cestujeme.tudy.cz

Zatím nejvražednější cesta do Ruska

(březen 1997)



"Cestování do Ruska je nebezpečné! Zcela jistě vás tam okradou a to ještě můžete být rádi, že nepřijdete o život !"

Tak těmto hláškám jsem přestal věřit už po svém prvním výletu na Ukrajinu. Ano, je sice pravda, že cestování do zemí bývalého SSSR bývalo vždy spojeno s určitými problémy, ale byl to vždy právě ten druh problémů, který mne spíše přitahoval, protože činil z cesty docela fajn dobrodružství. Ale jak se říká: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu ... (až se voda přinese). A v našem případě to nebyla jen tak ledajaká voda, nýbrž pořádné tuny pěkně studeného sněhu, ledové vánice, atakdál. Ale všechno po pořádku.

Všechno začalo jednoho večera, který jsem trávil sledováním televize. Zavolal mi můj kamarád Igor a poprosil mne, zdali bych mu mohl pomoci s přepravou stavebního materiálu do Ruska. Igorův otec byl tehdy spoluvlastníkem obchodu v Moskvě a tentokrát měl k převozu více zboží, než se do jeho Felicie-Combi mohlo vejít.

Zezačátku jsem si nechtěl dovolit vyrazit na cestu v průběhu semestru, ale toto přesvědčení mi dlouho nevydrželo. Během pár minut se mne zmocnila cestovatelská horečka a začal jsem si to rázovat po svém pokoji jako šílený.

Když jsem si představil, že bych mohl zase kráčet po širokých moskevských prospektech, vidět bohatá moskevská muzea, slyšet kolem sebe zurčivou ruštinu, a navíc moci jet tu úžasnou dávku kilometrů, začala se ve mně rodit neodolatelná touha vyrazit na cestu.

Druhý den ráno jsem byl již pevně rozhodnut: pojedu! Koneckonců - jedná se jen o jeden jediný týden. To by nemělo mé školní aktivity nikterak ohrozit. Navíc byl už březen, a to navíc velice teplý. Teploty kolem 18 stupňů nebyly výjimkou, takže jsme měli vyhlídku na pěkné počasí i během cesty.

Navíc jsem chtěl otestovat své tehdejší auto, které jsem dostal o pár měsíců dříve od svého otce. Jednalo se o zrenovovanou Dacii, kterou otec poctivě opravoval skoro půl roku. Asi 70 % dílů bylo nových, z původního auta zůstalo jen několik věcí...

Sbalil jsem si tedy cestovní výbavu a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že bylo opravdu teplo, tak jsem to nepřeháněl se zimní výbavou. To byla chyba, které jsem později krutě litoval...

Sotva co jsme vyjeli, začala problikávat kontrolka mazání motoru. Trochu mne to znepokojilo, zvláště, když kontrolka občas blikala i poté, co jsem dolil olej. Motor ale šlapal normálně a kontrolka poblikávala koneckonců pouze při volnoběžných otáčkách. Rozhodli jsme se, že nás taková banalita nemůže od cesty odradit.


Fáze I. - Polsko

Polské hranice jsme překročili kolem desáté hodiny večerní. Jeli jsme dvěmi auty: já a Igor jsme jeli mojí Dacií, Igorovi rodiče jeli svou Felicií. Protože jízda v tandemu je nesmírně nudná věc, hned jsme se rozdělili a dali si sraz až na druhé straně Polska - v místě, které se jmenuje Biala Podlaska a je asi 30 km od běloruských hranic.

Hned, co jsem vyjeli, začalo sněžit. Cesta na Katowice, která je už sama o sobě díky vyjetým kolejím dost nepříjemná se změnila v klouzavý kmitavý pohyb vpřed. A zapomněl jsem vám říci ještě jednu věc - má "Dáčka" měla jednu velmi špatnou vlastnost - jakmile jste jeli rychlotí v rozmezí 80-100 km/h, tak auto hodně nepříjemně "plavalo". Na suchu se dala tato vlastnost ještě korigovat, ale na sněhu už musel být člověk velmi opatrný...

Těsně před Katowicemi nás málem slisoval kamión. Stál jsem na křižovatce na červenou, když tu jsem viděl, jak mne v pravém pruhu dojíždí kamión. Jel moc rychle na to, aby stihl bezpečně zabrzdit, když jsem viděl, že díky smyku, do kterého se dostal, se na nás řítí jeho návěs. Scéna vypadala přesně jako ve firmu Terminátor II., když se na hlavního zlého hrdinu ve smyku řítila cisterna s tekutým dusíkem. Tentokrát jsem však neměl moc času na to, abych si vychutnával dokonalé provedení "stunts". Věřte mi, že to zas taková sranda není, když se na vás nezadržitelně valí několik tun. Moc možností jsem neměl: rychle jsem přejel obrubník, který nás odděloval od protisměru a rychle jsem přejel až za protisměrnou krajnici. Naštěstí tento manévr stačil (a naštěstí jsem měl dost prostoru, abych mohl protisměrem křižovat, kdyby něco jelo, bylo by to podstatně horší...).

Vše tedy dobře dopadlo a jeli jsme dál. Asi 100 km za Katowicemi byla cesta suchá a tak jsme to mohli "švihat". Během řízení jsem si všiml zvláštní věci: občas se po sešlápnutí plynu motor i při zařazené rychlosti dostal rychle do otáček, zatímco auto zrychlovalo jen pomalu. Skoro, jako bych neměl sešlápnutou spojku. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená. Autům jsem tehdy rozumněl jako koza petrželi, tak jsem nad tím jen pokrčil rameny a jel jsem dál.

Do Biale Podlasky jsme přijeli kolem sedmé hodiny ranní. Setkali jsme se tam s Igorovými rodiči, nasnídali se v místní kavárně a domluvili si další postup. Ten byl jednoduchý - hranice překročí každý "tým" na vlastní pěst a za hranicemi se opět ještě setkáme (abychom si ověřili, že se na druhou stranu dostala obě auta).


Fáze II. - Hranice

Polsko-Běloruské hranice.... kdo je nezažil, o hodně přišel...

A kdo je zažil, dá mi za pravdu, že je to opravdu síla. Takovou koncentraci šlapek, zlodějů, pašeráků, zabijáků a zkorumpovaných celníků byste nepotkali ani v případě, že by v Alcatrazu měli den otevřených dveří. Před hranicemi se z obou stran tvoří několikakilometrová fronta, protože celníci úmyslně odbavují pomalu. Proč ? Důvodů je několik, ale daly by se shrnout do jediného pojmu: prachy. Prachy, prachy a nic než prachy.

První prachy se vydělávají prodáváním exkluzivních míst na začátku fronty. Polsko-běloruská mafie vynalezla pojem "správce fronty" mnoho let předtím, než byl vymyšlen tisk v počítačových sítích. Jde o to, že lidé, kteří nechtějí stát celou frontu (což může někdy trvat i několik dní) si u "správce fronty" zaplatí místo vepředu. Správce má ve frontě své "statisty", což jsou místní lidé, kteří si vydělávají na živobytí tak, že stojí celou frontu. V okamžiku, kdy se dostanou do předních míst, tak na chvíli zbrzdí postup vpřed (prostě přestanou popojíždět) a "správce" tam bleskurychle navede auto, jehož majitel zaplatil "poplatek." Tato předjíždějící auta mají většinou vzadu symbol "D", protože nikdo jiný než Němci není tak majetný, aby vyhodil 100 USD (což je obvyklá taxa), za posun vpřed.

Nicméně-toto není jediný způsob, jak se dostat na ona lukrativní místa před branou. Další, podstatně drsnější metoda je "bezplatné předbíhání." Což je to, co provozujeme my. Jde o to, že člověk v protisměru, nebo po některé z krajnic projíždí kolem té několikakilometrové fronty a v okamžiku, kdy je dostatečně blízko k bráně, musí se snažit vecpat do fronty mezi stojícími auty. A řeknu vám, že to není jednoduchý úkol. Protože si všichni žárlivě drží místa, která poctivě (anebo draze) získali, udržují se ve frontě rozestupy aut o velikosti pouhých několik cm. Opravdu - většinou mezi auty neprojde ani člověk, protože by to mohl být některý z pěších "statistů." To je zase člověk, který se postaví před auto v okamžiku, kdy by mělo popojet. Řidič, pokud nechce najet na člověka (a navíc mafiánova pohůnka), musí stát. A před něj najede tak pět aut, která si u "správce" předplatila místo.

Vyžaduje tedy značnou dávku drzosti a řidičského umění k tomu, aby se člověk se svým autem vecpal do fronty. Zcela neskromně prohlašuji, že v tomto případě disponuji oběma prerekvizitami. Museli byste atmosféru těchto hranic zažít, a pochopili byste, že s falešným ostychem byste nepořídili nic. Musíte mít ale pořádnou dávku štěstí, aby se Vám předběhnutí podařilo už při prvním průjezdu. Pokud totiž jen jedete kolem fronty, může se stát, že přijedete nebezpečně blízko k bráně, kde vás zpozoruje polský pohraniční policista. Protože ten z celého systému profituje (jdou mu procenta za to, že nechá "správce" provádět jeho nekalé kšefty), nelíbí se mu, že chcete přijít k místu vepředu zadarmo (a připravit ho o provizi). Tudíž se na vás naštve a odpoklonkuje vás nekompromisně na konec fronty. To je vždy špatné, protože si musíte při dalším "nájezdu" dávat setsakra pozor, aby si vás nevšiml.

Tentokrát se mi podařilo vhodně odhadnout místo, rychlost a čas a v okamžiku, kdy jedno auto vyjíždělo z místního parkoviště se vytvořila malá mezera, do které jsem hned bleskově vjel. Auto, před které jsem se nacpal se mi sice snažilo zúžit manévrovací prostor, ale měl jsem železnější nervy :-) Ale dost sebechvály.

Během dne se začalo znatelně ochlazovat. Poté, co jsme se úspěšně předběhli, jsme čekali asi jen dvě hodiny, než jsme se dostali do hraničního prostoru. (pozn.: dvě hodiny čekání, a to před námi bylo tak 15 aut !). Tou dobou už začalo hodně nepříjemně mrznout. Formality na polské straně trvaly naštěstí jen pár minut. Dostali jsme "talón", což je papír asi o velikosti řidičáku, na který musíte sehnat dostatečně velký počet barevných razítek. Polský celník a pasový úředník nám dali svá razítka hned a pak jsme byli vpuštěni do "pásma nikoho." To je asi půlkilometrová cesta mezi polskou a běloruskou celnicí. Tam teprve začalo to pravé rodeo. V "pásmu nikoho" už nejsou žádní správci front, žádný policejní dozor, prostě nic. Jen spousta aut, která mezi soutěží ve volném stylu. Rozhodně jsou tam poměry daleko živelnější než před vstupními branami. Koncentrace aut vzhledem k danému prostoru je totiž několikanásobně větší, protože Bělorusové odbavují několikanásobně pomaleji než Poláci.

Po asi hodince protloukání se touto bezzákonnou oblastí jsme se dopracovali k běloruské celnici. A započal kolotoč shánění běloruských razítek. Tedy - ona jsou nutná jen dvě razítka, ale k tomu, abyste je dostali, musíte oběhat úctyhodné množství přepážek. Nejdřív musíte jít do budky, ve které se platí poplatky za použití silnic. Dostanete stvrzenku. Pak jdete zaplatit mýtné. Pak jdete zaplatit tranzit. Všude je nutné neúnavně licitovat, přestože by poplatky měly být přesně dané. Totiž - ony jsou přesně dané, ale úředníci u pokladen se snaží využít případné neznalosti a vystrašenosti projíždějících. Naštěstí jsme podobné martýrium v minulosti už několikrát absolvovali, takže jsme se nejen nenechali okrást, ale sami se snažili něco "ušetřit." Díky tomu, že Igor přesvědčil babku za okýnkem, že jedeme jen do Minsku (hlavní město Běloruska), nemuseli jsme platit za tranzit. Pak jsme ještě zaplatili za "ekológiju". Se všemi stvrzenkami jsme přišli za celníkem, který si je zdánlivě nedbale prohlédl a pak se začal zajímat o to, co vezeme. Na zadním sedadle a v kufru se válely krabice se zbožím. "Što éto?" otázal se zvědavě celník. Igor otevřel několik krabic, aby celníkovi ukázal jejich obsah. Tomu se chtivě zaleskly oči a pak nasadil VELMI přísný výraz. Zatvářil se nesmlouvavě a prohlásil, že množství zboží, které vezeme, by určitě mělo podléhat clu. Načež dodal, že vezeme opravdu velmi zajímavé věci. Igor se toho rychle chytil a navrhl, že kdyby si celník některé kusy odložil, mohlo by všechno být naprosto v pořádku. Celník uznale pokýval hlavou. Vzal si dva kompletní zámky (i s vložkami a klikami), nějaké cingrlátko na okno, blahosklonně na nás kývnul a dal nám razítko. Rychle jsme si vzali talón a šli k budce s pasovými úředníky. Nechtěli jsme čekat, až se to celníkovi rozloží v hlavě a zrekvíruje další část našeho nákladu.

Pasoví úředníci si nás zkoumavě prohlíželi, ale když jsme nejevili žádné známky toho, že bychom jim chtěli dát nějaký úplatek, tak nám nakonec "prdli" poslední razítko.

Když to teď po sobě čtu, nevypadá to, že by běloruské hranice byly až tak strašné. Jenže něco jiného je o tom číst a něco jiného být přímo na místě. Představte si, že, venku mrzne až praští a vy musíte provádět s autem nebezpečné manévry, kdy vás od kolize s jinými auty dělí jen centimetry. Když se konečně propracujete k celním boxům, musíte obíhat různé budky , které jsou zcela nelogicky rozmístěny tak, abyste několikrát vykonali cestu kolem celé celnice. V budkách se nesmíte nechat napálit, jinak by z vás byli zkorumpovaní úředníci schopni stahovat takové částky, že byste na hranicích nechali klidně i 100 $. Pak následuje martýrium s celníkem, který neodejde bez úplatku, i kdybyste si vezli jen jedny trenýrky na převlečení. Jak jsem odpozoroval, dělají to místní tak, že nahoru do zavazadlového prostoru umístí "návnadu", neboli lákavou věc, kterou celník uvidí, zmíní se o ní, a odbavovaný mu ji ochotně předá. No, a pokud projdete i přes celníka, musíte vydržet zkoumavé pohledy pasových úředníků, což už je opravdu už jen třešnička na dortu. A celý tento proces trvá i v nejlepším případě minimálně šest hodin.

Pokud tedy posbíráte všechna razítka, můžete nasednout do auta a jet pomalu k výstupní bráně. Úmyslně říkám "pomalu", protože u brány se promenáduje několik samopalníků, kteří by neváhali své zbraně použít, kdybyste se pokoušeli bránou projet bez talónu. My jsme pochopitelně takové úmysly neměli a tak jsme se přišourali k bráně želví rychlostí. Předali jsme strážnému talón, ten zvedl závoru a konečně jsme vyjeli do svobodného prostoru.


Fáze II. - Cesta do Moskvy

To, že překročíte běloruské hranice poznáte hned podle stavu komunikací. Díra vedle díry uvnitř ještě větší díry. Tak to vypadá alespoň do té doby, než projedete Brestem (město asi 10 km od hranic). Pak se napojíte na hlavní sovětskou dálnici M1, která vede až do Moskvy.

Tak daleko jsme prozatím nemířili. Museli jsme počkat na Felicii s Igorovými rodiči. Asi 2 km za hranicemi jsme tedy zastavili a čekali. A čekali. A čekali. Časová výhoda, kterou jsme získali úspěšným předběhnutím se, se rozplynula čekáním na druhou půlku výpravy. Venku už bylo hluboko pod -10 stupňů, hustě sněžilo a my jsme stáli šest hodin na místě, než přijeli Igorovi rodiče. Protože jsme neměli benzínu nazbyt (a jet na pumpu jsme v průběhu čekání nechtěli, abychom se náhodou neminuli), nemohli jsme si dovolit nechat běžet motor, aby hřálo topení. Takže jsme pěkně prokřehli.

Když naši spolucestovatelé konečně dorazili, byla už černočerná tma. Já s Igorem jsme už byli zmrzlí až na kost a tak jsme setkání příliš neprotahovali. Prostě jsme se "přepočítali" a domluvili jsme se, že se potkáme až v cíli naší cesty - v Moskvě. Byli jsme ještě zvědaví, proč se druhé auto tak zdrželo na hranicích. No, a přestože je Igorův otec starý veterán cest do SSSR, tentokrát se mu prostě "nezadařilo." Nepovedlo se mu efektivně předběhnout ve frontě před hranicemi a navíc před ním ke vší smůle stálo několik již zmíněných "statistů," kteří před sebe pustili několik desítek "platících."

Igor si tedy sedl za volant a vyjeli jsme. Na první možné pumpě jsme hned natankovali. Kdybych řekl, že jsme natankovali do plna nebylo by to úplně přesné. Systém tankování na ruských benzínových stanicích se podstatně liší od toho, co známe z domova. U nás přijedete ke stojanu, vytáhnete pistoli s požadovaným benzínem, nalijete do nádrže benzínu dle libosti a pak jdete platit. V Rusku je to právě naopak. Benzínová pumpa tam vypadá v lepším případě tak, že několik archaických oplechovaných stojanů stojí poblíž malé zděné buňky, která má malé okénko opatřené úctyhodnou mříží. Každý stojan poskytuje jen jednu pistoli (něco jako naše staré "Benziny", ale ještě horší). Stojan je opatřen číslem, které specifikuje typ benzínu. Rusové neznají terminologii jako "Super", "Speciál", "Naturál"...(ostatně - Naturál se dodnes dá koupit jen ve velkých městech, jinak je k mání pouze olovnatý benzín). Místo názvů se benzín označuje oktanovým číslem. To znamená, že stojany mají popisy jako "AN-72", "AN-80", "AN-92", "AN-95", "Saliarka" (=nafta), atd.. Dále mají stojany ještě své pořadové číslo. Celý postup tankování tedy probíhá následovně. Přijdete k zamřížovanému okénku, a nahlásíte obsluze, že chcete třeba 40 litrů "děvjanósto pjátovo." Obsluha vám buď řekne, že není (což je normální jev - a pak musíte jet buď dál, nebo se spokojit s nižším oktanovým číslem. Pak ovšem běda vašim ventilům - motor crčí až hrůza...) anebo nahlásí cenu a vy musíte zaplatit. Poté obsluhující nacvaká na tlačítkové klávesnici nějaké povely a odkáže vás ke stojanu s určitým číslem. Vy pak k tomu stojanu přijedete, sundáte pistoli a začnete tankovat. Některé pistole však nejsou schopny zastavit přívod benzínu, i když ho už nemáte kam dát. Takže vůbec nejsou ojedinělé situace, kdy již máte plnou nádrž i kanystr a z pistole vesele tečou další litry benzínu, protože se to nedá zastavit. Pak vám nezbývá, než se vztekat. Benzín v Rusku je pro nás sice levný (nestojí ani 10 Kč), ale pokud má člověk jakés takés ekologické cítění, pohled na benzín vsakující se prasklým betonem do země mu přece není dvakrát příjemný. Naštěstí má spousta ruských benzínek možnost tankování zastavit a dokonce (světe div se!) vám obsluha vrátí peníze za neprotankovaný benzín.

Naše pumpa bohužel neměla tento inteligentní mechanismus. Takže jsme se pokusili odhadnout, kolik litrů budeme potřebovat. Měli jsme skoro prázdnou nádrž a dvacetilitrový kanystr. Zaplatili jsme tedy za 55 litrů 95-ti oktanového benzínu a začali tankovat. Jakmile byla nádrž plná museli jsme pistoli s tryskajícím benzínem rychle nasměrovat do kanystru. Bohužel jsme se v odhadu netrefili a dobré dva litry benzínu tekly ještě poté co jsme naplnili nádrž i kanystr. No hlavně, že jsme na hranicích platili za "ekológiju."

Poté, co jsme tedy úspěšně doplnili zásobu pohonných hmot, vyrazili jsme. Sněžení tou dobou už přerostlo v menší sněhovou vánici, nicméně Igor jel docela slušnou rychlostí. Na cestě byla vysoká vrstva sněhu, pod kterou byl perfektní led a my jsme svištěli 120-ti kilometrovou rychlostí, jako by se nechumelilo. Jenže - ono se chumelilo. A jak... Upřímně řečeno, ač jsem byl tou dobou podstatně otrlejší, styl Igorovy jízdy mě přiváděl k šílenství. Přece jen - má Dacia byla nestabilní i na suché cestě, natož pak na té "sklínce," po které jsme jeli teď. Ani nevím, co Igora k tomu divočení tehdy vedlo. Snažil jsem se sice mimoděk naznačit, že by mohl zpomalit, ale to s ním ani nehlo. Bylo to o to zvláštnější v tom, že právě Igor byl vždycky opatrnější řidič než já a vždy jezdil pomaleji než já. Ale tehdy ho popadla nějaká soutěživá nálada... Uviděl totiž koncová světla Felicie svého otce a začal závodit. To už moje nervová soustava nemohla unést. Vzhledem k tomu, že výzvy k mírnější jízdě se míjely účinkem, rozhodl jsem se pro pštrosí taktiku. Zalezl jsem celý do spacáku, abych se na tu zběsilou jízdu nemusel dívat. Doufal jsem, že brzy usnu, ale nepodařilo se mi to. Bylo to spíš ještě horší. Teď už jsem jen vnímal, jak se auto kymácí, zmítá a "plave", ale už jsem neviděl kam. Igora se tehdy opravdu musel zmocnit nějaký zlý duch, protože ke své zběsilé jízdě schválně přidal ještě srdceryvné komentáře typu: "ježíšmarjá, ono mi to ujíždí !!", nebo "pomóóc, kam to jedu !!" popřípadě "mamíí, ono to plave, pomoc !" a další kvílení podobného obsahu.

Asi po půl hodině jsem vzdal své pokusy o usnutí a rozhodl jsem se, že se raději podívám nebezpečí do očí. Vykutal jsem se tedy ze spacáku a začal jsem sledovat cestu. I tak to nebyla moc uklidňující podívaná, ale přece jen mělo to houpání konrétnější formu... Takhle zběsile se Igor držel za otcovou Felícií až do té doby, než nám začal docházet benzín. Naštěstí má Felicie podobnou nádrž i spotřebu jako Dacie, takže nutnost vyhledat pumpu postihla Igorova otce ve stejné chvíli jako nás. U pumpy jsme se domluvili, že se budeme držet ještě nějakou dobu v závěsu, protože Igorův táta znal cestu skrz Minsk (hlavní město Běloruska). Tím jsme mohli ušetřit asi tak 50 km, protože okružná kolem Minsku je velice dlouhá.

Tady bych měl vysvětlit asi další náležitosti. Jde o průjezdnost ruských měst, která je velmi špatná. Jednak je ve městech značné množství aut a zácpy jsou na denním pořádku. Dále jsou silnice ve městech o několik řádů horší než dálnice. Některé čtvrti jsou chudší než jiné, a tak se vám může klidně stát, že se přejetím křižovatky ocitnete z poměrně slušné ulice doslova na "tankodromu." A to ani nezjednodušuji, ani nepřeháním. Dalším problémem měst je absolutní absence ukazatelů. Pokud na jedné křižovatce ze čtyřiceti najdete ukazatel, můžete ještě hovořit o úspěchu (jednou jsme dokonce v Oděse bloudili asi dvě hodiny a za tu dobu jsme viděli jen tři ukazatele). No, a ze všech těchto důvodů je lepší se ruským městům vyhnout. Naštěstí jsou rusky mluvící země dostatečně rozlehlé a tak je tam zvykem stavět kolem města dálniční obchvaty. Ty obchvaty jsou většinou opravdu kolem celého města (začínají zhruba tak 10-15 km před městem) a uzavírají kolem města kruh. Proto se jim říká okružné. Pokud tedy neznáte město "zevnitř" je pro vás výhodnější jet po okružné, i když si tím značně nadjedete.

Protože měl ale Igorův otec průjezd Minskem v malíčku, provedl nás během půl hodiny touto běloruskou metropolí. Projížděli jsme v noci, takže nám nehrozily žádné zácpy a za půl hodiny jsme byli na druhé straně. To už jsem seděl za volantem já, takže nám Felicie brzy zmizela z očí. Navíc jsme zastavili, abychom si udělali čaj. Na Dacii se totiž projevila první velmi nepříjemná závada. Ač jsme měli topení puštěné naplno, z ventilátoru foukal pouze vlažný vzduch. Museli jsme tedy i v autě být navlečení do bund a svetrů, protože o nějakém teple nemohla být ani řeč. Bohužel jsem tehdy autům rozuměl jako koza petrželi, takže jsem nemohl závadu odstranit. Až zpátky doma v servisu mi řekli že jsem měl ohnutý termostat, který byl stále otevřený - a tudíž se voda v chladícím okruhu neustále ochlazovala. Takže čaj nám přišel velmi vhod.

Pomalu začalo svítat a sluneční svit odhalil ty závěje sněhu, které stihy za jedinou noc napadnout. Pokud toto bylo "ruské jaro", pak "ruskou zimu" bych nechtěl nikdy zažít. Cesta vypadala tak, že v každém směru byly vyjety dvě koleje od kol a mezi těmito kolejemi byla úroveň sněhu nižší od toho, jak auta sníh hrnula před sebou. Pruh pro předjíždění byl zavátý tak, že hladina sněhu sahala do půlky čelní masky automobilu. Takže všechna auta jela uspořádaným husím pochodem a nikdo se pochopitelně nesnažil předjíždět.


První vážné trable

Když jsme se začali blížit ke Smolensku, začal terén stoupat. Smolensk je docela vysoko položené město a pokud k němu jedete z naší strany, musíte se vyšplhat přes několik dlouhých táhlých vysokých kopců. Uprostřed jednoho z nich auto najednou začalo ztrácet výkon. Čtyřka najednou přestala táhnout a tak jsem podřadil na trojku. Jenže ani ta nedokázala auto utáhnout. Se stejným úspěchem jsem podřadil na dvojku. Začal jsem být pěkně nervózní, dvojka v Dacii vždy stačila na sebevětší stoupání. Tentokrát auto beznadějně zpomalovalo. Podřadil jsem tedy na jedničku, ale kýžený efekt to nepřineslo. Vyšlápl jsem spojku a snažil se motor dostat do otáček alespoň na volnoběh, ale bez úspěchu. Motor ani neškytl a zhasnul. Několikrát jsem ho zkusil nastartovat, ale marně. Můžu vám říci, že jsme se ocitli v pěkně blbé situaci. Uprostřed kopce do kterého se všichni ženou, nám zhasnul motor. Tím jsme zablokovali jediný vyježděný pruh a kdykoliv se nám mohlo stát, že to do nás napálí nějaký rozjetý kamión, který si nás nevšimne a na tom ledu to nestihne ubrzdit. Proč by si nás neměli všimnout ? Abychom to totiž neměli moc jednoduché, zhasnul nám motor právě v zatáčce. Šance, že nás něco zezadu rozdrtí, byla více než veliká.

Tohle všechno jsem si uvědomil ve zlomku vteřiny, takže jsem rychle vytáhl klíčky ze zapalování a běžel jsem odemknout kufr. Vyndal jsem trojúhelník a rychle s ním metelil dolů z kopce. Naštěstí byla za naším autem docela slušná mezera a tak jsem stihl umístit trojúhelník tak, abych dal ostatním šanci dozvědět se, že za zatáčkou se něco děje. Pak jsem vyběhl znovu nahoru k autu a vytáhl jsem z kufru lano. Přivázali jsme s Igorem lano k nárazníku. Kriticky jsme se na lano zadívali. Byl to totiž ten klasický "papírový" žlutý šmejd, který toho moc nevydržel, třepil se a trhal. Nicméně s nestartujícím motorem to byl jediný prostředek jak se z toho ne moc bezpečného místa dostat. A pak se stalo něco překvapujícího. Ani jsme se nestihli s Igorem dohodnout kdo z nás dvou bude první stopovat, když tu k nám z protisměru širokým smykem připarkovala červená Lada Samara. Jen jsme se na sebe s Igorem zadívali a ze Samary se vysoukali čtyři mladíci. Když jsem se jim podíval do tváří, projel mnou třas. Věřte mi, nejsem zbabělec, jen tak něco mne nerozhází, ale také dokážu odhadnout lidský charakter. No, možná bych ani nemusel mít tuto schopnost, protože tváře těch čtyř hovořily jasně.

Dva z nich zůstali stát u svého auta a dva vykročili k nám.

-"Odtáhneme vás do servisu," prohlásil první z nich. Druhý se chopil lana.

-"Děkujeme, do servisu nechceme," řekl Igor. "A navíc, kde tu nějaký je ?" Uprostřed pustiny to byla docela příhodná otázka. Servisy v Rusku jsou totiž vždy tak jednou za 300 km.

-"Tady odbočíme doleva a 10 km odtud je servis," prohlásil opět ten první.

-"Ne, děkujeme." Nevěřil jsem jim stejně jako Igor. Taková náhoda. Motor nám zhasne zrovna u odbočky k servisu ! Ne, že by to nebylo možné, ale bylo to nepravděpodobné. Navíc bychom nesměli vidět lačné pohledy, které ta čtveřice vrhala na hromadu krabic na zadním sedadle.

-"Ne, děkujeme," zopakoval jsem. "Do servisu nepotřebujeme, nám jen došel benzín," zalhal jsem.

-"To nevadí, je tam také benzínová stanice," prohlásil jejich "mluvčí". Očividně už mu docházela trpělivost. Ten, co držel lano, ho začal přivazovat k Samaře.

-"Ne," řekl jsem důrazně. My s váma nepojedeme. Vykročil jsem k tomu, co vázal lano. "Mluvčí" mi zastoupil cestu. Sáhl do kapsy a ozvalo se cvaknutí čepele vystřelovacího nože. Můžu říci, že se mi roztřásla kolena. Naštěstí jen na chvíli.

-"Do auta!" zařval jsem na Igora a rozběhl jsem se k autu. Mozek mi naštěstí fungoval perfektně. Během těch pár přískoků jsem si uvědomil, že jsou odemčené dveře u řidiče. Tady musím vysvětlit jednu věc. Přední dveře Dacie se nedají zamknout zevnitř. Nejsou tam žádné "čudlíky" ani páčky, maximálně tak páčka k otevření dveří. Zamknout se dají jen zvenku pomocí klíčů. A ty jsem mě naštěstí v kapse od toho okamžiku, kdy jsem odemykal kufr...

Zalovil jsem rukou v kapse, vytáhl klíč, vrazil ho do zámku, otočil jsem jím vytáhl ho, skočil do auta a zabouchl jsem za sebou. Igor měl dveře otevřené (a naštěstí zamčené - ještě, že jsme byli líní je někdy předtím odemknout), takže taky naskočil a zavřel. Všichni čtyři mladíci vykročili k našemu autu. Zkusili otevřít dveře a když to nešlo, tak se na nás skrz sklo jen tak podívali. Nikdy nezapomenu, jak si mne jejich vůdce měřil. Mlsná kočka pozorující kanárka má alespoň výraz jistého vzrušení. Vodnatý pohled jejich mluvčího měl v sobě jen uspokojení bezcitného exekutora. Pohledem přejel zboží v zadní části auta a pak se na mne ještě jednou podíval. A pak se pousmál. V tom úsměvu bylo vše. Řeknu vám, že jsem dostal pravý nefalšovaný strach. Věděl jsem, že bandité v nás vidí jen odstranitelnou překážku. Ještě jednou nás sjeli pohledem a nastoupili do svého auta.

Podíval jsem se na Igora. Jestli jsem byl bledý stejně jako on, asi na mne nebyl hezký pohled. Oba jsme vytáhli peněženky.

-"Ty půlku, já půlku," rozdělili jsme si dolary. Překontrolovali jsme si, že máme pasy (bez dokladů není člověk v Rusku ničím). Pak už nebylo nutné říkat nic. Věděli jsme, že se pokusíme držet spolu, ale jestli to nebude možné, budeme se muset snažit protlouci na vlastní pěst. A v té vánici a třeskuté zimě jsme neměli vyhlídky zrovna nejrůžovější.

Jedinou naší šancí bylo to, že se nám podaří na roztahování nahodit motor a urvat se z lana. Popravdě řečeno, moc velkou naději jsem tomu nedával, ale chtěl jsem zkusit všechno, abych se se svým autem nemusel loučit. Pokud by se ale manévr nepovedl, měli jsme oba z auta vyskočit, jakmile by nás odtáhli z hlavní cesty. S životem bychom se loučili ještě neraději.

Bandité nastartovali svou Samaru a rozjeli se. A my s nimi. Zařadil jsem dvojku otočil klíčkem a modlil se, abychom měli štěstí. Když jsem viděl Igorův úpěnlivý výraz, pochopil jsem, že dělá to samé.

Když jsme se přiblížili k odbočce, měli jsme už dostatečnou rychlost, abych zkusil motor "roztáhnout." Pustil jsem tedy spojku a čekal, co se stane. Motor chytil hned. Výborně ! Adrenalin mi začal pulsovat v celém těle. A teď jim to co nejvíce znepříjemnit ! Šlápnul jsem na plyn a přiblížil se Samaře k zadnímu nárazníku. Lano se prověsilo a já pustil plyn a prudce zabrzdil. Vším, co bylo po ruce, to znamená, že jsem zběsile dupnul na brzdový pedál a trhnul pákou ruční brzdy. A světe div se... Prověšené lano nevydrželo ten ráz a urvalo se. My i Samara jsme dostali šílené hodiny. My jsme se nakonec dotočili tak, že jsme směřovali čumákem přímo na Moskvu. Kdybychom se otočili zpátky na Minsk, klidně bychom utíkali tamtím směrem. Takhle jsme měli ale o problém míň. Rychle jsem se rozjel a to co následovalo v příštích padesáti minutách, byla jízda snů.

Motor se zastyděl za to, že nás předtím nechal "v rejži" a šlapal jako hodinky. Což bylo dobře, protože čtveřice banditů se rozhodla, že se nás jen tak nevzdá. Když se na tu situaci podívám v klidu s odstupem několika let, ani nechápu, proč nás pronásledovali. To nás chtěli vytlačit ze silnice a pak dorazit a okrást ? Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale to si chtěli při nějakých strkanicích poškodit i svoji Samaru ? Moc logické mi to teď nepřipadá, ale v ten okamžik jsem logicky neuvažoval ani já, a jak je vidět tak ani oni.

Při startu jsme měli přece jen náskok a ten jsem rozhodně nehodlal ztratit. Plyn jsem měl sešlápnutý až k podlaze a to, co jsem začal předvádět, odsunulo Igorovu včerejší jízdu do kategorie jízdy na trenažéru. Řeknu vám: tak vražedně jsem ještě nikdy předtím neřídil a doufám, že již nikdy nebudu muset. Má stará Dacie svištěla po zasněžené a zledovatělé dálnici místy až 170 km/h rychlostí a předváděla to, co nikdy. Nicméně Samara se nás držela docela zarputile. Navíc to bylo auto stavěné do takových podmínek. Já jsem v tom okamžiku krutě litoval špatné stability svého vozu a také toho že zimní pneumatiky jsem mě jen na předních kolech. A přesto jsem dělal s autem hotové zázraky. Zní to hodně vychloubačně, ale ať. Zkuste se octnout v takové situaci vyvázněte z ní se zdravou kůži a pak ji vyprávějte skromně.

Vůbec nebudu lhát, když řeknu, že jsem v ten okamžik dosáhl krystalické čistoty myšlení. Viděl jsem všechno čistě a jasně, jako bych se na celou situaci díval odněkud seshora. Každé sebemenší otočení volantem, každý pohyb na plynovém nebo brzdovém pedálu...přesně jsem věděl, jak se auto zachová. To nebyly odhady nebo pokusy, já to prostě věděl. Tohle opravdu není žádné dobrodružné vychloubání, to by bylo dost ubohé a trapné. Prostě to tak bylo. Věřte mi, že bych byl rád, kdybych byl stejně "osvícený" i když jezdím tady doma, ale ten stav trval jen při tehdejší honičce. Ale byl to úžasný pocit. Prováděl jsem manévry při kterých nám často mohla hrozit smrt, ale přesto jsem věděl, kam se auto vrtne, kam nás který smyk (nebo vzduchová kapsa) hodí. Jen nastíním jeden z tehdejších oblíbených manévrů.

Jak jsem už řekl, v každém směru jízdy byl vyjetý jen jeden pruh, jinak byla hladina sněhu tak vysoká, že jste ve vedlejším pruhu nemohli předjíždět. Sněhová bariéra vás prostě zbrzdila natolik, že jste okamžitě ztratili rychlost a museli jste se zařadit zpátky. Naštěstí mají ruské dálnice jednu zvláštnost - není tam středový pruh. Ruská dálnice je prostě jedna široká cesta, na kterou se vedle sebe vejde 8 kamiónů. Teď už je vám asi jasné, co jsem dělal. Rychlá jízda v jednom pruhu mi samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Za chvíli jsem se blížil ke kamiónu, který jel o hodně pomaleji a já si nemohl dovolit nechat se zbrzdit. Proto jsem ho zkusil předjet. A protože to po sněhovém koberci vážně nešlo, zamířil jsem přímo do protisměrného vyjetého pruhu. Tam jsem neměl pochopitelně moc času na ohřátí, protože by mě rozmačkala protijedoucí auta. A proto jsem prováděl neustálý slalom tam a zpátky. Jak říkám, v každé setině vteřiny jsem si byl ABSOLUTNĚ jistý tím, co dělám. Ale musím politovat svého spolujezdce. Igor, který seděl vedle mne zíral s očima rozšířenýma strachem na sebevražedné manévry, které jsem prováděl. A to Igor není vůbec žádný srab. Má pro strach uděláno a také dokáže v kritických situacích jednat velice účelově. Jenže to, co jsem předváděl by roztřáslo úplně každého. Kdybych já seděl na sedadle spolujezdce a nemohl ovlivnit jízdu auta, asi bych si myslel, že nastala má poslední hodinka. Takže chudák Igor, ten vytlačil v podlaze důlek, jak se intuitivně snažil mačkat brzdu.

Po době, která mi připadala jako celý den, jsem si všiml, že to Samara vzdala. Za pár minut jsem pochopil proč. Ujeli jsme ještě asi 5 kilometrů a přijeli jsme ke Smolenskému "GAI punktu." To je další nový pojem, který zřejmě neznáte.

Teď už se situace v Rusku pozvolna mění, ale do konce devadesátých let fungovala ruská dálniční policie podstatně odlišným způsobem než u nás. My máme mobilní policii, která sem tam postaví auto s radarem, nebo třeba jen běžné policejní auto, aby provádělo silniční kontrolu. V Rusku to donedávna fungovalo úplně jinak. U každé větší křižovatky (jednou za 100 až 200 km) je postavená velká budka, která vypadá podobně, jako věž letové kontroly, akorát je podstatně nižší. V budce a okolí je najednou průměrně 8 až 10 policistů. Policisté jsou všichni ozbrojeni samopaly, a ti, kteří kontrolují projíždějící auta je musí nosit povinně. Nebývá výjimkou, že GAI punkt je vyzbrojen jedním i více transportéry (právě ve Smolensku jsem vždy viděl tři). A poslední věc, kterou se GAI punkt vyznačuje jsou dlouhé závory, kterými mohou "gajišníci" zúžit nebo zcela zablokovat provoz. Hlavním úkolem takového GAI punktu je provádět kontroly. Ve dne namátkově, v noci se zastavují všichni. Každý pak musí jít na "registráciju", kde uvede, kdo je, čím jede, kam jede, odkud jede, proč tam jede, kdo s ním jede...a tak dál. Prostě docela slušný výslech. Naštěstí ho "gajmeni" provádějí je rutinně, takže až tak moc neotravují. Ale i tak by se průměrný Evropan zvyklý na svá práva, pěkně divil. Co je však na místě, je absolutní úcta ke každému gajišníkovi. Ten člověk má neomezenou moc a může vám způsobit problémy, o jakých se vám nezdálo. Však se k nim i ti největší gauneři chovají jako k dalajlámovi. Pokud vidíte na cestě silničního piráta, který jezdí jako absolutní prase, pak se takový jedinec u GAI punktu chová jako právě narozený beránek.

A tohle platilo i o našich pronásledovatelích. Protože poznali, že jsme se přiblížili ke GAI punktu, vzdali to. Díky Bohu za to. GAI punktem jsme projeli bez toho, aniž by nás kontrolovali. Pár metrů za GAI punktem byla benzínová pumpa. Potřebovali jsme benzín a potřebovali jsme si vydechnout. Oba dva jsme úplně vypnuli a bylo to vidět hned v následujícím okamžiku. Při odbočování doleva jsem nedbal zledovatělého povrchu (už mi to zkrátka nemyslelo) a dostal jsem nepříjemný smyk. Místo do odbočky jsem vjel pod úhlem do protisměru. Naštěstí nic nejelo, jinak bych svou bravurní jízdu zakončil kiksem, který mohl být také tím posledním. Když jsem zase získal kontrolu nad autem, opatrně (ale co nejrychleji) jsem odbočil k benzínce. Zastavil jsem kousek před ní. Chvíli jsme oba jen tak bez hlesu seděli a pak jsme vystoupili z auta. Popravdě řečeno, já jsem spíš málem vypadl. Prožitý stres a to maximální vypětí se na mne podepsalo. Chvíli jsem se opíral o auto a pak jsem poprosil Igora, aby už řídil on. Nezatvářil se zrovna šťastně, ale sednul si za volant a přijel k benzínce. Tam zaplatil a natankoval, protože mu bylo jasné, že já nejsem schopný ničeho. Pak jsme poodjeli a začali si dělat jídlo. Teprve pak jsme se začali bavit o tom co jsme v uplynulé hodině prožili. A řeknu vám, že jsme byli pěkně šokovaní.

Žádný z nás totiž není nějakým úchylným hrdinou, který si rád zahrává se životem. O banditech v Rusku jsme sice hodně četli a slyšeli, ale během předchozích cest do zemí SSSR jsme nic takového nezažili. A tak jsme si pochopitelně říkali, že "nám se to stát nemůže.." Občas se ale člověku stane, že se octne na blbém místě v blbou chvíli. Kdyby mi tehdy při roztahování nechytil motor, asi bychom přišli (minimálně) a auto. Poté, co jsme se najedli jsme se už dokázali celé záležitosti zasmát. Ne - my jsme se POTŘEBOVALI zasmát. Igor se chechtal, že jsem řídil jako vrah a já se smál, že vystál v autě důlek. S plným břichem jsme už celou věc vnímali jako epizodu, která se sice stala, ale byla jednak setsakra výjímečná a hlavně ... byla už za námi. Lano a trojúhelník jsme oželeli opravdu s lehkým srdcem.


S velkou radostí jsem nechal Igora řídit. Jeho včerejší závodnické choutky někam záhadně vyšuměly a Igor jel jako andílek. Ale i tak se brzy objevily další problémy. Najednou začal motor "kašlat." Pokud se motor nedržel v otáčkách, rychle ztrácel výkon a dostat jej zpátky do otáček znamenalo sešlápnout pedál až k zemi, kdy se okamžiky akcelerace střídaly s prudkými škuby. Auto zrychlovalo velmi pomalu a motor nesnesitelně pufal. A pak se objevila ještě jedna věc. Znovu se vrátil ten stav, kdy po sešlápnutí plynu motor prokluzoval. Prostě jen zavyl, ale na kola to nemělo vliv. Jak už jsem řekl, byl jsem absolutně neznalý věci, ale i tak mne napadlo - nemáme sjetou spojku ?

Nicméně auto ještě jakž takž jelo a tak jsme se pomalými přískoky dostali až do Moskvy.


Moskva

Protože jsme se poučili z našeho minulého výletu do Moskvy, bedlivě jsme hlídali ukazatele, které by nás navedly na moskevskou "okružnou." Půl roku před touto cestou jsme byli totiž v Moskvě poprvé - a tehdy jsme zabloudili až ke Kremlu a trvalo nám několik hodin, než jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. Ostatně - pokud vás v tomto okamžiku zajímá, jak snadno se dá v Moskvě zabloudit, přečtěte si toto. Celý příběh tehdejšího výletu je zde.

Teď ale zpět k okružné. Naštěstí jsme byli tentokrát vybaveni teoretickými znalostmi. Věděli jsme, že moskevská okružná se jmenuje MKAD (Moskevskaja kalcovaja avtomobilnaja daroga), a tak jsme bedlivě sledovali ukazatel s takovýmto popiskem. A skutečně - jeden takový se záhy objevil a my vjeli na okružnaju. MKAD je stejně jako další moskevské hlavní tahy pro českého řidiče docela překvapivá (a tak trochu denervující) podívaná. MKAD má v průměru 5 až 6 pruhů (pro jeden směr) a Rusové po ní jezdí jako šílení. Jezdit po ruských městech je opravdu skvělý zážitek, ale ta pravá třešnička na dortu je Moskva. Auta mění pruhy jako šílená, v závratných rychlostech kličkují mezi sebou jako blázni a každou chvíli to vypadá na nehodu. Když jedete po Moskvě, musíte si NEUSTÁLE hlídat všechna zrcátka, protože to, že vedle vás (nebo za vámi) nikdo zrovna nejede, neznamená, že se to v následující setině sekundy nezmění. Musíte mít zkrátka oči na stopkách, ale po pár kilometrech si zvyknete, a jezdíte už také "jako prase."

Abyste ale nezískali o ruských řidičích nesprávné mínění. Řekl jsem sice, že jezdí jako prasata, ale to není přesné. K tomu, abych to vystihl přesněji musím použít slovní spojení, které sice na první pohled vypadá velmi nelogicky, ale naprosto přesně vystihuje situaci: Rusové jezdí jako "OHLEDUPLNÁ prasata." To je nonsens, co ? Ale je to opravdu tak. Jak to vysvětlit ? Inu, podívejme se na typického českého řidiče: český řidič dost často nectí pravidla a je spousta takových, kteří někomu udělají myšku, nedají mu přednost, či ho jinak "přečůrají." Takový pirát se hned cítí lépe "jak to těm blbcům natřel.." Poškozený naopak je děsně naštvaný a dělá většinou vše pro to, aby se pirátovi pomstil. Buďto se mu začne lepit na zadní nárazník, anebo zběsile troubí, bliká a kleje jako námořník. Toto je velmi typický obraz z našich cest. Češi si prostě velmi často dělají "prasárny", které jsou hned zdrojem pomstychtivých odvet. To Rusové mají úplně jiný přístup. Oni si dělají "prasárny" pořád. A v tom je právě podstata věci. U nich jsou všemožné "myšky" na denním pořádku, takže nikoho ani nenapadne se vztekat. Rusové sice abnormálně často používají klakson, ale ten nemá ono "nadávají poselství," jak je tomu v našich zemích. Když Rus troubí, znamená to: "pozor, jsi moc blízko mého blatníku..." nebo tak podobně. Klakson má v Rusku opravdu pouze informativní charakter. (Když ovšem pominu situaci, kdy stovka rozčílených řidičů troubí na policajty brzdící provoz.) A co z toho všeho plyne ? Plyne z toho to, že ač na první pohled vypadá provoz v Moskvě vražedně, můžete si být jisti, že jen opravdu jen vyložený kiks z vaší strany může způsobit nějaké to tření plechů. Dalším důsledkem je ta výhoda, že se z jakéhokoliv pruhu dostanete do jiného během pár metrů. Opravdu i když jste zrovna v nejlevějším pruhu a potřebujete odbočit doprava (což někdy znamená přejet i šest pruhů), zaručeně se vám to povede. Prostě vyhodíte blinkr a začnete se "tlačit." A věřte mi, že vás další řidiči (ač třeba neradi) pustí a nebudou vám za to spílat, jak je zvykem u nás. Prostě se (na naše poměry velmi neohleduplně) natlačíte těsně před auto, které jelo ve vedlejším pruhu a jeho řidič to už nějak zařídí (zpravidla uzme místo, které jste zrovna opustili).

Igor se s jistotou starého veterána zhostil průjezdem okružnou. Tentokrát měl cestu hodně stíženou kvůli našemu vynechávajícímu motoru. Věřte, že je opravdu velmi nepříjemné, když předjíždíte a v půlce manévru vám náhle kuckne motor tak, že váš skoro zastaví. Nicméně Igor to zvládl skvěle a tak jsme po necelé hodině jízdy po okružné spatřili náš sjezd.

Podle významu a velikosti se ulice v Moskvě dělí buď na "šosse", což jsou široké a dlouhé ulice, které vedou od okružné až do centra města, dále pak "prospekty", které si s "šosse" velikostí mnohdy nezadají, ale vedou libovolnými směry a dále jsou pak normální ulice.

Náš sjezd se jmenoval Šosse Entuziastov" a tak jsme (naplněni entuziasmem, jak jinak) odbočili. Cesta po tomto šosse nám trvala asi půl hodiny a přiblížili jsme se k centru. Když jsme vjeli do "Lěfortovského rajónu" (rajón je v ruské terminologii totéž, co u nás městská čtvrť), byli jsme skoro u cíle. Stačilo jen pár odboček a mohli jsme si vydechnout. Panelák, ve kterém bydlela rodina Igorova strýce Tolji se tyčil nad námi. Dorazili jsme !!

V Moskvě a okolí jsme pak strávili necelé tři dny.


Fáze III. - Cesta zpátky

Odpoledne předtím, než jsme vyjeli zpět, jsme se s Toljou pokusili přijít na kloub tomu, co je s naším motorem. Přesněji řečeno - snažil se Tolja, my jsme jen pasivně přihlíželi a tvářili se aktivně. No, abych nám úplně nekřivdil: plnili jsme elementární pokyny, tzn. vyčistili jsme spolu palivové čerpadlo, karburátor a palivový filtr. Vše pochopitelně až poté, co nám Tolja ukázal, co je co, a jak se to čistí. Pak se Tolja pokusil podívat do útrob rozdělovače. Sundal kryt, podíval se na kontakty a pak se pokusil dostat do spodní části rozdělovače. Bránila mu v ale tom nějaká přepážka (bohužel dost úspěšně), a tak to Tolja vzdal. Bohužel se později ukázalo, že právě v rozdělovači byla největší chyba. Škoda, mohli jsme si ušetřit dost potíží.

Když jsme tedy udělali vše, co jsme z našeho pohledu udělat mohli, sbalili jsme si své věci, nabrali nějaké to jídlo a vyrazili jsme. Počítali jsme, že cesta domů nám může zabrat asi tak 30-40 hodin a to jsme do této doby zahrnuli i možné čekání na hranicích. Jídla jsme tedy moc nebrali, nechali jsme většinu našim hostitelům, aby kvůli gurmánským orgiím, které během našeho pobytu pořádali, netrpěli po našem odjezdu hlady.

Po tom, co jsme se se všemi rozloučili, vyrazili jsme. Ještě v Moskvě jsme natankovali a koupili si lano. Trojúhelník jsme se rozhodli koupit až doma. Spočítali jsme si sice, že po odečtení sumy, kterou budeme potřebovat na benzín a poplatky, nám zbude asi 50 dolarů rezervy, ale i tak jsme nechtěli utrácet zbytečně "ani cent."

Venku už se mezitím setmělo, a tak jsme zasněženou Moskvu opustili za svitu pouličních lamp. Auto už od začátku dávalo okázale najevo, že teplý vzduch do kabiny vhánět nebude. A tak jsme se museli spokojit se vzduchem, který nás spíš chladil, než zahříval. Ale i tak to bylo lepší než venku, přece jen nějaké to teplo od motoru se k nám dostalo. Museli jsme se tedy oba zachumlat do bund, šál, čepic a rukavic a těšili se, až budeme doma.

První stovku kilometrů se motor tvářil, že na něj naše "čistící kůra" zabrala, ale pak se objevily jeho staré neduhy. Nejdřív začal kuckat jen váhavě, jakoby nesměle, ale pak začal předvádět sérii škubů v plné parádě. Takhle napsáno to zní nevinně, ale my jsme z toho moc dobrý pocit neměli. Domů nám zbývalo ještě asi 1800 Km a jet je takovým stylem znamenalo obrovský nárůst spotřeby. A v tom okamžiku se naše padesátidolarová rezerva nejevila jako moc velká. Ale co se dalo dělat. Zastavovat jsme nechtěli, protože jsme si nebyli jistí, že by motor znovu naskočil. A tak jsme jeli z Moskvy stejným stylem, jako jsme z ní odjeli: plynový pedál až na podlaze, výkon nic moc, motor kuckal, auto škubalo a navíc prokluzovala spojka - alespoň to jsme si mysleli.



I.

Asi sto kilometrů před naším starým známým Smolenskem mi Igor předal volant. Moc velký požitek jsem z jízdy neměl, protože motor si dělal, co chtěl. Chvíli poté, co jsme projeli Smolenským GAI punktem, jsem si uvědomil, že je třeba natankovat. Ujel jsem ještě asi tak deset kilometrů a po mojí pravé straně se objevila pumpa. Zajel jsem tedy k jedinému stojanu s "AN-95" a Igor šel zaplatit. Tankovali jsme raději se zapnutým motorem. Poté, co jsme naplnili nádrž, sedli jsme si do auta. Zařadil jsem jedničku, sešlápl plyn, pustil spojku a - nic... Auto se prostě chovalo, jako bych nic nezařadil.Podíval jsem se na řadící páku - jednička byla skutečně zařazená. Jenže - auto se nehlo ani o píď. Vyřadil jsem na neutrál a celý "postup" rozjíždění jsem zopakoval. Několikrát. Neúspěšně. Babka z budky začala zvědavě vykukovat, co u toho stojanu ještě pohledáváme. To jsme ovšem nevěděli ani my.

Chvíli jsem bezradně seděl, zatímco Igor pokukoval po pedálech a řadící páce.

-"Nejede to," okomentoval jsem duchaplně ten zřejmý fakt.

-"Asi bude zhoblovaná spojka," dodal jsem.

Upřímně řečeno, pokud jsem si předtím myslel, že nám prokluzuje spojka, tak jsem měl za to, že se to projevuje jen prokluzováním za jízdy a to jen ve vysokých otáčkách. Jenže teď se auto nechtělo rozjet ani při lehce sešlápnutém plynu. Zkusil jsem se rozjet i na jiné rychlostní stupně, ale se stejným úspěchem. Ještě chvíli jsem zbytečně zkoušel řadit, když tu přijela k našemu stojanu dvě auta. Očividně jsme překáželi. Igor tedy vystoupil a odtlačil mne k výjezdu na cestu. Už jen tak ze zvyku jsem se zkusil zase rozjet, když tu...zabralo to ! Auto se začalo pomalu rozjíždět. Velice lehounce a citlivě jsem lechtal plyn i spojkový pedál. Auto se pomalu a váhavě rozjelo.

Hluboce jsme si oddechli. Ani nevíte, jak je blbý pocit, když zařadíte a auto se ani nehne. Pokud máte řízení alespoň trochu v krvi, tak ve vás každý atom huláká: "Je tam jednička, spojka je puštěná, motor běží, plyn je sešlápnutý, to MUSÍ jet !!" Mít zařazenou jedničku a stát na místě je stejně tak přirozený pocit, jako kdyby vám někdo uřízl laserem nohy a vy se pokusili vykročit. Takže chápejte, že nám spadl kámen ze srdce. Octnout se v nepojízdném autě 1500 km od domova a to ještě v mrazech, o kterým se nám v Čechách ani nesnilo by nebyla moc lákavá věc. Ale naštěstí se auto umoudřilo.

Asi takové myšlenky se nám honily hlavou, když tu jsem najednou ucítil, že to zase nějak nejede. Jel jsem sice jen tak lehce, jak to kuckající motor dovoloval, ale i tak jsem slyšel, jak motor naší jízdě "utíká". Prostě spojka začala zase prokluzovat. Zkoušel jsem vše možné i nemožné, ale bylo to zbytečné. Jakmile začala cesta stoupat, byl konec. Auto se zastavilo a nějaké cvičení s pedály, řadící pákou, či nějaké roztlačování nemělo vůbec žádný vliv na to, že se stalo přesně to, o čem jsme si mysleli, že nás nepotká. Stáli jsme 1500 km od domova, v rozbitém autě, s minimálními zásobou jídla a v třeskutém mraze.

Chvíli jsme spílali nad naší mizernou situací a pak jsme začali uvažovat, jak z toho ven. Když jsme tak uvažovali, došlo nám, že ze Smolenska jsme ujeli maximálně tak 20 kilometrů. Což je několikanásobně blíže, než nějaké sídlo v našem směru. A tak jsme rychle odtlačili auto do protisměru. A pak jsme začali stopovat.

Pánové ! (A dámy..) Takový mráz jste určitě nezažili...pokud tedy nepatříte mezi vášnivé horolezce. Jak říkám, mrzlo úplně vražedně a oblečení, které jsme měli, bylo děláno pro teploty maximálně několik málo stupňů pod nulou. Já jsem si navíc v Moskvě roztrhnul zip na bundě a tak jsem ji měl zacvaknutou jen na dva knoflíky a převázanou šňůrkou...

Protože bylo brzo ráno (zrovna se rozednívalo), nebyl provoz zrovna nejhustější. A tak jsme seděli v autě a chtěli jsme vyskočit, když něco pojede. Po tom, co nás minula dvě auta, zatímco jsme se vyhrabávali ze sedadel, jsme zjistili, že takhle to nepůjde. Igor tedy statečně vylezl ven a čelil mrazivému větru. Předtím, než za sebou zabouchl dveře, řekl:

-"Já stopuji tři auta, ty stopuješ tři auta."

Možná vám to zní směšné, ale ono OPRAVDU mrzlo tak, že vám doslova tuhlo tělo.

První "směnu" měl tedy Igor. Než v tom málo frekventovaném provozu minula tři auta, uběhly asi tak dvě až tři minuty. Pak si Igor sedl dovnitř a byla řada na mně. Postavil jsem se k autu a čekal. A mrznul... Stál jsem tam asi tak dvě minuty a uviděl jsem světla náklaďáku. Několikrát jsem na něj mávnul a dobrá duše sedící za jeho volantem nám zastavila. Popsal jsem mu, že máme závadu na autě a potřebujeme odtáhnout do servisu.

-"Lano máte ?" zeptal se nás řidič. (99% Rusů jezdí bez lana...)

-"Samozřejmě, že ano," řekl jsem a pokynul jsem Igorovi. Ten odemkl kufr, vytáhl lano a přivázal ho za nárazník, který byl od posledního "škubnutí" docela hezky pokroucený. Nicméně vypadal, že další táhnutí by měl vydržet. Chlapík z náklaďáku si nás přivázal k zadnímu háku a vyjeli jsme.

Asi po půl hodině šouravé jízdy (ten náklaďák byl dost dýchavičný) zastavil náklaďák před komplexem šedivých oprýskaných budov. Řidič vystoupil a my s ním. Řekl nám, že ty budovy patří k autoservisu, který bude otvírat v 7 hodin. Řidiči jsme poděkovali, ten nám popřál hodně štěstí a jel si po svých.

To, že servis otevíral v 7 hodin znamenalo, že budeme muset necelou hodinku počkat. Vlezli jsme tedy zpátky do auta a čekali. Náladu jsme neměli nic moc a jen jsme tak odhadovali, kolik nás oprava bude asi stát.

V 7 hodin se skutečně otevřela vrata. Vyšli jsme z auta a šli na vrátnici. Chlápek, který tam seděl, nám ukázal, do které kanceláře máme jít. Já jsem šel zpátky k autu a Igor šel domluvit opravu. Zatímco jsem míjel vrátnici, všimnul jsem si, kolik ukazoval venkovní teploměr: -38 stupňů Celsia. Moje neustálé lamentování o nelidském mrazu teď bylo potvrzeno pádným důkazem. Řeknu vám, radši bych to nevěděl. Rychle jsem zamířil k auto. Tam jsem seděl asi tak deset minut, když Igor přišel s nějakým papírem.

-"Kolik to bude stát ?" ptal jsem se zvědavě.

-"Nevím, jsem rád, že jsem té ženské řekl, co potřebujeme," odpověděl Igor. A měl pravdu. Přestože mluví rusky fantasticky plynule, přece jen to byl i pro něj kumšt, popsat rusky něco, čemu pořádně nerozuměl ani v češtině.

Zatlačili jsme auto do prostor servisu. Nějaký chlápek v umaštěných montérkách nám ukazoval, do které haly máme vjet. Celý komplex servisu byl na každý pád úctyhodně velký. Asi se jednalo o nějakou opuštěnou továrnu, protože jednak servisní haly byly hodně vysoké a kromě toho byla všude spousta opuštěných rozpadlých budov, které vypadaly jako nějaká meziskladiště. Ale uvažovat nad tím, bylo v onu chvíli bezpředmětné. Vtlačili jsme auto až do haly a čekali, co nás potká.

-"Nu, kakój vaš probljém ?" zeptal se jeden z automechaniků.

-"Scipljénije slamálos, navjérno," řekl jim na to Igor. (to, že věděl, jak se řekne rusky spojka obdivuji dodnes). Ale dost reprodukce lámané ruštiny. Kolem naší Dacie se shluklo asi pět mechaniků, kteří se netajili tím, že takové auto vidí poprvé v životě. Čím to mohlo být ? Rozhodně ne tím, že bychom byli v nějakém buranově. Jak už jsem řekl, Smolensk je na hlavním tahu na Moskvu. Dále je pak třeba vědět, že v Rusku jezdí obrovské množství zahraničních aut. A dalším faktem je to, že v Rusku uvidíte spoustu aut německé produkce, ale neuvidíte tam auta francouzská a italská. Proč, to nevím, možná špatně snášejí tvrdé ruské podmínky. A proč dávám Dacii do spojitosti s francouzskými či italskými auty ? Každý přece ví, že Dacia je auto rumunské ! Ano, to sice je, ale Dacia je licenčně vyráběný francouzský Renault 12 S v rumunské automobilce v Pitesti.

Zatímco mechanici zvědavě okukovali mé auto, ukázal mi Igor náš objednávkový lístek. Stálo na něm, že zjištění problému (oni tomu říkali "diagnostika") nás bude stát 5 dolarů. Pak prý se uvidí. Doufal jsem, že se cena opravy vleze do naší padesátidolarové rezervy. Jinak bychom totiž byli v pěkné kaši.

Opraváři zatím vybušili čepy, vytáhli z převodovky poloosy a pak sundali převodovku samotnou. Odmontovali přítlačný talíř a vyndali spojku (co se jak jmenuje vím pochopitelně až teď, tehdy bych nedokázal pojmenovat ani jednu součástku). Hned, co se na ni podívali, jejich tváře se zachmuřily. Zavolali nás k sobě a ukázali nám spojku. Ani mně, ani Igorovi pohled na ni nic neřekl. Oba jsme něco takového viděli poprvé v životě, takže jsme absolutně nebyli schopni rozlišit, jak má vypadat dobrá (a jak špatná) spojka. Když se na to podívám zpětně dnešním "zkušeným" okem, můžu říct, že byla sjetá, až hrůza. A kdyby jen sjetá. To že všude bylo obložení sjeté až na nýty by nebylo nic neobvyklého, ale do obložení byly dokonce vryté hluboké příčné vrypy. (od té doby jsem nikdy nic takového neviděl, a že jsem měl pár sjetých spojek v ruce...)

Ortel byl jasný. Spojka, se musí vyměnit. Tedy ne celá - na to neměli díly, ale obložení lamely se musí dát nové.

-"Kolik to bude stát ?" zeptal se Igor.

Šéfmechanik si nás změřil pohledem, podíval se do nějakého sešitku a řekl:" 50 dolarů za práci, 50 dolarů za materiál."

Podklesla mi kolena. To je dvakrát tolik, než máme ! Přesněji, dvakrát tolik, než můžeme dát na opravu! Dohromady jsme tehdy měli asi 80 dolarů, ale ještě jsme potřebovali na poplatky a na benzín. K čemu by nám bylo, že bychom opravili auto (a ani na to jsme neměli), když bychom ujeli pár kilometrů a octli bychom se v podobné situaci, tentokrát už ale bez peněz ? Ne, snad se nám je podaří přesvědčit...

Když jsem se podíval na Igora, viděl jsem, že má stejně mizernou náladu jako já.

-"My ale máme jen 50 dolarů," prohlásil Igor. "Nemůžete to udělat levněji ?"

-"Levněji ?" řekl na to mechanik. "Ne, to by opravdu nešlo. Podívejte," dodal a strčil nám pod nos ten sešitek, do kterého se předtím díval. Byl to ceník dílenských prací. A u kolonky "rěmont scipljenija" tam byla opravdu částka, která odpovídala 50-ti dolarům.

-"A to je ten materiál opravdu tak drahý ?" zkoušel to ještě Igor.

-"Je možné, že ho seženem levně, je možné, že ho seženem draze," řekl mechanik. Očividně ho štvalo, že se snažíme smlouvat.

-"Jenže my opravdu máme jen 50 dolarů," řekl jsem zoufale.

To mechanika namíchlo: "Myslíte si, že vám uvěřím, že uprostřed Ruska má s sebou cizinec jen 50 dolarů ? To si myslíte že jsem nějaký >>durák << ? " (durák je ruská nadávka, která nepatří k nejslušnějším).

Upřímně řečeno, chápu, že si myslel, že mu věšíme bulíky na nos. Rusové si jednak myslí, že všichni "inostránci" mají hromady peněz. A dále by pak asi jen málokoho napadlo jet do Ruska a mít na celou 4000 km dlouho trať rezervu, která v přepočtu dělala jen necelých třináct stovek (nezapomeňte, že tehdy byl dolar za 25 Kč!). Takže jsme na něj nutně museli působit jako mladíčci, snažící se napálit starého "chlopa."

Ještě chvíli jsme se tam přehadovali a snažili jsme se je přesvědčit, že jsme opravdu na mizině. Tím jsme je ale naštvali ještě víc a tak udělali to, z čeho jsme radost vůbec neměli. Smontovali vše dohromady, ale jen tak, aby to "drželo", což znamená, že každý díl chytli tak na jeden až dva šrouby a zbytek naházeli (i s nějakými díly, které jim kupodivu přebyly) do kufru. Pak sundali auto ze zvedáku a nemilosrdně nás vytlačili ven. Byli jsme v pytli.

Auto ještě v horším stavu, než když jsme do servisu vjeli, žádná naděje na opravu, prostě nic. Konec. Dojeli jsme.

-"A za tohle ještě chtějí 5 dolarů ?!" prohlásil jsem vztekle. "Nic jim nedám !" lomcoval mnou vztek. A tak jsme dotlačili auto až k bráně. Mezitím, co jsme si ji otvírali, vylezl z kukaně vrátný začal na nás mávat rukama: "Co to děláte, kde máte doklad o zaplacení ?" Bohužel jsme neměli žádnou šanci se přes něj dostat. Volky, nevolky, museli jsme jít zaplatit. Vešli jsme tedy do té kanceláře, ve které Igor opravu sjednával. Je pravda, že ta ženská, která tam seděla se na nás podívala pěkně udiveně.

-"Vy už to máte spravené?"

-"Ne," řekl jí Igor kysele, chtějí po nás 100 dolarů a my máme jen 50.

-"A co s tím máte ?"

-"Je to to, co jsme čekali, je třeba vyměnit spojku."

Chvíli se probírala nějakými lejstry. Přečetla nějakou částku, přeházela pár kuliček na počítadle a řekla:

-"Oprava stojí jen 50 dolarů a ne 100 !"

-"No to jo, ale materiál je za dalších 50," vysvětlovali jsme jí.

Podívala se na nás chápavým pohledem. Bylo na ní vidět, že je jí nás opravdu líto, ale že s tím může sotva co pořídit. Nechala nás zaplatit těch 5 dolarů za diagnostiku, dala nám razítko a my se vrátili k autu. Vrátný si vzal orazítkovaný lístek a otevřel bránu. Vlastně jsme se na něj nemohli zlobit. Dělal jen svou práci, a třeba zažil už několik "chytrolínů", kteří chtěli odjet bez placení. Vyjeli jsme tedy na plácek před servisem, kde jsme byli ponecháni svému osudu.

To, v jakém stavu bylo naše auto, vytvářelo spolu s tím, kolik jsme měli jídla a peněz, a s tím, kde jsme se nacházeli, jednu z nejhorších možných kombinací špatných okolností, jaké jsem si dokázal představit. Peníze na opravu jsme prostě neměli a šance, že by nám v servise něco slevili, byla nulová. Auto bylo nepojízdné a navíc bylo smontované tak, že jsme se ani nemohli nechat táhnout na laně - kdyby nám během cesty upadla převodovka (chycená jen na dvou šroubech) a vzpříčila by se pod autem...tak bychom letěli z cesty i s tím, kdo by nás táhl. A navíc: nechat se táhnout domů celých 1500 kilometrů ? Po zasněžených cestách ? Na to jsme si moc netroufali. Vidina, že budeme muset auto opustit začínala nabývat reálných obrysů.

Jak se tedy zachovat, abychom se domů dostali alespoň my ? Vrátíme se zpátky do Moskvy a budeme doufat, že Igorovi rodiče ještě neodjeli ? A jak se vrátíme ? Stopem ? Dobrá, ale co naše věci ? To budeme stopovat s dvěmi kufry (a to i tak necháme ještě dost osobních věcí v opuštěném autě) ? A co když se do Moskvy dostaneme a Igorovi rodiče už budou pryč ? Pojedeme zpátky stopem ? Jak jinak, když jízdenka z Moskvy do Ostravy stála už tehdy 100 dolarů. To by se nedostal domů ani jeden. A Tolja nám půjčit nemohl, tím jsme si byli jistí. Zkrátka a dobře, moc východisek jsme neměli. A opouštět auto se nám také moc nechtělo: jednak byl venku opravdu nechutný mráz a jednak bychom se s ním už nesetkali.

Z rozjímání nás vytrhlo zaťukání na okno. Když jsme se podívali, kdo na nás ťuká, uviděli jsme tvář asi tak osmnáctiletého mladíka. Stáhnul jsem okénko a zeptal se ho, co chce. Mladík mi hned strčil pod nos igelitovou tašku a začal něco brebentit. Mluvil dost rychle, takže jsem mu moc nerozuměl.

-"Co to říká ?" zeptal jsem se Igora.

-"Říká, že nabízí reklamní zboží za velmi lákavé ceny," překládal Igor. "Prý má skvělé holící strojky Braun, napařovací žehličky, a další věci, všechno prý jen za třetinovou cenu," mávnul Igor směrem k tašce.

-"A co po nás jako chce, abychom si něco 'reklamně' koupili ?" nechápal jsem.

-"Jéžíši, to je snad jasný," řekl Igor. "Někde tady vykradli kamión a teď to rozprodávaj, chápeš ?"

Teprve teď mi došlo, co po nás ten mladík chtěl.

-"Ne, díky, nic nechcem," snažili jsme se dealera odpálkovat. Ten byl ale neuvěřitelně vytrvalý, neustále něco žvanil a vytahoval z igelitky různé krabice. To už jsem měl zase zavřené okno, protože mi jedna byla zima a jednak jsem ho chtěl odradit od dalších prezentací. Mladík se však zdál být neúnavný. Neustále obíhal kolem auta jako ohař, ťukal na okna, mával různými krabicemi a stále něco breptal. Nic jsem proti němu neměl, ale začínala mi docházet trpělivost. Zvláště poté, co začal zvědavě nakukovat na zadní sedadla, kde jsme měli poházené různé osobní věci. Naštěstí zrovna zaparkovalo na našem plácku další auto a tak šel náš podnikavý mladík otravovat je.

Vrátili jsme se k uvažování nad naší situací. Další variantou bylo to, že do Moskvy pojede jen Igor. Zkusí si prostě stopnout nějaké auto, které ho doveze až tam. Pak budeme doufat, že zastihne své rodiče. Kdyby ne, vrátil by se zpátky.

Tento plán vypadal nejschůdněji. Igor by se dokázal domluvit daleko lépe než já, a možná by na něm nebylo ani poznat, že je cizinec. Já bych mezitím hlídal auto a věci, takže by Igor mohl jet "nalehko." Pokud by vše šlo dobře, vrátil by se Igor ještě ten samý den k večeru. Ano - vypadalo to jako dobrý plán, ale všechno bylo nakonec úplně jinak.



II.

Asi to zavinila má nechuť nechat napospas auto, které jsem měl necelý půlrok. Navíc představa, že bych musel svému tátovi říct, že jsem auto, které on sám několik měsíců opravoval, zahodil v Rusku, mě nenaplňovala zrovna pocity blaha. A tak jsem horečně zkoumal a dumal, kde přece jen vzít prostředky na opravu. Naše osobní věci byly sice fajn, ale sotva bych za ně utržil nějaké peníze - měli jsme jen oblečení, ešus, vařič... prostě věci, které sice byly za několik tisíc, ale šance na prodej byla mizivá.

A pak můj zrak zabloudil pod palubní desku. Bylo tam autorádio, které jsem asi před měsícem koupil. Byl to ten nejodpornější typ křápu, který se u nás prodával (taky nestál ani 1000 Kč), ale měl hezký design, docela obstojně hrál a navíc byl vyndavatelný. Svitla mi naděje, a rozhodl jsem se, že se jí budu držet.

Když jsem ukázal Igorovi na rádio, hned pochopil, co mám na mysli. A hned souhlasil. Vzal jsem tedy rádio a šel zpátky do servisu. Zašel jsem za šéfmechanikem a začal jsem se s ním domlouvat. K mému zklamání mi však řekl, že on už autorádio má, a žádné další auto kupovat nemíní. Ale mluvil se mnou o poznání laskavěji, než před hodinou, kdy si ještě myslel, že z něj děláme blbce. Svolal si své podřízené a zeptal se jich, jestli rádio nechtějí oni. Jenže...smůla. Dva z nich auta neměli, dva už rádia měli a poslední z nich neměl peníze. Když jsem řekl, že peníze bych nepotřeboval, že bych rádio vyměnil za opravu, vysvětlil mi, že pak by stejně opravu někdo musel zaplatit - a on 50 dolarů nemá. Šéfmechanik se zatím někam vypařil a tak jsem se ho vydal hledat. Našel jsem ho v jeho kukani a sdělil mu, že nikdo z jeho lidí to rádio nechce a požádal jsem ho o radu. Šéf se na chvíli zamyslil a odkázal mne na několik barů, které byly u plácku před servisem. Ať prý zkusím štěstí tam. Zmučeně jsem přikývl a vyrazil jsem. Vyšel jsem před servis a řekl jsem Igorovi, že jdu prodávat dál. Ten to jen vzal na vědomí a zachumlal se v autě do spacáku.

Přešel jsem tedy plácek a vešel do nejbližších dveří. Můžu vám říct, že to byl asi jeden z nejhorších nápadů v mém životě. Byly to totiž zásobovací dveře baru, a v té místnosti byla právě ta grupa, která vybrala ten kamión, jehož zboží nám před chvílí nabízeli. Vevnitř se rozhodně nedály hezké věci, nicméně jsem se odtamtud dostal živý a zdravý.

Další bary jsem rozhodně navštěvovat nemínil. Ale co teď ? Komu to rádio prodat ? Do mysli se mi zase začala vkrádat stará známá průvodkyně - beznaděj.

Naštěstí jsem dostal spásný nápad. Ani ne kilometr zpátky je přece GAI punkt ! Proč bych nemohl rádio nabídnout policajtům ? Proč sakra ne ? A jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. Tedy - přesněji řečeno - pokusil jsem se udělat. Jak se totiž ukázalo, ani tady mi pšenice dvakrát nekvetla.

Pomalu jsem přišel ke GAI budce a začal zkoumat, kudy bych se do ní dostal. Vzadu jsem objevil schody. Pomalu jsem se po nich vydal nahoru. Ocitl jsem se u otevřených dveří, kde mi zrovna nikdo nevěnoval pozornost. Velmi decentně a váhavě jsem si odkašlal a pozdravil. Možná se divíte, proč jsem napsal "váhavě," ale to byste museli vědět, že na nepozornost už několik gajišníků doplatilo životem. No a přesně - gajišníci sebou trhli a v tu ránu na mě dva mířili kalašnikovem. Přesně jako v blbé kovbojce. Když však viděli, jak tam stojím jako hromádka neštěstí s autorádiem v ruce, došlo jim, že na banditu moc nevypadám. Jejich postoje se uvolnily, ale samopal jednoho z nich mi přece jen tak mimoděk mířil na prsa. Dlouholetá praxe se prostě nezapře. Já mohu říci jen to, že pohled do rozšiřujícího se ústí hlavně je dost působivý.

-"Co chceš?" zeptal se mne nejblíže stojící gajmen.

-"Mám velký problém. Máme zničenou spojku a na opravu nám chybí 50 dolarů. Proto musím tohle rádio prodat," ukázal jsem na rádio.

Gajišník se na rádio podíval. Na první pohled bylo vidět, že se mu líbí. Zavolal si své kolegy a ti to rádio uznale pozorovali. Jak jsem už řekl, na to, že to byl docela křáp, vypadalo velmi moderně a hezky. Gajmeni si rádio prohlíželi ze všech stran a bylo vidět, že se jim zamlouvá. Začala ve mně klíčit naděje: že by ?? Ne, bohužel ne...gajmeni mi rádio vrátili s tím, že ho nepotřebují. Ale odpoledne má prý nastoupit jiná směna, a můžu to zase zkusit u nich...

Optimismem jsem zrovna nesršel a čekat až do odpoledne se mi taky nechtělo. Ztratit půl dne čekáním ? Ne, to nebylo to, co jsme potřebovali. A tak jsem zkusil ještě poslední věc, která mne napadla. Požádal jsem gajmeny, jestli by se mohli zeptat svých dvou kolegů venku, jestli náhodou nemají zájem. A pokud ne, měl jsem prosbu: chtěl jsem, aby mi zastavovali české kamióny, jejichž řidiče jsem chtěl žádat o pomoc.

Gajmeni, kteří byli dole na hlídce, bohužel zájem neměli. Nicméně na mou prosbu se zastavování českých řidičů se zatvářili kladně. A tak jsem tam s nimi venku stál a čekal, až pojede nějaké české auto. Díky rozbitému zipu mi pod bundu nesnesitelně profukovalo, ale jiná možnost, než stát venku a čekat, prostě nebyla. Naštěstí svítilo slunce, a tak bylo oproti rannímu holomrazu přece jen o dost snesitelněji. Konečně se objevila Liazka s karvinskou značkou. Gajmen ji opravdu zastavil a řekl řidiči, že s ním chce mluvit jeho krajan. Rychle jsem přiběhl ke kamiónu a vysvětloval řidiči, o co mi jde. Vysvětlil jsem mu, že se nám porouchalo auto a nemáme na opravu. Chtěl jsem po něm půjčku 50 dolarů, ukazoval jsem mu pas, nabízel jsem se, že mu podepíšu doklad o půjčce a klidně dám do zástavy rádio. S tím, že doma vše hned uhradím. Řidič si mě sice vyslechl, ale pak mi řekl, že peníze nemá. Věděl jsem, že mi lže. Všichni kamióňáci mají s sebou vždy slušnou rezervu na pokuty nebo opravy. Bylo ale zbytečné se s tím chlapem hádat. Bylo na něm vidět, že by si vymyslel cokoliv, jen aby nám nemusel pomoct.

A tak jsem zase čekal dál. Foukal hodně silný vítr a mně už začínalo být docela špatně. Byl jsem dost prochladlý a unavený. Ani jsem si nevšiml, že v protisměru zastavil druhý gajišník další český kamión. Teprve až když na mne pískl a zavolal, probral jsem se z letargie a přeběhl na druhou stranu. Řidiči jsem předložil stejnou prosbu jako tomu předchozímu. Dočkal jsem se podobné ochoty.

Nebudu vás nudit.

Stejně jsem dopadl u osmi dalších kamiónů.

Když jsem tam tak stál a pomalu ztrácel naději (a tělesné teplo), zavolal ne mne jeden gajišník z budky. Šel jsem tedy nahoru, kde mi nabídli konvici čaje. Gesto, které bych od policajtů nečekal, ale byl jsem jim hodně vděčný. Zatímco jsem tam popíjel a pomalu tál, ptali se mne gajišníci zvědavě na to, jak to vypadá u nás v Česku. Bylo to takové příjemné intermezzo, ale o to míň mě lákala myšlenka jít zase ven a nechat se ofukovat. Už jsem byl rozhodnutý, že zajdu zpátky k autu a nechám se vystřídat Igorem, když tu vešel první gajmen, který patřil k další směně. Nelenil jsem, a hned jsem mu nabídl rádio. Gajmen - stejně jako ti před ním - si rádio zvědavě prohlédl a pak, k mé nesmírné radosti řekl, že ho bere. Srdce mi doslova poskočilo radostí. Gajmen si mezitím nasadil samopal, vzal si pendrek (ruští policajti nezastavují auta červenou plácačkou, ale pruhovaným pendrekem) a vyšel ven. Mávl na první projíždějící německý kamión. Sotva, co řidič stáhl okénko, spustil na něj gajmen rozhorlenou ruštinou. Řidič se sice snažil slabě oponovat, ale gajmen hulákal a gestikuloval tak výhrůžně, že řidič kapituloval. Za chvíli vyšel gajmen nahoru, usmíval se jako obrázek a v ruce držel stomarkovou bankovku.

Samozřejmě jsem s sebou nenesl celý komplet. Měl jsem jen tu vysouvací část rádia, ale šuplík, do kterého se rádio zasouvalo a repráky zůstaly v autě. Gajmen si vzal vysílačku a něco do ní zažbrblal. Pokynul mi, abych šel s ním. Sešli jsme ze schodů a dole na nás už čekal otřískaný náklaďák. Gajmen předal chlápkovi, který ho řídil, těch sto marek, a řekl mi, že mi je ten chlap dá, když mu ukážu, že rádio funguje a pak mu ho dám i s reproduktory. S tím jsem rád souhlasil. Potřásli jsme si rukou a nasedl jsem.

Autem jsem byli u naší Dacie hned. Igor se mě ptal, kde jsem byl tak dlouho. Byl jsem pryč prý 6 hodin, a on už si začínal myslet, že mě někde podřízli. Kysele jsem se usmál, na humor takového ražení jsem neměl zrovna náladu. Zasunul jsem rádio do šuplíku, předvedl, že funguje rádio i kazeťák a pak jsme rádio vymontovali. Chlap mi dal sto marek a odjel.



III.

V krátkosti jsem Igorovi vylíčil, proč jsem se tak zdržel a už jsme spěchali do servisu. Odchytili jsme šéfa a řekli mu, že už máme peníze. Ten kývl a mohli jsme auto vtlačit zpátky do servisu. To jsme rychle udělali a těšili se, až bude naše auto znovu jezdit. Zatímco mechanici sundávali převodovku, pokusili jsme se zahřát u malých kamínek, které byly jediným zdrojem tepla v celé velké hale (ti maníci byli pěkní otužilci, jestli dokázali pracovat denně v takové kose..). Už jsme si růžově malovali svou budoucnost, když přišla další studená sprcha. Šéf si nás zavolal a řekl: "Nemůžeme vaše auto opravit, nemáme náhradní díly."

Myslel jsem, že si sednu. To už je snad trochu moc, ne ? Člověk stojí na mraze jako idiot, aby se pak dozvěděl, že je to celé k ničemu ? To už je snad zlý sen... Takže jsme se ocitli v té samé situaci jako ráno. Do pytle.

Asi takové myšlenky se mi táhly hlavou, zatímco nám šéf ukazoval, že různá obložení lamely, která měl na skladě, opravdu nepasují na naši spojkovou lamelu.

-"A to se nedá nikde podobná koupit ?" ptal se Igor.

Šéf se podíval na hodinky . -"Dá, ve městě je autoburza, ale teď právě končí. A my koneckonců taky. Jedině až zítra."

Měl pravdu: venku se začalo nebezpečně rychle smrákat. Hodili jsme s Igorem po sobě pohledem, a bylo jasné, že myslíme na totéž. Kde a jak přespíme ? Mysleli jsme, že budeme moci přespat v hale v autě. A tak jsme požádali jednoho z mechaniků, aby nám s autem na zvedáku sjel dolů. Ten to udělal a nijak zvlášť si nás dál nevšímal. Když ale bylo z našeho počínání jasné, že si v autě chceme "ustlat," přiběhl k nám šéf a kategoricky prohlásil, že v hale spát nesmíme. Snažili jsme se ho všemožně uprosit, ale marně. Vysvětlovali jsme mu, že nemáme kde přespat a jedině v autě se můžeme schovat před větrem. Řekl nám, že poblíž GAI punktu je i motel. Nad tím jsme se mohli jen pousmát, když jsme horkotěžko sehnali peníze na opravu, tak asi sotva budeme utrácet za motel. Auto bylo bohužel rozebrané natolik, že se nedalo ani vytlačit ven. A podle předpisů se po pracovní době nesměl v hale nikdo zdržovat. A protože naše auto bylo právě v hale, měli jsme smůlu.

Jak jsme se tak s tím šéfem dohadovali, začali jsme se pomalu smiřovat s myšlenkou, že budeme muset spát venku. Zvláštní, s čím vším se člověk dokáže smířit, když se mu nenabízejí jiné možnosti. Ještě ráno toho samého dne jsme si vůbec nedokázali představit, že bychom měli spát v netopícím autě. A teď se najednou fakt, že budeme muset spát někde venku na zemi, jevil jako nevyhnutelný. Vytáhli jsme si tedy spacáky, nandali do nich asi tak tři další vrstvy oblečení, nějaké jídlo a vyšli jsme ven. Procházeli jsme se po prostranství servisu a dívali se, která z polorozpadlých budov by nám poskytla nejlepší ochranu před větrem. Nakonec jsme si vybrali stavení, které sice nemělo střechu (stejně jako ta ostatní), ale mělo alespoň všechny čtyři stěny. Když jsme se chystali rozbitým oknem vlézt dovnitř, zavolal na nás šéf, co to tam děláme. Šli jsme pomalu k němu a říkali si, že jestli nám chce zakázat spát i v té polorozpadlé kůlně, bude už toho opravdu moc. Naštěstí se ukázalo, že šéf není takový nelida. Asi se mu nás zželelo, protože jsme tam působili jako dva uzlíčky neštěstí, jak jsme tam s naditými spacáky lezli do takové barabizny.

Šéf nás vzal do vrátnice a domluvil s vrátným, aby nás tam nechal. S úlevou jsme hodili spacáky na zem a sedli si k rouře od topení, z které sálalo životodárné teplo. Vrátný nám navíc udělal čaj, a tak to vypadalo, že noc strávíme přece jen veseleji, než jak to před pár minutami vypadalo.

Jak jsme tak v tom teple seděli, začala nás silně přemáhat únava. Čaj a topení zapůsobil tak, že jsme se uvolnili a teprve teď se začalo projevovat, jak se na nás uplynulý den podepsal. Stres, únava, vítr a mráz odvedly své, a oba dva nás začalo škrábat v krku a začali jsme se potit jako koně. Uvažoval jsem, jaké následky by měl spánek venku, pokud by teplota zase klesla k -40 stupňům. Kdo ví, třeba bychom to přežili, ale zažít bych to nechtěl...

Z letargie nás probral hlas jednoho z mechaniků, který odcházel z práce jako poslední. Divil se, co děláme na vrátnici - asi o tom, že nemáme kde spát, a že nás šéf z haly vykázal, nic nevěděl. Když jsme mu vysvětlili, jak se věci mají, udělal věc, za kterou jsem mu dodnes vděčný. Řekl, že zrovna dostal nový byt, a že se do něj ještě nestihl přestěhovat. On tedy zůstane ve svém starém bytě a my můžeme přespat v tom novém. Samozřejmě, že jsme nadšeně souhlasili. Hodili jsme na sebe bundy, vzali si spacáky a vyrazili jsme.

Jeho byt byl asi tak 20 minut cesty od servisu. Vydali jsme se mezi nízké baráčky, které silně připomínaly opuštěné havířské kolonie na periferii Ostravy. Do jednoho z těchto baráčků jsme taky vešli. Uvnitř byla dlouhá chodba, která měla na obou stranách řadu dveří. Dveře naproti vchodu vedly na společný záchod. Chlápek nám odemkl dveře od svého bytu, dal nám klíče, řekl, že nás ráno vzbudí a popřál nám dobrou noc. Zavřeli jsme za sebou, roztáhli si spacáky na postel, zachumlali jsme se a usli jsme.

Tak tvrdě, jako tehdy, jsem už hezky dlouho nespal. Byl jsem v limbu hned, jakmile jsem si zatáhl zip spacáku, a vzbudil jsem se, až když ráno náš dobrodinec zabušil na dveře. Když jsem vstával, byl jsem mokrý jako myš a spacák jsem měl propocený skrz naskrz. Ale cítil jsem se báječně. Díky tomu pánovi (kterému do nás jinak nic nebylo a přesto nám poskytl svůj byt) jsme oba zažehnali možnost nepříjemného nachlazení. Budiž mu zato dík.

S daleko lepší náladou než včera jsme vyrazili do servisu. Šéf už na nás čekal. Nasadil nás do auta a vyjeli jsme do města. Šéf si nežil moc špatně, měl ojeté BMW v docela slušném stavu. Asi za půl hodiny jsme přijeli na autoburzu. Začali jsme obcházet jednotlivé prodejce a porovnávali naše obložení s nabízeným. Přestože nabídka byla docela široká, stejný díl jsme nenašli. Ať jsme hledali, jak jsme hledali, neměli jsme úspěch. Buďto byly prstence menší, nebo větší, když souhlasil vnitřní průměr, byl vnější průměr menší, prostě smůla. Skoro celou burzu už jsme měli prohledanou, ale potřebné díly jsme nesehnali. Takže jsme byli opět tam, kde včera ráno - v ..... Dobrá nálada, kterou jsme od probuzení měli se vypařila. Jen tak z povinnosti jsme obešli ještě pár posledních stánků, ale bylo to zbytečné.

V přihlouplých amerických filmech se používá jedno velmi otřepané klišé: v posledních minutách filmu se hlavní hrdina ocitne v neřešitelných problémech a opravdu na poslední chvíli se mu neuvěřitelně šťastnou náhodou podaří vyváznout a dovést film ke zdárnému happyendu. A věřte mi nebo ne, ale něco podobného se stalo právě nám. Právě jsme odcházeli od posledního možného stánku, schlíplí, jako zpráskaní psi, když tu na nás prodejce zavolal: "Počkejte, mám tady ještě něco !"

V záblesku poslední naděje jsme se ke stánku vrátili a porovnali obložení. A ač to zní kýčovitě - pasovalo to. V opravdu posledním stánku (a to ještě na druhý pokus) jsme asi po dvou hodinách hledání sehnali potřebný díl. Ptali jsme se zvědavě, na jaký typ auta to je. Bylo nám řečeno, že na starý typ Záporožce (ukrajinské auto - něco jako trabant, ale plechové). Zeptali jsme se na cenu - a ta byla kupodivu docela nízká - asi jen 20 dolarů. Hned jsme ale pochopili proč. Byl to polotovar typu "urob si sám." Do obložení totiž nebyly vyvrtané díry na nýty (možná, že to bylo dobře, kdoví, jaké rozestupy nýtů má na spojce Záporožec). Zeptali jsme se šéfa, jestli to zvládnou udělat, a ten řekl, že to je samozřejmost - jen doplatíme mechanikům rozdíl do těch 50 dolarů. Ty jsi ale zloděj, pomyslil jsem si v duchu, ale nezbývalo nám než souhlasit. Koneckonců jsme už takovým výdajem byli smíření, tak co.

Přijeli jsme zpátky do servisu a opraváři se hned dali do díla. Zvědavě jsme je pozorovali a museli jsme uznat, že si ten soukromý doplatek zaslouží. Během dvou hodin vyrobili z polotovaru tak dokonalý originál, že by rozdíl nepoznali ani v Renaultu. Vážně - všechna vrtání, všechny úkosy a kdovíjaké pitominky zduplikovali do detailu přesně. Opravdu, klobouk dolů před jejich šikovností. Kam se na ně hrabou čeští opraváři - ti jen dokáží vyměnit díl za díl, ale Rusové si je v případě nutnosti dokáží i vyrobit (když mají vstupní suroviny...)

Co vám budu povídat. Pak už jen nahradili staré obložení novým, namontovali spojku zpátky, smontovali zbytek auta (tentokrát už důkladně), zkusili jsme to projet - a jezdilo to výtečně. Sláva. Zaplatili jsme v kanceláři 50 dolarů, 30 dolarů jsme rozdělili mezi mechaniky, a pak už jsme jen poděkovali a vyrazili.



IV.

Takže sláva, závada na autě byla odstraněna. Pufání motoru ale zůstalo a dál nám znepříjemňovalo život. Ale oproti tomu, jak to vypadalo minulý den to byla hotová pohádka. A tak jsme s kašlajícím motorem mířili domů.

Asi po hodině jsme dojeli k běloruským hranicím. Igor poznamenal, že bychom měli vyměnit zbylé ruské rubly buď na dolary, nebo aspoň na běloruské rubly. Což byla pravda, protože ruské rubly by nám v Bělorusku byly k ničemu. A tak jsem asi kilometr před hranicí zastavil u první směnárny, kterou jsem viděl. Igor vyběhl ven a za chvíli se vrátil s běloruskými papírky. Nasedl, já jsem otočil klíčkem a .... výbuch. Celé auto se zatřáslo a zpod kapoty motoru se vyvalila oblaka hustého tmavého kouře. Okamžitě jsem otočil klíček do nulové polohy, zatáhl za čudlík odjišťující kapotu, oba jsme vyběhli ven a zvedli kapotu. Tím jsme uvolnili cestu zadržovanému dýmu, takže z auta se začalo kouřit, jako by v něm bouchla bomba. Naštěstí se dým za chvíli rozplynul.

Když se viditelnost zlepšila, mohli jsme začít zkoumat, čím nás démon zvrácenosti počastoval tentokrát. Tlaky v motoru byly tak velké, že se zdeformovalo víko motoru a těsnění pod ním doslova vystřelilo ven. Přehřátý olej pak vzniklým otvorem crčel ven na rozžhavený blok motoru, kde se okamžitě pálil a odpařoval. Motor ale vypadal, že je vkuse, alespoň zvenku. Bude ale schopen další jízdy ? Oba dva jsme motorům rozuměli asi jako koza petrželi, takže jsme si to netroufali odhadnout.

-"Hele, český kamión," ukázal Igor na Liazku, která stála asi padesát metrů od nás, a které jsme si předtím ani nevšimli. "Ten by nám mohl pomoct," dodal Igor a vyrazil.

Nechtěl jsem mu brát optimismus a tak jsem zamknul auto a vydal se za ním. Moje včerejší zkušenosti ale spíš napovídaly, že od českých dálkových řidičů se pomoci nedočkáme.

A měl jsem pravdu. Řidič se s námi skoro nechtěl bavit. Tentokrát je ale možné, že se bál, že patříme k nějakému místnímu gangu a chceme ho vylákat z kabiny. Slyšel jsem, že se takové případy staly, a tak jsem ho za jeho opatrnost ani moc neodsuzoval. Řidič nám jen řekl, abychom odmontovali zátku víka, kudy se dovnitř lije olej, ať se pokusíme víko dole nějak utěsnit a ať si koupíme olej stejné viskozity, jako má ten, který lijeme do motoru doma. A to jestli motor pojede, prý prostě musíme zkusit.

Vrátili jsme se k autu a připadali si, jako kdybychom se vrátili od cimrmanovského Děda Vševěda. Motor už vychladl a tak jsme odmontovali víko. Narovnali jsme zpět vystřelené těsnění, přišroubovali víko, a mezeru, která tam přece jen zůstala jsme uspali kusem gumy, kterou jsme uřízli ze zástěrky zadního kola. Naštěstí jsem s sebou měl dva litry oleje a tak jsem dolil vypařený litr. Poblíž byla benzínová pumpa a Igor šel koupit něco, co mělo označení 15W-50. Vrátil se s dalšími dvěmi litry. Měli jsme tedy tři litry oleje navíc. Jestli to bude stačit - tak s tím jsme si mohli začít dělat starosti jen tehdy, když motor naskočí.

Zátku víka motoru jsme hodili do kufru, zaklapli kapotu a nasedli. Otočil jsem klíčem do pohotovostní polohy, intenzivně jsem si "zapřál" ať to funguje a otočil jsem klíčkem. Motor se roztočil a chytil. Strašně škytal, ale držel se. Tak jemně, jak to jen šlo jsem se rozjel. Motor pufal, ale jeli jsme. Přejeli jsme kopec a byli jsme u hranic.



V.

Tou dobou mezi Ruskem a Běloruskem nebyly hranice v tom pravém smyslu. Byl to jen GAI punkt a pár budek navíc. Jeli jsme v plynule se posunující šňůře aut, když tu na mne mávnul nějaký neuniformovaný chlap. Nic jsem si z něho nedělal a jel dál, ale ten chlap zavolal na policajta a ten začal pískat na píšťalku a ukazoval mi, že mám zastavit. To jsem poslušně udělal a čekal, až k nám ten policajt přijde. Překvapením bylo, že se k nám nevydal policajt, nýbrž ten chlápek, co na nás prve mával.

-"Proč jste nezastavili, když jsem vám ukazoval ?" ptal se přísně ten chlap.

-"Nevěděl jsem, že jste policista," odpovídal jsem mu, a přemýšlel, kdo to asi může být. Odpověď přišla vzápětí.

-"Já taky nejsem policista, já zodpovídám za vybírání tranzitního poplatku."

Jako vždy, když mi nebylo jednání s nějakým policistou a úředníkem po chuti, začal jsem se tvářit, že nerozumím a hodil jsem to na Igora. "Co říkal ?" ptal jsem se Igora a tvářil se nechápavě. Tím jsem to hodil na něj, ať to vyřídí.

Igor hned spustil: "Ale my nejedeme tranzitem. My máme v Moskvě firmu a jedem do filiálky, která je v Minsku," lhal, až se mu od úst prášilo.

Bohužel mu na to ten chlap neskočil. Igor se s ním sice ohnivě hádal, ale protože jsme se nemohli prokázat žádným průvodním listem, ukázal chlápek nekompromisně do budky, kam jsme měli jít zaplatit zase nějaký další zlodějský obnos. Chtě nechtě si Igor vzal peníze a vešel do budky. Asi po dvou minutách se se svěšenou hlavou vrátil. Chlápek vítězoslavně pokýval hlavou a pokynul, že můžeme jet.

-"Kolik to stálo ?" zeptal jsem se s obavami, jak moc nabourala ta běloruská poplatková zlodějina náš tenčící se rozpočet.

-"To nevím," zazubil se náhle Igor. "Já jsem tam jen vešel a dvě minuty postál. Pak jsem vyšel a bylo to."

To bylo docela mazané. Tenhle trik už kdysi použil Igor při vjezdu na Jaltu - a jak je vidět, stále neztratil nic na půvabu.

Úspěšně jsme vjeli do Běloruska a ubírali jsme se s pufajícím motorem pomalu domů. Motor - jak jinak - kašlal jako starý tuberák a nebyl schopen vyvinout větší než devadesátikilometrovou rychlost. A tak jsme ukrajovali kilometry jen velmi pomalu.

Někde poblíž Minsku jsme museli natankovat. Přijeli jsme k benzínce, kde nám bohužel zhasnul motor. Natankovali jsme tedy a pokoušeli se nastartovat. Bohužel marně. Prozíravě jsme si vybrali takovou pumpu, která byla z kopce a tak jsme začli auto roztlačovat. Také marně. Kombinovali jsme startování a tlačení, ale nikam to nevedlo. Když už byla skoro vyžvýkaná baterka (asi po půl hodině pokusů), přece jen motor naskočil. A tak jsme jeli dál.

Každý GAI punkt pro nás byl rizikem, protože jsme vždy museli zpomalit tak, že motor zhasínal. Nedovedete si představit, jak zoufale nepříjemné je provádět "pedálový balet," kdy potřebujete mít sešlápnuté všechny tři pedály současně. V některých úsecích (GAI punkty a zúžené silnice kvůli opravě) bylo opravdu hektickým výkonem udržet motor v chodu.

Už nevím, jak dlouho nám to trvalo, ale nakonec jsme se dostali asi tak na 400 kilometrovou vzdálenost od polských hranic. Objevila se nutnost dalšího tankování. V dohledu nebyla žádná pumpa a tak jsme zastavili těsně za GAI punktem, který jsme zrovna projeli. Proč zrovna tam ? Inu, kdyby nám zase zkolaboval motor, mohli bychom požádat policajty, aby nám zastavili někoho, kdo nás roztáhne na laně.

Museli jsme použít naší rezervu - dva dvacelitrové kanystry, které byly v kufru. Ten byl ovšem zamčený a klíček od kufru byl samozřejmě na stejném svazku, jako klíč od zapalování. Vypínat motor nepřicházelo v úvahu a tak jsem pomalu klíč od kufru sundával z kroužku, zatímco Igor držel ruku na plynu. Sranda, co ? Dal jsem Igorovi klíč, a rychle jsem zase sešlápnul plyn. Igor šel nalít kanystry do nádrže. Neměli jsme ani pořádnou nálevku, jen seříznutou láhev od okeny. To obvykle nevadilo, protože jeden držel nálevku a druhý lil benzín. Teď to musel Igor zvládnout sám, což jsem mu nezáviděl. Každopádně to zvládnul skvěle (což fakticky nebylo nic lehkého). Nasedl zpátky a mohli jsme pokračovat.

Teď jsem se musel bezchybně rozjet. Soustředil jsem se, sešlápl plyn a pomalu pouštěl spojku. Motor škytnul a - chcípnul. "Ty idiote, ty blbče, ty ...." nebudu tady opakovat všechny nadávky, kterými jsem se častoval, ale byl jsem na sebe velmi zlý. Tak já nechám Igora, aby u nádrže prováděl eskamotérské kousky, a sám pak zvorám rozjezd. Hanbil jsem se a styděl, až hrůza. Ale na sebezpytování nebyl čas, museli jsme auto nastartovat nebo roztlačit. Startér na pár pokusů nic nezmohl, a tak jsme se museli tlačit. Zůstal jsem sedět za volantem a Igor mě šel tlačit.

-"Hej, vyřaď rychlost," volal na mně Igor, "vždyť se to ani nehne !"

Zkontroloval jsem řadící páku a ruční brzdu, ale já jsem auto neblokoval. Igor to tedy zkusil znovu, ale auto se hýbalo jen velmi ztuha. Vyšel jsem tady ven a koukal se, jestli nám nebrání v pohybu nějaká cihla, nebo něco takového. A nebyla to cihla - byla to píchlá guma.

Hurá ! Už se delší dobou neobjevil žádný problém, takže to máme jen tak pro zpestření. Aspoň že máme rezervu. Vytáhli jsme tedy rezervu, klíč na kola a zvedák (ještě, že jsem to všechno měl). Chtěli jsme vyměnit píchlé kolo za rezervu, ale všimli jsme si jedné věci. Jakou mám rezervu ? Letní. Které kolo bylo píchlé ? Pravé přední. Jaký vzorek je na předních kolech ? Zimní. A jaký vzorek je na zadních ? Letní. Která náprava je poháněná ? Přední. A co se stane, když v té běloruské slotě budu mít na hnané nápravě každou gumu jinou ? Určitě nic dobrého. No a co teda teď ? Je třeba dostat "zdravou" zimní gumu dozadu a dopředu dát dvě letní gumy. To se sice lehce řekne, ale poslouchejte, jakou je k tomu třeba udělat rošádu: sundat pravou přední, nasadit rezervu, sundat pravou zadní, nasadit píchlou přední gumu, sundat levou přední, nasadit původní pravou zadní, sundat z pravého zadního onu píchlou přední gumu a nasadit místo ní levou přední (jedinou zimní). Jednoduché že ? Provádět to v mraze a chumelenici, kdy se vám vločky jako pětikoruny lepí do obličeje, zkrátka paráda.

Když jsme měli kola vyměněná, pokusili jsme se auto roztlačit. Zase jsme kombinovali tlačení a startování, ale tentokrát už se nám to nepodařilo. Jediné, čeho jsme dosáhli, byla vyžvýkaná baterka. Naštěstí jsme měli v záloze ten GAI punkt. Zašel jsem za jedním policajtem a ten mi ochotně zastavoval auta. První by nás roztáhl, ale byl tak naložený, že sotva sám jel. Ale hned druhý řidič souhlasil s tím, že nám pomůže. Naštěstí měl tažné zařízení a docela silnou Audinu, takže byl pro tento úkol jako stvořený. Bylo jasné, že naše pokusy o "ruční nastartování" byly naprosto směšné. To auto nás táhlo asi tak 10 minut osmdesátikilometrovou rychlostí oproti zařazené trojce, než se náš drahý motor uráčil naskočit. A to nám ještě hned zpočátku tažení ruplo lano, jen tak pro efekt.

Hned, co naskočil motor, jsme zablikali a zatroubili na naše "tahouny." I po tom, co jsme se odvázali, s námi Audi jelo souběžně asi tak 20 minut, aby si ten řidič ověřil, že nám auto nechcípá. Při vší té smůle jsme měli to štěstí, že jsme se začli opět potkávat s typickou vlastností rusky mluvících lidí: nezištně pomoci takřka za všech okolností.

A tak jsme jeli dál s vědomím, že k hranicím už je to jen pár stovek kilometrů. Byli jsme rozhodnuti zastavit a tankovat jen těsně před hranicemi, abychom zbytečně nepokoušeli osud. Jenže, právě osud si s námi ještě dostatečně nevyhrál.



VI.

Když jsme celý náš neslavný výlet probírali v klidu a v teple při čaji doma, tak jsme, ač oba ateisté, nabyli přesvědčení, že jsme se během cesty stali postavami v nějaké zlomyslné hře. Opravdu, vždy, když se nám podařilo překonat nějakou překážku, objevil se problém, který byl vždy o něco horší, než ten předchozí. A na druhou stranu - občas, kdy už jsme si začínali zoufat, se nějaké řešení, či pomoc, také našla. Pojmenovali jsme si tehdy ty živly jako "démona zvrácenosti" a "anděla strážného."

Od místa, kde jsme se rozloučili s naším posledním dobrodincem jsme neujeli ani 50 kilometrů, když tu se ozvala další mohutná detonace. Auto doslova nadskočilo, a přestože byla noc - rozlehla se kolem nás namodralá záře. A hluk motoru nesnesitelně zesílil. Zastavovat se mi moc nechtělo, ale při pohledu na to modré podsvícení mi nic jiného nezbývalo. Zajel jsem tedy ke krajnici, Igor opět "sešlápl rukou" plynový pedál, a já se šel podívat, co se to, proboha, zase děje. Podíval jsem se pod auto a - ...to, co jsem viděl, vypadalo spíš jako záběr na odlétající loď Enterprise z filmu Star-Trek. Přesně v úrovni nádrže byl urvaný výfuk a z toho kusu roury, který tam zbyl, sršely snopy modrých jisker, takže to vypadalo, jako bychom měli auto na iontový pohon. Upřímně řečeno, tou dobou už bych se tomu ani nedivil.

Ale na takové úvahy nebyl čas. Plameny z výfuku šlehaly přesně u nádrže. Měli jsme skoro plnou, a kdyby nádrž chytla, nezbyl by z nás ani škvarek. Proto jsem na Igora zahulákal, ať zhasne motor. Ten to udělal, a protentokrát jsme již dojeli definitivně. Démon zvrácenosti opět zabodoval.

Podle hodinek byly asi dvě ráno. V Rusku a přilehlých zemích platí tato zásada: dostanete-li se do problémů a nejede vám auto, stopujte, a zastaví vám tak třetí až páté auto. Je to osvědčený fakt, sami jsme to tak mnohokrát zažili. Problém je v tom, že vám nikdo nezastaví v noci. To se lidi bojí, že se jedná o nějakou past nalíčenou bandity. To, že byla hluboká noc, nám způsobilo dva problémy: jednak nám nikdo nemohl zastavit (ani jsme se o to nepokoušeli) a jednak v noci bylo minimálně o 15 až 20 stupňů méně, než ve dne. A protože zde nebyla žádná šance, že auto rozpohybujeme, muselo nastat to, čeho jsme se celou dobu obávali, a čemu jsme se snažili ze všech sil vyhnout: museli jsme přenocovat v netopícím autě ve čtyřicetistupňovém mrazu. Hřát nás mohla jen myšlenka, že nemusíme spát venku, jak nám hrozilo před třiceti hodinami.

Od té doby, co jsme vyjeli ze servisu, jsme nejedli. Nebyl na to čas a ani nálada. Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme hladoví jako vlci. Jenže se zásobami jsme museli nakládat uvážlivě. Stále jsme byli skoro tisíc kilometrů od domova a jídla jsme moc neměli - vždyť kdyby šlo vše bez problémů, už bychom byli dávno doma ve vaně. Snědli jsme tedy díl našich zásob a uložili se ke spánku.

Pamatujete, jak jsem vykládal, že mám ruplý zip na bundě ? Tak aby se to nepletlo, Igor měl pro změnu zničený zip na spacáku - dovíral se mu jen do poloviny. Navíc měl Igor jen tenký vatový spacák (dekáč), zatímco já měl teplou péřovou mumii. Kdybychom si každý sklopili sedadlo a spali vedle sebe, Igor by asi umrznul. A tak jsme to museli udělat tak, že Igor si lehnul na zadní sedadlo, obě přední sedadla jsme sklopili na něj a já si lehnul křížem na přední sedadla. Igor byl v bezpečí jako sendvič a já měl zase teplý spacák. Alespoň zezačátku jsem si to myslel. Ale s každou další minutou jsem cítil, jak mi ta část těla, která se nedotýká sedadel nesnesitelně prochládá. Byl jsem ale tak unavený, že spánek se dostavil i tak. Lepší by možná bylo mluvit o polospánku - živě si pamatuji, jak jsem spal a přitom se zcela vědomě každých pět minut otáčel, asi jako kuře na grilu.

Když jsme se vzbudili, bylo asi deset dopoledne. Na to, jaká byla klemra, jsme spali poměrně dlouho. Byli jsme z předcházejících událostí fakt unavení. Vypili jsme každý kotel čaje, nasnídali jsme se a začli stopovat. Zastavilo nám hned první auto. Řidič souhlasil, že nás odtáhne, jel ale jen asi dvacet kilometrů naším směrem a pak měl odbočovat. Nám stačilo i to. Takovými dvacetikilometrovými přískoky jsme pak strávili celý den. S každým, kdo nás táhl, se však naše lano nebezpečně zkracovalo - byl to strašný papírový šmejd. A navíc- jet v takovém mraze s nenastartovaným motorem se ukázalo jako podstatně horší, než v něm spát. Když spíte, jste alespoň zachumlaní do spacáku a auto stojí, takže do něj nefouká. Když vás táhnou, musíte mít neustále nohu na brzdě a to znamená, že řidiči se o spacáku může jen zdát. Je to hodně nepříjemný stav, člověk doslova ztuhne. Ale hlavně, že jsme se blížili do Polska. Když už jsme se smířili s tím, že auto je nepojízdné, rozhodli jsme se, že se musíme dostat s autem za hranice, a nechat se odtáhnout do města, které se jmenuje Biala Podlaska. Tam je hlídané parkoviště, kde bychom auto nechali a domů bychom jeli vlakem. Pro auto bych se pak vrátil s někým, kdo by mě byl ochoten odtáhnout.

(Jestli si vzpomínáte na začátek mého vyprávění, tak tam jsem už o Bialé Podlasce mluvil. Tam jsme si dávali s Igorovými rodiči kafe předtím, než jsme vyrazili k hranicím.)

Asi necelou stovku kilometrů před Brestem se nám roztrhl poslední kousek lana. Byla už zase noc, a tak nám nezbylo nic jiného, než si zopakovat nocleh v mrazničce. Mrzlo zase dost nechutně, ale možná přece jen o něco méně, než předtím. Už jsme byli v trochu mírnějším klimatickém pásu.

Ráno jsme se zase nadopovali čajem a začali stopovat. A tentokrát zasáhl v náš prospěch "anděl strážný." Opět nám zastavilo hned první auto. Byl to starý otřískaný náklaďák a z něho vyskočil někdo, koho nemohu pojmenovat jinak než "kouzelný dědeček." Ten děda pochopitelně souhlasil s tím, že nás odtáhne. Měli jsme štěstí - jel až do Brestu. Problém byl v tom, že naše lano už nebylo k ničemu. Děda pochopitelně lano neměl, a tak to vypadalo, že nás nakonec nebude moc odtáhnout. Děda však nelenil, skočil do zasněženého příkopu a začal se prohrabávat závějí. Chvíli se brodil ve sněhu a pak odněkud vykouzlil asi dvacet metrů dlouhý rezavý ocelový prut o průměru asi půl centimetru. Pomohli jsme mu vytvořit smyčku, kterou jsme navlékli na hák jeho náklaďáku. Problém byl ale v tom, jak zaháčit ten hák za naše auto. Tentokrát jsem se závějí začal prohrabávat já. Až tak úspěšný, jako kouzelný děda jsem nebyl - našel jsem jen kus mokré březové větve. Protože jsme nenašli nic vhodnějšího, nakonec jsme z drátu udělali šílenou motanici a spolu s větví, kterou jsme zarazili za nárazník jsme připevnili i naše auto. Celá konstrukce vypadala jako výtvor moderního umělce, ale kupodivu to fungovalo.

Vyjeli jsme. Igor si sedl do vytopeného náklaďáku (parchant) a já zase poctivě mrznul vzadu. Po cestě jsme ještě museli zaplatit poplatek za dálnice a pak už jsme se přiblížili k Brestu. Děda mezitím Igorovi navrhl, že nás odtáhne až k hranicím. Zastavili, aby mi to řekli. Samozřejmě jsem to nadšeně přivítal. Děda byl opravdu naše spása, protože ve městě by se nám stopovalo podstatně hůř.

Přestože to pro něj znamenalo zbytečnou zajížďku, protáhl nás děda celým městem. Když jsme dojeli k hranicím, bylo vidět, že nás čeká pěkně dlouhá fronta. Ale co, hlavně, že už je to na dohled. Dědovi jsme srdečně poděkovali, dali jsme mu něco benzínu (to jsme mu nabídli, on sám po nás nechtěl nic) a rozloučili jsme se.



VII.

Byli jsme tedy na hranicích. Pochopitelně i na této straně platil zákon silnějšího a rychlejšího. A tak jsme sice pospávali v autě, ale v okamžiku, kdy jsme slyšeli startování motorů, okamžitě jsme vyskakovali z auta a tlačili. Občas se někomu podařilo nás předjet, ale jinak jsme byli docela rychlonozí, takže to až tak zlé nebylo. Asi osm hodin nám trvalo, než jsme se dostali blízko k bráně. Tlačit auto v hraničním prostoru se nám moc nechtělo a tak jsme hledali někoho, kdo by nás táhnul. Problém byl ale v tom, že 99% lidí, kteří se na polsko-běloruských hranicích vyskytují, jsou pašeráci a syčáci. A tak jsme nemohli dlouho u nikoho pořídit. Až když jsme dvěma polským pašerákům nabídli, že je pustíme před sebe, slíbili, že nás potáhnou. Udělali jsme jim tedy mezeru a nechali je, ať nás předjedou. Pak se ovšem ukázalo, že nemají lano. Pašeráci ve Wartburgu vypadali spokojeně - přišli zdarma k pěknému místu u brány a ještě to vypadalo, že se vyvléknou ze svého závazku vůči nám.

Dobrá, pašeráky vem čert, ale jak dosáhnout toho, aby nás vůbec někdo odtáhl ? Lano jsme neměli, a šance, že ho bude mít někdo jiný také nebyla moc vysoká. Prohrabali jsme celé auto, ale žádnou pevnou látku nebo gumu jsme nenašli. Prohlídka okolí také nepřinesla nic užitečného. A tehdy dostal Igor geniální nápad, který naše trable vyřešil: použijeme bezpečnostní pásy !! Skvělé, geniální, nápadité a originální řešení. Pásy jsou dělané tak, aby vydržely nějaké to škubnutí, rozpárat je anebo roztrhnout není prakticky možné, protože jsou z kdovíjakých proplétaných vláken. Nelenili jsme a odšroubovali spolujezdcův pás. Kleštěma jsme rozštípali sponku a měli jsme - lano. Sice ne moc dlouhé, ale pevné a zcela funkční. Přivázali jsme si ho za nárazník a zaťukali pašerákům na okénko. Ti byli sice překvapení a silně rozladění tím, že jsme si "lano" obstarali, ale kupodivu naši dohodu dodrželi. Přivázali jsme se tedy i k nim a další posuny ve frontě už pro nás byly o mnoho příjemnější. Škoda, že nás to nenapadlo dřív.

Když jsme vjeli do hraničního prostoru, bylo už pozdě odpoledne. Formality na běloruské straně šly kupodivu velmi hladce a rychle - ani ne za hodinu jsme byli v pásmu nikoho. Tam jsme se proplétali zhruba další hodinu a pak jsme se dostali na polskou stranu. Ta měla čtyři boxy a tudíž pět průjezdů. Z mně nepochopitelného důvodu, náš pašerák zamířil do nejvzdálenějšího z nich - asi podvědomá reakce na to, že chtěl být co nejdál od hlavní celní budky.

A tehdy opět zabodoval náš démon zvrácenosti. Zatímco odbavování v ostatních průjezdech probíhalo celkem plynule, do našeho průjezdu, ve kterém jsme stáli celkem tři, nepřišel nikdo ČTYŘI hodiny !! Celníci nás jakoby vůbec neviděli, a pokud měl někdo z nich světlou chvilku a vydal se k nám, v polovině cesty jakoby šlápnul na bludný kořen (nebo narazil na nějakou vlčí mlhu či co..), otočil se a šel zpátky. Nejdřív se nám nechtělo nikoho dráždit, a čekali jsme pokorně, až nás někdo odbaví. S plynoucím časem jsme však začali ztrácet trpělivost a právě po těch čtyřech hodinách stání v boxu jsem se odhodlal jít otravovat celníka (pokud vám není jasné, proč jsme čekali tak dlouho, než jsme se vydali obtěžovat uniformovaného muže v celním prostoru, doporučuji vám Polsko-Běloruský přechod Terespol-Brest. Pak pochopíte...) Šel jsem tedy za celníkem a požádal ho, aby nás odbavil. Ten se na mne podíval, jako bych se vynořil z podmořské hlubiny. Nicméně se váhavým krokem vydal k našim autům, jako by je viděl poprvé v životě. Těm chlapíkům před námi objevil pod plentou v kufru hromadu kartónů cigaret (proto jsem o nich mluvil celou dobu jako o pašerácích - ale i tak bych se asi moc nespletl..). Chlápci mu hned jeden kartón nabídli, což celníka nesmírně rozdurdilo. Uplácet úředníka na veřejnosti ! A navíc jedním kartónem. Řekl si hned o tři. Chlápci protáhli obličej, ale nesmlouvali. Dali celníkovi tři kartóny a ten je gestem propustil. Pašeráci se na mně zaškaredili (přivolal jsem moc drahého celníka) a tak ani nečekali, až celník prohlídne nás, odvázali nás z lana a odjeli.

Celník s kartóny cigaret v podpaží se na nás kouknul, nenahlédl ani do auta a řekl, že můžeme jet. Tak na tohle jsme čekali čtyři hodiny ?!! Můžu říct, že mnou lomcoval vztek. Museli jsme však šetřit silou na jinou věc. Museli jsme vyjet z hraničního prostoru, což znamenalo vytlačit auto do ostrého a ne zrovna krátkého kopce. Zpočátku nám to šlo dobře, ale asi ve dvou třetinách kopce nám začaly viditelně docházet síly. Asi dvacet metrů před branou už nám auto začalo ujíždět dolů. Igor skočil dovnitř a zabrzdil. Ale co teď ? Zase nás musí někdo vytáhnout ! Stopovat v hraničním prostoru jsme ještě nezkoušeli, ale co nám zbývalo. Strážný v budce u brány už začal zvědavě pokukovat, co to tam vlastně děláme. A tak jsme začali mávat. První tři auta kolem nás projela bez povšimnutí, ale další auto nám zastavilo. Byl to Polák v Polonézu. Přivázali jsme se k němu a začal nás táhnout. Přes hraniční bránu jsme prošli bez problémů, ale asi po padesáti metrech nás zastavila silniční policie. Ukazovali na naše "lano" a vůbec se jim nelíbilo. Polskému řidiči dokonce vyhrožovali pokutou. Řekli jsme mu, ať nás odváže. Ten však znervózněl a místo toho, aby nás odvázal na cestě, odbočil přes cestu do protisměru a sjel ze svahu dolů na betonový plac. Teprve pak nás odvázal, zmateně se omluvil a odjel.

Rozhlédli jsme se kolem sebe a to, co jsme viděli, nás rozhodně nepotěšilo. Kromě pár stánků s přepálenými buřty a levným alkoholem bylo kolem vidět právě ty lidi, kteří se místním přechodem živili: pasáci, děvky, pašeráci, zloději, šmelináři a nedivil bych se, kdyby i něco horšího...

Problém byl navíc v tom, že k tomu, abychom se dostali na cestu v našem směru, museli bychom vytlačit auto zpět do kopce a projet tlačenicí do protisměru. Teprve tam bychom mohli zase začít stopovat. Do Bialé Podlasky to bylo už jen 30 kilometrů, ale pro tento večer už to vypadalo jako nedosažitelná vzdálenost. Oba jsme totiž sotva pletli nohama po celodenním tlačení auta, a ten závěrečný kopeček u hranic nám odčerpal zbytek sil. Zkusil jsem se ještě pár lidí okolo zeptat, jestli by nás odtáhli. Ti, co souhlasili, za to chtěli nejméně 100 zlotých (asi 1000 Kč). Byli dokonce i tací, kteří si řekli o 200 zlotých. Dát dva tisíce korun za 30 kilometrů ? Zas až v takové krizi jsme nebyli, a tolik peněz jsme navíc ani neměli. Tak jsem se vrátil k autu a začli jsme si vařit čaj.

Pamatuji si, jak jsem tupě zíral do ešusu na ohřívající vodu, když tu Igor nevěřícně řekl: "Podívej se na to auto vedle nás, to snad ani není možné !"

Podíval jsem se vedle - a stála tam Škoda Favorit. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, škodovek je v Polsku docela dost, ale když jsem se šel podívat na espézetku, tak jsem viděl, že je to opravdu auto z Čech - přesněji řečeno z Benešova u Prahy. Taková neuvěřitelná náhoda ! Jak to, že jsem si ji předtím nevšiml ? Ale to bylo vedlejší: že bychom měli štěstí a ještě večer bychom byli v Bialé Podlasce ? Neváhali jsme a zaťukali jsme na okno.

Vevnitř seděli čtyři mladíci zhruba našeho věku v kšiltovkách a ne zrovna laciném "ala diskotékovém" oblečení. Stačilo s nimi prohodit pár slov, a bylo zjevné, že jsou to opravdu "disko-filcky." Nicméně i takový člověk se může někdy chovat slušně, a tak jsme jim řekli, co po nich chceme: potřebujeme odtáhnout 30 km do Bialé Podlasky, benzín, který by při tom projeli, jim pochopitelně zaplatíme. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že oni mají také závadu na autě a že čekají na druhé auto, které by mělo tu noc přijet. Aby podepřeli věrohodnost svých slov, otočil řidič klíčkem - a auto jen poskočilo. Smutně jsme pokývali hlavou a požádali je, jestli by nás mohli vzbudit, až přijede to druhé auto. Mladíci nás vehementně ujišťovali, že nás pak vzbudí. Pro tuto chvíli jsme tedy nemohli udělat víc a tak jsme se vrátili k vaření čaje. Snědli jsme zbytek zásob a šli jsme spát. Igor si zase vlezl mezi sedadla, zatímco já se "griloval" nahoře. Pomalu jsem si začínal zvykat...usnul jsem jako zabitý.

Ráno mě probudil Igor. Přesněji řečeno - jeho klení. Škodovka s Benešováky byla pryč. Nehodilo by se, abych tady reprodukoval, co všechno Igor adresoval na adresu těch hajzlů. Nicméně byly to výrazy, které nezná ani spellchecker ve Wordu...

Bylo mi mizerně. Ani ne tak z toho, že si musíme dopravu zajistit zase sami - už jsme byli jen krůček od cíle, ale z toho, jakou šanci má Čech na to, že se dočká pomoci od svého krajana. Po zkušenostech s kamióňákama byl toto zlatý hřeb do rakve národní hrdosti. Bylo mi zle a styděl jsem se, jako málokdy. Kdybychom chtěli po někom nějaké zázraky, kdybychom se někomu věšeli na krk jako obtížný balvan, ale my chtěli tak málo - odtáhnout 30 kilometrů a ještě za to zaplatit. Jó, doma není nikdo prorokem, a co se českého národa týče, platí to bohužel i za hranicemi. Tehdy mi také došlo, že z nás včera večer udělali úplné pitomce, když na nás hráli "nepojízdné auto." Co přece udělal ten řidič ? Otočil na půl vteřiny klíčkem, když měl zařazenou jedničku - to se pak nemůžeme divit, že auto poskočilo. Ale nám už to tehdy holt moc nemyslelo.

Když jsme si dostatečně spoluzanadávali na adresu těch šmejdů, museli jsme vyřešit, jak se tedy dopravíme do cíle. Starosti nám dělalo to, že naše "lano" bylo moc krátké. Kdyby nás zase stavěl nějaký policajt, tak bychom se mohli dostat ještě do potíží... Kde ale sehnat něco delšího ? Kupodivu to napadlo mne a ne Igora: znehodnotíme i řidičův pás, a svážeme oba dohromady. Tím budeme mít dostatečně dlouhé "lano" a nikdo nebude moci říct ani "popel."

Odmontovali jsme pás, přeštípli sponu, přivázali ho k druhému pásu a začali jsme auto tlačit nahoru. Kopec naštěstí nebyl tak nepříjemný, jak na první pohled vypadal a tak jsme byli za chvíli nahoře. Počkali jsme si na moment, kdy se ve frontě vytvořila mezera a rychle jsme se protlačili do protisměru. Pak už jsme jen vhodně zarejdovali ke krajnici a čekali, až se nás nějaké dobré duši zželí.

Jenže to jsme si vybrali špatné místo. Dobrých duší byl v tomto místě akutní nedostatek. Provoz byl u hranic velmi hustý, ale přesto jsme čekali asi tak dvě hodiny, než jsme konečně uspěli. Tedy, ne že by nám nikdo mezitím nezatavil - jenže to byli "dobráci" se šlechetnýma nabídkama typu "za 150 zlotých" atd... Minuly nás asi tak čtyři stovky aut, když tu nám zastavil starý Opel s běloruskou značkou. Jeho majitel souhlasil, že nás odtáhne (dokonce zadarmo), ale i to mělo háček. Nejel totiž do Bialé Podlasky, ale do Terespolu, který byl asi jen 7 km daleko. Bělorus si myslel, že se nám to asi nevyplatí, ale my jsme po této šanci skočili jako po uzeném. Doufali jsme totiž, že jakmile se dostaneme od hranic, koncentrace těch "podnikatelů" klesne na minimum a budeme moci jednat s normálními lidmi. Ä nespletli jsme se.

U Terespolu jsme se s Bělorusem rozloučili a začali stopovat. Každé auto nám zastavilo. První tři byly polské Fiaty (maluchy) a ty by nás neutáhly. Další dvě auta jela opačným směrem. Až teprve šesté auto byla ta správná trefa. Sice do Bialé Podlasky nejel, ale když jsme mu navrhli úhradu benzínu, souhlasil. Zajel se mnou k nedaleké benzínce, kde jsme natankovali. Pak jsme se přivázali (v tom už jsme měli praxi) a jeli jsme. Začalo silně pršet, ale zvládli jsme to bez problémů. Nechali jsme se odtáhnout na parkoviště před oním motorestem, kde jsme při cestě tak snídali, a motoristická část naší výpravy byla u konce.



IX.

Mohli jsme si s úlevou vydechnout. Dostali jsme auto z útrob Ruska až na relativně bezpečné místo v Polsku. Zážitky, které jsme kvůli tomu prožili se ne vždy daly označit jako příjemné. Ale co...

Začali jsme uklízet auto a při této činnosti jsme našli ještě jednu zapomenutou konzervu. Aby se to vyvážilo, zase jsme nemohli najít otvírák. Ale tomuhle jsme se už mohli opravdu jen zasmát. Vytáhli jsme kladivo, šroubovák a kombinačky a pokusili se do konzervy proniknout násilím. Ta však odolávala kupodivu velice houževnatě a tak jsme ji obrátili "na břicho" a rozpárali jsme jí dno. Konzerva nám přišla k duhu, protože jsme si mysleli, že už jsme všechno snědli předchozího dne. (a to to byly sardinky v tomatu, které bytostně nesnáším - poznámka autora).

Takto posilněni jsme prohledali zbytek auta a sbalili jsme si cokoliv, co mělo nějakou cenu a dalo se to rozumně unést. Zbalili jsme si tedy věci do kufrů a přehodili si spacáky přes rameno a vyrazili jsme. Smutně jsem se kouknul na své auto, o kterém jsem si nebyl jist, jestli ho ještě uvidím. Ale takový už je život.

Vydali jsme se směrem k nádraží. Věděli jsme, kde zhruba je, protože jsme kdysi Bialou Podlaskou projeli skrz naskrz. Takže jsme alespoň mohli chytit správný směr. Cesta nám trvala dlouho - bylo to tak hodinu a půl pěší chůzí. Z našich zavazadel jsme měli brzy vytahané ruce, jako opice. Když jsme vešli do nádražní haly ukázalo se, že vlak do Varšavy nám před deseti minutami ujel. Naštěstí to nebyla žádná tragédie, další měl jet asi za hodinu. Vyměnili jsme dolary za zloté, koupili lístky a rozvalili se na lavičce v čekárně.

Vlak do Varšavy přijel podle plánu a navíc nebyl ani moc drahý. Za oba dva jsme utratili asi jen 150 Kč. Do Varšavy jsme bez nějakých "zvláštních zážitků" přijeli asi ve čtyři hodiny odpoledne. A teď jsme se konečně dozvěděli odpověď na otázku dne: "Máme dost peněz na to, abychom dojeli vlakem do Ostravy oba dva ?" Naštěstí se ukázalo, že ano, a ještě nám necelé dvě stovky zbyly. Hádejte, co jsme s nimi udělali. Do té doby, než měl jet náš mezinárodní rychlík "Silesia" zbývala ještě hodina a půl, a tak jsme šli navštívit nádražní restauraci. A tam jsme si užívali - každý jsme si dali čtvrtku grilovaného kuřete s bramborovým salátem a zapíjeli jsme to Cherry-Coke. Prostě konzum až hrůza. Ale bylo nám báječně. Ve srovnání s tím, co jsme prožívali před pár dny jsme se cítili jako v ráji. A navíc jsme měli být každou dobu doma.

Když se blížil čas odjezdu, vyšli jsme na naše nástupiště. Překvapilo nás, proč je tam tolik lidí, protože tam byla opravdu hlava na hlavě. Čas, kdy měl přijet náš rychlík, nastal, ale nikde nic. Že by zpoždění ? Nebo, že bychom byli na špatném nástupišti ? Nádržní hlásiče ukazovaly vlak, který měl odjet asi před dvěma hodinama, takže tomu se věřit nedalo. Rychle jsem zaběhl dolů do haly, abych si ověřil, že jsme na správném perónu. A to jsme opravdu byli. Když jsem šel po schodech k našemu nástupišti, potkal jsem výpravčího. Ptal jsem se, co se děje a dozvěděl jsem se, že část železničářů začala odpoledne stávkovat a zdržují dopravu. Paráda - to si nemohli vybrat jiný den, nebo za tím byl náš věrný průvodce démon ?

A tak jsme, stejně jako stovky dalších, čekali. A čekali. Teprve za další tři hodiny se začaly trousit první vlaky. Nastal strašný chaos. Nikdo pořádně nevěděl, který vlak je který. Lidé se bezhlavě sáčkovali do všeho, co mělo dveře. Asi u třetího rychlíku jsme si všimli nápisu "Silesia," a tak jsme do něj nastoupili. Zpočátku to vypadalo, jako bychom byli jediní, kdo má o tento rychlík zájem. Asi pět minut jsme seděli sami v kupé, ale pak se situace změnila. Lidé se k nám hrnuli skoro po desítkách. No, to jsem přehnal, ale nakonec nás tam bylo o tři víc plus dva psi. Bylo tam těsno a horko. Páčka na regulaci topení byla úplně v červené poloze. Nikomu z nás to nebylo příjemné a já s Igorem jsme doslova trpěli. Naše těla se musela před pár dny přeaklimatizovat na čtyřicetistupňové mrazy, a teď jsme se cítili jako v sauně. Chlapík, který seděl u okna to nakonec nevydržel a otočil páčkou doleva. Přesněji řečeno - otočil by jí, kdyby mu nezůstala v ruce. Jakákoliv šance, že bychom zmírnili vedro v kupé, pominula. Ještě, že jsme s Igorem seděli u dveří na chodbičku. Jinak by nás asi klepla pepka.

Po několika hodinách saunování jsme konečně dorazili do Ostravy. To už jsme byli v kupé sami, protože ostatní měli jen "vnitrostátní" jízdu. Vystoupili jsme a vychutnávali si, jaké to je, šlapat zase po domácí půdě. Byl to fakt hezký pocit.

Pomalu jsme došli na autobus. Ten měl jet až za hodinu, ale to už nás nemohlo rozházet. Než autobus přijel, stihl jsem mít ještě docela ostudný incident s městskou policií. Mimo jiné jsem vypadal tak, že mne málem zavřeli pro potulku (pokud tedy něco takového existuje...)



X.

Domů jsem dorazil něco kolem šesté hodiny ranní. Jednu věc jsem vám na začátku neřekl. A to, že jsem tentokrát do Ruska vyjel bez vědomí rodičů. Těm jsem řekl, že jedu se svou holkou na chatu, protože jsem tušil, že by proti výletu starou Dacií v době, kdy zima ještě neskončila, měli silné výhrady. Musím uznat, že tentokrát by byly oprávněné. Mne by ovšem nikdy v životě nenapadlo, že se může stát tolik věcí najednou: že nám selže motor, pak se nás pokusí vyvlastnit bandité, pak se s nimi budeme honit jako v "Need for Speed," pak že se nám sjede spojka (jejíž opravu zařídíme jen horkotěžko a se štěstím), pak nám bouchne motor, pak nám rupne guma, potom zase bouchne a uletí výfuk.. A to jsem nepočítal věci, které jsme zažili během tažení a v pohraničí. Ale i tak by to všechno byly "jen" lapálie, které by se daly řešit v daleko větším klidu kdyby - kdyby tak STRAŠNĚ nemrzlo. Mráz a nedostatek jídla, to bylo na tom všem nejhorší.

Pohled na mne nebyl zrovna nejlepší. Když pominu, že jsem byl špinavý a smrděl jako houmles, tak byla viditelná ještě jedna věc: vážil jsem jen 48 kilogramů. Během pár dní jsem zhubnul o 27 kg ! Kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu. Lidé, kteří mne potkávali ještě tři měsíce po návratu se děsili a říkali, že vypadám jako kost a kůže. A Igor ? Na tom kůže doslova a do písmene visela. Byli jsme zkrátka jako dvě malá zombíjátka.

Když jsem doma vyklopil pravdu, chtěl mne otec nejdříve zmlátit. To bylo vidět podle toho, jak se mu krev nahrnula do tváří. Nicméně během vteřiny si to všechno rozmyslel, protože viděl, že mlátit opravdu nepotřebuji. Události výletu se na mne a Igorovi vyřádily dost. No a tehdy udělal táta rytířské gesto, za které ho velmi ctím. Půjčil si od známého silné auto a odtáhl mou Dacii z Bialé Podlasky domů. Já byl pochopitelně v té tažené Dacii. Ještě ten samý den, pochopitelně. Zase jsem mrznul jako drozd, ale na to už jsem byl zvyklý. Navíc jsem si mohl z domova vzít plášťenku, která mne dost chránila. Ale už vás nechci nudit. Zkrátka a dobře – po dvanácti hodinách tažení jsme dorazili domů. A to byla definitivní tečka za tímto neúspěšným výletem.

A ještě jedna věc: když jsem dal auto do servisu, nenašli na motoru žádné závažnější závady. Kuckání a pufání bylo způsobeno „rozštelovaným" rozdělovačem. Stačilo prý trochu poklepat na nějaký kolíček uvnitř (tím správným směrem, pochopitelně) a motor by šlapal jako hodinky. Možná, že kdyby se tehdy v Moskvě Tolja dostal pod ten kryt spodní části rozdělovače… Kdo ví ?



Epilog

Podle toho, co jsem vyprávěl, byste si mohli myslet, že do Ruska by mohl jezdit jen jedinec padlý na hlavu. Uznávám, že z tohoto vyprávění jste si ani jiný obrázek odnést nemohli. Ale věřte mi, že pravý opak je pravdou. Rusko a Ukrajina jsou fantastické země, kde má člověk možnost prožít nezapomenutelné zážitky. A tím nemyslím zážitky onoho charakteru, jaké jsem popsal na této stránce. Jednak uvidíte nádhernou přírodu, máte příležitost uvidět obrovské kontrasty mezi městem a vesnicí (ve vesnicích žijí lidé, jako by se tam před sto padesáti lety zastavil čas, zatímco některá města jsou rozvinutější než ta naše). Dále pak máte možnost ujet ohromné vzdálenosti, protože pohonné hmoty se dají koupit za zlomek našich cen (alespoň donedávna to platilo). A navíc se všude setkáváte s úžasnými srdečnými lidmi, kteří by se mnohdy rozkrájeli, jen aby vám pomohli. Asi mi nevěříte, po tom, co jsem na této stránce popsal. A proto vás už nebudu přesvědčovat na tomto místě, ale vřele vám doporučím, abyste si přečetli ostatní stránky o cestování do zemí bývalého SSSR.


Vážně jste celou tuhle stránku přečetli ? Tak to tedy klobouk dolů. Zkuste mi napsat, jaký dojem z toho všeho máte.

Budu se těšit.

Autor : Martin Lisy


Cestování | Turistika | O nás | Tatra | Kniha Hostů
Vyrobeno v NexusLabs® 2001-2018