce někde na hliněném náměstí... Pustí se to 2x, 3x a máme všichni jasno. ONI (arabáši, rusáši, bumbaráši nebo jacíkoliv jiní -raráši)..jsou prostě nemytá nekulturní militantní hovada....a pár atomovek by jim zřejmě neuškodilo.

Ale...jak se říká ve Shrekovi...věci nejsou vždy takové, jakými se zdají být. Zkuste o tom, prosím přemýšlet, mí přátelé. A s tímto bych se s Vámi rozloučil a nashledanou u dalšího cestopisu....




Datum poslední modifikace: 14. květen 2006
Autor : Martin Lisý


Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2018