cestujeme.tudy.cz

Ukrajina a Moldávie 2012

Aneb kterak se nechat oškubat neexistujícím státem


Jednou za čtyři roky na nás přijde perioda, kdy cestu na Blízký východ nahradíme cestou do „azbučně mluvících zemí.“ V roce 2004 jsme jeli za Ural, v roce 2008 jsme jeli na Krym (Ukrajina)...a letos jsme se rozhodli udělat to samé. S malým bonusem – na zpáteční cestě jet přes Moldávii.

Hlavní důvod byl ten, že se v Moldávii měl vyskytovat můj synovec Honza se svou přítelkyní Olou. Ola je rodilá Moldavanka žijící od mala u nás v Česku a do Moldávie jezdí za dědečkem.

Kolem Moldávie jsme jezdili při každé cestě na Krym. De facto jsme lemovali celou její hranici, ale nikdy jsme nevjeli dovnitř. Každý, kdo zná hraniční procedury post-sovětských republik, pochopí proč. Každé hranice navíc jsou opruz – více úplatných celníků, více buzerace, více nesmyslných poplatků a ztráta času. Tedy – když nám bylo pod 30, tak jsme přesně takovéto „výzvy“ vyhledávali, ale s postupem času jsme si zvykli na civilizovanost (zejména) tureckých hranic – a problémům se spíše vyhýbali.

To ale neznamená, že si sem tam rádi neužijeme nějaké to vzrůšo. A Honzův trip do Moldávie byl dobrou záminkou.... Alespoň přeci „zamázneme“ to ostudné „bílé místo“ na mapě!

A jak jsme naplánovali, tak se i stalo. Jednoho krásného dne jsme nakoupili pár konzerv, nějaké ty polévky...naházeli do auta spacáky – a vyrazili jsme vstříc světlým zítřkům.

Na Krym jsme dojeli bez větších překvapení. Například to, že nás „bezbločkově“ zpokutovali ukrajinští policajti na naprosto nesmyslném omezení rychlosti...se opravdu za překvapení považovat nedalo

Krym je prostě fajn. Krásné, nádherné místo na zemi. Geograficky, esteticky a etnicky je hodně odlišný od zbytku Ukrajiny. Úchvatná příroda, mix „středomořského“ porostu s krásně vybarvenými skalami...azurovou oblohu...a mořem takovým, že...... Málokde je moře tak hezké, jako na Krymu. Kdo nevěří, ať tam běží...

A protože je na Krymu fajn...rozplynuli jsme se na něm do bezčasí tvořeného povalováním, čtením, jezením a pitím. Lepší program netřeba (a vlastně i nemožno) vymyslet.

Nemůžu říci, že jsme se Krymu nabažili dostatečně. Ještě bychom se pár dní váleli, ale chtěli jsme také pobýt chvíli i v Moldávii. A tak jsme (neradi) dali moři vale a vyrazili zpět.

K ukrajinsko-moldavským hranicím jsme dojeli kolem desáté hodiny ranní. Dostavil se onen známý pocit rozvodněného žaludku – v těchto místech musí člověk našlapovat opravdu opatrně. Někomu se znelíbíte – a v tom lepším případě vás nechá pár hodin „u ledu“. Horší případy znamenají finanční újmu a společnost, po které netoužíte.

Ukrajinská strana proběhla opravdu civilizovaně – ani ne za 10 minut jsme byli venku. Přejeli jsme území nikoho – a přijeli k moldavským budkám. Jeden z celníků nám pokynul, že máme odstavit auto a začal nás instruovat: „Potřebujete deklaraci na auto a musíte vyplnit imigrační kartičky.“ A mávnul směrem k budově, kde nám měli deklaraci na auto vystavit.

A tím to všechno začalo. Jako bych se vrátil do svých jednadvaceti let, kdy jsme poprvé vyrazili na Ukrajinu. Směsice budek, baráků, hromada protichůdných informací, všudypřítomní zoufalci pobíhající se svazky dokumentů... prostě klasika A my do toho skočili rovnýma nohama.

Nebudu vás zatěžovat tím, kolikrát jsme museli proběhnout z bodu A do bodu B, z bodu B do bodu C...a několikrát mezi těmito body navzájem. Když to zkrátím – výsledkem naší oscilace byl tištěný dokument, který bylo třeba „oformliť“, což znamená „úředně ověřit“. A toto ověření nás mělo stát....ne méně než 45 euro. Tedy – v místní měně.

Vtipné bylo to, že směnárna byla AŽ za hranicemi. Takže jsme svědomitě proťapkali střeženým prostorem, bez absolvování pasových formalit se protáhli podél závor..a zanechávajíc auto zaparkované kdesi „uvnitř“...jsme vešli pěšky do Moldávie.

Naštěstí nijak daleko – pár metrů za hranicemi byla trafika provozující směnárenskou živnost. Vyměnil jsem rovnou 70€, abychom měli „na zmrzlinu po cestě“. Ale...výsledek směny mne moc neuspokojil. Dostal jsem do ruky papírky potištěné azbukou s nápisy typu „100 rubljej“.

„TAK MOMENT!!“ zarezonovaly ve mně vzpomínky. Asi měsíc před odjezdem jsem se bavil s Olou a ptal jsem se jí na poměry v Moldávii. Peníze, policajti, a tak... A Ola mi přece říkala, že moldavskou měnou jsou „lei“! Ještě si pamatuji, jak jsem se jí ptal, zdali to jsou rumunská lei...a ona říkala že ne, že jsou to moldavská lei...a název měny je stejný, protože moldavci jsou s rumuny etnicky hodně spřízněni.

OK! Ale jaktože (sakra) teď stojím na moldavských hranicích a držím v ruce rubly a nikoliv lei? A ještě k tomu tištěné azbukou? Můj myšlenkový stav by se dal popsat anglickou zkratkou „WTF“???!!! ((když neznáte – googlujte...nebo čtěte dále )

O své pochybnosti jsem se rozdělil s Igorem. Ten chvíli (asi vteřinu) dumal a pak mne šokoval přímočarou odpovědí:

- „Třeba to Ola vyslovovala slangově.... Jako zkráceně, víš? Prostě místo „rubljej“ řekla jenom „lei“ ...

-„Eeee???“ ...otazníky se mi vršily v očích. Co to ten člověk říká?? Uznávám, že je možné, abych tehdy při rozhovoru s Olou blbě slyšel...ale dávat dohromady „rubljej“ a „lei“... to už vyžaduje hooodně kreativní přístup :-) Inu, je vidět, že Igor umí myslet hodně „asociativně“.

Nicméně...stále jsme nemohli popřít fakt, že stojíme na moldavských hranicích a v ruce držíme „rubljej“. No dobrá – rozsekneme to, kdo je vydal? Pojďme si to přečíst! .... „100 Rubljej.... Rjespubliknyj bank“...

?????

Rjsepubliknyj bank...ale čeho? Do pytle, vždyť to tam není napsané!! Kdo tyhle papírky vydává??? WTF?????

No...ničeho jsme se nedočetli....a tak jsme (v mlčenlivém souhlasu) papírky strčili do kapsy a vrátili se zpět do hraničního prostoru. Ale pocitu nepochopení a nejistoty jsme se nezbavili.

Úřednice, která nám dokument ověřovala (mimochodem velmi krásná dívka ) naše peníze přijala bez váhání. Ulevilo se nám – nepřišli jsme o 70€ tím, že jsme je vyměnili za loterijní losy. Vzala si několit set „rubljej“ a dala nám orazítkovaný dokument. Pak už nám jen zbylo vyplnit si imigrační kartičky, projít kontrolou kufru...a vjet DOVNIŤR.

Věřte mi, je to neopakovatelný pocit, vždy, když autem vjíždíte do nové země. Nedá se to srovnat s tím, když někam přiletíte. Je to prostě o tom, že vyjedete ze svého bydliště...kroutíte volantem několik tisíc kilometrů...a pak přijedete k novým hranicím...a tam je NEZNÁMO... Ten objevitelský pocit je umocněný ještě navíc tím faktem, že jste si to neznámo „zasloužili.“ To znamená – odřídili jste si to cestou necestou...a pak jste proclili nejen sebe, ale i své auto. Tento pocit nezažijete ani jako baťůžkáři, ani jako „letenkáři“. A tím nechci shazovat ani jeden z těchto typů cestování – ale při autoturismu si cílovou destinaci opravdu „vyděláte“.

A tak jsme s mladickým bušením srdce a pocitem nefalšované euforie vjeli do Moldávie. Jeli jsme travnatou pustinou, sem tam jsme minuli nějakou opuštěnou fabriku, ale jinak nic k vidění nebylo. Ani aut jsme moc nepotkali.

Dojeli jsme k prvnímu většímu městu – Tiraspolu. Snažili jsme se (po vzoru sovětských měst) navigovat na „okružnou“...což je objízdná trasa kolem města. To se nám i podařilo a Tiraspol jsme viděli jen z dálky. Tedy – až do jedné křižovatky typu T, kde nebyly ukazatele.

-„Hmmmm,“ glosoval jsem za volantem....“pojedu asi doprava“. A tak jsem i učinil. O tom, že to bylo správné rozhodnutí, jsem začal pochybovat záhy, hned poté, co jsem vjel do zastavěné oblasti.

-„Sakra, budu se muset někde otočit,“ hudroval jsem v okamžiku, kdy mi otočení znemožnila svodidla, která náhle začala lemovat cestu.“ A nešlo to a nešlo...dokud jsme nedojeli ke kruhovému objezdu.

-„A hele! Kišiněv“, ukázal jsem vítězoslavně ne ukazatel. Že bychom přece jen jeli správně?

Radost nás přešla po necelé minutě. Dorazili jsme ke koloně aut.

-„Co to je?“ uvažoval jsem nahlas a zkoušel jsem dohlédnout začátku kolony. A zkoumavý pohled mi nakonec dal odpověď. Asi 200 metrů před námi byla strážní budka a spuštěné závory s nápise „Stop, kontrola!“..

Tak už víme, odkud vítr vane! Tohle je klasický „GAI punkt“ – což je sovětská (a tudíž i post-sovětská) specialita. Na významnějších křižovatkéch jsou stálé policejní kontroly, kde „gajišníci“ namátkově kontrolují přojíždějící auta, vyzpovídávají řidiče „kdo, kam, s kým, odkud, proč, jak, zač a nač...“ A takovémuto bodu jsme právě dorazili.... Jenže – tady kontrolovali každé auto a za každým projíždějícím svědomitě spustili závoru.

Začínalo v nás hlodat podezření, že to nebude „jen“ GAI punkt. Proč kontrolují každého?

-„Beztak tam vybírají nějaké mýtné,“ napadla Igora ne moc povzbudivá myšlenka. Grrrr! Vůbec bych se nedivil. Poté, co nás stáhli o 45€ kvůli „deklaraci na auto“...je přeci ten správný čas říci si i o peníze za silnici, že? Co by byl jiný důvod pro tak pomalý posun aut směrem vpřed?

Nu....brzy jsme se to měli dozvědět....

Po čtvrthodině pomalého popojíždění jsme přijeli k závoře.

-„Paspartá, děklaráciju na mašínu, imigrácnyje kartý“, zahlaholil na mne bodrý policista.

Podal jsem mu naše pasy, a vyžádané papíry. Ten je předal své kolegyni (sakra, kolik uniformovaných suprkoček tady ještě potkáme?) a požádal mne o otevření „bagážníku“ (čili kufru). Policajt se jím zkusmo prohrabal a pokynul mi, že můžu kufr zavřít. Gestem ukázal, že můžu jet. Nastartoval jsem, projel jsem pod zvedlou závorou a zároveň jsem si dával do ledvinky pas a deklaraci na auto, které mi podával Igor.

-„Počkej, a kde je imigrační kartička?“ ptal jsem se, zatímco mi jsme se vzdalovali od závory.

-„No, ty si nechala ta ženská.“

-„Jak nechala? Hergot, vždyť je budeme ještě potřebovat na výjezdu!“

Dupnutí na brzdu, přistavení u kraje. Chvatný pěší přesun zpět.

-„Promiňte, ale vy jste nám vzali imigrační karty!“

-„No samozřejmě! Ty my si bereme!“

-„Ale my je budeme potřebovat! Na výjezdu!“

-„Vždyť jste na výjezdu!“

Tohle mne zpomalilo. Přesněji řečeno na tři údery srdce zastavilo. Co to mele? Možná jsme na výjezdu z Tiraspolu, ale co to má do pr... společného s výjezdem ze státu? Že by nějaká „špekulace“ místních uniformovaných zaměstnanců typu „já na bráchu – brácha na mě?“ Ve stylu – policisté zabavují migrační kartičky, celníci pak zpokutují projíždějící a pak se šábnou napůl? To je přece blbost, to nemůže rozumně fungovat!

Přiznám se, že mne její odpověď trochu vykolejila, ale ne natolik, abych ztratil pocit práva na naší straně.

-„Jak, na výjezdu‘?“ ptám se. „Jsme někde na křižovatce u Tiraspolu - vy mi berete kartu, kterou mám ukázat až na hranicích!“

(to je přeci jasné jak facka, ne?)

„Ale vy jste na výjezdu. Jste na hranicích REPUBLIKY PODNĚSTŘÍ!“

Jsou momenty, kdy je vaše tvář čitelná jako otevřená kniha. Toto byl jeden z nich. Několik nadechnutí jsem nebyl schopen chytit se reality. „Co to ta ženská proboha říká? Jaké Podněstří, my jsme přeci v Moldávii!“ A pak mi to do sebe začalo zapadat.

>>Celou dobu mluvíme rusky.

>>Místní měna jsou rubly.

>>Všude samá azbuka.

>>To je ale vcelku v rozporu s tím, že místní měna jsou „lei“ a moldavci jsou vlastně „jakoby rumuni“...že? Tedy – alespoň jak mi říkala Ola.

WHAT THE FUCKKKKK???????

Takže – my jsme v úplně jiném státě, než jsme si celou dobu mysleli? To si z nás snad realita dělá prdel....(omlouvám se čtenářům za expresivní výrazy....ale jakýkoliv změkčený popis by byla hrubá lež...protože takovýto pocit vykolejení jsem snad nezažil). Chápejte situaci – někde jste...a pak se dozvíte, že jste JINDE? Asi nějak podobně se musel cítit Neo, když se dozvěděl, že není „na Zemi“ ale „v Matrixu“.

Musel na nás být kouzelný pohled. Oči navrch hlavy, otevřená pusa...výraz který byl nahony vzdálen tomu, co se dá označit jako „inteligentní“.

A další střípky do sebe začaly zapadat. Dávno tomu již - v roce 1999 jsme museli opustit Ukrajinu, protože měla hlubokou ropnou krizi, Ta byla způsobena tím, že jí Rusko zaškrtilo všechny ropovody a plynovody. A důvod? V Podněstří byl tehdy válečný konflikt (o kterém naše média nepsala). „Moldavci“ se prý tehdy pokusili obsadit ústí řeky Dněstr do Černého moře (aby tak získali přístup k moři). Ukrajinci prý tehdy rozmašírovali „moldavce“ tanky. A Rusům se „prý“ nelíbilo, že si Ukrajinci hrají na velmoc a zavřeli ropovody a plynovody. Alespoň tak nám Ukrajinci v roce 1999 vysvětlovali, proč není benzín.

Takže o „Podněstří“ - jako o problémové oblasti - jsme už kdysi slyšeli. Ale že do něj po třinácti letech opravdu vjedeme – a to bez toho, abychom o tom měli sebemenší tušení – to jsme si opravdu nemohli ani vysnít.

Pomaloučku, polehoučku jsme se začali dostávat zpět do reálného světa. OK – jsme jinde, než jsme měli být. Máme kdovíjaká razítka v pasech, máme kdovíjaké peníze a kdovíco nás ještě čeká při vstupu do „skutečné“ Moldávie. Nicméně – imigračních karet jsme se až tak vzdát nechtěli – a tak jsme se nechali odvést do budky za „načalnikom“.

Ten se naší situací očividně bavil. Vykulenost na nás přece jen byla vidět. Nakonec nám karty za drobný obnos přenechal a my tak mohli jet dál.

Hezké bylo, jak se na nás pobaveně (ale nikoliv výsměšně) usmívaly službu konající policistky (vlastně – celnice). Holt, zřejmě se náš „příběh“ mezitím rozkřikl... a podobných „neználků“ tam asi moc nepotkávají...

Nu což – sranda musí být, ne? Vyměnili jsme si s oněmi dívčinami úsměvy a vrátili se k autu. Vlastně je to fajn zážitek, ne? Kde můžete zažít takovou poruchu v Matrixu – za necelých 60€? (nezapomeňte, že imigrační karty nebyly zadarmo )

A vzpomínka na Podněstří? Inu, vlastně velice milá. Sice nás to stálo nějaké peníze, ale nikdo na nás nebyl nepříjemný. Všichni byli fajn naladěni, vstřícní (bodejť, za ty prachy ) a navíc – co ženská v uniformě, to radost pohledět...opravdu

....

Nasedli jsme do auta, ujeli dalších 500 metrů a dorazili jsme k další závoře. Tam na nás čekal nefalšovaný Moldavan. Zkontroloval nám pasy, kufr a vpustil nás dovnitř.

Ráz terénu se výrazně změnil. Z travnaté rovinky jsme vjeli do travnato-lesnatých kopců. Musím říct, že krajina byla velmi malebná, potěcha pro oko. Ale už ne tak silnice. Ta naopak připomínala noční můru z Ukrajiny 1995. Díra v díře uprostřed ještě větší díry. Tedy – alespoň spojnice na město Čimišlia tak vypadala. Chytrý čtenář se jistě dovtípí, že „Čimišlia“ je město, kde jsme se měli potkat s Honzou a Olou.

Po pár hodinách jízdy (z které máme i poutavé video) se tak i stalo. Honza s Olou nás pomocí SMS navedli na „hlavní náměstí ke kolotočům“. Po chvíli bloudění jsme to našli - a odtamtud to bylo jen pár metrů k domu Olinina dědečka. Tam jsme zaparkovali a jali jsme se věnovat gurmánským orgiím.

Od moldavské gastronomie bychom se mohli učit. Jejich sýr! Jejich...všechno! Panebože, to byl koncert pro chuťové buňky! Seděli jsme na zahradě pod těžkými trsy vinné révy, cpali se dobrotami...a bylo nám fajn. Přišli se na nás podívat i další Olini příbuzní...a bylo to tak pohodové, přátelské, pohostinné a nenásilné...jak je to obvykle v zemích, kde svítí slunce více než u nás doma...

Další den jsme si prošli městečko – náměstí, místní trhy, kolotoče... Pobavil nás fakt, že kolotoče byly od nás z Česka. Prý si tam vydělají víc než doma....

K večeru jsme vyrazili. Dvoutisícikilometrovou cestu domů jsme zvládli ve čtyřech bez sebemenších problémů. Honza s Olou se ukázali býti bezproblémovými, nenáročnými a vtipnými spolucestujícími. Vzhledem k jejich povahové podobnosti s námi – jsme vlastně ani nic jiného nečekali. Bylo to prostě fajn. Za dva a půl dne jsme byli doma – a všichni jsme si to užili.

S úsměvem na rtu jsem si při psaní tohoto cestopisu uvědomil, že Honzovi a Ole je vlastně tolik let, kolik bylo nám, když jsme před 17 lety začali s Igorem cestovat. Inu – můžu být hrdý na to, že mám tak fajn příbuzné a kamarády.



Tak zase příště!



P.S.

Celou dobu mi vrtalo v hlavě to „Podněstří“ a hned po překročení českých hranic jsem na telefonu nahodil internet a pročetl Wikipedii. Zajímavé čtení – doporučuji všem! Zvláštní je, že sem tam něco uslyšíte o Severní Abcházii, Jižní Osetii, Náhorním Karabachu....ale o Podněstří u nás snad žádné periodikum nenapsalo ani čárku.

Vážně – přečtěte si to....



Autor : Martin Lisy


Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2018