cestujeme.tudy.cz

Moskva, tam a zpět 1996


Odjezd a Polsko

To zas jednou přišel můj otec, že by potřeboval něco dovézt z moskvy a jestli pry bych něměl zájem zajet si na otočku do Ruska. Dlouho jsem nepřemýšlel a rozhodl se, že takovou příležitost si rozhodně nenechám ujít. Ale vzápětí jsem se musel zamyslet čím pojedu. Otec dlouho nepřemýšlel a auto bylo na světě, půjčil jsem si od sestřenice žigulíka.

Protože jsem nechtěl jet sám, zašel jsem za Martinem, jestli by nechtěl jet taky. Zamyslel se a co myslíte, že mi řekl, no přece, že pojede.

Vyzvedli jsme si auto, vyřídili "doverenost", což není nic jiného, než Plná moc k užívání cizího auta v zahraničí, a již první zkušenosti z jízdy tímhle žigulíkem, začaly ukazovat, že jízda to bude náramně zajímavá. Ať jsme totiž jeli do kopce, nebo z kopce, tak to auto jelo stabilních 80km (pokuď se tomu samozřejmně násilím nepřidal plyn, pak to bylo schopno jet i něco málo k 120km/h) a to bez viditelné nebo spíše slišitelné změny zátěže motoru. Zřejmně ložiska mněla takový válivý odpor, že bylo jedno, jestli auto jede po rovině, zkopce nebo dokopce. Z již dřívějších zkušeností s tímto autem, jsem věděl, že ani elektrika nebyla úplně v pořádku, ale co se jí týče ubezpečila mně sestřenice, že jí to otec už dal dopořádku a že je už auto OK.

A tak jsme vyrazili na cestu. Jako vždy přestože jsme chtěli vyjet kolem poledne, poslední přípravy a shánění zásob se protáhly a tak jsme vyjeli až k večeru, vlastně se již setmělo. Asi se již chystáte zeptat, proč by mnělo být důležité vědět, že se setmělo. No odpověď je jednoduchá.

Dojeli jsme do Bohumína a když jsme mněli odbočit na silnici směřující k hraničnímu přechodu, najednou to zdechlo, co vám budu povídat, uprostřed křižovatky a už to nechtělo nastartovat. Tak jsme oba s Martinem vyběhli z auta a odtlačili ho kousek za křižovatku na takové velké parkoviště. Byla to celkem dřina, jak už jsem psal, žigulík kladl značný odpor, přestože jsme byli na rovince. Během toho tlačení jsme zkoušeli auto nastartovat, ale ani náhodou. Tak jsme tam na parkovišti jen tak seděli, unavení z marné snahy auto roztlačit, také celý den byl náročný a my toho mněli už dost a jen tak koukali před sebe.

Najednou jsem si všimnul, že naproti nám stáli, hned za odbočkou, kde jsme chtěli původně odbočit policajti a jen tak namátkou brali auta. pokusil jsem se trochu rozptýlit pochmurnou atmosféru, která v autě začala panovat, přecejenom jsme ještě ani neopustili naší republiku, vlastně jsme z Ostravy ujeli sotva deset kiláků a auto odmítlo fungovat.

"Hele Martine, ještě, že nám to zdechlo, vidíš ty policajty? Vzhledem k tomu, že nám nefuguje blinkr do leva, tak jsme určitě ušetřili za pokutu."

Nevím, čím to bylo, ale přesně tohle zabralo, nálada začala stoupat a Martin hned opáčil, že to přece nezabalíme tak brzy jen co jsme vyrazili, a že nás přece nemůže jedna "drobná" závada rozházet. Koneckonců jseme tušili, že ten alternátor špatně dobíjí, dokonce jsme si z toho důvodu vzali sebou i dobíječku.

Vylezli jsme z auta a dali se znova do jeho roztlačování, na dvojku, na trojku, prostě pořádně jsme si mákli a když jsme dorazili na konec parkoviště, tak jsme byli tak utahaní, že jsme si museli zase dáchnout. Mezitím, policajti co stáli naproti, se rozhodli odjet a tak jsem řekl Martinovi:

"Policajti už odjeli, tak bychom to mohli konečně nahodit, né?"

A protože jsme byli na konci parkoviště, tak jsme tam vrazili zpátečku a světe divse, auto se ani né na metru nakoplo. Celí šťastní jsme okamžitě vyrazili k přechodu. Na hranicích vše prošlo bez problémů a my dokonce ani nemuseli vypínat motor, čeho jsme se fakt báli, asi by to nevypadalo zrovna nejlíp, kdybychom ho na hranicích roztlačovali.

Najednou jsme byli v polsku a celá cesta nam začala zase připadat veselejší. Jenže sotva jsme se vzdálili kousek od hraničního přechodu a vyjeli z vesnice zkončilo veřejné osvětlení a my zjistili další nemilou věc a totiž, že přestože jsem mněl rozsvícené světla viděl jsem sotva tak na 15 až 20 metrů před sebe a pak už vůbec nic.

Martin hned na to, "To bude určitě tou vybitou baterkou."

Noc byla ještě mladá a my taky (rozumu se nám tudíš nedostávalo), tak jsme se rozhodli pokračovat. Řídil jsem já a jel jsem opravdu velmi opatrně, něco kolem padesátky, cesta bylá úzká a kvalitní, tak jak to už bývá v polsku. Po několika kilometrech jsme vjeli do nějaké obce a hned za první zatáčkou byli policajti co měřili rychlost, těch jsme si samozřejmně nevšimli, jednak byli schovaní a jednak jsem opravdu nic před sebou neviděl, ale hned kousek dál byli další, ti co lovili ty co rychlost v obci překročí a ti nás samozřejmně zastavili. Hned jsme se na sebe podívali a bylo nám jasné o co jde. Za rychlost nás přece chytit nemohli, jel jsem pomalu až hrůza, ale určitě se jim nelíbilo, jak to naše auto svítí, nebo spíše nesvítí.

Stáhl jsem okýnko a ten policajt, že mám vypnout motor. Nu což bylo to nemilé, ale co se dalo dělat, tak jsem ho vypnul, pak chtěl doklady, tak jsem mu je podal. Chvíli do nich s kolegou koukal a pak se ke mně obrátil právě jeho kolega.

"Dlaczego pan jede tak nepevne. Jest tutaj dozvolena prendkosc 60 a vy jechalisztce tylko 50." (Volně přeloženo, řekl : Proč jedete tak nejistě, když je tu povolená šedesátka a vy jste jeli jen padesátkou.

Oba jsme se na sebe podívali a já nevěděl co mám tomu policajtovi říct, přece mu neřeknu, že nic před sebou nevidím a proto jedu pomalu. Bylo nám jasné, že je to asi vyvedlo z míry, když tu všichni nedodržujou rychlost a ja ji nejen dodržuji, ale dokonce jedu i výrazně pomaleji, což potvrdilo rychle projíždějící auto, ktere ani nestihli chytit. Policajti okamžitě došli k závěru, který se přímo nabízel a hned se mně ptali jestli jsem náhodou před cestou nic nepil. Tak jsem jim odpověděl samozřejmně, že né.

Zřejmně nemněli balónek a tak mně vyzvali, abych vystoupil z auta a prošel se po bílé čáře vyznačující krajnici silnice, přesně jako v amerických filmech. Tak jsem vystoupil, udělal pár kroků, když byli spokojení, tak jsem se otočil, že se vrátím k autu a koukám, že jsem zapomněl v tom rozrušení, jak mně zastavili policajti, vypnout světla. Hned jsem si uvědomil, že zbytečně namáhám chudáka baterku, ale moje další myšlenka, nebo spíše překvapení bylo, že světla svítili silně, přestože jsme se domnívali s Martinem, že asi moc nesvítí a proto nic nevidím. Dokonce mně ta světla i oslňovala, jak jsem tam venku stál a přesto nebylo během jízdy nic vidět, to bylo divné.

Policajti mi mezitím vrátili všechny doklady a ja si zase nastoupil. A netrvalo dlouho už mněli policajti chyceného dalšího řidiče za rychlou jízdu a tak se mu začali plně věnovat. Připoutal jsem se, otočil jsem klíčem a přesně, jak jsme to očekávali, startér se ani neotočil ba nevydal ani hlásku. Co teď. Chvíli jsme tam jen tak seděli a uvažovali, jestli máme vylézt ven a začít roztlačovat auto, moc se nám do toho nechtělo před těmi policajty. A zřejmně to byla pořádná chvíle, co jsme nad tím tak rozvažovali, protože mezitím řidič co ho chytili po nás stihl zaplatit pokutu a odjet. Policajti se na nás podívali a vydali se opět k našemu autu. No mněl jsem spásný nápad a řekl jsem martinovi ať vytáhne mapu a dělá, jako že ji studujeme, protože nevíme kudy jet. Sotva ji stihl Martin vytáhnout, už mi zase klepal policista na okýnko, že proč tu stále stojíme. Slova se ujal Martin, že vlastně nevíme kudy do Rybníka (nejbližšího města). Zabralo to, protože okamžitě oba policajti začali mluvit jeden přes druhého a popisovat nám cestu. Vtipné na tom bylo to, že vpodstatě stačilo jet pořád rovně po hlavní :-). V půli vysvětlování se jim ozvala vysílačka a zachvíli se objevil kamión, který určitě nejel předepsaných 60 a tak ho zastavili.

Tento okamžik jsme potřebovali, protože nás kamion svým dlouhým návěsem zakryl před zraky policie a my už dál neváhali, Martin vyskočil z auta a potlačil mně na spátečku, auto okamžitě naskočilo. To jen potvrdilo, že aspoň na zpátečku to startuje dobře. Další cesta pak už probíhala v pohodě, pokuď nebudeme brát, že jsem vlastně vůbec nic před sebou neviděl.

Dojeli jsme do Rybníka a hned za prvním kruháčem jsem špatně odbočil, tak jsme zastavili, abychom si v mapě nastudovali názvy měst na které vlastně chceme jet, ale protože jsem už byl řádně unavený a začaly mně bolet oči, do další jízdy se mi moc nechtělo. Martinovi se řídit taky nechtělo a tak jsme se rozhodli, že tu přenocujem a tak jsme popojeli kousek dál a odbočili do první vedlejší ulice mezi vilky. Už jsme se chystali usnout, když tu jsem si všimnul, že kousek dál svítí poutač malé hospůdky.

"Co kdybychom se tam zašli zeptat, jestli nám nenabíjí baterku?"

"No nápad to není špatný." na to martin. A tak jsme vyrazili. Hospůdka už mněla zavřeno, ale ještě tam dělali nějaký úklid a tak jsme se mohli zeptat. Chlap chvíli zíral, pak nám řekl, že klidně, ale nemá tu možnost ubytování a že ji tu budeme muset nechat do rána, než zase otevře. Samozřejmně jsme souhlasili. Pak už stačilo baterku jen donést a šli jsme na kutě.

Ráno jsme zašli pro baterku, poděkovali. Auto zvesela nastartovalo, takže jsme ho ani nemuseli roztlačovat a vyrazili jsme na další cestu. Přes den jsme nemuseli svítit, i blinkry začaly fungovat a tak další cesta probíhala bez problémů, řídil jsem já.

Před Waršavou jsme nachvíli zastavili a začali přemýšlet kudy jí projet. Bylo nám jasné, že takové velkoměsto dokáže pěkně zdržet, obzvlášť pokuď se vněm zabloudí. Po chvíli koukání do mapy, jsme se rozhodli, že se jí vyhnem úplně a pojedem okolo. Na mapě to samozřejmně vypadalo hezky, dokonce to vypadalo, že si i nějaký kilometr ušetříme (zde bych mohl zmínit oblíbené martinovo heslo "Cesta zkratkou byla sice delší, zato víc namáhavá.") a tak jsme ve správnou chvíli odbočili z dálnice na Waršavu a vydali se po takové obecní cestě napříč poli, lesy a dědinami. Opravdu to bylo zajímavé.

Po nějakém čase kodrcání a protože se už blížilo poledne jsme zastavili, že se najíme a uvaříme si čaj. Balenou vodu, jsme tou dobou ještě sebou nevozili a byli jsme již od začátku cesty závislí na tom co si seženeme cestou. Tak jsme se vydali k nejbližšímu vesnickému stavení uprostřed polí, jestli bychom nemohli poprosit o trochu vody. Byla tam taková milá paní, zrovna věšela prádlo a ochotně nám nabrala ze své studně. Vrátili jsme se ke svému autu vytáhli propanbutanový vařič a začali vařit čaj. Voda zavařila a martin tam hodil sáček. Vlastně jen nazvedl poklici a vhodil tam sáček a zase ji přiklopil. Když se rozhodl, že už by to mohlo být vylouhované a že by tam mohl přidat cukr, zvedl pokličku a ejhle, čaj se vylouhoval, ale vypadal, jako by tam někdo přidal rovnou mlíko. Čaj byl kalný, ale vypili jsme ho, meditujíc nad tím, že tady mají asi hodně tvrdou vodu ve studních s vysokým obsahem vápníku. No kdybyste viděli ten ešus na druhý den, kdy jsme se rozhodli si uvařit další čaj. Ešus byl zevnitř pokryt bílou vrstvou něčeho a ráfek, kde byla hladina přecházel do modra. Srdce mladého chemika by jistě zaplesalo radostí.

Nakonec jsme najeli na hlavní tah mířící k běloruským hranicím.

Už si nepamatuju, jestli jsme mněli štěstí, když jsme dojeli na hranice a zrovna nebyla fronta, nebo se mi podařilo dobře předběhnout, ale do celního prostoru jsme se dostali celkem rychle. polští celníci nás odbavili bez čekání a pak už jsme vjeli na Běloruskou stranu hranic. Zde však fronta byla a pořádná a hlavně pěkně zmatená, takže jsme ani nevěděli kam se máme zařadit a předběhnout už nešlo. Řízení jsem předal Martinovi, protože jsem byl už unavený a pak jsem stejně počítal, že budu obíhávat jednotlivé budky a zbírat razítka jako při nějakém orientačním běhu, jak už to na těch běloruských hranicích chodí, přecejenom mi ta ruština šla lépe než Martinovi.

Po nějaké chvíli čekání, kdy jsme znuděně koukali jak se pomalu přibližujeme k pohraničníkům a jejich budkám, nám jeden z nich zaklepal na okýnko, jestli bychom nesvezli jeho přítele. Koukl jsem na kněze, který stál za pohraničníkem. Martin ví jak nerad beru kohokoliv cizího přes hranice, ale v tomto případě nás o laskavost požádal sám pohraničník, takže to asi nebude nic nebezpečného a pak je to kněz. Souhlasili jsme, kněz si přisedl do zadu, kde bylo kupodivu ještě místo. Koneckonců byli jsme na cestě teprvé druhý den a tak jsme ještě nestihli zadní sedadlo zaneřádit. Prohodili jsme sknězem pár zdvořilostních frází, abychom si ukrátili dlouhou chvíli při dalším čekání, když tu n nás vyrukoval, abychom mu prý dali svoje pasy, že zařídí, abychom nemuseli čekat, taky si vzal náš talon a někde odběhl.

Kdyby to byl nějaký trik jak připravit turisty o doklady místního zločineckého podsvětí, tak bychom asi byli v pěkné brindě. A to jsme si uvědomili teprve po té co odběhl i s našími doklady. Nervozně jsme jej vyhlíželi a kupodivu se brzy objevil s orazítkovanými pasy, taky talon byl samé razítko, no prostě ruka boží, mněla na místních hranicích velké konexe. A tak jsme neváhali ani chvíli vyjeli jsme z řady a namířili si to podél fronty pruhem pro kamióny rovnou ven z celního prostoru. Abych se přiznal koukal jsem velmi pozorně na všechny strany, jestli nás nebude náhodou někdo se samopalem chtít zastavit, ale bez problému jsme dojeli až k výjezdové (nebo bych spíše mněl psát vstupni?) bráně z celního prostoru. Voják u brány si bedlivě prohlídnul náš talon, koukl na počet osob jestli nás náhodou nejede ven více, než nás vstoupilo, kupodivu i to souhlasilo, asi kněz zařídil úplně nový talon, kde už byli napsány tři osoby. Popřál nám šťastnou cestu a my jsme byli v bělorusku. Takhle rychle jsme touto hranicí ještě nikdy neprojeli a to jsem jí už párkrát projížděl. Cesty v Brestu jsou příšerné, ale nám se s kněží pomocí podařilo městem projet a bez bloudění vyjet na pověstnou dálnici M1. Mezitím se setmělo.


Bělorusko

Mnohým už asi nemusím vysvětlovat, co to asi znamenalo pro řidiče. Ale dalnice v zemích bývalého SSSR jsou široké a mimo asfalt je po stranách ještě dostatečně široký pruh uježděné hlíny, takže si mohl Martin dovolit jet docela rychle.

Náš pasažér mezitím celý šťasný, že jede a že nemusel shánět stopa příliš dlouho se dal do vyprávění, kterak jede na vysvětění jodnoho z prvních katolických kostelů pro místní polskou menšinu. Také nám začal vysvětlovat, jak to tu v bělorusku mněli poláci těžké po té co tohle území spolkl sovětský svaz. Rozbalil si svačinu a schutí se do ní pustil. Ještě s plnou pusou se mně zeptal, proč můj kolega tak zarytě mlčí, jestli to náhodou není tím, že nerozumí. A tak jsem mu vysvětlil, že se plně soustředí na řízení. Nevím co mně to popadlo, ale v tom veselém hovoru jsem mu prozradil, že ve skutečnosti toho Martin moc nevidí, přestože má zapnuté dálkové světla. Načež se martin k našemu hovoru připojil s tím, že na silnici jsou dobře viditelné čáry dělící pruhy a že se podle ních dá jet docela bez problémů.

Kněz zpolknul poslední sousto chleba, který mněl v ruce a kokl Martinovi přes rameno, aby si potvrdil, jestli mu náhodou nevěšíme bulíky na nos. Ještě se podíval na tachometr, kde se rychlost pohybovala v maximálních hodnotách co tohle auto zvádalo, takže někde kolem 130 km/h. A jako by to Martim vycítil, že mu někdo kouká na tachometr dodal s klidem, že je v podstatě jedno jestli pojedeme 80kou nebo 130kou, následky by byly zhruba stejné a protože je před námi ještě mnoho kilometrů bude lepší když pojede rychleji.

Další chleby, které mněl ještě rozbalené na klíně zůstaly netknuté, zase je zabalil a od té chvíle už nepromluvil ani slůvko. Buď se modlil ke svému bohu, nebo proklínal chvíli, kdy nastoupil do našeho auta. Ale hrdinně se k cíli své cesty řítil spolu s námi v našem autě, protože věděl, že by mu v noci nikdo nezastavil.



Pokračování příště.....

Autor : Igor Vučenovič


Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2018